Jak se blíží ptačí festival, pomalu se nám penzion naplňuje. Večer i ráno začínáme potkávat stejné sympatické tváře a s některými lidmi i večer posedíme ve společné jídelně nad fotografiemi a Svenssonem. Takže u ranního šrumce v kuchyni je slyšet ze všech stran hello, hello a usměvavé tváře, často i naznačený pozdrav rukou. Sedím a srkám svou ranní kávu, kterou mi každý den chystá Jarda (dělá si svojí, takže když už lije vodu, bere to jedním vrzem, ale přesto Jaroušku, děkuju, je to víc než milé!) a sleduju Sandru, jak chystá vele snídani pro sebe a svého otce – talířky, příbory, lžičky, lžíce, skleničky, hrníčky, káva, džus...V duchu se směju, když se kouknu před sebe na svůj talíř s chlebem namazaným Matějem. To však ještě nevíme, že Sandra v našem zdejším birdovském životě bude ještě hrát velkou roli.
Dojedeno, nádobí umyto a vyrážíme, dnes náš čeká ostrovní tour. Odpoledne je otevřena zdejší kroužkovací stanice a večer jsou plánované první přednášky v rámci Ptačího festivalu. Začínáme dlouhým nábřežím a hned zapisujeme nový druh – zvonka zeleného. Na moři se potápí kajky mořské a skupinka racků stříbřitých se pohupuje na vlnách. V keříčcích, které lemují celé nábřeží, jsou snad stovky králíčků obecných, červenek a sem tam budníčci menší. Docházíme pomalým tempem k pláži, ubylo bahňáků oproti předešlým dnům, snad jen špačkové se tady rozmnožili. Poletuje jich nad námi velký mrak, který neustále mění tvar a směr. Na konci mola postávají skupinky lidí a prohlíží stativáky hejna racků před sebou a živě diskutují. Přicházíme k nim a stavíme naše dalekohledy směrem, kterým se dívají. Ze skupinky se odděluje mladý Němec, do té doby hledící do své straší leicy a ochotně nám sděluje, že mezi racky stříbřitými se ukázal jeden racek bělohlavý a dva rackové bouřní.
S nápovědou snadno nacházíme a zapisujeme. Je to pro mne strašná dřina stále sahat ko kapsy a zapisovat druhy, ale slíbil jsem sám sobě, že po vzoru Dodina a Borka vytrvám!! Rozhlížíme se po pobřeží, dnes tu nejsou žádní zástupci jespáků ani kulíků. Jen dva ústřičníci dělají společnost špačkům a rackům a starají se o své plné zobáky.
Přecházíme po zarostlém vrcholku duny, vyšlapaná cestička nás dovede ke schodům na Dlouhou Annu. Sem tam míjíme skupinky dvou - třech birderů s rozloženými dalekohledy, jak zírají na hladinu moře, nebo si povídají. Stojíme pod úpatí schodů, zakláním hlavu a koukám do výšky nad hlavou, kde schody končí...vzpomínám, když jsem od říčky Arges stoupal 1480 strmých schodů na Dracula´s Castle zříceninu Poenari v pohoří Fagaraš v Transylvánii spojené se jménem Vlad the Impaler. Tenkrát to bylo 1000x horší, schody se tehdy ztrácely v obloze.
Výstup netrvá dlouho a zanedlouho stojíme na vrcholu. Pod námi je ještě mlha, ale tady, na vrcholu útesu mlhu vítr rozfoukal a Long Anna je zalita sluncem. Rychlý sokol protne modrou oblohu nad námi, zakrouží nad propastí pod ním a mizí nám v dáli. Kocháme se vyhlídkou na celý Helgolan a nedalekou Dunu, slovíčka nestačí popsat tu krásu. Zdraví nás Němci od „nás“ z penzionu, máváme také na pozdrav. Chceme zkusit štěstí, a tak zamíříme ke kroužkovací stanici už teď. Ukrývá se u prvních domků, kde začíná obydlená část útesu, schovaná za dlouhou zdí se zarostlou zahradou. Zavřeno! Opravdu otevřou pro veřejnost až v 16:30. Kam dál, jak využít čas? Chvíli nerozhodně postáváme na místě. Koukali jsme večer do zdejší databáze – budníček temný, linduška zelená jsou stále tady...ale kde je hledat, ostrov je malý, přesto je to hledat pomyslnou jehlu v kupce sena.
Vracíme se na Long Annu k terejům, asi v půli cesty nám přeletí nad hlavou own – sova. Kalous nebo pustovka, nebylo to v té rychlosti jasné, pohybovala se proti slunci. Sova zapadla asi 300m od nás na pastvinu, kde se pase luxusně chundelatý býček a ovce. Vracíme se, a pokoušíme se sovu najít na pastvině. Bezvýsledně. Později se dovídáme, že šlo o kalouse ušatého, pravděpodobně stejný exemplář, jak na úterní Duně, má to sem kousek). Opět zamíříme zpět na Annu a potkáváme Sandru s otcem, konverzace rukama nohama, úsměvy a za chvíli každý míříme svým původním směrem. U terejů zjišťujeme, že na vrcholku zůstali jen dva mladí terejové, dospělí s druhým párem mladých jsou pryč. Přemýšlíme, co s nimi bude. Snad nedopadnou jako ty desítky mrtvolek, které zbyly z krásných ptáků různě teď visících po skalách v různém stupni rozkladu. Svým dílem za to můžou různé asi rybářské sítě, které ptáci nosí z moře, společně s potravou či rostlinami. Skály jsou jimi posety, snadno v nich pták pak uvízne nohou nebo křídlem. Dlouho ještě lustrujeme hladinu a skály nechce se nám opouštět tak krásnou vyhlídku a času máme dnes dost a dost, ale mimo vran, racků a kormoránů a dole kachen sedící na vlnolamech tady už k vidění nic není.
Opět podél útesů a zábradlí se vracíme k civilizaci, kostelu a k prvním domkům. Zdá se nám, že jsme vysoko nad mořem, moře pod námi že se ztrácí v hluboké propasti, ale tabulka na zábradlí nám prozradí, že se nacházíme jen 61m nad hladinou moře. Nevěřícně na to koukáme. Jak se snadno člověk nechá oklamat svým pocity. Scházíme na centrální ulici, která se vine po kraji útesu a na které se nacházejí obchody a obchůdku povětšinou nabízející turistické kýče. Někde v půli útesu jsou schody, díky jim z vrcholu útesu sejdeme pohodlně dolů do městečka. Zastavujeme před výlohou se ptačího muzea – vzhledem Bird festivalu je zavřené a Renata zjistila, že kompletní nabídku muzea najdeme v Nord see Hall. Renatka byla vůbec takový náš anděl, připravila celou akci od Florence a zpět a špičkově, zámluvy, rezervace, spoje, časy.... Moc děkujeme!! Na výloze muzea jsme zjistili, že jsou tam pravidelně zapisovány zajímavé druhy, které kdo ten den viděl. Budníček a linduška tu byli i dnes dopoledne!!
Po obědě vyrážíme tam, kde jsme dopoledne skončili. U nákladového přístavu. U zarostlé prudké stráně postávají hloučky pozorovatelů a s napětím sledují křovisky a starou vegetací porostlou stráň. Vysíláme zvěda Vláďu, který se vetře do přízně jedné německy mluvící skupinky – je tu budníček (jaký nevíme) a snad prý kos horský!
Z „budňajze“ se vyklube menší a kos horský nám opravdu proletí nad hlavami a zapadne do křoví, než stačíme reagovat. Nechávám kolegy čekat, jestli ještě kos vyleze a pomalu se přesunuju k další skupince, asi 100m vzdálené. To se mi tady strašně líbí, nikdo nikam nespěchá, každý si pozorování užívá, lidé spolu komunikují, je tu pár postižených, cizí lidem jim ochotně pomáhají, sem tam je tu rodina s dalekohledy ...a kočárkem, nově příchozí je vždy automaticky informován...Lidé se zaklání a ukazují nad hlavy, kde nám plachtí káně rousná, která mizí za Long Anna. Se stále zakloněnou hlavou koukáme na táhnoucí bernešky tmavé, dnes je vidíme už po několikáté? Je to stejné hejno, které nám proletělo ráno?
Zamícháme se mezi asi dvacítku lidí, jak to vypadá asi nikdo ani neví, na co se tady čeká. Trháme partu a naše skupina se vydává pomalu do příkrého svahu na vrchol, za kterým už víme, že je krásná kotlina, kterou jsme obhlídli dopoledne zarostlá keři a zakrslými stromy. Plánujeme tu nějakou chvíli zůstat. Na vrcholku poletují králíčci obecní a budníčci, pěnkavy. Sestupujeme pohodlnou vyšlapanou cestičkou do kotlinky. Na druhém konci někdo venčí psa, který pobíhá okolo, jinak je tu klid a i oni brzo odcházejí. Jsme tu sami, okolo nás je samá zeleň, trošku jiný obraz než dopoledne na útesech, nebo pláže na Duně. Stojíme a sledujeme co nám lítá nad hlavami. První, druhý třetí kos horský zapadá do keřů nedaleko nás. Přesunujeme se pomalu k nim, ale než je najdeme a zaostříme, odlétají na druhou stranu a „hon“ začíná na novo. Létají okolo nás možná deset minut, než se nám je podaří ulovit do hledáčků. Schází k nám německý birder a zajímá se, co pozorujeme. Ukazujeme mu na displeji aparátu kosa horského. Rozzáří se mu oči a rozhlíží se kolem. My už máme praxi a tak mu za pár vteřin v monokuláru ukazuju nádherného kosa horského sedícího asi 60m od nás. Cvak a měl taky úlovek. Se správnou českou drzostí zjišťujeme, jaké má úlovky on – loví v aparátu a ukazuje nám ...budníčka temného – právě jde o něj!! Ochotně vysvětluje, kde ho najdeme – rozestavěný dům u kostela. Paráda, ten je hned vedle kroužkovací stanice. Hážeme si na záda batohy, na ramena složené stativy a svižným tempem míříme do schodů ke kostelu. U kostela bezradně postáváme, kam teď. Potkáváme chlapíka s dalekohledem na krku, spíše širšího než vyššího. Vláďa říká, že se ho zeptá, moje reakce ... ten nám nepomůže. Pán sahá po klice domu, kde buď bydlí, nebo je ubytovaný, když ho Vláda osloví. Chlapík ožije a ochotně nám rukou ukazuje směr, a zalomením ruky kde máme odbočit a jeho další věta nám vyrazila dech - budníčkové temní jsou ale tu dva! Druhý je na nábřeží u obřích barelů! Velké barely, velké barely, jasně!! Víme, kde to je!
Uličkou pod kostelem, podél nízké hřbitovní zdí, za kterou jsou vidět náhrobky, se dostáváme do uličky, k rozestavěnému domu. Z každé strany uličky je však jeden rozestavěný dům, abychom to neměli jednoduché. U jednoho však stojí asi pět lidiček a nadšeně fotografují. Mísíme se mezi ně a oni nám ukazují rukou budníčka, jak se míhá na nízkém stromku a mizí v trávě a ve křoví, aby se za okamžik zase ukázal. Máme radost...cvakáme o sto šest, film (pardon, paměťovku) nešetříme. Vláďa s Jardou prohlížejí budníčka ve fotoaparátu, kroutí hlavou a už vím, že je zle. Nejde o budníčka temného, ale tmavšího budníčka menšího, ono i světlo dělá své. Zklamaně balíme a přesouváme se o pár desítek metrů dál ke kroužkovací stanici, která za pár minut otevírá pro veřejnost.
Tady nás čeká velké zklamání, na vyhlášené ptačí destinaci jsme čekali jinou úroveň. Po ukázce kroužkování ještě se skupinou odcházíme do džungle zahrady, kde nám ukazují lapací zařízení, do kterého chytají ptáky na kroužkování. Mizíme, možná je to i tím, že výkladu nerozumíme, vymotáme se ze zahrady a opět se zastavíme u domu s budníčkem. Pár nadšenců už tam opět stojí. Přichází pán, postaví se k nám a dívá se na hodinky a něco říká, vyrozuměli jsme, že po páté hodině už nikdy nikdo budníčka tady neviděl a že tam bývá ráno od sedmi. Měníme plán. Chtěli jsme zítra opět na Dunu, ale zůstaneme tady a vyrazíme na budníčka.
Pomalu se loudáme krátkými uličkami mezi malebnými dřevěnými domky, dostáváme se na kraj obytné části. Před námi je výhled na moře, fotbalové hřiště, malý aquapark, Nord see Hall a park pod námi. Zaujmou nás skupinky lidiček s dalekohledy, jak vždy trpělivě koukají do jednoho místa. To je něco pro nás. Po schodech sbíháme do parku a připojujeme se k jedné skupině. Poskakovat nějakého UHP před námi vidíme a má magickou moc, všichni se posunují společně s ním. Nacházíme našeho známého mladého Němce, který nám ukazoval racky, Vláďa jde ke starému známému na výzvědy – linduška zelená!! Přidáváme se k davu a pomalu postupujeme s linduškou zelenou. Ta se jen ale mihne a zapadne mezi keře. Dav se zastavil. Jarda s Renatou se odpojují, půjdou pomalu na nábřeží. Tohle není „loff“ pro Jardu. My s Vladimírem pokračujeme. Jednu dobu linduška změnila směr a zapadla asi 15m od nás pod keř. Smráká se rychle, tohle už na fotku nebude, ale konečně, jak říkal Komito, stačí dost svědků.
Natáhneme krok, odnese to zase noha večer, ale to se dá vydržet. Zastavujeme ještě u konopek a Vláďa natáčí video, já jdu do penzionu. Hlad nemám, ale těším se, až sundám batoh, postavím stativ do kouta a vlezu si pod sprchu. V jídelně vytahuju noťas a zálohuju fotky jak Jardovi tak Rendě, přisedají si němečtí kolegové a ve Svenssonovi si ukazujeme si, co kdo viděl, přecházíme na náš web a chlubíme se zedníčkem skalním, vysvětlujeme, kolikátou sezónu se vrací, ukazujeme supa, o kterém měli také zprávy. Prostě příjemný večer...
racek bouřní, racek bělohlavý, budníček menší, zvonek zelený, racek mořský, racek stříbřitý, terej bílý, vrtabec domácí, sýkora modřinka, hrdlička zahradní, kalouis ušatý, kos horský, drozd brávník, drozd zpěvný, drozd cvrčala, králíček obecný, pěnice černohlavá, káně rousné, skřivan lesní, berneška tmavá, červenka obecná, kormorán velký, vrána obecná, kavka obecná, kachna divoká, kajka mořská, linduška luční, linduška zelená, ústřičník velký, špaček obecný, sokol stěhovavý
