(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Obvykle je dost náročné žít dvě hodiny od nejbližšího letiště, zvláště pro ty, co cestují tak často jako my. Když ale přijede vaše dcera o zimních prázdninách z vysokoškolských kolejí na jeden uspěchaný měsíc a vy se děsíte toho, že ji budete muset zase vyprovodit zpět do Maine, které je tak strašně daleko od Ohia, pak představuje ona dvouhodinová jízda velmi příjemnou věc.

Jak se blížil čas jejího odjezdu, všimla jsem si, že na něj myslí i ona. Její modré oči potemněly, jako by mrak náhle zakryl slunce. Byla jsem dost zaneprázdněná poslední večer, kdy byla doma, nestihla jsem jí připravit její oblíbené jídlo a tak jsem ho nahradila jakousi pseudoindickou variací s osmaženou zeleninou. Když se v tom pak šťourala vidličkou, sklouzla jí po nose slza. „Omlouvám se, že jsem ti neudělala, co máš ráda, miláčku. Navíc je to s rýží a já vím, že ji nemusíš.“ Phoebe vybuchla smíchy a plakala zároveň. „To je v pohodě! Jen mi přišlo, že je to naposledy, co večeřím doma.“
„Já vím.“
„To je dobrý, fakt, v pohodě. O tu rýži nejde.“ Utíraly jsme si slzy, smály se a dojídaly tu nesmyslnou večeři.

Bála jsem se toho loučení, ale těšila jsem se na dvě společné hodiny poté, co se rozloučí se psem, kterého znovu a znovu líbala na šedivějící čenich a prokvetlé obočí, a poté, kdy přijela s kufrem na kolečkách k chodníku. Objely jsme kopeček směrem k silnici a hleděly jsme na vzácné zimní slunce dotýkající se úpatí Apalačských hor. Vypadalo to na dobrý den, na den nových obzorů. To ráno si Phoebe všimla dospělé káně páskované sedící na divoké hrušni kousek od ateliéru, kde jsme spolu diskutovali o tom, co by mohla dělat příští léto. Ten dravec byl tak velký, tak blízko a tak nádherný. Jeho hruď byla temně oranžovobíle skvrnitá. Jakmile jsem zvedla k očím dalekohled, zvedl se, přeletěl sad a zmizel. Celou zimu jsem tohoto ptáka na zahradě neviděla a žasla jsem, že se objevil právě v tento den. Káně páskovaná byla volbou mého zesnulého otce. Říkal, že nám ji pošle vždy, když bude chtít, abychom věděli, že je nám nablízku a dohlíží na nás. Dokáže nám do cesty vyslat ale i jiné druhy; den před tím se například úplně mimo svůj biotop zakolébal nad naším autem pilich, který mě i Phoebe přinutil vykřiknout radostí a překvapením, když jsme zahlédli tohoto dravce otevřených plání v sevřeném údolí s pastvinou blízko našeho domu.

Jely jsme podél hřebínku a ještě naposledy prohlížely okolí. Na telefonním kabelu balancovala poštolka a pak jsme zahlédly další, a já, osvícena zábleskem inspirace Phoebe navrhla, abychom sečetly všechny dravce, které za ty dvě hodiny, tedy během 135 mil na letiště, uvidíme. Uchopila pero a krabici s kapesníčky, na kterou by mohla psát a zatímco jsem řídila, pokračovala v pečlivém pročesávání krajiny ostřížím zrakem svých mladých očí. I-77 běží převážně zemědělskou krajinou s pastvinami a loukami stoupajícími k ořešákovým lesům, ve které kraluje káně rudoocasá. Navíc byl chladný, ale slunečný den, první termický den v jinak nudném týdnu. Káně rudoocasé postávaly podél cesty a svá smetanově bílá prsa vystavovala slunci. Teprve 20. leden a téměř všechna byla už v párech! Mnohokrát jsem si všimla jedné a v tu samou chvíli Phoebe našla jejího partnera. V rychlosti jsme si vyměňovaly popisy, abychom se ujistily, že pozorujeme rozdílné ptáky a jejich počty se rychle násobily: osm, deset, dvanáct, přičítány po dvou.

Jak jsme se proplétaly dál, mluvily jsme a smály se a občas jsme jedna druhé stiskly ruku. Jakkoli jsem milovala to buclaté dítě s chmýřím vlásků, její rezavé panenkovské kudrlinky a modré moudré oči v několika měsících; jakkoli jsem milovala to batole smějící se na mě z nákupního košíku s pusou plnou sušenek; není to nic oproti společnosti dcery, která vyrostla, je chytrá a vtipná. Náhle dospěla, dokončuje moje tápavé věty a doplňuje moje myšlenky v jasných záblescích moudrosti a pochopení.

A káně přilétala, usedala na ořešáky a špičky telefonních sloupů, rozprostírala své péřové sukénky jako načechrané pantalonky po obou stranách svých drsných žlutých nohou. Roční pták byl rozkročen nad svojí kořistí na dělícím pásu, temenní pírka zvednutá jako rozzlobený bůh, žluté oči zářící, když jeden malý život doprovázel do zapomnění. „Tato káně se naučila životu na dálnici. Poblíž jich nevidíš zase tolik sražených, kolik by jich mohlo vzhledem k těm počtům být,“ řekla jsem. Podobné obrazy se nám vynořovaly v mysli a zase rychle bledly s tempomatem nastaveným na sedmdesátku. Jak jsme se pohybovaly, sledovaly jsme filmový pás s ptáky zachycovaný našima očima.

Dosáhly jsme Caldwellu v Ohiu, kde jsme v minulých čtyřech letech občas vídaly čistě bílou káni, snad samici, jak jsme odhadovaly vzhledem k menší velikosti jejího běžně zbarveného parťáka. Phoebe se po ní nikdy nezapomněla podívat. Pamatovala si přesně tu větev, na které jsme ji viděly posledně. „Musíme mrknout po té bílé káni!“ řekla, a ač se to zdálo neuvěřitelné, všimla jsem si na pravé straně vzdálené bílé skvrny připomínající kousek sněhu zachyceného ve vidlici větve. Popruh zasvištěl, když jsem si ho přetáhla přes hlavu a z pouzdra vytrhla dalekohled, který mívám v autě. Osmička Zeiss je mohutná a těžká jako malá cihla, má třiatřicet let a nerozbitnou konstrukci, která přesně odpovídá dalekohledu do auta. Předávaly jsme si s Phoebe dalekohled poskytující nám trochu upatlaný obraz a odhadovaly jsme, jestli se to zjevení, ta přízračná káně objeví či (spíše) nikoli. Odpočívala vysoko na stromě a její tmavé oči svítily jako uhlíky v kontrastu s jejím čistě bílým šatem. Její mnohem menší parťák přeletěl přes čtyři silniční pruhy a usedl přesně vedle ní, když jsme se i my vrátily zpět na silnici. Jupíí! Další dvě káně!

Když jsme se přiblížili k I-270, šíleně uspěchanému obchvatu kolem Columbusu, byly jsme někde na čtyřicítce. Dvě káně páskované, pět poštolek, jeden jestřáb Cooperův s pomalými údery křídel a třicetšest kání rudoocasých – ohromující počet na dvě hodiny za volantem. Obytné zóny a nákupní centra se začaly plazit za městský okruh a Phoebe poznamenala, že už jsme asi našly všechny káně rudoocasé, které jsme najít mohly. „No, rudoocasky mají rády i letiště, nevzdávej to,“ odpověděla jsem jí a zadními vrátky jsme se blížily k rozlehlým travnatým plochám. Phoebe se zúžili zorničky jejích světle modrých očí – očí mého otce – a začala pomalu otáčet hlavou. Je jak jestřáb Cooperův, pomyslela jsem si, když jsem na ni pohlédla, ostrá jako břitva. Obkroužila jsem zatáčku a na drátěném plotě jen několik stop od Phoebeho okýnka seděla obrovská samice káně rudoocasé. Prostým okem byl vidět každý detail její čárkované hrudi, žlutých nohou a lesknoucího se zobáku. Propukly jsme ve vítězné veselí a spontánně jsme si plácly, protože jsme právě dosáhly pětačtyřiceti dravců.

Nevyhnutelné rozloučení u letištního chodníku; vzduch jako vždy zbarvený kouřem poslední cigarety odhozené před cestou, která se převrací a kouří u chodníku, po kterém lidé přicházejí k terminálu. Tohle nikdy nebyla oblíbená část žádné mé cesty. Nic ale nemůže uhasit plamen těch dvou hodin v blízkosti kání, kdy jsem slečnu Phoebe vezla vstříc dalšímu semestru, vstříc jejímu nádhernému životu. Pozorování kání rudoocasých, divokého boha na dělícím pásu, velké bílé přízračné káně, a v závěru krásky na drátěném plotě: poklady a zázraky v jednom. Absolvovaly jsme ten výlet s láskou a stylově, celou cestu jsme se věnovaly birdingu. Dobře vím, že Phoebe kráčející vstříc svému novému životu, bude vždy pozorná, vnímavá a vždy ji budou doprovázet káně rudoocasé.

Tipy na pozorování ptáků s dětmi

- Berte je sebou už jako malé, dostane se jim zážitků, které získají jen během birdingu.
- Pro začátek jim poskytněte přiměřenou optiku. Chtěli byste sami pozorovat ptáky přes dětskou hračku?
- Věnujte svému dítěti vlastní terénní příručku. Kouzlo je v tom, jak se užíváním mění její vzhled.
- Vždy ctěte prosbu dítěte, abyste se šli podívat na něco, co našlo venku. Bude to pro něj znamenat, že stojí za to vyskočit kvůli čemukoliv, co se v přírodě děje zajímavého.
- Doufejte, že se láska k ptákům na ně přenese, ale do ničeho je nenuťte.

Poslední kniha JULIE ZICKEFOOSE vydaná nakladatelstvím Houghton Mifflin Harcourt nese název Ptáčata: Malíř se dívá do hnízda (Baby Birds: An Artist Looks into the Nest). Malování mláďat na hnízdě od jejich líhnutí po dosažení vzletnosti se ukázalo být návykové a dokonale se pojí s její další prací týkající se ptáků. Julie se našla také v roli průvodce zahraničních výprav za ptáky a podlehla kouzlu divokých stezek ve svazích svých milovaných Apalačských hor, které fotografuje a sdílí od roku 2009 na svém blogu.

Julie Zickefoose, foto: billofthebirds.blogspot.cz

Zdroj: birdwatcher.cz