Tetřev hlušec patří v pomyslném žebříčku wildlife fotografa asi k nejžádanějším, ale zároveň k nejméně dostupným. Největší z tetřevovitých je v českých zemích na pokraji vyhynutí a poslední populace divokých tetřevů se ukrývá v hlubokých lesích Šumavy. Malý počet ptáků a komplikující legislativa staví tento druh pro fotografy někam do kategorie science fiction.
Důvody, proč jsem pro svůj záměr zvolil Norsko, byl nasnadě. Tetřevů je v jeho lesích stále dostatek a také jsme mohli využít letité známosti mého norského přítele. Toho považuji za skutečného „tetřeváře“. Věnuje se jejich filmování více jak 15 let a tudíž nám byl velkým pomocníkem. Z předchozích výprav v roce 2012 a 2013 jsem sice nějaké fotografie přivezl, ale spíš to bylo o sbírání znalostí a zkušeností. Jak a kde tetřevy hledat není v cizím prostředí opravdu snadné. Po následující roky ve mně stále zrála myšlenka na návrat. Proto jsem se v roce 2019 s kamarádem Petrem znovu vypravil do norských lesů pokusit štěstí.
Dlouhou nezáživnou cestu autem a lodí vynechám a přehoupnu se v čase. Přijíždíme k tábořišti, kde je pro nás připravena malá chatka. Ta nám bude na dalších deset dní útočištěm a zázemím pro naše výpravy za černými rytíři. Oba máme rádi již trochu komfort. Léta trempinku máme dávno za sebou a pořádná postel či teplá voda není k pohrdání. První noc jsme se oddávali odpočinku a spánku. Druhý den přijíždí na smluvenou hodinu náš přítel Jonas, abychom sestavili plán. Po krátké poradě jedeme na první vytipované místo. Čeká nás asi desetiminutový přesun autem, a pak asi hodinový výstup lesem na tokaniště. Musím tam dopravit veškerý materiál na focení, maskování a bivakování. Stavíme kryty a znovu se vracíme zpět do tábořiště. Odpoledne poneseme jenom ruksaky s foto výbavou.
Množství všeho potřebného je patrné z fotografie. Naším úkolem je postavit kryty a připravit se na dlouhé noční čekání. Fotograf musí obsadit stan ještě v podvečerních hodinách. Ptáci ještě před setměním zahřadují v okolí tokaniště, a pak už není šance se nepozorovaně přiblížit. Hrozilo by vyplašení ptáků a ohrožení celého toku v blízkém okolí.
Následující dny nás čeká stereotypní a opakující se kolečko. Ráno počkat do 9:00, opustit kryt, prohlédnout okolí, zkontrolovat fotopasti a odjet zpět do tábora, Dopolední hygiena, vaření, odpočinek a ostatní činnosti spojené s pobytem. Znovu dojezd do lesa a výstup na tokaniště.
A nyní také trochu k samotnému hledání. Tetřevi na místech výskytu zanechávají různé pobytové znaky. Na nocovištích poblíž tokanišť to jsou stromy, na kterých kohouti a slepičky hřadují. Pod nimi se často nachází koláče trusu a někdy i zvláštní výměšek slepého střeva, kterému se říká „smola“. Je to tmavá řídká hmota rozstříknutá pod místy, kde ptáci nocují. Dalším markantem je peří obou pohlaví, nebo stopy ve sněhu. Právě zbytky sněhových ploch jsou často místy, kde se jarní tok odehrává. Peří nám prozrazuje, co se na tokaništi aktuálně děje. Zdali jde o teritoriální boje kohoutů, nebo již o páření.
Pokud je nalezeno tokaniště a je čerstvě navštěvováno, postavíme v jeho okolí kryty. Vzdálenost volíme od středu tokaniště asi 20 metrů. Přítomnost krytů ptáci akceptují beze změn a chovají se naprosto přirozeně. Nejcitlivěji reagují podle mé zkušenosti na změny počasí. Ať je to sněžení, déšť nebo silnější vítr. Nejlepší pro tetřevy je klidná mrazivá noc. Jelikož se někdy stává, že dominantní kohout kontroluje tokaniště ještě před setměním, obsazujeme kryty již v 18:00. Těsně před soumrakem přilétají do okolí tokaniště slepičky i kohout. Slepičky přistávají velice tiše, ovšem kohout zalomí s důrazem a hlasitostí. A někdy to ještě doprovodí hrdelním zvukem připomínající důrazné chlapské krknutí.
Čekání na ranní rozbřesk je dlouhé, pokud mrzne, tak i nepříjemné. Zpravidla ještě za tmy začne kohout tokat na stromě. Po rozednění seskočí na zem a postupuje k tokaništi. Někdy s velkým rámusem přistane přímo na něm.
Zpočátku se vše jevilo velice snadné. Přijedeme, nafotografujeme a za pár dní pojedeme domů. Ale člověk míní a Pán Bůh mění. Po nalezení prvního tokaniště se to začalo vše trochu komplikovat a nedařilo se nám nic vyfotografovat. Asi třetí den jsme se rozdělili a já obsadil jiné místo asi 200metrů od původního. Ani další rána nepřinesla kýžený výsledek. Jen pár fotografií ještě za tmy nebo daleko. Nakonec jsme se rozhodli vše sbalit a přesunout se asi o 10 kilometrů jižněji. Tam podle informací našeho norského přítele stoprocentně nafotíme. Stěhování veškerého vybavením patří k nejméně příjemným činnostem fotografa a znovu se potvrdilo to známé heslo „raději vyhořet“.
Obsazujeme vzdálené tokaniště a stavíme stany. Vše je připraveno a následuje obligátní denní kolečko. Ale ani další ráno se nedaří. Vše se odehrává mimo dosah našich objektivů. Přítomnost tetřevů je ale důkaz, že ten pravý den na nás ještě čeká. Musíme vytrvat. Ještě další dny se stěhujeme vždy o kousek dál s vidinou, že zítra to již klapne. Začíná nás tlačit čas a doléhá frustrace z neúspěchu. Je před námi poslední desátý večer. Vše jsme vsadili na jednu jedinou kartu. Vabank. Ráno, nebo nic!
Je 3:50 a budík mě tahá ze spacáku. Vše připravuji na focení a již nedaleko nás slyším tokat kohouta. Koukám ven, ale přes neproniknutelnou tmu, není nic vidět. Krátce před půl pátou už před sebou na tokaništi vidím pohyb. Ještě chvilku a již rozeznávám slepičky, a dokonce vidím kohouta. Jen je nepoplašit. Hladina světla je stále nízká a tak zatím zkouším točit nějaká videa. Je krátce před pátou a světla začíná být dostatek i na fotografování. Z nedalekého kolegova krytu slyším cvakot závěrky jeho Nikonu. Nyní již oba fotíme, co to jde. Chvílema to připomíná westernovou přestřelku. Blíží se osmá hodina a celou scénu zalévá ranní slunce. Je to jako v pohádce! Nemůžeme se té nádhery do sytosti nabažit. Čas plyne a blíží se poledne. Poslední snímky a musíme končit. Trajekt nepočká. Vylézáme ven, balíme, uklízíme a přesouváme se k autu. V 17:00 už musíme být v přístavu. Čeká nás tedy asi 100 kilometrový přesun k trajektu, tříhodinová plavba do Dánska a 1100 kilometrů domů. Děkujeme norskému příteli za možnost strávit deset dní v norské divočině. Přičichnout tak ke každoročně opakujícímu se zázraku, jako je tetřeví tok. Děkujeme Ti Jonasi, děkujeme ti, úžasná norská přírodo.
Text a fotografie Richard Stehlík, Petr Šimon.