Je 19.9. 4:30 místního času a dosedáme na letišti v Tbilisi, které je hlavním městem Gruzie. Obě cesty (Praha – Istanbul a Istanbul Tbilisi) pod vlajkou Turkish Airlines uběhly pohodlně a rychle i díky výborně zásobeným přehrávačům na každém sedadle a tak jsem využil čas k poslechu vybraných alb Led Zeppelin, Deep Purple a Pink Floyd.
Z letiště autobusem míříme k našemu hotelu Elisi v centru města. Zatím si čtu poznámky z Wikipedie
Gruzie (gruzínsky: საქართველო, transliterace: Sakartvelo) je stát na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie,[p 2] při východním okraji Černého moře. Jeho sousedy jsou na severu a severovýchodě Rusko, na jihu Turecko a Arménie a na jihovýchodě Ázerbájdžán. Součástí Gruzie jsou autonomní republiky Adžárie a Abcházie. Abchazské území a také Jižní Osetie jsou de facto ovládány a vojensky obsazeny Ruskem, takže gruzínská vláda nemá tyto oblasti pod kontrolou. Měnou je Lari což je zhruba 7,50 našich korun. Jak později zjišťuju, litr nafty stojí 16 Kč, menu v Mc Donaldu 56 Kč. Průměrný plat v přepočtu 6000 Kč.
V neděli nastává můj domluvený den, kdy se odpojuji od oficiálního programu a autem vyrážím pryč z Tbilisi, za sebou nechávám sochu Matky Gruzie s mečem a vínem, stejně tak krále Davida IV – Stavitele. Mířím do hor Kavkazu, do průsmyku Jvari, který je 2 395m n. m. První zastávku udělám u stejnojmenného kláštera Jvari, nad kterým krouží krkavci a káně lesní???.
klášter Jvari
Dole hluboko pod námi teče řeka Kura a na jednom jejím bahnitém břehu posedává asi stovka velkých racků. Hrdličky senegálské na nízkých stromech, v prachu se popelí vrabci, na vinici se snáší hejno špačků. Viditelnost je parádní a dalekému obzoru dominuje majestátní Kazbek se zasněženým vrcholkem. Ano, tady byl podle legendy přikován Prometheus za to, že Bohům ukradl oheň a daroval ho lidem.
Kazbek v dáli
Z druhé strany je pode mnou strmá propast, kde se na dně leskne hladina menšího jezírka. Pokračuju v cestě dále a druhou zastávkou je pevnosti Ananuri, která leží na řece Aragvi, tyčící se nad velkou přehradou, která je zásobníkem pitné vody pro Tbilisi. Nad pevností s ponurou minulostí létají jiřičky, nad přehradou rackové. Marně po přehradě pátrám dalekohledem po nějaké „kachně“. Je nádherné počasí a nad vrcholky hor plachtí dravci, na určení jsou však příliš daleko a jeví se jen jako velké černé tečky. Vytištěná Wikipedie hlásí - Vzhledem k různorodosti krajiny a malé zeměpisné šířce obývá Gruzii na 1000 druhů obratlovců, z toho 360 druhů ptáků (4 druhy supů, 11 druhů orlů), 160 druhů ryb, 48 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. Lesy jsou obývány několika druhy masožravců jako je vlk, rys, šakal obecný, hyena žíhaná, kočka divoká a několik jedinců levharta perského (Panthera pardus ciscaucasica). Z ostatní velké zvěře je to medvěd hnědý, jelen lesní, srnec obecný, kamzík, prase divoké, koza bezoárová. Endemicky je zde domovem kozorožec kavkazský, kozorožec dagestánský a tetřívek kavkazský (Tetrao mlokosieviczi). Z dravců jsou rozšířeni orel skalní a orlosup bradatý. Bažant obecný byl jako původní endemický pták z Gruzie uměle rozšířen do celého světa. Počet rozšířených bezobratlých druhů je též velmi rozsáhlý a jejich soupis představuje rozsáhlé hledání napříč rozsáhlou literaturou. Jen známí pavouci čítají 501 druh. Ještě sestupuju k přehradě pod pevností, v dálce se bělají volavky, které se brodí mělkou vodou v rákosí.
Čím víc stoupám blíže k vrcholkům hor, tím víc se kazí viditelnost a obzor se často ztrácí v mlze, na „odpočívadlech“ zastavuju, abych se podíval, co létá okolo mne. První orlosupové bradatí plachtí nad propastí, nad nimi vysoko orel skalní, zapomínám fotografovat a tak stačím vytáhnout aparát jen na orlosupy, kteří se na rozdíl od skaláka ještě přiblížili.
můj první orlosup
Projíždím malou vesničkou Gudauri, z které budují lyžařské středisko. Zatím je tu pár domků, benzinka, market a rozestavené hotely a penziony. Rozhlížím se kolem – konipas bílý, na drátech sedí stehlíci obecní, nad vrcholky plachtí nejméně 15 dravců mezi nimi 2 supové bělohlaví a jeden orel křiklavý. Nad celým okolím visí těžká mlha, z které drobně mlží. V místním ochodu kupuju pirožky a balenou vodu, házím 2 lari do automatu na kávu, kterou beru do auta a po staré vojenské cestě mířím k cíli cesty. Papírový průvodce mi říká, že silničku, která se vine přede mnou, budovali němečtí váleční zajatci. O tom, kolik jich nepřežilo těžkou práci, podnebí a podmínky „vypráví“ skromný hřbitov na stráni pode mnou. Očkem pozoruju kroužící orly a supy, ukázali se další orlosupové, ale také sleduju s obavami husté kapky, které padají na přední sklo ve stále vzrůstající intenzitě. Bohužel se nedá nikde zastavit, abych se na dravce podíval dalekohledem a déšť na viditelnosti také nepřidává. Na strmých stráních se pasou ovce, dole u říčky Térek stojí „coraly“ pastevců, okolo se motají děti, z plechových komínků se kouří. Jen sezóní stánky trhovců, jsou nyní opuštěné. Vše je tu ponuré, potopené do mlhy a vlhka. Stepancminda – cíl cesty. Musím zaklánět hlavu, abych viděl vrcholky hor, které se utápí v mlze a s nimi i poletující dravci, za kterými jsem vyrazil. Krásná drsná a syrová příroda člověku bere dech. Déšť přestal a občas se na pár vteřin roztrhá i mlha a je vidět zasněžené vrcholky Kavkazu.
pro hustou mlhu občas nebyly vidět ani blízké vrcholky, natož ptáci - kostel Nejsvatěší trojce
Za 10 lari mě terénní SVUčko vyváží ke kostelu Nejsvatější trojce. Jen vystoupím z auta, registruji lindušky horské a i v téhle výšce konipase bílé. Mlha tu halí pomalu vše a tak místo výhledu na horu Kazbek vidím jen mlhu. Kostelík se plní, chystá se tu svatba v místních krojích, a tak raději mizím. Vracím se zpátky do Tbilisi, čeká mě 152km dlouhá cesta. Po překročení průsmyku opět jako když čaroděj mávne svým proutkem a svítí sluníčko a modrá, jasná obloha, vrací se dobrá i nálada. Zastavuju na první možné zastávce, proplétám se asi 50ti stánky. Nabízejí tu všechno, od koření, vína, svařák až po neuvěřitelné tretky. Kupuju si vařenou kukuřici a jdu na vyhlídku.
návrat průsmykem a viditelnost parádní
Pozoruju dalekohledem další pár supů bělohlavých, kteří krouží nad hlavou a stoupají v termice společně se supem hnědým a orlem královským. Je to tak nádherný pohled, že aparát beru do ruky na poslední chvíli, když už jsou ze supů pomalu černé tečky. Příště raději nejprve fotografovat a pak se kochat. Zbytek dravců nad vzdálenými vrcholky je příliš daleko a jsou vidět jen černé tečky. Nedá se nic dělat, těšil jsem se na 11 druhů orlů. Ale i tak si odvážím skvělý zážitek. Vracím se do auta a zpět mířím do Tbilisi. Projíždím nočním Tbilisi a končím před hotelem. Zítra vyrážím ještě do Batumi, městečka pomalu v subtropickém pásmu na pobřeží Černého moře.
ze supa už byla jen větší tečka, ale mám velký zooooooom
Co mě tu překvapilo – ač tu každý jezdí jako prase (ne-li dvě prasata), plná – neplná, dvojitá sem dvojitá tam, předjíždí se v zatáčkách... přesto se k sobě chovají neuvěřitelně ohleduplně a za celou dobu dovolené, jsem neviděl jedinou bouračku. Krávy – kapitola sama pro sebe, volně chodí na silnici vlevo vpravo i přes silnici, auta se jim mistrně a s úspěchem vyhýbají. Psi – s čipem (na uchu) i bez čipu. Leží všude na kraji silnice, náměstí, parkoviště a spí a spí. Když jde člověk kolem ani nezvednou hlavu. Hladím si rozkošně štěně, snad husky, neobtěžuje se ano otevřít oči. Když odejdu, přichází k němu asi jeho máma, očuchá, olíže ho a zase se vrátí do prachu parkoviště. Psi postrádají jakoukoliv agresivitu a jsou vděční za každý kus jídla. Jak jsem se dozvěděl, tak ti, kteří „bydlí“ doma si ráno vyrazí, potulují se po krajině, městečku a stejně jako krávy a ovce se večer vrací zdárně domů. Přes neuvěřitelné množství zvěře, které jsem na silnici viděl, jsem neviděl ani jedno přejeté!!
takový psí šlofíček..., psi leží všude, musíte je často překračovat
Práce na silnici – projížděl jsem několika úseky, které se opravovaly, Vracel jsem se po 21 hodině a na všech úsecích se stále a pilně pracovalo. Pracoviště osvětlovaly silné reflektory (elektřina zde je často zdarma, stejně jako nájmy a plyn, (především v horských vesnicích) popř. za pár korun).Dravci – je jich v horách všude opravdu hojnost, ale ty vzdálenosti jsou na monokular, postrádám více pěvců, ale je pravda, že se pohybuju pouze po silnici.
Batumi
380 kilometrů a po zdejších cestách mi to odměřuje 6 hodin cesty. Nemusím nikam spěchat, v Batumi mám zamluvený hotel. První plánovaná zastávka je ve městě Gori – ve městě, které dalo světu jednoho z největších diktátorů – Stalina. Vždycky mě zajímala historie staré matičky Rusi a Rudého terroru – období cara Mikuláše a vyvraždění carské rodiny, Lenin, Stalin, Berija...Přemýšlím, zda se mi vůbec chce do muzea J.V. Stalina podívat. Stalin je zde stále nepochopitelně oslavován, u sochy v parku jsou čerstvé květiny. Běhá mi mráz po zádech a hlavou letí myšlenky na 11 milionů mrtvých, na vyvolaný hladomor na Ukrajině, na desítky pracovních likvidačních táborů, Katyni, na Solženicyna se svým Gulagem, Rusko plné křížů od Jakovleva, Intimity rudých bossů od Ströbingera a ve finále místo toho lari za vstup házím do klobouku stařičkému válečnému veteránu, který sedí před muzeem a ve starém futrálu po houslích prodává umaštěné metály a válečná vyznamenání, pohlednice, aniž bych si něco z jeho „tovaru“ vzal. Spasiba slyším za zády. Stále nechápu, jak někdo ještě ve světě může volit komunisty. Obhlédnu jen železniční vagon, který Stalin zabavil carské rodině. Nedaleko od muzea v kiosku kupuju kafe a něco na způsob našeho koláče a pak pokračuju raději do nedalekého skalního městečka Uplistsikhe, které mi zvedá náladu a „přehodí“ myšlenky jinam.
ve skalním městečku bylo kdysi přes 700 vydlabaných místností
Silnice venkovem jsou neuvěřitelně únavné a provoz se vleče, kamiony, traktory, auta v různém stupni rozkladu brzdí provoz. Neupravené zahrady, dvorky, nenahozené domy, plech místo krytiny... to je ta země, kde zítra znamená včera, to je ta země neomezených možností...Gruzie sice už nepatří k Rusku, ale jeho satelitem byla dlouhá léta.
Až za tmy se dostávám konečně u městečka Grigoleti na magistrálu podél Černého moře a ta mě dovede zdárně až do Batumi. Maličko bloudím centrem, než najdu můj hotel Aisi, asi 300m od pobřeží. Pokoj mám ve 14 patře, večeře, sprcha a spát.
Ráno, před snídaní vykukuju na balkon. Rackové létají nad pobřežím moře. Beru dalekohled a tají se dech, ve vzduchu plachtí orel mořský a víc jak deset motáků pochopů. Opodál jako malá neposedná letadélka roztroušená v chumlu jsou luňáci červení a hnědí – víc jak 30 kusů.
luňáků rej a nejen luňáků, včelojedi chocholatí, motáci pochopové...
Běžím na snídani a vyrážím do přístavu. Na moři sedí pelikán bílý, kormoráni velcí, proletí racek malý a další chumel dravců nad hlavou – včelojedi chocholatí.
včelojed chocholatý dohání své kamarády
Velké racky ani nepočítám. Sleduju nepovedený útok ostříže mezi holuby, kteří se rozprchnou do všech stran. Na trávníku u přístavu sedí vrány obecné, v keři se pohybuje červenka, na stromu hrdlička a sýkora modřinka. Lanovkou vyjíždím nad město, fotografuju opožděného včelojeda chocholatého, který asi dohání kamarády a krahujce obecného. Při návratu z lanovky dávám oběd v jednom bistru – tradiční šašlik s chačapuri – placku se zapečeným sýrem. Přiznám se, už se těším na náš ovar, řízek, ba i špekáček. Pobřeží má 10 kilometrů, půjčuju si elektrickou tříkolku – hodina 30 lari, platím raději tři hodiny. Oprašuju ruštinu, zapojím obličej, ruce a nohy. Obchodník se dušuje, že baterie vydrží a vyrážím motorizovaně podél pobřeží. Všude na pláži je plno, teploměr ukazuje okolo 29 stupňů a lidí ve vodě je dost a dost. Je to paráda, užívám si, sice jedu pomalu, přesto se přistihnu, jak si broukám staré Arakain - Hejna havranů krouží, kolem cest, který v dálce splynou. S šátkem na čele toužíš, přidat plyn, značku highway minout, celej v kůži se řítíš, cestou z pobřeží projet na pobřeží, mezi trucky se vklínit, poznat jakej je život bez otěží....(Brána iluzí).
Dělám časté zastávky, sleduju moře i oblohu, u ústí řeky objevuju dalšího pelikána, pravděpodobně už polo ochočeného, na kamenech jsou tři volavky stříbřité.
pravděpodobně pelikán "domácí"
volavčí elegance
Všude poskakují konipasi bílí, vrabci a holubi. V zahradě jednoho hotelu zahlédnu i kosa. Poprvé tu vidím vzduchem rejdit vlaštovky. Dostávám se na konec města a pobřeží. Na keřích mám další bělořity šedé, prvního zdejšího budníčka většího, bramborníčka a lovícího luňáka hnědého. Je čas k návratu, odevzdám „přibližovadlo“. Nikde mě nenechalo tak dávám ještě majiteli „bakšiš“ jako bonus. Čeká mě cesta zpátky a „přidružení“ k oficiální části zájezdu. Určitě to stálo za to, ty dva dny jsem si parádně užil, nádherná příroda, a pokud „pán Bůh“ dá, jak se říká, příští podzim zamířím do Arménie a Litvy.
konec Batumi a Kavkaz "na dohled"
