Dneska se vracíme domů, taky byl ještě včerejší večer věnovaný balení zavazadel, no já to tradičně nechal na ráno, ale všechno jsem krásně stihnul včetně snídaně, po které si přenášíme zavazadla do společenské místnosti a rovnáme do kouta. Cennosti si bereme sebou a vyrážíme kam?? Vyrážíme ke kostelu a věříme, že najdeme budníčka temného. Cestu už známe, takže zanedlouho stoupáme po schodech na hlavní ulici s krámky a z ní se propleteme uličkami na naše již známé místo. Na schodech stojí nějaký birder s dalekohledem, kouká na keře, hned nás vítá a jestli jdeme taky na budníčka pruhohlavého. Ejhle! Zajímavá informace, ale nás žene Phylloscopus fuscatus, u kterého máme větší šanci. U domu stojí již nějací lidé a ukazují nám, ať obejdeme stavbu a přidáme se k nim. Netrvalo ani pět minut a budníčka máme zde! Grand Coup!

Je to zcela jiný pták než včera, úsměvy na tvářích nám jen hrají. Jen „mrchu“ dostat do hledáčku je docela záhul, ale jak takž se nám to každému povedlo. Takhle rychle jsme úspěch nečekali. Balíme a jdeme do parku, u schodů vidíme odpočívadlo, kde ráno kolega čekal na budníčka pruhohlavého a všichni automaticky odbočujeme tam. Zázraky se dějí a tak asi po 10ti minutách připisujeme budníčka pruhohlavého, kterého ještě stačíme ukázat další skupince, která přišla.

Z ochozu ulice vidíme park pod námi. Opět jsou v něm roztroušeny skupinky pozorovatelů. Poměrně početná skupina je u barelů...tam nás včera posílal ten pán za budníčkem temným. Je rozhodnuto, scházíme cestičkou do parku a namíříme si to k barelům. Bingo – další budníček temný! V jeden den vidět 2 budníčky temné na různých místech...tomu říkáme štěstí! Na křovinách jsou zvonci zelení, pěnkavy, střízlíci a hlavně...králíčkové obecní. Jejich počty se snad násobí a člověka nechají dojít pomalu na metr. Ohlížím se po Renatě, která se toulá někde na kraji nábřeží, pomalu se loudáme k ní. Ukazuje nám aparát, co ulovila...nějakou divnou potáplici? No potáplice to není, jak zjišťujeme při podrobnějším zkoumání. Že by? Ukazuje nám, kde jí viděla, spěšně se vydáváme k místu, ale kde nic tu nic. Při cestě zpátky jí objevíme kousek od nás ve vodě. Tedy jeho – alkoun úzkozobý. Fotografujeme. Alkoun se potápí a loví, snažíme se přijít na nějakou optimální vzdálenost. Putujeme za ním podél nábřeží. U skupinky pozorujíc stále budníčka temného vidíme našeho německého kamaráda, který nám včera ochotně ukázal jak lindušku zelenou, tak racka bělohlavého. Oplácíme mu to alkounem, informaci předá hloučku, který se otáčí na podpatku a se všichni naklání nad hráz a fotografují alkouna. Renata se stala hrdinkou.

Je vidět, že je druhý den „Ptačích slavností“. Už ranní městečko bylo podstatně plnější než první dny našeho pobytu. Taky chodí a postává všude více lidí než jindy a jak je vidět, birdwatching není jen doménou chlapců a mužů. U pláže sedí na okraji můstku dvě sličné děvy se Svarovskym na stativu, pozorně prohledávající okolí. Vůbec to není tady ojedinělý úkaz, stejně jako jsou vidět často za obrovskými teleskopy fotoaparátů, nebo jak si poctivě nesou trojnožku s optikou na ramenou.
Na pláži jsou pouze rackové a špačci, vracíme přes park a zastavujeme u další skupiny. Ta pozoruje pěnici vlašskou, chvíli pokoukáme a razíme dál, pěnici poctivě zapíšu. Kráčíme nedaleko místa, kde včera byla linduška zelená a opět je tu pár lidí, trpělivě čekají, až se objeví? Přes park jdeme do Nord see hall, kde je přenesena knižní nabídka a propagační materiál ze zdejšího ptačího muzea na nábřeží – Krámek s alkou, jak jsme si ho nazvali.

Prodávají se tu nové knihy, tiskoviny, mapy a v jednom sále má předváděčku firma Zeiss, dalekohledy, monokuláry, ale i servis dalekohledů včetně odborného vyčištění, pochopitelně pouze vlajkové značky! Listujeme bohatou nabídkou knih, prohlížíme časopisy a tiskoviny. Kupuji si mapu ostrova s výskyty vzácných druhů a šroubovací odznaky tereje a alkouna na památku. V sále je papírová tabule, kam se píší dnešní vzácné nálezy. Zatím tam jsou dva zápisy, budníček temný a potáplice lední – tak tu jsme někde „prošustrovali“. Koukáme, že na čas společné „vycházky“ a sčítání foglů už tu nebudeme. Je čas na oběd, vyrážíme zpět, jen se venku ještě zastavíme u ukázky Digiscopingu. Dostávám nápad, který budu realizovat hned, jak se vrátím. Doma mi leží nevyužitá zrcadlovka Canon, zjistím si, jak je to s pomůckami na Kowu.
Jdeme na oběd, Renata nás dohodí, jde ještě fotografovat modely lodí. Míříme k penzionu a proti nám jde udýchaná Sandra a míří k pláži. Zastavuje a obrací nás, že máme jít s ní. Na telefonu nám ukazuje něco  v aplikaci, kterou tady používá hodně lidí.

Zdejší birdeři si mezi sebou sdělují vzácné nálezy v reálném čase s přesností pár metrů. Její němčině moc nerozumíme, vzrušeně se nám snaží vysvětlit, proč máme jít s ní a když vidí naše rozpačité a nechápající obličeje, vyřeší to šalamounsky. Kliká na mobil a tam na obrázku...sylvia nana – pěnice malá. (Gavariť pa russki se raději ani neodvažujeme). To už nás nemusí přemlouvat ani nic dlouze vysvětlovat. Rychle voláme Renatě, že se vracíme se kvapem na pláž, a jakou cestou jdeme, aby se k nám mohla připojit. Po cestě potkáváme nadšené skupinky Němců, dle reakce Sandry a na její dotaz každá mává jedním směrem. Jsme na pláži a vítá nás velký polokruh sestavený z lidí a stativů. V jeho středu se v záři všech těch fotografických „fleší“ objektivů, teleskopů a cvakání uzávěrek předvádí pěnice malá. Ač to tu nikdo neřídí, panuje tu klid a pohoda. Snad 200 lidí sleduje malého ptáčka, nikdo se nikam netlačí.

Poděkujeme Sandře. Rozhlížíme se kolem, tak tyhle pohled znám ze stránek časopisů, co beru – BirdWatch, Birdwatching a Bird Watching, když se někde objeví nějaká vzácná rarita. Něco mě napadá, vracím se k Sandře a lámavou školní angličtinou diskutuju o aplikaci, díky které se tady na Helgolandu svolávají k raritám německé skupiny. Domlouváme se na emailové komunikaci. S pěnicí máme neuvěřitelné štěstí, přeletí na naši stranu a pohybuje se pár metrů od nás. Koukáme na hodinky a rozhodujeme se k návratu. Na zpáteční cestě bodujeme ještě s bramborníčkem hnědým, což jak mi prozradila aplikace eBird byl náš finální 81. druh.
Do odjezdu katamaránu zbývají dvě hodiny, do městečka už nejdu, vytahuju noťas a začínám psát report.
Zpáteční cesta byla v rámci možností, noční autobusové nádraží v Hamburku navodilo atmosféru líčenou v knize My děti ze stanice Zoo...ale dalo se to vydržet, pokračoval jsem ve psaní, dokud nás nevyhodili z čekárny, která ve 23:00 zavírala. Určutě to stálo za to i díky Renatině přípravě, ještě jednou díky!

foto: Renata Hasilová