11. – 12. ledna, Houston, USA (Ruth)
Houston v Texasu je domovem zvláštního meteorologického jevu, kdy se formuje duha okolo měsíce, když jsou zároveň vidět slunce i měsíc. Říká se tomu “měsíční duha pod sluncem”. Všeobecně je ale známá prostě jako duha. Jeden z našich přátel je mezinárodně renomovaný hvězdný fyzik a věděli jsme, že během naší 24 hodinové zastávky v Houstonu jsme se mohli zeptat, kde se dá vidět strakapoud kokardový. Určitě to bude vědět přesně, stačilo ho jen navštívit. Nyní jsme se museli spoléhat pouze na příručku ABA/ Lane guide A Birder’s Guide to the Texas Coast a velkou dávku štěstí.
Nicméně jsme většinu času v Houstonu strávili na mezinárodním letišti George Bushe. Ve skutečnosti vzhledem k tomu, že je to hlavní uzel letecké dopravy, zde strávíme ještě velikou část roku. Možná, že to jméno přeci jenom sedí, protože George Bush senior stejně tak jako junior naštvali spoustu cizinců i zahraničních zemí svou politikou, stejně tak jak se místní ochrance opravdu daří vážně vytáčet zahraniční návštěvníky. Určitě nejsme jediní, kdo si zkontroloval rozvrh letiště ve snaze vyhnout se všemožným kontrolám při letu do jiné země. Když chcete s někým strávit aspoň 2,5 hodiny z 3 hodin mezi přesedáním na jednotlivá letadla, místní ochranka je to správné místo, kam se obrátit. Potkáte ty nejmilejší lidi v branži, a když to konečně zvládnete, určitě budete mít spoustu nových přátel, kteří znatelně rozšíří váš seznam kontaktů. Američané vracející se domů jsou zpracováni odděleně a pravděpodobně úplně nerušeně. Bez toho, aby vůbec věděli, čím si my “mimoni” musíme projít, abychom se mohli jenom začlenit do dopravy. Ve skutečnosti jen proto, že tohle zveřejňujeme, budeme pravděpodobně mít doživotní zákaz vstupu do USA. Udělat si legraci z ochranky vás všeobecně bude stát odvedení namyšlenými úředníky do temné místnosti na podrobný výslech.
Zaprvé vás čeká papírování, které začíná záludnou otázkou “ jste terorista?” Hm těžká otázka. Mohu jen odhadovat, kolik teroristů tím dopadli. Za druhé se vás ptají, zda pašujete do země nějaké slimáky. Francouzští gurmáni, dejte si bacha! Pak vám odeberou otisky, prsty i palce na obou rukách a dále sken sítnice. Několik hlasitých autoritativních razítek na formuláře a pas a o něco později vás pustí vlastní cestou. My jsme tím procházeli tak často, že jsme si s jedním z úředníků začali tykat. Carlos (což není jeho pravé jméno, vystupoval z řady těch nafoukaných úředníků) vždycky si našel čas, aby se nás zeptal, jak se nám daří postupovat při našem pozorování a vyprávěl nám příběhy o jeho rybářských výletech na Costa Ricu.
Dále si musíte vyzvednout batožinu z přepravníku a projít vaší osobní kontrolou s otázkou “Disponoval někdo vaší batožinou, madam?”, zeptá se pracovník. No, všechno je možné, zatímco jsme strávila dvě hodiny s úředníky nahoře, myslela jsem si sama pro sebe a věděla jsem, že myslet si to je lepší, než to vyslovit. Konečně projdete skrz dveře a podáte svou batožinu dalšímu úředníkovi, který ji znovu zkontroluje před vaším dalším letem. Jedině, co nám zbývá, je běžet tak rychle jak jen můžete k nástupní bráně a ta vaše zpravidla bude ta, co je nejdál.
Tentokrát jsme přespávali v Houstonu a vzhledem k tomu, že jsme na pozorování měli omezený čas, chtěli jsme být blízko letiště. Namířili jsme si to přímo do státního lesa W.G. Jonesa, severně od města. Pozorovatelská příručka radí, abychom se na lokalizaci našich cílových ptáků zeptali na velitelském stanovišti texaské správy lesů. V našem případě to byli strakapoud kokarový a brhlík hnědohlavý. Nepochybně, přesně tak, jak jsme čekali, nás Ray Uballe nasměroval na konkrétní místo. Bylo pozdní odpoledne. Nebyla to ideální doba, ale co můžeme ztratit? A tak jsme se pěšky vydali do lesa.
Následovali jsme cestu mezi vysokými borovicemi, které se tyčily přímo nad námi. Slunce prosvítalo skrz větve a vrhalo dlouhé a ostré stíny všude po zemi. Stále bylo teplo. Ještě bylo dost pěkně na tričko a lehké kalhoty. Razili jsme si cestu po stezce pokryté jehličím a větvičkami. Jen jedna věc tu chyběla - ptáci. Les byl úplně tichý, žádné pískání, trylkování, klování datlů, kráčeli jsme a kráčeli. Až jsme konečně přišli ke skupině stromů, která na sobě měla oranžové pásky, označující hnízdiště. Zde jsme strávili dlouhý čas koukáním do větví. Ale stále nic. Pokračovali jsme až do té doby, dokud jsme se nedostali až na druhý konec lesa.
Za hranicí oploceného lesa se začalo ozývat pravidelné klepání na dřevo. Ooo ne, to nebyl ten datel, ale chlápek stavěl poctivý plot, takže jsme se otočili, abychom se vrátili ve svých stopách. Tohle byla ale nápověda o tom, že datel létá vysoko v korunách stromů přímo nad našimi hlavami, aby se dostal až k vrcholku stromu. Mohl by tohle být náš cílový pták? Přilákalo ho snad, že ten muž mlátil kladivem do dřeva? Zběsile jsme začali zaostřovat naše dalekohledy a uvědomili jsme si, že máme v zorném poli brhlíka hnědohlavého. Okamžitě začal náš hon. Nepochybně to byla krásná rarita. Zastavil se na dost dlouho, abychom si ho mohli vyfotografovat. Jeho peří bylo rozdělené do barevných částí - červená na hlavě, bílá na břiše, černá na zádech a výrazná bílá skvrna na křídlech.
Tohle znamenalo, že se k nám obrátilo štěstí a speciální ptáci se začali objevovat během malé chvilky. Další pták byl sameček strakapouda kokardového. Tenhle vzácný pták letěl směrem k dalšímu pásu stromů. Běželi jsme, abychom s ním udrželi krok, zatímco on mířil nahoru po kmeni stromu. Byl černo-bílý po celém těle, černý s bílými pruhy na zádech a bílý s černými pruhy na bocích, s bílým břichem, bílými tvářemi a černou čepičkou na hlavě. Také měl na sobě výrazné bílé V, které směřovalo od zobáku k ramenům. Ale kde je jeho červená čepička?? No, někde vzadu na hlavě měl malou červenou linku, ale protože byla většinu času v podstatě neviditelná, nedělali jsme si s tím moc starostí. Byl to vzácný druh a byl na našem seznamu.
Další na řadě byl brhlík hnědohlavý, který nás překvapil. Pak se ukázala sýkora karolinská, která z pohledu nás, Evropanů, vypadala jako sýkora babka. Cena nejlepšího úlovku dne připadla na sýkoru rezavobokou, rychlého, malého ptáčka s ostře řezaným hrudníkem a výraznýma kulatýma očima. Lesňáček borovicový se na náš seznam dostal cestou zpět k autu a sami se sebou jsme se cítili velmi spokojeni. Podařilo se nám dostat celkem dost ptáků, kteří se těžko pozorují a zvládli jsme to úplně bez pomoci.
Odměnou za náš úspěch byl mix dobrot, který byl plnohodnotným jídlem v Joe’s Crab Shack. Úplně se nám ale nelíbilo sdílení stolu, ale všeobecně to bylo místo plné dobrého jídla, kterého bylo dost na to, aby zasytilo celou restauraci. Doloudali jsme se zpět do hotelu a po jídle jsme zaplnili téměř celou královskou postel. Další ráno jsme měli akorát tak čas, abychom stihli prádelnu a administraci před tím, než jsme vyrazili na letiště. Náš výlet trvá teprve 11 dní a už jsme na 422 druzích. Když si udržíme průměr 38 vidění nových druhů za den, podaří se nám překonat rekord za 3 měsíce. Co budeme pak dělat po zbytek roku? Mířili jsme zpět na letiště George Bushe. Čekal nás Ekvádor a rychlé, zajímavé pozorování.
12. - 27. ledna, ECUADOR (Alan)
Byla už tma, když letadlo zablikalo a začalo rolovat na dráhu. Letiště je přímo v srdci města a vždy je trochu znepokojivé těsně míjet budovy po obou stranách letadla, když se noří do hustě osídlené části. Ve výšce více než 3000m je vzduch dost řídký a motory vzdorovitě řvaly, když je pilot nutil k plnému zpětnému chodu, aby zbrzdil letadlo a nepřeletěl runway. Díky bohu formality po příletu do Ekvádoru byly rychle za námi a už kolem 11 hod večer jsme mířili k východu. Iain Campbell, náš dobrý přítel z Tropical Birding, tam na nás už čekal.
Vždycky je dobré vidět usměvavou tvář, když dorazíte do nové země. Iain šel přímo k věci a chtěl vědět, kolik jsme zatím přesně viděli druhů a kolik jsme jich v Mexiku propásli. Dodal – „Musíme jít do toho jako šílení“, ještě před tím, než jsme vůbec měli šanci popadnout dech. Opravdu musíme zvednout váš celkový počet pořádně, než odsud odejdete.
Tohle jsme si dokázali i tipnout. Nebyla žádná šance, že by Iain a ostatní průvodci z Tropical Birding brali pozorování jen tak zlehka, obzvlášť na domácí půdě. Byli odhodlaní ukázat nám a celému pozorovatelskému světu, jaký skvělý Ekvádor je. A mise se rozeběhla okamžitě. Bez ohledu na to, že už bylo pozdě večer a zítra jsme měli začínat už v 5 ráno, Iain se rozhodl, že se pokusíme dostat lelka vlajkového ještě před tím, než se vše naplno rozeběhne. Šílené, ale co můžeme namítat? Ten muž se pokoušel pořádně nakopnout náš seznam a my jsme potřebovali lelka. Takže jsme se vydali do temných houštin Quita, vyzbrojeni baterkou a nahrávkou ptačího volání. Naštěstí jsme nenarazili na nikoho od policie, jinak by nás čekala spousta vysvětlování. Jezdili jsme kolem, procházeli se a svítili na každý strom, zatímco jsme pouštěli nahrávku divných zvuků na plné pecky. To možná nebude jejich představa pozorování. Nicméně jsme žádného lelka nenašli a Iain dostal naštěstí rozum, takže jsme se vrátili zpět k němu domů, abychom si dopřáli trochu tak moc potřebného spánku.
Brzy před úsvitem jsme se nacpali do jeepu a znovu jsme byli na temných cestách Quita. O pár bloků dále jsme vyzvedli Nicka Athanase, který byl také z Tropical Birding. Nick byl už plně vzhůru, protože si velmi pečlivě naplánoval spánek předešlou noc a podusil nás úplně stejně, jak to udělal Iain. Čísla, propáslé druhy, celkový spěch – byla to povinnost, která nás volala. Iain vyjel s autem na kopec mimo město a my jsme pak šplhali do strmého svahu. Nechávali jsme za sebou chaos hlavního města. Na obloze se začali projevovat první známky blížícího se rozbřesku směrem z východu a měli jsme úchvatnou podívanou dolů na celé Quito a vysoké Andy v pozadí. Mířili jsme do Yanacocha, přírodní rezervace na vysokých svazích vulkánu Pichincha, který se tyčil 4784 m nad městem. Rezervace byla založena, aby chránila nedotčený les mírného pásma a poskytovala domov několika velmi speciálním ptákům. První světlo odhalilo prvního ptáka dne - strnadec ranní. Jednoho pravděpodobně z nejběžnějších druhů v Ekvádoru, ale nyní je to pro nás nový pták pro The Biggest Twitch.
Les byl zahalený v oblacích, ale to je tu úplně běžné. Byl tajemně tichý, když jsme se dostali na širokou stezku. Na dalšího ptáka jsme nemuseli dlouho čekat, protože se skupinka střízlíků jednobarvých prodírala houštím pod stezkou a pak se vyhrnula na ní přímo vedle nás. Dále nás oslnila záplava barev, ohlašující příchod tangar červenobřichých, které předváděly svoje pestré zbarvení, fleky modré na křídlech a stehnech v kombinaci se šarlatovým břichem. Malé hejno těchto krásek se rychle pohybovalo mezi vrcholky stromů nad našimi hlavami. Vzbudilo to v nás chuť vidět víc.
Mlha stále obklopovala stezku a postupovali jsme dále. Hledali jsme nejmenší známky pohybu. Najednou nám do zorného pole vkročil kolibřík, ale stejně rychle jak se objevil, zmizel na okraji cesty. Čekali jsme a samozřejmě, že se vrátil. Vznášel se u malé žluté kytičky a dal nám několik vteřin na to, abychom si vychutnali tuhle barevnou podívanou. Byl to kolibřík Herranův, skutečný klenot mezi kolibříky. Tenhle se nepochybně odlišuje od ostatních, protože na krku nosí všechny barvy duhy.
Znenadání naši pozornost upoutalo Nickovo volání: “’Kolibřík mečozobec!”. Další poddruh kolibříka se mihl kolem a měli jsme příležitost prohlédnout si jeho obrovský zobák, který opravdu nesl svůj zobák jako by byl středověký rytíř. Spěchali jsme podél cesty a brzy jsme ho našli znovu sedět na obnažené větvi. Skrze objektivy našich dalekohledů jsme mohli žasnout nad zázrakem evoluce. Jak asi vypadá den v životě ptáčka s tak obrovským zobákem? Jak se mu vůbec daří krmit své mladé nebo je vůbec čistit? Někdo by o tomto druhu měl natočit dokument, přemýšleli jsme. Ale naše myšlenky ukončil Iainův odměřený pohyb.
Mrak se brzy začal zvedat a podívali jsme se na úchvatný výhled, který Yanacocha nabízí. Z výšky skoro 3500 metrů jsme dohlédli daleko za hranice kopců, které se v dáli nořili do horizontu. Bohužel, spousta z nich byla v minulosti odlesněná, aby se vytvořily pastviny pro dobytek. To jen podtrhovalo důležitost velké přírodní rezervace.
Na konci stezky jsme měli na výběr, vrátit se v našich stopách nebo pokračovat po medvědí stezce, která se noří do hlubokého lesa a pak se stáčí k parkovišti. Pro naše dva průvodce to byla snadná volba, a tak jsme se vydali dolů, do mokra a do bahna. Hlavní stezka nabízí skvělé pozorování s jednoduchým výhledem, ale abyste viděli více tajnůstkářské druhy, musíte se dostat mezi stromy a na téhle stezce jsme udělali přesně to. Kráčelo se nám těžce, podkluzovalo nám to a zakopávali jsme a u toho jsme se snažili koukat se před sebe na nějaký pohyb.
Něco temného se mihlo skrz stezku. Nick si byl celkem jistý, co to bylo a dal nám signál, abychom zůstali potichu. Čekali jsme, dokud kolečko na jeho ipadu vybere tu správnou nahrávku a koukali jsme na stráň zarostlou hustou vegetací, kam pták zamířil, aby se ukryl. Záplava zvuků z Nickova reproduktoru. Nic. Čekali jsme. Stále nic. Další záplava zvuků. Bingo! A tam byla - malá, černá kulička podobná střízlíkovi. Byl to štidlák tmavý, nový druh na náš seznam. Poté, co jsme si ho mohli pořádně prohlédnout, podíval se na nás i na reproduktor, který se k němu zachoval tak drze a vytratil se ze zorného pole.
Iain a Nick to tu znají velmi dobře a o něco dále na stezce nám řekli, abychom se sedli na okraj a koukali se na bambusové bidýlko. Znovu přišel na řadu iPod. Volání bylo tentokrát přehráno tišeji a odpověď přišla téměř okamžitě. Mohli jsme vidět nějaký pohyb u kořenů bylin. Pták byl jasně hodně blízko a najednou se ukázal přímo v našem výhledu- pitule jednobarvá. Měli jsme jenom sekundy, abychom to vstřebali, předtím, než seskočil a zmizel. Touto dobou už pršelo dost vytrvale a přilákalo to pipila pruhohlavého. Potom jsme se rozhodli slézt dolů.
Padli jsme přímo do postele a okamžitě jsme usnuli. The Biggest Twitch byl v plném proudu jenom 2 týdny a my už jsme byli totálně vyšťavení. Představa, že nám zbývá ještě dalších 50 týdnů, byla znepokojivá. Ale pozorovali jsme ohromující množství ptáků, zatím 487, což by doma v Británii mohl být životní seznam a nám se ho podařilo napsat jen během dvou týdnů. Ve skutečnosti to trvalo jen 13 dní.
Naše malé letadlo s hlukem tryskových motorů odstartovalo z Quito další den – později než mělo – a dělalo prudké manévry, z čehož nám bylo nevolno – zarážející výhled na město a kopce ze všech stran to moc nezlepšil. Bude to jen krátký let do Cocy a brzy jsme začali klesat. Okamžitě jsme mohli vidět, proč byl náš let odložen. Oblast byla zatopená stojící vodou. Očividně tu byly přívalové deště a byli jsme celkem šťastní, že aerolinky se v těchto podmínkách nepokoušely přistávat. Jak už to tak bývá, letadlo začalo podkluzovat, když dorazilo na mokrou dráhu a oddechli jsme si, že bezpečně zastavilo. Vystoupili jsme do parného a vlhkého vzduchu ekvádorských nížin – hodně se lišil od suchého vzduchu v Quito.
Brzy jsme byli na motorizované kánoi a mířili jsme si to pryč od rušného nábřeží Cocy. Jeli jsme směrem dolů po řece Napo usadit se v Sacha Lodge a měli jsme veliké očekávání. Když už jsme byli na řece, pohodlně jsme se usadili a zapadli jsme mezi ostatní místní lodě. Byla jich tu spousta a přepravovaly všechno možné - lidi, pivo, zeleninu, dřevo bůh ví odkud a bůh ví kam. O 2 hodiny později jsme vystoupili na břeh a namířili jsme si to do džungle. Naše těžké batohy jsme nechali portýrům. Chodník nás vedl do krásného, nedotčeného deštného pralesa, který žil zvláštními zvuky a záhadně vyhlížejícími rostlinami a hmyzem. Náš velitel byl ale na misi a my jsme neměli moc času se při ptácích zastavovat. I když jsme si dali menší pauzu, abychom si užili nádherného luňce rezavoprsého a zasmáli jsme se nad skopičinami opic kotul, které blbly ve větvích.
Brzy jsme našli shluk šesti místních kánoí ukotvených podél menšího vedlejšího koryta a opatrně jsme nastoupili do jedné z nich. Náš kapitán zkušeně manévroval naším plavidlem podél celého kanálu a brzy jsme byli v temných vodách jezera. Když jsme pokojně pádlovali po hladině, přiletěl obrovský pták, téměř se dotýkal hladiny a mířil někam do nižších větví stromů. Byl to hoacin chocholatý, který vypadá jako divná kombinace krůty, bažanta a ještěrky. Fosílie ukazují na to, že od prehistorické doby se vyvinul jen velmi málo. Mláďata mají dokonce jenom malá křídla těsně potom, co se vylíhnou. Spíš připomínají ruce, které používají, aby mohli šplhat ve větvích kolem svých hnízd. Mláďata dokonce mají na svých křídlech drápy. Tohle je skvělý pták, který nás mohl přivítat v Sacha – brzy jsme poprvé uviděli chatrče na tyčích. Marcelo, náš místní průvodce, nás na uvítanou pozval na drink. Už jsme se s ním potkali dříve, na loňské konferenci ABA, kde byl jedním z průvodců při tropickém pozorování. Jako amazonský rodák Marcelo zná místní ptáky lépe než kdokoliv jiný. Navíc má oči jestřába.
Budík nás vzbudil 15.ledna ve 4,30 ráno , brzy jsme sešli dolů, abychom si vychutnali první úžasnou snídani v Sacha. Potkali jsme se s Timem a Janet, kteří budou několik dalších dní našimi pozorovatelskými partnery. Byli taktéž Briti, a proto jsme věděli, že to bude v pořádku. Vypadalo to, že se jim opravdu líbí, že se budou moct podílet na The Biggest Twitch a rádi si o něm poslechli víc. Bylo to ale přesně tou dobou, kdy jsme pochopili, proč deštný prales dostal svoje jméno. Hromy nám burácely nad hlavou a blesky jasným světlem trhaly oblohu. Marcelo rozhodl, že bychom měli chvíli počkat, protože to nebyl jen tak obyčejný déšť, ale přívalový. S nadšením jsme souhlasili.
Asi po půl hodině déšť polevil a vydali jsme se dál. Měli jsme na sobě ponča a gumáky. Klouzalo nám to a všude jsme se o něco dřeli, když jsme vstupovali do podrostu, který zakrýval vyšlapanou cestičku hluboko do lesa. Brzy jsme přišli na to, že déšť neměl žádný problém protéct skrz naše ponča. Asi po půl hodině brodění se bahnem jsme byli úplně promočení a z běžného deště se opět stal přívalový. Nejhorší na tom bylo, že jsme neviděli ani jednoho ptáka, takže nic nového na seznam. Konečně jsme dorazili na základnu jedné z věží. Díky bohu, přístřeší. Mohli jsme si tu oddechnout od deště, a tak jsme se schoulili dovnitř a koukali se na déšť. Když znovu polevil a stala se z něho malá sprška, Marcelo nám dal svolení, abychom začali šplhat. A že to bylo pěkné šplhání - 180 stupínků po vlhké a kluzké kovové konstrukci věže a ještě jsme se snažili udržet dalekohled a trojnožku.
Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza