Bylo to celkem děsivé, ale Marcelo už na to byl zvyklý. Trvalo nám to několik minut, než se nám ho podařilo dostihnout na malé kovové plošince nad klenbou stromů. Dokonce I v těchto nelítostných podmínkách byl ale výhled dech beroucí. Zelený koberec listí se rozprostíral tak daleko, kam až oko dohlédlo. Teď jsme se mohli podívat pohodlně dolů na ptáky, a kdybychom se o to pokusili ze země, asi bychom si zlomili vaz.
Plošina byla trochu malá pro 5 lidí, a tak jsme se já s Ruth rozhodli, že projdeme po visacím mostě na druhou věž, která byla znatelně větší. Mě ovšem přechod po rozvrzaném mostě zavěšeném na lanech připadal docela nepříjemný. Ruth na druhou stranu takové problémy vůbec neměla. Bez problémů se nakláněla na druhou stranu lana a dělala fotky. Mě se nejlépe dařilo ignorovat pohyby tak, že jsem se koukal přímo před sebe a prostě pokračoval v chůzi. Na další plošinu to bylo asi 100 metrů, i když mi to připadalo jako hotové utrpení, když jsem kráčel po třesoucí se cestě a měl jsem hodně černé myšlenky. Proč se to tak moc hejbe? Je to normální? Kdy naposledy někdo kontroloval, jestli ta lana ještě někoho udrží? A proč je lano, kterého bych se měl držet, tak strašně nízko?
Samozřejmě, že jsme to bezpečně zvládli na druhou stranu a oba jsme byli nadšení, když jsme zjistili, že tato plošina je opravdu vetší a můžeme si tu rozložit dalekohledy. Poté, co vyprchaly účinky mořské nemoci, jsme byli znovu připraveni se soustředit na nějaké to pozorování. Aspoň že tak, nebe se znovu otevřelo. Tohle už není vtipné. Potřebujeme ptáky. Stáli jsme a znovu čekali na to, až někdo zastaví kohoutek. Týrali jsme sami sebe, když jsme se snažili udržet alespoň optiku v suchu pod přístřeškem, který nám poskytovala stříška nad plošinou. Navzdory slejváku se pár tukanů bledohrdlých vyšplhalo do mrtvého stromu a jejich volání se rozléhalo po celém lese, zatímco vlhovec kordillerský proklouzl kolem věže a zmizel v hlubině zeleného koberce.
Aspoň že déšť povolil. Jako na zavolanou na vrcholku blízkého obrovského stromu přistál barevný pták. A že to byl panečku nějaký pták- tangara sedmibarvá a že svoje jméno neměla jenom tak. Měla jasně zelenou hlavu, svítivě tyrkysové břicho, modročerná křídla a purpurový zadek. Tohle je opravdu ten druh krásky, pro kterou jsme sem přišli. Byla to jen chvilka, než jsme se vzpamatovali, když Marcelo zvolal ‘Kotinga třpytivá!’ Další dech beroucí pták seděl na mrtvém stromě a zpíval. Naše dalekohledy se zaplnily další tyrkysově modrou v kombinaci se švestkově zabarveným hrdlem. Další úchvatné druhy na náš seznam přišly rychle - kotinga nahokrká, vousák zlatistý a datel žlutooký, všechny tyhle druhy se předháněly o titul ptáka dne.
Čas plynul a brzy jsme si uvědomili, že už není ráno, ale poledne. Neochotně jsme sešli dolů, abychom si dali hodně pozdní snídani. Marcelo ale ještě neskončil, vzal nás do lesa a ukázal nad naše hlavy. Bylo to neuvěřitelné, ale seděli tam dva výři ušatí a dívali se na nás dolů. Asi z 20 yardů od nás. Tohle je nepochybně ten nejvíc psycho soví druh. Vypadají, jako kdyby měli obočí, které je kombinací Grouche a Marxe. Nálada dnešního dne se tímhle pozorováním z ranní deprese změnila na nadšení. Pozorováním těchto ptáků nám vyplavilo dopamin a nepochybně nám vrátilo chuť.
Další ráno jsme my 4 znovu čekali, až přívalové deště poleví, předtím, než se vydáme na řeku Napo hledat papoušky. Tihle úchvatní ptáci často slétávají dolů na zem, aby si dopřáli ovoce pro svojí oblíbenou dietu, která obsahovala také minerály ze země. První z nich, kterého jsme uviděli, jak olizuje zem, stál na příkrém břehu řeky, ale z naší lodě se nám zdál dost daleko. Amazoňané pomoučení létali nad útesem a občas slétli dolů, aby vzali ze země kus jílu. Další pozorování bylo ale úplně jiné. Byl na útesu a neměl se kam schovat. Bylo to pozorování na otevřeném prostranství a nám z toho výhledu spadla brada.
Nejdřív byli ostýchaví a moc se jim nechtělo dolů. Seděli ve vrcholcích blízkých stromů a vydávali rozlišná a zvláštní volání. Pak jeden amazonek černouchý prolomil ledy a sletěl dolů, aby vzal kus jílu. To byl signál pro všechny ostatní. Záplava zelených těl se snesla ze stromu přímo do bahna. To je výhled! Papoušci spolu bojují, odstrkují jeden druhého, protože každý chce tu nejlepší pozici. Brzy se z nich stala pulzující masa ocasů, křídel, zobáků a nohou – už se nedali odlišit jednotliví členové a celé to vypadalo jako jedna velká kreatura, která se brodila bahnem.
Opatrně jsme si prohlíželi obojí, útes i stromy. Podařilo se nám dostat několik druhů. Nebyli to jenom amazoňan pomoučený a amazonek černouchý, ale také amazoňan žlutohlavý a menší aratinga tmavohlavý. Při bližším pozorování jednotlivých ptáků jsme si všimli, že mají rozlišné způsoby. Za prvé tu byli ti drsní, kteří se s tím moc nemazali, vletěli střemhlav přímo do středu, což způsobovalo, že méně dominantní ptáci radši odletěli. A pak tu byli ti tišší, kteří byli shromážděni po okrajích a vyhýbali se bitvě ve středu. Dokonce zde byli i akrobati, kteří viseli hlavou dolů z větve a jen natáhli zobáky k zemi, podobně jako to dělají akrobati na hrazdách. Tahle show byla jednou z největších podívaných, jaké příroda nabízí.
Pak jsme zkoumali lesní cestu, která se ukázala jako skvělé místo pro pipulky. Osvědčila se. První na seznamu byl hezký sameček pipulky červenopruhé, který seděl ve větvích. Měl odhalenou, zářivě rudou hruď. Další byla úchvatná pipulka zlatohlavá. Tento sameček měl hluboce černou barvu se žlutou hlavou a žlutá barva pokračovala až na krk. Poslední v řadě, ale určitě ne krásou, byla pipulka modrotemenná. Znovu se jednalo o samečka a znovu byl černý, ale tentokrát byla jeho hlava zbarvená královskou modrou.
Vzhledem k tomu, že Marcelo měl další den dělat průvodce pro jinou skupinu, stal se mladý Ivan rázem číslo jedna mezi našimi průvodci. Jeho zrak je ohromující. Dokáže zpozorovat i ten nejmenší náznak pohybu v hustém podrostu. Vyrazili jsme k podrostu v lese a Ivan nás vedl k další rozhledně. Byla to jedna z těch věží, které nestály samostatně, ale byla uchycená a vybudovaná kolem dokola mohutného stromu. Pro vaši představu, bylo to, jako když si nasadíte opasek. Poté, co jsme se vyšplhali do výšky, výhled byl opravdová lahůdka. Nejenom, že se plošina dala upravovat podle potřeby, ale ještě byla kolem dokola, což nám poskytovalo nádherný výhled na nekonečné stromoví. Wow! Něco modrého se mihlo mezi zelenými listy zhruba na úrovni očí. Pozorovali jsme nádherného samečka pitpita modrého. Je to ptáček zhruba o velikosti lesňáčka se zářivě modrou na zadní straně křídel, která byla jinak černá a tohle zbarvení pokračovalo jako plášť až na bradu a bylo doplněné purpurovýma očima.
Další atrakcí nebyl žádný pták, ale savec. Lenochod tříprstý. Viděli jsme, proč má své jméno, protože jsme mohli skrz větve vidět jeho tři prsty. Byl to dobrý objekt pro digitální přiblížení. Vytáhli jsme foťák i s objektivem a zaostřili. Ale právě v tu chvíli měl tento lenochod asi nával stydlivosti a najednou se sklouzl dolů po větvi. Tahle rychlost by se dala mezi lenochody považovat za výkon olympijského atleta. V téhle rychlosti bylo nemožné udělat ostrou fotku. Jeho chundelatý hrudník se rychle sklouzl dolů po větvi. Připadali jsme si opravdu zahanbeni. Nedokázali jsme vyfotit jeden z nejpomalejších druhů na celé planetě. Dneska bude asi lepší, když to už odpískáme. (Vlastně už jsme to udělali!)
Nechali jsme svoje selhání za sebou a vrátili jsme se zpět k ptákům. Dech beroucí datel krémový brzy přišel na scénu a přiletěl přímo na dobře viditelnou a ještě k tomu krásně osvětlenou větev. Určitě to udělal proto, abychom začali slintat – máslově žlutý pták s lísko oříškovými křídly, černým ocasem a načechranými zády. Vidět ptáka jako je tento bylo prostě ohromující. Když jsem začal s pozorováním, což už je dobrých 40 let, nikdy bych ani nepomyslel na to, že budu stát na rozhledně uprostřed amazonského deštného pralesa v Ekvádoru a pozorovat něco takového.
S rostoucí teplotou rostla také aktivita hmyzu a klesala aktivita ptáků. Sešplhali jsme dolů a udělali si malou procházku lesem. Měli jsme pěkný výhled na guana spixuv, který balancoval přímo nad námi. Představte si velkou samičku bažanta s červeným krkem a tmavohnědým tělem. Sacha nám stále představovala zázraky létajícího světa.
Poté jsme se plavili na kánoi skrz jezero se zrcadlově čistou vodou. Hladina odrážela džungli a tenká, bílá oblaka, která se na obloze natahovala jako bílé pavučiny. Jak se loď blížila ke břehu, náš pohled upoutal pohyb a Ivan udělal pár rychlých pohybů vzad, aby zastavil kánoi. Seděli jsme úplně bez hnutí, koukali jsme a čekali. Pak se mezi stromy začal ukazovat asi 15 cm veliký ptáček a prodíral se vegetací, aby se nám ukázal. Střízlík černohlavý se nám ukázal v plné své kráse. Měl černou hlavu, teple žlutou hruď a jasně žluté oči. Pak seskočil dolů a ztratil se nám z výhledu.
Vylodili jsme se na konci kanálu a pozorovali jsme podél cesty. Ptáci se ukázali v hojném počtu a hodně rychle. Zlatým hřebem byl křepel mramorovaný, který se prosmýkl kolem, abychom si ho mohli všimnout. Je velmi těžké popsat jeho volání, a proto vám doporučuji přestat v tuhle chvíli číst a pustit si ho. Pokud tedy máte CD s ptačími hlasy. Pokud ho ale nemáte, nejlepší přirovnání by bylo představit si zurčící a bublající potůček následovaný Ooh- loo- woo- loo hoo- loo rychle za sebou v hlubokém tónu. Už jste si to představili? Pravděpodobně ne. Nicméně máte aspoň představu. Tak jako tak stát v lese a poslouchat ho z několika metrů je prostě ohromující.
Takže jsme měli křepela mramorovaného, bohužel ale jenom po sluchu a chtěli jsme vidět majitele toho hlasu. Volání ustalo, a tak jsme se rozhodli zajít hlouběji do lesa. Ivan nás ale brzy zarazil, abychom šli zpět a tak jsme ho následovali. Nečekaně ukázal nahoru. Prohlíželi jsme si zem, ale zapomněli jsme se koukat nad sebe. Tam, na větvi asi 2 metry nad zemí, byly rovnou dva křepeli mramorovaní, opřeni jeden o druhého. Vypadali jako roztomilé slepičky. Pak odletěli někam do hejna a uvědomili jsme si, jak rychle nám utíká čas.
Soumrak se rychle blížil, ale stále jsme měli čas na jedno zajímavé pozorování. Nebyl to pták ale Tayra. Tento velký příbuzný fretky se najednou objevil na větvi mrtvého stromu pouhé 2 metry od nás. Byl zhruba tak velký jako vydra, měl černou barvu s bílou linkou na krku. Byl to nový savec na našem seznamu.
Bohužel, následující ráno 19. ledna jsme museli opustit Sacha Lodge. Ivan nás zavezl dolů po proudu řeky Napo, abychom si mohli vzít motorový člun a jet zpět do Cocy. Když jsme ještě jednou naposledy kráčeli lesem, dostali jsme ještě dva nové druhy - tyrana žlutobřichého a vlhovce černého. Odcházeli jsme s obohaceným seznamem, který nyní dosahoval 712 druhů. A to nám to trvalo jenom 19 větrných dnů.
Zpátky v Quitu nás Nick už čekal na letišti s nastartovanými motory. Brzy jsme vzlétli a blížili jsme se k hoře Papallacta ve výšce 4000 metrů. Bylo tam zima a větrno. Bylo také znát, že se tam shromažďuje vlhkost z Amazonu. Kvůli počasí jsme se rozhodli klesnout, abychom cestovali skrz oblast v lepším počasí. V Guango Lodge jsme se usadili a sledovali jsme plná krmítka s čajem v ruce na uvítanou. Už teď nám Sacha připadala jako dávná minulost. Kolibřík ostrozobý byl hvězdou večera. Tento malý, zelený kolibřík se zvláštně zahnutým zobákem nahoru byl jak novinkou na našem seznamu roku 2008, tak i na životním pro nás oba.
Cesta zpět byla úchvatná. Procházeli jsme skrz obrovské, trávou zarostlé planiny, kolem potoků s vodopády, které šplouchaly vodu na kameny. Nick nám řekl, abychom sledovali vodu pod sebou, a můžeme spatřit kachnici bystřinnou. Zpozorovat je nám trvalo jen několik vteřin. Koukáním se do proudu jsme mohli dokonce pozorovat pár sedící na svém místečku uprostřed řeky. A tak jsme si dopřáli mokrý výhled na hrdého samečka s holou hlavou a jasně červeným zobákem a stejně tak na typicky dohněda zbarvený zadek samičky.
Našli jsme malý hotel při cestě, který ale za nic moc nestál, ale byli jsme unavení a stačilo nám v podstatě cokoliv. Nedělali tam jídlo, takže jsme se museli vydat nějaké najít. Brzy jsme na předměstí našli malou restauraci. Nebyli tam jiní zákazníci – což nikdy není dobré znamení – a zaměstnanci vypadali, že jsou úplně nadšení ze tří hladových zákazníků. Studovali jsme menu, abychom si prohlédli, co za kulinářské dobroty nás čeká. Když jsme ale přišli, přivítalo nás několik negativních věcí - žádné hovězí, jehněčí ani kuřecí – i když to bylo pro Ekvádor jedno z typických jídel. Nakonec jsme se zeptali, co mají. „Pstruha!“ Prohlásil hrdě číšník. Koukli jsme se jeden na druhého a usoudili, že pstruh bude fajn.
Dalšího rána jsme začali na Virginské vyhlídce, i když tam nebylo při východu slunce nic moc k vidění. Možná, že místní jsou zvyklí na víc spánku než my. Plížili jsme se po úzké lesní cestě, aby Nick mohl použít svůj magický sluch na nalezení a identifikaci ptáků. Mimochodem, nikdy jsme nepotkali někoho s tak rozsáhlými znalostmi ptačích hlasů, jako je Nick. Nicméně jedno volání, které se nám podařilo rozeznat, bylo trylkování štidláka perličkového. V posledních letech se Ruth často dívala na fotku štidláka perličkového v našem obýváku, kterou udělal Ian Lewington. Jeho umění také zdobilo obal Tropical Birding catalogue. Pokračovali jsme po cestičce na místo, kde nám mýtina dovolí ho aspoň na chvilku zahlédnout. Nick přehrál nahrávku a štidlák okamžitě odpověděl. Volání bylo stále blíž a blíž a najednou ve vší slávě byl tam, štidlák perličkový přímo v objektivu našich dalekohledů. Ruth nemohla uvěřit vlastním očím. Řekli jsme jí, aby čekala, že ho uvidíme jen na malou chvíli, jestli vůbec budeme mít štěstí. Tenhle úchvatný pták vypadal jako kříženec mezi malou ptačí bantamovou váhou a střízlíky, se svítivě bílými tečkami na svém tmavohnědém, skoro až černém těle a vypelichanou hlavou oranžové barvy a oranžovým zadkem. Tenhle pták se opravdu předváděl, stejně jako ten na naší stěně, jak poznamenala Ruth.
Další den nám trvalo déle než obvykle se obléknout. Dnes jsme pozorovali ve vysoké nadmořské výšce a chtěli jsme být připraveni co nejlépe. Vzhledem k naším omezeným možnostem ve výběru oblečení, byly klíčem vrstvy. Oblékli jsme si v podstatě všechno, co jsme měli, včetně svrchních kalhot a čepic a rukavic. Začali jsme šplhat prudce nahoru po cestě a brzy nás zastihl prudký déšť a vítr. Uff! Ptáci se neukazovali a my jsme zakopávali ve výšce více než 4000 metrů a lapali přitom po dechu. Přemýšleli jsme, co tady k čertu děláme. Káně rudohřbetá, predátor o běžné velikosti kání, těžce proletěla kolem. Nebylo pochyb o tom, že míří do nějakého úkrytu. Sešli jsme zpět dolů, tedy aspoň o kousek, postavili se u cesty a koukali jsme do stromů skrz déšť a mlhu. Byla nám strašná zima a kdykoliv kolem projelo auto, postříkala nás studená voda.
Pak najednou našel Nick našeho cílového ptáka - pitpita velkého. Okamžitě jsme byli na místě. Tenhle druh se svým modro-šedo-hnědým zadečkem vypadá spíš jako brhlík, když šplhá po větvích ve vysokohorském lese. Dnes, připomínám, to bylo něco víc než jen šedý stín v dešti. Venku jsme byli už hodiny a touhle dobou i Nick připustil, že snídaně zní jako dobrý nápad. A abychom to ještě více podtrhli, déšť ještě zesílil, když jsme se vraceli k autu. Jeli jsme zpět dolů a dávali jsme si dobrý pozor na to, abychom spatřili aspoň něco, co by mohlo vzdáleně připomínat kavárnu.
Brzy jsme našli budovu, která odpovídala naší představě. Nicméně uvnitř bylo šero a jen o málo tepleji, než venku. Seděli jsme okolo plastového stolu na plastových židlích a zkoumali jsme svoje okolí - betonová podlaha i stěny, malé, prasklé okno. Neviděli jsme žádné Michelinské hvězdy nebo jiné zákazníky, kteří by nám doporučili místní specialitu.
I když, jak jsme se koukli ven na ten vítr a déšť, tak tady uvnitř to bylo stále lepší. Aspoň že zaměstnanci vypadali, že jsou rádi, že nás vidí a brzy začali připravovat velmi vítané teplé nápoje. Nick nevypadal, že by si myslel, že zde mají nějaké menu, a tak jsme se rozhodli, že vsadíme na štěstí. Brzy se před námi objevily misky teplé kuřecí polévky, což nás překvapilo. Vypozorovali jsme, že to bylo nahrubo nasekané kuře, tedy lépe řečeno kus ptáka a vzdáleně to připomínalo polévku. Byli jsme ale hladoví a promrzlí, takže teplá restaurace a jídlo byla správná volba. Když jsme snědli každý kousek masa, který se nám na kostech podařilo najít – a že to nebylo snadné – misky zmizely a byly vystřídány sýrovými rolkami.
Další na řadu přišla míchaná vajíčka. Musela být od jiných slepic, protože chutnala dobře. Všechno tohle jsme spláchli kávou a čajem. Pak přišel účet- 14 dolarů. S touhle cenou nám už chutnalo mnohem lépe. Nick poznamenal, že pravděpodobně zvedli ceny, protože viděli, že nejsme místní. Neměj obavy. Podle britských standard je to za to množství jídla extrémně dobrá cena. Soudě podle jejich úsměvů a mávání vůbec nevadí, že si na nás vydělali trochu víc. Když jsme odjížděli, vypadalo to, že Nick měl pravdu. Pravděpodobně pro celý zbytek dne zavřeli a udělali si nějakou party, když jsme je tak rozmazlili. Přejeme jim hodně štěstí!
Vrátili jsme se zpět na cestu, ale počasí se vůbec nezlepšilo. Aspoň, že tentokrát nás to hřálo zevnitř. Prošli jsme skrz deštík až k jezeru. Tedy, aspoň by to mělo být jezero. Vzhledem k tomu, že mraky byly nízko, viděli jsme jen pár metrů vody a žádné ptáky. Příležitostně se přihnala šedá masa oblaků hnaná silným větrem a marně jsme doufali, že aspoň něco uvidíme. Ale naše naděje se ztratila tak rychle, jak se objevila. Rychlým prohledáváním mezer v mracích se nám podařilo pozorovat lysku andskou a andskou kachnu, ale po naší vytoužené potápce stříbřité nebylo nikde ani stopy. Silný déšť se znovu vrátil a tak jsme si to namířili zpět k autu.
Nick se rozhodl, že je čas namířit k radarové stanici, která byla dokonce ještě výš. Ale nebyla zde žádná známka zlepšení počasí a on se obával, že by se to mohlo ještě zhoršit. Co je horší než tohle? Naštěstí blátivá cesta vedla až k malé skupince šedých budov, které se krčily ve větru a dešti. Naneštěstí jsme museli vystoupit z auta, když jsme chtěli vidět nějaké ptáky. Nick byl okamžitě venku a připravený, ale nám se tolik nechtělo. Chtěli jsme vidět nové ptáky, ale tohle bylo opravdu pochmurné počasí. Pokusili jsme se Nicka dohnat, když si razil cestu pryč na svých neuvěřitelně dlouhých nohách. V téhle nadmořské výšce jsme sotva dokázali udělat několik rychlých kroků. Brzy se jak průvodce, tak i auto, ztratili v husté mlze, ale žádní ptáci zde určitě nebyli.
Najednou se Nickův obrys míhal v mlze jako nějaký kouzelník tančící v mracích. Zakřičel, abychom šli rychle za ním. Rychle? Děláme, co můžeme, abychom se dostali na místo, kde Nick ukazoval dolů do svahu. Nejdříve jsme neviděli nic, ale pak naše oči upoutal pohyb. Po kameni se plížili dva písečníci rezaví. Tohle je to, kvůli čemu jsme trpěli. Je opravdu úžasné, jak pozorování dobrého druhu změní pohled na celý den. Okamžitě jsme zapomněli na špatnou náladu z mokra a chladu a byli jsme sjetí adrenalinem.
Věděli jsme, že jsme měli štěstí, když jsme viděli tyhle exkluzivní ptáky. V roce 2007 se konference ABA pokoušela je najít. Bylo to v září, ale selhali. Od té doby je nikdo neviděl, tedy aspoň co věděl Nick. Mnoho lidí mělo podezření, že ptáci tohle místo opustili, jiní odhadovali, že je někdo zastřelil nebo chytil, a proto bylo krásné je znovu najít.
Nyní, namotivováni, jsme mířili zpět do Quita, které nás lákalo teplými slunečními paprsky a modrou oblohou. Auto sotva zastavilo a Nick vyskočil ven, zatímco náš další průvodce Scott naskočil do auta. Scott je z Connecticutu v USA, ale ze Států odešel již před léty, aby se naučil víc o ptácích Jižní Ameriky. Tropical Birding přesouvala svoje průvodce z jednoho místa na druhé stejně tak, jak si fotbalové kluby v Evropě mění svoje hráče. Bylo to proto, aby ti nejrychlejší byli umístěni na to nejnutnější pozorování. Jediný problém byl, že my dva jsme nemohli mít žádné náhradníky.
Brzy jsme spěchali z Quita směrem na pozorovací vyhlídku Tandayapa, jedno z našich oblíbených míst. Když jsme ale dorazili do údolí Tandayapa, rozhodli jsme se pro výstup do svahu, abychom našli jednoho hodně speciálního ptáka. Prohledávání zalesněného úbočí nám přineslo přesně to, co jsme hledali. Pohádkově rychlé záblesky oranžové, které se nám zhmotnily v dalekohledu do samečka skalňáka andského. Tohle je jeden z těch druhů, u kterých si radši protřete oči, abyste uvěřili. Převážně výrazně oranžový s výraznými černými letkami, má baňatý hřebínek, který se roztahuje po hlavě až k zobáku oranžové barvy. Vypadá to, jako nějaká zvláštní helma, která sklouzává směrem dopředu. Stejně tak krásné je i jeho volání. Má chraptivý zvuk podobný mňoukání, který láká pozornost k místům, kde se samečci předvádějí v různých polohách ve snaze zaujmout nevýrazné samičky. Tahle show se odehrává 2x denně, za úsvitu a po obědě. Mimo svých stanovišť se ale tihle ptáci pozorují překvapivě těžko – to je další věc, která je dělá hodně zajímavými.
Čas byl znovu proti nám, jako obvykle, a tak jsme se rozhodli vrátit se zpět do údolí po strmém svahu, kudy jsme se dostali zpět do chaty. Byli jsme vyčerpaní, ale šťastní. Přidali jsme si několik úžasných ptáků. Opravdu to bylo dnes ráno, když jsme pozorovali pitpita velkého a písečníka rezavého? Připadalo nám to jako několik dní.
Další den jsme pozorovali v údolí Tandayapa, byli jsme rychlí a neúprosní. Viděli jsme velké množství různých druhů a zlatým hřebem byli tukani modří a velmi plachý pitpit tangarovitý. Oba byli vysoko v mlhavém lese nad srubem. O něco níž se nám dostalo pocty pozorovat hnízdící pituli šupinohřbetou. Po obědě jsme se usadili a pozorovali jsme kolibříky na krmítkách, kteří si nic nedělali z prudkého deště. Výrazné sylfy vlajkové se míhaly jen několik cm před námi, takže jsme si mohli všimnout i chundelatého peří na břichu a zadečku, ze kterého vystupovaly malé nožičky a rozdvojený ocas. Další zajímavé poddruhy kolibříků zahrnovaly kolibříka hnědobřichého, žlutoocasého, kolibříka Mitchellův a sylfu fialovoocasou, všichni byli docela strozí, ale spousta barev vytvářela žijící kaleidoskop přímo na střeše, zatímco jsme pili úžasnou kávu. Skvělý způsob, jak strávit deštivé odpoledne.
Brzy 25. ledna jsme opustili Tandayapa a mířili jsme níže do krásné rezervace Milpe. Vlastnila ji i spravovala nadace Mindo Cloudforest, charita, pro kterou jsme získávali peníze během The Biggest Twitch. Nadace byla založená v prosinci roku 2001, aby zachránila a zpopularizovala oblast Chocò v severozápadním Ekvádoru, jednu z nejrozmanitějších a nejohroženějších endemických ptačích oblastí. Jejich projekty zahrnují Nono-T andayapa- San Tadeo Ecoroute (El Paseo del Quinde) a ekoturismus a výpravy do ptačích království v Milpe a Rio Silanche.
Bylo skvělé vidět, kam se budou vkládat naše peníze, a my jsme byli nadšeni, když jsme mohli zkoumat a zjistit, jak se rezervace rozvinula. Bylo dobrým znamením objevit poctivě udržované budovy a personál plný entusiazmu, od kterého jsme se dočkali hřejivého uvítání. Stále ale byli nejlepší krásní ptáci! Stanoviště pro Club-winged Manakins bylo pouhých 100 metrů od vstupu a tak jsme nejdřív zamířili tam. Netrvalo to dlouho, co jsme zaslechli šustění pírek jako z pohádky. Mohli jsme slyšet předvádění se samečků, když o sebe třeli křídly, nicméně pozorovat jednoho už bylo náročnější. Vplížili jsme se do lesa, přikrčili se k zemi a čekali na další šelest křídel. Aspoň že se nám podařilo vidět jednoho z těchto ptáčků o velikosti drozda. Měl tmavě hnědo-oranžové tělo, černobílá křídla a výraznou červenou korunku. Co bylo ještě lepší, bylo to, že rozprostřel křídla a začal se předvádět, jako na party přímo před námi. Nakláněl se směrem dopředu a třel o sebe křídly, zatímco vydával charakteristický zvuk. Wow! Nic takového jsme nikdy neviděli.
A bylo tam ještě víc k vidění. Pokračovali jsme dolů lesní cestou a už jsme se vzdalovali od tangarovitých, kolibříkovitých a datlovitých, když na cestu před námi vtrhlo něco, co na první pohled připomínalo dopravní kužel. Aspoň barvou - ostrá oranžová v kombinaci s bílou. Čuměli jsme s otevřenou pusou na poslední úchvatný objev. Jak může mít takovou barvu? Věděli jsme, že je to tangara, ale jaká? Scott byl o něco před námi a tak jsme se chopili příručky – a tam bylo: Tangara červenobílá, číslo 19 ve svazku 86 The Birds of Ecuador od Ridgelyho a Greenfielda. Osobně bychom ho ale nepojmenovali červenobílý ale oranžovobílý. Tak jako tak to byl úchvatný pták, ať se jmenoval, jak chtěl. Jeho svítivě oranžové peří bylo v ostrém kontrastu s bílým bříškem a jasně červenýma očima. Naštěstí ptáček zůstal na svém místě dost dlouho na to, abychom si ho mohli vychutnat. I Scott byl uchvácen, protože tento druh se dá v Ekvádoru pozorovat jen zřídkakdy. Děkujeme nadaci Mindo Cloudforest! Nyní se nám do naší sbírky chtělo ještě více.
Je 24. ledna a Scott nám už řekl, že dnes to bude jiné. Budeme pozorovat, ale ne tak, jak jsme zvyklí. Dorazili jsme na místo Paz de las Aves Refuge těsně po svítání, ale nebyli jsme zde první. Menší autobus byl už na parkovišti. Scott nám vysvětlil, že ostatní pozorovatelé pravděpodobně přišli, aby viděli skalňáka andského, něco, co my jsme už viděli, takže jsme o nic nepřišli. Bylo těžké ustát to na strmé a kluzké cestě, takže jsme se zachytávali větví jenom kvůli tomu, abychom nesletěli dolů hlavou napřed.
Ostatní pozorovatelé musí svůj úkol splnit, ještě než slunce úplně vyjde, takže jsme očekávali, že dole nalezneme hromádku poskládaných těl. Konečně jsme vklouzli do malého přístřeší, kde se před deštěm ukrývala skupinka amerických a kanadských pozorovatelů. Někteří byli zabaleni v jasně žlutých pončech a kapuce měli stažené hluboko do tváře. Vypadali jako nějaký mimozemský druh, který přistál v lese.
Bylo nám řečeno, že “hvězda večera” se dnes ještě neukázala a místní pozorovatel se vydal jí hledat, takže Scott, muž, který nikdy nestál jenom tak nečinně na místě, přišel s plánem B. Vydali jsme se podél boční cesty, abychom našli dva lelky rezavobřiché ještě rozespalé na jedné větvi v úrovni očí. Zatímco jsme si užívali výhled na tento těžko pozorovatelný noční druh, přišel místní průvodce a za ním se krčila skupinka šesti křepelů hnědohřbetých. Neuvěřitelné! Tenhle druh je obvykle plachý a skrývá se hluboko v podrostu – bylo jasné, že jeho skupinka asi nečetla příručku. Kolébaly se podél cesty jen pár metrů od nás. Byli jsme ohromeni. Průvodce je krmil červy a tak je zavedl dále po cestě, aby si je mohl užít zbytek skupiny.
Vrátili jsme se do přístřešku a čekaly nás dobré zprávy. Jiný průvodce našel ptáka, ve kterého jsme doufali, že se brzy ukáže. Usadili jsme se na lavičku a čekali jsme v tichém napětí. Pak jsme uslyšeli volání. Nebylo to ptačí volání, ale byl to muž a křičel ‘Maria’ znovu a znovu pořád dokola. Co se to tady děje? Zpoza rohu bahnité cesty se vynořil průvodce, stále volal ‘Maria, Maria, Maria!, a ještě k tomu za sebe házel červy. O pár vteřin později se přihnal do našeho zorného pole pták, kterého volal - pitule velká. Čuměli jsme jako blázen. Tenhle druh se téměř nedal pozorovat ani v normálních podmínkách a tady byl jen několik metrů od nás.
Pitule velká si svoje jméno opravdu zaslouží, protože mezi příbuznými druhy je považována za velkou. Stojí na svých dlouhých, šedých nohách, má červenohnědý zadeček s nádechem čokoládové, masivní černý zobák, který více připomíná kvakoše než pitule. Maria, jak se očividně jmenoval tento jeden konkrétní jedinec, zvedala kousky natrhaných červů ze země a klovala s nimi o kořen stromu, aby se ujistila, že jsou mrtví. Tenhle fascinující pták, o kterém jsme nikdy nesnili, že by se nám ho podařilo pozorovat, nám učaroval. Naneštěstí kvůli prudkému dešti a slabému světlu jsme nemohli pořídit fotky, ale nikdy na Marii nezapomeneme.
Jak se naše skupina pomalu šplhala zpět na křivou a bahnitou cestu, někdo uviděl nad námi kotingu šupinkatou. Rozpoutala se panika, když se každý snažil dostat na místo, kde by ji aspoň na chvilku zahlédl. Jeden muž se prudce otočil a trefil Ruth svým batohem, takže proletěla až přímo na mě. Já jsem ustoupil o něco vzad přímo do dalšího pozorovatele jménem Charlie Hess, který naštěstí vrazil do stromu, čímž zastavil tento domino efekt. Ostatní ale neměli takové štěstí. Na rozdíl od nás vráželi jeden do druhého a ten zas do dalšího. Charlieho skupina se doslova zřítila jako domino. Byl to chaos. Lidé se snažili chytit čehokoliv, co by jim zabránilo sklouznout zase úplně dolů. Kupodivu, pták tam stál jen tak bez hnutí, možná, že přemýšlel, ale pravděpodobně se bavil až příliš dobře na to, aby se chystal odletět.
Po všem tom pozdvižení a šplhání zpátky do kopce jsme doslova hladověli. Naštěstí snídaně byla součástí pozorovatelského cirkusu, a tak jsme dostali horkou čokoládu, smaženou kukuřici a kuřecí kousky, delikátní sýrové empanadas a ovocný salát. Udělalo to svoje. Pak se ukázala kubánka velká právě, když si Ruth odskočila na toaletu. Scott běžel k ní a křičel, aby si pospíšila, ale dveře byly zaseklé. Katastrofa! Jak Ruth zápasila, kubánka velká skočila zpět do vysoké trávy a zmizela. Ve chvíli, kdy s nadlidskou silou rozrazila dveře a přiběhla k nám, koukali jsme už jenom na trávu. Naštěstí o několik napínavých chvilek později se ukázala znovu. A byl to krásný, malý ptáček. Měl jasně zelené tělo a žlutou hlavu.
Hustý déšť udělal ze zbytku dnešního pozorování těžkou práci a nové druhy přicházely pomalu. Pár mravenčíků tichomořských byl zlatým hřebem. Pak jsme se vraceli do hotelu a bylo tak akorát světlo na neočekávaný přírůstek na náš seznam. Tyranovec strakatý, hrnčiřík světlenohý a papoušíček šedokřídlý. Všichni se ukázali na hotelové zahradě. Náš celkový počet se tak vyšplhal na 971 druhů za pouhých 24 dnů. Byli jsme si jistí, že stihneme překonat kótu 1000 druhů do konce ledna. Bylo těžké vstřebat, že jsme viděli tak moc druhů za tak krátký čas.
Další ráno bylo mokro a potkali jsme se s dalším průvodcem jménem Jose Illanes, také byl z Tropical Birding. Znali jsme se s ním už dlouho a bylo dobře, že jsme ho odchytli. Jose provázel skupinu a někteří ze členů sledovali naše dobrodružství po internetu. Byli vděční, že mají informace z první ruky. Poté jsme si to namířili do Rio Salanche. Byla to další nedotčená oblast lesů a další místo, kde jsme změnili průvodce. Nick od Scotta znovu přebral vedení a přidal se k nám další z našich skvělých přátel, Sam Woods.
Sam, který je Angličan, pracuje v Quito jako průvodce pro TB na plný úvazek a cestuje v honbě za životním seznamem o pětitisících druzích. Je skvělé, když nám dělá společnost a vždycky se nám směje. Ale Sam je také rozený strašpytlík – starosti mu dělá všechno a všichni a zároveň nic, ale hlavně ptáci. Nezáleží na tom, jak vzácné nebo krásné je poslední pozorování. Můžete si být jisti, že začne okamžitě řešit, co bychom mohli propásnout jako další. Na oplátku se my bojíme trochu o něj. Jak sám říká, že jeho život bude u konce, když uvidí 5000 druhů a už se k tomu dost blíží. Nicméně si myslím, že je celkem v pohodě hodit ručník do ringu poté, co uvidíte všechny ptačí druhy světa. Splněno. Ale poté, co uvidíte jenom půlku? To prostě není v pořádku.
Já osobně bych nikdy nechtěl vidět všechny ptačí druhy. Líbí se mi ta myšlenka, že tam venku jsou stále tisíce nových a úžasných druhů. Jsou to dobrodružství, která čekají, až je prožiju, jsou to důvody, proč vstát ráno z postele a jít do práce, abych získal peníze na další výpravu. Byl bych opravdu smutný, kdyby to všechno skončilo.
Když se sešli všichni tři průvodci, okamžitě jsme se seskupili do kruhu a začali diskutovat o taktice. Abychom se zapojili, očividně nikdo nevyžadoval; možná, že je to náš Big Year, ale právě v tuto chvíli se o všechno starali kluci. Scott navrhoval vrátit se do Quita, ale abychom odešli bez dosažené kóty 1000 druhů na našem seznamu, to prostě nepřicházelo v úvahu. Nemuseli jsme čekat dlouho, když nás nyní bylo pět a všichni jsme pozorovali jako šílení, noví ptáci přišli každých pár minut a pro nás bylo náročné, jenom udržet přehled o počtu druhů. Pak najednou jsme měli 999 druhů. Něco takového tu ještě nebylo, jaký bude další druh?
Jako číslo 1000 se nakonec ukázal leskot tmavý. Možná že to není jeden z nejkrásnějších a nejcharismatičtějších druhů, ale v ten moment byl prostě skvělý. Tenhle pták o velikosti pěnice je zvyklý se krmit ve vysokém podrostu vlhkých lesů. V severozápadním Ekvádoru je to vzácný nález. Taktéž si téměř zlomíte krk, když se ho budete snažit pozorovat. Všichni jsme si plácli. Scott zahlásil sbohem a my jsme mířili domů. Ale nebyl čas usnout na vavřínech. Navzdory sílícímu dešti se Nick a Sam okamžitě vrátili k pozorování. Jenom tak pro případ, že by některý z druhů, které potřebujeme, s sebou nosil plovací ploutve a šnorchl. Byl to ale marný pokus. Ale co kdyby náhodou. Znovu jsme se potkali s Josem. Touto dobou už všichni v jeho skupině věděli, kdo jsme a všichni se namačkali k nám, aby se mohli vyfotit, jako součást The Biggest Twitch. Bylo celkem divné, že se k nám někdo takhle choval, ale už jsme si začínali uvědomovat, že to, co děláme, je něco opravdu výjimečného.
Další ráno, 26. ledna, jsme jeli na severozápad s Nickem, Samem a Nestou, naším řidičem. Mířili jsme si to na pobřeží Tichého oceánu v Ekvádoru nedaleko od Columbijské hranice – pro nás to byla nová oblast. Ráno už bylo v plném proudu, když jsme poprvé uviděli hřejivou, modrou oblohu a lámající se vlny. Šlápli jsme na to a jeli jsme pobřežní cestou na sever. Na oběd jsme se zastavili v drsně vypadajícím městě na pobřeží. Mělo hodně hustou populaci tmavé pleti. Připadalo nám to tu více jako v Africe než v Jižní Americe. Pravděpodobně to budou potomci otroků.
Objednali jsme si plody moře a zjistili, že když jsme jen pár stovek metrů od břehu, bude to určitě správná volba. Opřeli jsme se do křesel a užívali jsme si čekání na teplém, poledním sluníčku. Pro naši bílou kůži to bylo opravdu příjemné. Jídlo bylo také skvělé - krevety a rýže spolu s různými kousky ryby a ještě k tomu bohatá porce. Nick se ale začal dohadovat ohledně výšky účtu. Jeho plynulá španělština se ukázala jako obrovská výhoda, když huboval číšnici, která se nás snažila obrat.
Naše cesta nás zavedla do vnitrozemí. A hádejte, co se stalo. Přímo před námi se formovaly husté černé mraky a začalo pršet. Znovu. Dostali jsme se do oblasti chráněného lesa a nechali jsme Nestu, aby hlídal auto, zatímco jsme šli podél blátivé cesty a hledali ptáky. Po cestě se k nám přiřítil obrovský náklaďák se dřevem a rychle jsme se mu klidili z cesty. Nick vysvětlil, že se zde stále děje spousta ilegální těžby, hlavně blízko hranice s Kolumbií. Navzdory tomu, že se to tady nazývá chráněnou oblastí, dřevorubci jsou mocní a nedovolí, aby se nějaká záchrana lesa postavila do cesty obchodu. Pokorně jsme se postavili vedle další hromady dřeva připravené na odvoz, kvůli které se zničil další kus prostředí. Byla to připomínka toho, jak moc důležitá je organizace Mindo Cloudforest a proč pro ně sbíráme peníze.
Navzdory těžařům jsme hlouběji v lese našli skvělé ptáky. Vousák pětibarvý byl první na seznamu. Žil pouze v téhle oblasti Ekvádoru a byl vysoko na seznamu ptáků, které jsme chtěli dostat. Pozorování bylo náročné kvůli husté vegetaci a frustrující kvůli neustálému pohybu během toho, jak jsme se snažili nasměrovat jeden druhého. Bylo to podobné, jako skládat puzzle, nejdřív vidíte křídlo, pak zahlédnete břicho, pak hlavu a nakonec ocas. Trik spočíval v tom, poskládat si v hlavě obraz celého ptáčka. Lepší výhled konečně odhalil, že náš ptáček byl asi o velikosti pěnkavy, měl žlutočerný zadeček, bledý krk a červenou čepičku.
Další byl sameček kotingy purpurovobřiché. Jako spousta jeho příbuzných se rád vystavoval na místech, kde viděl a byl viděn. Takže tam byl, přímo před námi na větvi. Připravený reprezentovat ve své krásně modré se švestkovou linkou na krku. Tohle byl další z těch druhů, které se daly najít jen v severozápadním Ekvádoru. Šlo nám to hezky od ruky. Pak se najednou mihlo něco bílého v podrostu, což u nás vyvolalo okamžitou otázku. Kam to, sakra, šlo? Ozval se Nick. Tamhle je, odpověděl Sam. Na další vysoké větvi seděl sněhobílý pták s černými špičkami křídel a drápků přesně v zorném poli dalekohledu.
Kotinga stříbrná. Mohli jsme také vidět její žlutě červené oko a krásný černý zobák. Pak se ozvalo hluboké a pomalé volání přímo před námi. Byl to trogon Massenův, další místní specialita, kterou jsme chtěli dostat. Trogoni jsou zvláštní ptáci, dokáží celou věčnost sedět bez hnutí a pomalu otáčet hlavou ze strany na stranu při hledání ovoce nebo šťavnatého hmyzu. Jejich volání zní, jako by bylo dále, než ve skutečnosti je. Jako obvykle to byla Ruth, která ho uviděla jako první. Má s trogony nějaké zvláštní pouto. Tento druh byl stejně krásný jako všichni jeho ostatní příbuzní. Má zelenou hruď, kterou doplňovala černá maska na hlavě a červený kroužek okolo očí. Žlutý zobák, červené břicho, vínově šedý ocas a tmavě šedozelené křídla.
Když jsme opouštěli les, míjeli jsme další plně naložený náklaďák s čerstvě naloženým dřevem. Tihle lidé byli opravdu strašní, co se týkalo ničení lesa. Kulomet by s tím udělal rychlý konec. Bohužel jsme žádnou zbraň neměli a nejsem si jistý, jestli by se o nich dalo říct to samé. Další ráno jsme byli na cestě už v pět. Nic nového. Dostali jsme vhodně pojmenovaného mravenčíka krátkochvostého přesně za rozbřesku. Pak jsme se vydali na průzkum. Nick a Sam slyšeli zvěsti o nové lesní stezce, ve které ještě ani jeden z nich nepozoroval. Oba dva proto toužili zjistit, co tahle oblast skrývá. Následovali jsme blátivou cestu až do vesnice, kde jsme zaplatili šílených 28 dolarů, protože jsme si koupili gumáky. V Ekvádoru je to hotové jmění. Samozřejmě, že v době, kdy jsme se tam dostali, už silně pršelo a my jsme měli problém najít začátek blátivé cesty. Tohle bylo jako alarm, ale Nick a Sam byli příliš nadšení a tak nás táhli dále. Nejdříve jsme prošli oblastí velmi mokré trávy, kde každý krok vyžadoval hodně úsilí a soustředění, abychom nespadli tváří napřed do hnusného mixu kravského hnoje a hnijícího bláta. Ty peníze se nám začaly zdát jako dobře utracené.
Aspoň, že jsme se dostali na okraj lesa. Ale naše naděje zmizely ve větru hned, jak jsme uviděli to, co mělo být polní cestou. Lepší název by byl “blátivá řeka”. Určitě by to víc odpovídalo tomu, jak to vypadá. Tudy dolů určitě nepůjdeme, že? Ale Nick a Sam pokračovali dál a nás nechali vzadu zápasit samotné. Naše špatně padnoucí gumáky se nám vyzuly pokaždé, když jsme se je snažili z toho bahna vytáhnout ven. Tohle bahno bylo opravdu ďábelské a snažilo se nás vtáhnout do hlubiny. Mezi tím déšť ještě zesílil a pozorování se stalo takřka nemožným. A tohle měla být zábava?
Bylo to sice neuvěřitelné, ale i to bahno se stalo ještě horším. Nyní jsme museli stoupat pouze na dřevo, protože bahno bylo stejně tak hluboké, že kdybychom do něho šlápli, nateklo by nám do gumáků vrchem. Když se Ruth popáté zula bota a ona musela skákat po jedné, rozhodli jsme se, že co je moc, to je moc. Proto jsme se vrátili do auta. Nick a Sam před námi zuřili a nebyli vůbec rádi, že jsme to takhle vzdali. Bylo hezké vidět Nestu, jak nám přichází naproti, aby se ujistil, že jsme v pořádku. Namířili jsme si to zpět do Quita. Naše gumáky zůstaly v bahně a pomalu se potápěly. Ale nálada se zvedla, když byla naše jízda velmi příjemně přerušena pozorováním juvenilního kondora andského, který stoupal vysoko nad kondorem havranovitým a také o hodně výš, než normálně létá.
Do města jsme se dostali hodně dlouho po setmění, kde jsme vyřídili svoje sbohem Tropical Birding a hlavně jsme se rozloučili s týmem, který nás tak moc tlačil kupředu. Oba dva jsou to trochu necitliví drsňáci, ale panečku, jsou opravdu boží. Dostali jsme všechny druhy, co jsme chtěli a nyní jsme za pouhých 27 dní dosáhli 1050 druhů roku 2008.
Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch