ČÁST DRUHÁ – Africké dobrodružství
28. ledna –1. února, Severní Wales (Alan)

Během roku nás letecké trasy mezi našimi pozorovatelskými destinacemi mnohokrát zavedly zpět do Spojeného Království – UK. Vždy jsme přespali doma, ani ne za 24 hodin jsme odlétali do naší další cílové země. Bylo to tak akorát dost času na to, abychom si vyprali, udělali pořádek v batohu, a když jsme měli štěstí, zmáčkli jsme do toho ještě trochu pozorování. Tahle zastávka nebyla žádnou výjimkou.

Británie byla vlhká a šedivá, ale brzy se nám rozjasnilo, když jsme uviděli Johna Robertse, jak na nás čeká na letišti v Manchesteru. John je náš starý kamarád, vždycky pozitivní a srdečný a dodává nám energii. Zvedl nám náladu navzdory tomu, že jsme byli opravdu unaveni. Rozhodli jsme se jít pozorovat místo toho, abychom šli rovnou do postele.

Nedaleko od cesty domů z letiště se nachází ústí řeky Dee, která tvoří severní hranici mezi Anglii a Walesem. Tahle velká přílivová oblast je plná ptačích druhů a je vždycky skvělým místem pro pozorování, i když dneska jsme zde dostali jen jeden druh, kterým byla labuť malá. Vzhledem k tomu, jak jsme měli naplánovanou trasu, to vypadá, že dnes to bude poprvé a naposled, co se střetneme s tímhle návštěvníkem ze Sibiře. Naštěstí John si svoje domácí úkoly plnil poctivě a tak věděl, kam se máme jít podívat.

Brzy jsme stáli na okraji rozsáhlé pastviny a koukali jsme se do bažiny. Hledali jsme bílou hmotu. Ta dobrá věc na labutích je to, že jsou velké a bílé, takže jsme brzy zpozorovali celé hejno. Ale není to tak jednoduché, jak to zní. Objevují se tu tři druhy a často se mezi sebou míchají, takže nyní jsme se museli soustředit, abychom je od sebe rozeznali. Labutě velké se rozeznávají lehce, protože mají jasně oranžový zobák. Labuť zpěvná a malá jsou už o něco náročnější, protože oba druhy mají černožlutý zobák a hejno bylo od nás dost daleko. Použít dalekohled se 60ti násobným zvětšením se ukázalo jako správný tah. Proto jsme na zobáku zpěvné mohli jasně vidět žlutý trojúhelníček, který zasahuje do černé části zobáku, zatímco malé mají spíš čtvercovou linku, která končí relativně daleko od konce zobáku. Šťastní, že jsme dostali na seznam tři druhy – hlavně labuť malou – jsme mířili zpět domů.

Byli jsme úplně vyšťaveni a sotva jsme se vlekli po měsíci náročného cestování, ale byla tam ještě spousta nových druhů, které čekaly, až je budeme pozorovat. Takže jsme další den vstali brzy ráno a zamířili do rezervace RSPB - Royal Society for the Protection of Birds (Královská společnost ochrany ptáků). Byla to místní pozorovatelská stezka. Naši přátelé Ken Croft a Steve Culley se s námi sešli také v oblasti Conwy a byli už připravení v autě, aby mohli pořádně rozšířit náš seznam. Opustili jsme rezervaci v dobré náladě s příslibem, že se ještě vrátíme a namířili jsme si to po rušné A55, což byla dopravní cesta, která se stáčí podél severního pobřeží Walesu. Steve řídil jako šílený a tak jsme se hodně rychle dostali na první místo našeho pozorování. Nebylo to zrovna nejhezčí místo – průmyslový pozemek s malými rozestavěnými továrnami a chodníčky prodírajícími se spoustou travnatých oblastí, na kterých byla navršená hrubě nasekaná tráva – ale pták, kterého jsme uviděli jako dalšího, byl na takovéto prostředí více než zvyklý. Kalous pustovka se prodíral travinami a v zimním slunci vypadal úchvatně. Navzdory tomu, že jsme opravdu spěchali, tohle byl jeden z těch ptáků, které si vždycky opravdu vychutnáte. Pomalu se kolébal po zemi ze strany na stranu a sem tam otočil hlavu na druhou stranu, aby zkontroloval nějaký zvuk nebo šustění v trávě. Předtím, než se dostal do oblasti zarostlé vysokou trávou, na chvíli přešel k chodníku a pak zmizel. Za pár vteřin jsme zmizeli i my.

Vklouzli jsme zpět do oblasti RSPB v Conwy, abychom našli místo, které bylo přeplněné místními farmáři jako každý měsíc. Byly tam farmářské trhy. Stevovi se povedlo najít místo na parkování a díky našim ostrým loktům se nám také podařilo procpat skrz nakupující až na místo, kde jsme chtěli pozorovat. Jako vždy Conwy nabízelo spoustu ptáků a pořádně jsme rozšířili náš seznam. Postupovali jsme ale pomalu, protože se okolo nás hodně lidí zastavovalo s otázkou: Jak postupuje The Biggest Twitch. Spousta z nich nám také nabídla hřejivé povzbuzení. Bylo skvělé najednou vidět takovou spoustu starých přátel, ale opravdu jsme potřebovali pokračovat. Zpátky v autě jsme našli Steva i Kena, jak se už s chutí zakusují do masových pirohů a sendvičů. Pozdní snídaně nebo oběd? Obojí.

Brzy jsme byli v rezervaci Aber Ogwen North Wales Wildlife Trust, která se nachází přímo na východ od Bangoru v místě, kde se řeka Ogwen vlévá do moře. Malé jezírko přímo za pláží obvykle nabízí hezký výběr ptáků a dnes nám věnovalo stříbrného, ještě stále v zimním šatě, vodouše tmavého, který vyčníval v hejnu vodoušů hnědých a ještě půvabnou volavku stříbřitou, která opatrně našlapovala na mělčině. Hejna jespáků rezavých a obecných se vznášela nad ústím a nás oslepovaly střídající se formace bílé a šedé, když se pohybovaly ve vzduchu s takovou precizností, jako by byly jeden jediný pták. Jak je proboha možné, že do sebe nenarazí?

Zatáčky na ostrově Anglesey jsme řezali opravdu zostra a doufali jsme, že nikde není radar. Steve využil všech svých znalostí, aby nás dostal do přístavu Red Wharf opravdu rychle a oddechli jsme si, když auto konečně zastavilo, protože nám začínalo být opravdu špatně. Slanisko je opravdu to správné místo na pozorování slučky malé a brzy jsme narazili na tři tyhle drobné ptáčky, kteří se zamíchali mezi 40 bekasin otavních, které právě vylétaly z mokré trávy. Hned, jak jsme byli zpět v autě, Steve dupl na plyn a vyrazili jsme na sever. Samozřejmě za dalšími ptáky. Zastavili jsme pouze, když Ken na malém poli uviděl orebici rudou a pokračovali jsme dál. Mířili jsme na severozápad Anglesey a Holyhead. Tohle je Kenova domácí půda, a proto věděl, kam přesně máme jít, abychom našli ptáky, které chceme. V přístavu v zátoce Beddmanarch jsme brzy dostali do hledáčku dalekohledů potápku žlutorohou. Za ní následovali berneška tmavá a břehouš rudý, zatímco přístav Holyhead nám v rybářské části brzy předhodil alkouna obecného. Naneštěstí všechna ta rychlá jízda si na nás vybrala svou daň, a když jsme zaparkovali na hlavním parkovišti přístavu, vystoupil jsem z auta o hodně rychleji, než je zdrávo a obvyklé. Našel jsem první nízkou zeď ještě dříve, než obsah mého žaludku samovolně opustil moje tělo a rozpleskl se o kameny pode mnou. Moc jsme toho nejedli, takže kde se to ve mně všechno vzalo? Cítil jsem se o něco málo lépe a vrátil jsem se k prohledávání přístavu. Měli jsme štěstí a brzy jsme dostali potáplici lední a potáplici malou. Excelentní! Vyrážíme!

Jižní zastávka v rezervaci RSPB a další na řadě bylo čištění auta, které bylo plné zvratků. Steve řídil o něco pomaleji. Vítr byl velmi silný a sluníčko zapadlo. Můžeme vůbec najít nějaké ptáky? Ano, můžeme. Skupinku kavčat červenozobých. Hejno se klátilo ve větru na okraji útesu. Vichřice těmto charismatickým příbuzným vran nezpůsobovala veliké problémy. Nedaleko byl návštěvník z příbuzenstva vrána šedá – pokud víme, jediná v celém Walesu – stála na travnatém poli přímo naproti nám. Hotovo. Rychle jsme vyrazili dál.

Protože jsem měl dost pochmurnou náladu, domluvili jsme se, že bych se měl vrátit do auta a jet zpět do Conwy. Ruth se ke mně připojila, protože nyní také cítila nevolnost. Zpátky v rezervaci jsme poděkovali Kenovi, že nám pomohl doplnit seznam o hodně skvělé druhy tak rychle a Stevovi za to, že jsem se díky němu poprvé poblil – určitě ne naposledy – v roce 2008. Byl to skvělý den a my jsme si opravdu užili společnost těchto dvou chlápků, jako vždycky. Viděli jsme 98 druhů, ze kterých 58 byly na našem seznamu nové. Tohle znamenalo, že nám ještě zbývá celý jeden lednový den a my jsme už měli na seznamu 1122 druhů.

02. - 26. února - Etiopie (Ruth)

Všichni víme, jak to vypadá v Etiopii. Viděli jsme to v televizi už mnohokrát - stanové tábory pro utečence, prach a mouchy, hladové děti a tábory UN Aid (OSN) všude kolem. Krajinu sužují sucha a hladomor. Tyhle obrázky jsme měli na mysli, když naše letadlo dosedlo na dráhu – Etiopie nevypadala jako pozorovatelská destinace. Nicméně, jak jsme později měli zjistit, tahle krajina toho nabízí o hodně víc, než je na první pohled vidět, kromě žádostí o pomoc.

Nepochybně zde byla spousta dětí. Vždy, když jsme se někde zastavili a stačilo jen na pár sekund, okamžitě jsme byli obklopeni skupinkou dětí, které na nás volali Ty! Ty! Ty! Přímo nám do tváře. Kde se tu vlastně vzaly? Byly jako vlaštovky v těch starých příbězích. Věřilo se, že se skrývají v bahně na dně jezera a objevují se jen cizincům. Kamkoliv jsme se hnuli, byli jsme obklopeni skupinkou rozcuchaných dětí, které k nám natahovaly ruce a tahaly nás za oblečení. Tohle byl pozůstatek po humanitární pomoci. Bílý jeep 4x4 znamenal pomoc pro ně, takže stejně tak fascinované byly, když jich za sebou přijelo 5. Určitě byly plné všelijakých skvělých věcí, a proto k nim spěchaly, aby dostaly svůj podíl. Jediná věc, kterou jsme jim mohli nabídnout, byly prázdné plastové lahve na vodu. Ale i ty zde měly velikou cenu. Děti běžely podél auta a držely se kliky u dveří, aby s námi udržely tempo. Možná si myslely, že nějakou dostanou. Později jsme se dozvěděli, že téměř polovina etiopské populace má méně než 14 let. Když jsme ale projížděli krajinou, vypadalo to, že většina z nich je k nám doslova přilepená.

Ale to už předbíhám. Bezpečně jsme přistáli v Addis Abeba po dlouhém a nepohodlném nočním letu z Londýna. No, teda aspoň já a Alan jsme přistáli, ale nikde nebyla ani známka po našich zavazadlech. Touhle dobou už zde bylo jen málo lidí a poté, co byla z pásu vyzvednutá poslední zavazadla, přesunuli jsme se na ústředí ztracených zavazadel. Zkontrolovali naše štítky v počítači. Pardon, madam, ale vaše zavazadla jsou stále v Londýně – řekla nám pracovnice. Letadlo bylo přetížené, a proto jsme vyložili některá zavazadla. Dorazí zítra popoledni, prosím, vraťte se potom a vyzvedněte si je. Další prosím!

Nyní neříkám, že tohle je běžná věc, ale nemůžu ani říct, že by to bylo poprvé, co by nám naše zavazadla vyložili. Později nám vysvětlili, že protože bylo letadlo přetíženo, náhodně vybrali několik zavazadel a nechali je na Heathrow a poslali je další den. Tentokrát na neštěstí pro nás jsme byli mezi těmi několika vyvolenými, jejichž zavazadla zůstala pozadu. Takže jsme dorazili jenom s tím oblečením, které jsme měli na sobě. Už nyní jsme byli dost sežvýkaní a zpocení, navíc jsme měli jen tu optiku, kterou jsme měli v příruční tašce.

Aspoň, že náš nedostatek zavazadel znamenal, že letištní odbavení proběhlo téměř okamžitě, kde jsme se potkali se zástupcem Ethop Travel, který nás vzal do hotelu Ghion. Bude to naše základna po několik následující nocí. Poprvé během naší cesty jsme se připojovali k nějaké předem připravené akci Tropical Birding a Ghion byl naším startovacím bodem.

Zapsali jsme se v recepci a prošli rovnou do sprchy. Naštěstí hotelový obchod prodával zubní kartáčky a pastu, takže se nám podařilo být znovu svěží. Abychom zápach co nejvíce minimalizovali, vyprali jsme svoje oblečení alespoň provizorně v hotelovém umyvadle a rozprostřeli ho na sluneční parapet na oknech, aby uschlo. Díky bohu za rychleschnoucí oblečení do přírody. Jak bychom mohli zabít čas? Televize fungovala, ale amharština byla etiopským ekvivalentem pro nás neznámého nářečí a bohužel naše pozorovatelská příručka byla v zavazadle v Londýně, takže jsme se nemohli ani věnovat etiopským ptákům. Proto jsme udělali to, co by v podobných podmínkách v hotelovém pokoji udělal každý nahý pár. Aspoň do té doby, než se rozletěly dveře a dovnitř vešla pokojská s novými a svěže vonícími ručníky. Oh! Vyhrkla.

Byl to úplně ten samý zvuk, který by udělal jakýkoliv Angličan, kdyby vešel do pokoje a načapal pár in flagrante. Myslím si, že to je univerzální jazyk nebo zvuk v případě překvapení. Naštěstí viděla jenom Alanovi půlky, zatímco pustila ručníky na zem a odešla s hodně velkým pocitem trapnosti a rychle vycouvala z pokoje. (Alan má radši, když to nazveme šokem.) Později jsme podrobně sledovali všechny členy personálu, abychom zkontrolovali, jestli se žádný z nich nebude šklebit, když nás uvidí, ale nikde o tom nebyl ani náznak. Možná že jenom nepoznala Alana, když byl oblečený.

Naštěstí horké slunce usušilo oblečení opravdu rychle, takže jsme brzy mohli sejít dolů do hotelové zahrady, abychom mohli najít své první etiopské ptáky. Nestálo nás to zrovna moc námahy. Skupinka ibisů etiopských se krmila na sluníčkem vyhřáté cestě uprostřed trávníku, přímo před hlavními dveřmi. To je začátek! Tohle byl náš první endemický druh v Etiopii. Byl to druh, o kterém jsme doufali, že ho tady uvidíme a tohle bylo jediné místo, kde jsme ho mohli přidat na svůj seznam. Kdybychom je tady a teď propásli, už bychom se k nim nikdy nedostali. Ibis etiopský byl taktéž prvním endemickým druhem, který jsme si mohli odškrtnout v naší kopii příručky endemických druhů Ethiopie a Eritrei, kterou napsal Jose Luis Vivero Pol. Tahle kniha byla dárkem od mojí ne tak moc pozorovatelsky zapálené kamarádky Debbie, která nás vyzvala, abychom viděli všechny endemické druhy předtím, než se vrátíme domů. Tohle byla celkem těžká výzva, když vezmeme v potaz, že fotka na straně 35 byla pouze fotka křídla. Jak máme potom rozeznat zbytek lelka nachisarského, tedy pokud vůbec někde celý pták existuje.

I když nepřiznaná “ne”pozorovatelka Debbie hrála v The Biggest Twitch důležitou roli, byla pro nás zdrojem humoru a udržovala nás příčetné, když jsme byli na cestách. Nemohla jsem se dočkat, až si přečtu další email ze života v Anglii – počasí, doprava, politika a její nepozorovatelský pohled na naše dobrodružství. Měla seznam svých oblíbených ptačích jmen. Vybírala si je podle toho, jak zněly nebo co jí připomínaly. Pro ni to bylo jen o zvuku toho jména, zatímco my, pozorovatelé, jsme tahle jména považovali za pevně daná. Představte si, jaký komplex bychom během pozorování získali, kdybychom používali názvy ptáků jako ona. Ve skutečnosti její pisatelské zručnosti v emailech byly takové, že by možná tuto knihu mohla napsat místo nás.

Nicméně to nebyl jenom lelek nachisarský, kterého jsme našli na hotelovém pozemku. Setkali jsme se také s Christianem Boixem. Protože jsme byli staří přátelé, představil nás svým rodičům – okamžitě nám bylo jasné, odkud bere svůj zdánlivě nekonečný entuziazmus, který z něho vyzařuje a schopnost pokračovat dál ještě dlouho poté, co nám, běžným smrtelníkům už dávno dojde dech. Christian se narodil ve Španělsku, ale nyní žije v Kapském městě, hovoří anglicky, ale má takový ten zvláštní cizokrajný přízvuk, díky kterému působí více atraktivně. Má dar vyprávět příběhy. Budete doslova zadržovat dech, když vám bude se smrtelnou vážností vyprávět o některé ze svých minulých eskapád nebo něco jiného. Ale nenechte se oklamat jeho pokojným vzhledem. Uvnitř se skrývá pozorovatel tak tvrdý, že i betonový blok oproti němu působí jako měkkejš. Vytáhne vás z postele v nekřesťanskou hodinu, anebo vás poté přinutí, abyste se honili za ptáky na rozpáleném slunci. Když jde o ptáky, jde všechno stranou včetně jídla a pití. Tenhle muž opravdu nikdy nezastaví. Ale jedno se musí nechat – ptáky vždycky dostane. Ptáci jsou právě to, co v téhle výpravě potřebujeme.

Potkali jsme tři další lidi z naší skupiny. Steven a Ann byli ten nejvíc okouzlující anglický pár, který můžete v životě potkat. Steven byl doktor, který na nás působil velmi uklidňujícím dojmem. Vzhledem k vzdáleným místům, které jsme měli navštívit, oba dva byli staří známí z Tropical Birding, kteří si už předtím pořádně užili výlet do Austrálie z TB. Také jsme potkali Iana, náruživého pozorovatele a fotografa ze Skotska.

Snídaně byla v 5,30 hod následující ráno, byl to čas, který jsme poznali až příliš dobře. Touhle dobou dorazil i zbytek skupiny a všichni jsme se nacpali do minibusu, abychom se vydali k naší destinaci k rezervoáru vody na okraji Addisu. Tohle byl ale autobus. Všechna okna měla záclony přidělané na pevno a zepředu se na nás dívaly desítky očí, protože všude byly obrázky Ježíše Krista a Panenky Marie. Víme, že trocha božího dozoru nikdy neuškodí, ale určitě má Bůh lepší věci na práci, než sledovat tenhle malý autobus. Tahle věc prostě odmítala nastartovat bez ohledu na to, jak mockrát se otočilo klíčkem nebo šláplo na plyn. Zapomeňte na to. Hotel byl na kopci a všude kolem byla spousta personálu, aby nám ho pomohli roztlačit. Potom, co si motor odkašlal, škytl a uprdl, se rozhodl, že naskočí a bude o něco živější, jsme se rozjeli na naši cestu do Addis.

Možná, že bylo brzy, ale město už bylo v plném proudu. Vypadalo to, že dvě nejběžnější aktivity jsou běhání a fotbal a všeobecně udržování kondičky. Ideálně se všechno tohle odehrávalo uprostřed cesty. Cesta byla všeobecně ve zlém stavu a s velkými dírami. Naproti tomu byly její okraje úplně hladké, byly totiž pokryté hrubou vrstvou prachu. Řezníci se už činili a své obchody měli v plném proudu a mrtvoly much padaly přímo ze vzduchu. Vedle nich stál přímo na cestu otevřený obchod s rakvemi, kde byly zdobené a naleštěné rakve vyskládané až ke stropu. Vypadalo to, jako když se v obchodě naskládají na sebe konzervy. Bylo očividné, že obchod zde kvetl.

Dostali jsme se k rezervoáru a ukázali jsme ostraze naše oficiální povolení ke vstupu. Nic si z toho nedělal a odmítl otevřít bránu. Nikdo mu nic neřekl o tom, že by měl očekávat oficiální povolení a návštěvu. A žádné povolení na papíře ho nemohlo přesvědčit o tom, že by nás měl pustit dovnitř. Jen nebesa věděla, jestli se dostaneme někam dál a tak jsme se museli otočit a pozorovat z cesty. Samozřejmě, že náš stativ byl v batohu, takže Alan se pokusil vyvážit dalekohled na mé hlavě, ale navzdory mé veliké snaze byl jeho pohled opravdu roztřesený. Někdo se jen tak nemůže postavit mezi nás a pozorování a tak Christian brzy našel boční vchod. Nicméně jsme se dostali k rezervoáru a nás etiopský seznam brzy letěl nahoru. Na svůj seznam jsme přidali tři poddruhy ibisů - posvátný, hagedaš a hnědý. Odškrtli jsme si husici modrokřídlou, další endemický druh, který vypadá přesně tak, jak jeho název napovídá. Bylo tu několik ptačích cestovatelů, kteří by se určitě cítili jako doma, jenom o něco chladněji, kdyby se ocitli ve welských vodách, včetně kulíka říčního, břehouše černoocasého.

Vrátili jsme se na oběd do hotelu a pak se skupinka rozdělila. Alan i já jsme se museli vrátit na letiště pro batohy, zatímco ostatní se vrátili do autobusu a vydali se do nedaleké zalesněné oblasti. Byli jsme naštvaní, že jsme museli vynechat nějaké pozorování, když jsme se vraceli do města, ale získání našich batohů se stalo naší prioritou. Pouze pro tentokrát.

Naše jízda taxi na letiště byla opravdu veselá. Naskočili jsme do stárnoucího mercedesu a působili jsme velmi distingovaně. Řidič vypadal jako stárnoucí gentleman se začesanými vlasy a plnovousem. Stále pevně držel volant a otáčel s ním ze strany na stranu. Otáčel s ním tak prudce a násilně, že auto by se mělo na cestě úplně třást, ale místo toho jelo perfektně rovně přímo středem cesty. Existuje mezi koly a volantem vůbec nějaké spojení? Byla by to klasická věc z animáku. Bylo to, jako když Parker řídí auto slečny Penelope, akorát že ten náš neměl čepičku.

Nedělali jsme si velké naděje ohledně toho, jestli ještě uvidíme svoje batohy, takže jsme byli hodně překvapení, když jsme je viděli hezky seřazené, jak na nás čekají na letišti. Prošli jsme skrz odbavení a Parker nás odvezl zpět do hotelu. Usadili jsme se s pivem, abychom počkali na ostatní. Čekali jsme hodinu, další hodinu a pak další. Pivo už nám pomalu docházelo, a tak jsme se zabavili sledováním velkých přijíždějících jeepů. Všechny byly veliké, měly palivovou nádrž navíc a na kufru hranatý kryt na náhradní pneumatiku. Vypadalo to, že se někdo chystá na velmi náročnou expedici do divočiny.

Taxi dorazilo a z něho vyskočily dvě známé postavy- Keith Barnes a Ken Behrens. Keith a Ken byli další dva pozorovatelští průvodci z Tropical Birding v jižní Africe a chystali se k nám připojit. Keith je další z našich starých přátel, Alan s ním už pozoroval předtím, když byl v jižní Africe, zatím co já už jsem ho potkala na UK Birdfair a v Ekvádoru. Je hodně vysoký, jeho nohy jsou nekonečné a dokáže chodit opravdu extrémně rychle. Má ostré modré oči, které nikdy nepřehlídnou žádného ptáka. Je to také vypravěč. Pokud je na světě někdo, kdo dokáže porazit Christiana ve vyprávění skvělých příběhů, je to právě Keith. Tahle cesta bude opravdu jízda.

Kena jsme také potkali už předtím – před několika lety v Ekvádoru, když jsme všichni vedli konferenci ABA. Je to Američan žijící v Kapském městě. Ale já jsem si ho hlavně pamatovala kvůli našemu prvnímu setkání, protože to byl další obrovský chlap. Ne, že bych se svými 170 cm byla zrovna malá, ale po boku některých mužských průvodců během The Biggest Twitch mi výška opravdu několikrát připadala jako nepokořená výzva. Ken měl také hodně suchý smysl pro humor. Jak postupovala naše výprava v Etiopii, poznali jsme ho celkem dobře. Měl hodně pokřivený pohled na život a spíš se zajímal o to, aby si dokonale vychutnal, jak rychle se mu daří odškrtnout a vyfotit ptáky.

O několik piv později jsme všichni měli hodně velký apetit a kvůli tomu, že naše pozorovatelská společnost ještě nedorazila, jsme zamířili dovnitř pro nějaké jídlo. Než se ukázala zbývající část skupiny, byl už skoro večer. Byli jsme z toho více než rozmrzelí. Vypadalo to, že Ježíš Kristus a Panenka Marie na mikrobus moc nedohlíželi. Nejprve se několikrát porouchal a pak měl prasklou pneumatiku. Kvůli tomu, že ho nemohli opravit, by vyměnit pneumatiku nemělo smysl, a tak museli bus opustit a zamávat na několik taxíků, aby se dostali zpět do města. Viděli pár dobrých druhů, ale poruchy a problémy jim úplně zkazily radost. Možná, že náš výlet na letiště nebyl zas tak špatný a ušetřil nám spoustu starostí.

Následujícího rána bylo jasno a všichni jsme se i s batohy vyskládali před hotelem. Dalším přírůstkem byli dva moji klienti a tři průvodci Tropical Birding. Vypadalo to jako armáda místních řidičů, myslitelů a opravářů. Touhle dobou jsme už měli také v řadě seřazených 5 jeepů 4x4. Všechny vypadaly příhodně odolně. Odolné, tvrdé pneumatiky, kanystry s benzínem, lana a plachty. Bylo očividné, že my jsme ti, kteří se vydávají na tu náročnou výpravu do divočiny.

Pak následoval ranní rituál. Rozdělovali se cestující a nakládala batožina. Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposled. Vzhledem k tomu, že jsme měli 5 aut a jenom 3 průvodce, bylo jasné, že ne v každém autě jeden bude. Takže, abychom se ujistili, že se každý dostane na řadu, Christian vymyslel složitý systém ve střídání. Základní formace byla, že on bude v prvním jeepu. Byla to totiž jediná pozice, ve které mohl vést konvoj bez toho, aby mu zvířený prach od ostatních kol bránil ve výhledu. Tohle znamenalo, že páry se někdy musely rozdělit kvůli Christiánovi do dvou různých aut. I když z venčí vypadala všechna auta stejně, některá byla uvnitř nepochybně pohodlnější než jiná. Samozřejmě, že čím víc jsme byli vzadu, tím víc se na vás dostávalo prachu. Pořadí aut mělo přesně danou hierarchii. Bůh ochraňuj toho, kdo by se pokusil to nějak narušit.

Alan a já jsme byli v pátém vozidle. Aspoň že s námi byl Ken. Tohle mělo značné výhody. Na začátku jsme měli vlastního průvodce. Navzdory tomu, že mu bylo okolo 20 let, působil dojmem, že pozoruje aspoň 40 let. Opravdu tak dobré byly jeho pozorovatelské schopnosti a navzdory tomu, že Etiopie byla pro něho novým teritoriem, jen před pár týdny spolu s Keithem udělal průzkumnou výpravu, takže se už obeznámil s klíčovými ptáky. Další výhodou bylo, že jsme měli vždy stejné auto, takže jsme vždy věděli, kam se posadit a kam dát batohy. Samozřejmě, že vzhledem k tomu, že jsme oba dva museli ptáka vidět nebo slyšet aby se počítal, byly jsme vždy ve stejném vozidle. Z toho vyplývalo, že jsme vždy byli namačkaní tak k sobě, že by se mezi nás nevešel ani list papíru. Samozřejmě, že jsme začali tento rok jako partneři, nejlepší přátelé a pár. Ale jak dlouho spolu vydržíme v takto stísněných podmínkách?

Vzhledem k tomu, že jsme na zadním sedadle byli pouze dva, měli jsme trochu více místa, abychom se roztáhli, i když někdy, když byla cesta opravdu zlá, musel se mezi nás nacpat i třetí člověk a to do místa, které jsme si tolik oblíbili. Měli jsme i vlastního mechanika. Masula se vždycky uměl postarat o nevyhnutelné. Např. i o čistou balenou vodu nebo banány, abychom si udrželi energii. Vzhledem k tomu, že naše vozidlo bylo nezávislé, měli jsme tu možnost oddělit se od hlavní skupiny, abychom dostali několik ptáků navíc na náš seznam. A tahle větší nezávislost se několikrát ukázala jako neocenitelná.

Měli jsme taková privilegia? Tohle bylo díky těm chlapcům z Tropical Birding, kteří nejenom, že nám pomohli dosáhnout světový rekord, ale i totálně ho překonat. Dali do toho všechno. Samozřejmě, že tento postup měl také nějaké nevýhody. Kvůli tomu, že jsme byli poslední v koloně, jsme v podstatě celý den byli v prachu z ostatních vozidel a to každý den. A kdyby se náš řidič otočil dozadu nebo vyklonil, aby lépe viděl a zpomalil, riskovali jsme, že zůstaneme příliš vzadu za ostatními vozidly a propásneme kvůli tomu nějakého ptáka. Ve skutečnosti se nám několikrát stalo, že jsme uvízli za nějakým prázdným vozidlem a pak jsme museli dohánět ostatní a jeli jsme plnou rychlostí přes houští i terén, a přitom jsme se snažili najít to, co jsme hledali.
Později nás už hlavní mechanik Solomon rozdělil podle určitého pořádku. Bylo to jedno, hlavně že byli všichni uvnitř aut a zavazadla byla naskládána na střeše. A mohli jsme vyrazit na další cestu.

Naše první destinace byla Debre Libanos a cesta trvala několik prašných hodin. Když jsme dorazili, nacpali jsme všechna vozidla do úzkého stínu pod stromem a vyskákali ven. Všude kolem nás byla spousta populace. Stovky lidí měly na sobě jen cáry hadrů a spaly na zemi nebo se opíraly o dřevěné palice. Uprostřed davu v centru jejich pozornosti byl historický klášter založený ve 13. století. Uvnitř byla hrobka svatého jménem Tekle Haymanot. Podle legendy strávil neuvěřitelnou dobu stáním na jedné noze a u toho se modlil (někde mezi 7-28 lety, záleží na tom, kdo vám příběh vypráví), a jeho noha mu upadla. I když nikdo si není jistý, jestli to byla pravá nebo levá noha.

V centru naší pozornosti ale nebyl samotný kostel, ale jalovcové lesy na strmých kopcích vedle něj. Ujistili jsme se, že používáme obě nohy stejně a začali jsme si razit cestu nahoru a začali jsme se poohlížet po ptácích. Při pohledu nahoru to vypadalo riskantně hlavně proto, že spousta poutníků také šplhala do místního lesa, aby tam našla tiché místo jako záchod. Takže jste si museli dávat pozor, kam šlapete. Riziko bylo v křoví i na úbočí. Ale pozorování opravdu stálo za to, protože jsme na svůj seznam přidali turaka bělolícího a žluvu temnou, stejně tak jako datla jalovcového a vousáka vlnkovaného – dva další etiopské endemické druhy.

Neměli jsme čas, abychom se zastavili a vychutnali si kulturu. Brzy jsme byli na dalším místě, kde jsme se také chystali pozorovat, a které se jmenovalo Portuguese Bridge. Byl to úzký, obloukový most, akorát tak široký na to, aby po něm přešel osel i s nákladem. Přemosťoval řeku hluboko pod ním a bránil pádu ze strmého útesu do údolí řeky Jemma. Vypadá to, že nikdo si není úplně jistý, kdy vznikl. Někteří říkají, že ho v 6. století postavili Portugalci, zatímco jiní tvrdí, že to byli Etiopané pod nadvládou krále Menelika v 9. století. Je to vlastně jedno, je to historie. Ukázalo se ale, že to je nyní dramatická pozorovací lokace.

Christian odněkud vykouzlil několik kostí, které pocházeli od řezníků z Addis Abeba. (Kdyby to bylo o něco později během roku, mohl vzít také rakev). Vybalili jsme svojí připravenou snídani a usadili se na okraj útesu a on jí vyhodil do vzduchu místo návnady. Naskytl se nám dech beroucí výhled na dravce, kteří dělali manévry ve vzduchu, aby jí chytli těsně nad zemí. Sup krahujový, sup chocholatý, luňák hnědý a krkavci kroužili nad našimi hlavami a vrhali se dolů pár cm od našich tváří. Nejvíce úchvatný byl orlosup bradatý, který udělal přemet ve vzduchu tak blízko ode mě, že jsem mohl zřetelně vidět jeho bradu.

Další ráno jsme už byli v údolí řeky Jemma. Byli jsme seřazeni a koukali jsme se nahoru do srázu. Sokolovitý pták byl zahlídnut někde v houští na útesu, ale zmizel dříve, než si ho někdo pořádně prohlédl. Nabízelo se jenom jedno řešení – z kluků se stanou horolezci. Christian se vyšplhal po útesu jako blesk a už byl blízko vrcholu, zatímco Keith se svýma dlouhýma nohama postupoval opatrněji. Vypadalo to, že se zasekl někde v půlce cesty. Přesně v tu chvíli Christian zakřičel, že na útesu viděl cupitání a pak zamával jako šílenec. Zaměřili jsme se na nedaleký objekt. Při pohledu dalekohledem dostal svojí identitu - frankolín Erckelův. Skvělý pták a stál za tu námahu, kterou si kluci dali. Všichni jsme se večer spokojeně nacpali zpět do vozidla a opustili jsme Keitha a Christiana na půli cesty dolů se svahu.

Když jsme jeli na venkov, bylo fascinující sledovat a studovat měnící se krajinu. Každá oblast, která nebyla kopcovitá, byla zkultivována. V nižších nadmořských výškách se pěstovalo hlavně obilí, obklopené kamennou zdí, díky které se dal využít každý cm orné půdy. Každá vesnička byla shlukem malých, dřevěných nebo spletených chýší, které se pokrývaly eukalyptem. V obzvlášť v suchých oblastech se upínaly menšími úponky.

Uvnitř se chýše odlišovaly jen minimálně od místního designu, který byl obvykle kulatý a domy byly z kamenných nebo blátivých zdí a střechu měli pokrytou kůrou. Blízko vesnice rostla řada kaučukových stromů, které byly seřazeny jak vojáci v průvodu. Tyhle stromy jsou zde velmi populární, protože rostou rychle a mohou se použít na ohrady, ploty, budovy nebo cokoliv jiného. Zanedbaná zvířata všude kolem na polích byla hnána zrovna tak zanedbanými dětmi. Jejich starší bratři nebo sestry byli přeřazeni ke svým povinnostem na polích nebo obstarávání vody.

Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza