Farmářský život vypadal těžce. Hlavně pro ženy, kterým většinu dne zabralo nošení vody ze studny vzdálené několik mil. Nějak se jim povedlo vybalancovat na hlavách kanystry, které bych měla vůbec problém zvednout a pak ještě s nimi jít bosa s ladností a mrštností geparda. Na druhou stranu muži vypadali, že pracují stejně těžce. Při kácení stromů se do nich opírali celou silou, aby se ujistili, že nespadnou na špatnou stranu. Farmáři měli štěstí, že se jim stromy nemůžou pomstít.

Ale zpět k pozorování. Naším dalším cílovým ptákem byl zvonohlík etiopský. Po dalším krutě brzkém vstávání jsme naše zavazadla nechali v hotelu, zatímco byla ještě tma a bez toho, abychom se vůbec podívali, kde budeme spát, jeli jsme za Ankober Serin. Etiopie je skvělá svou dramatickou scenérií. Zem se tu probořila pod našima nohama a odhalila tak prudký sráz do velké rokle. Několik mil pod námi se rozprostírala udržovaná políčka, kam až oko dohlédlo. Tohle bylo místo, které vzácný endemický zvonohlík etiopský nazýval svým domovem. Někde tam, na těch ostrých kamenech, bylo pár nenápadných malých ptáčků a naším úkolem bylo pozorovat je tak, aniž bychom spadli z útesu.

Musím připustit, že mě rozptýlila pozorování výrazně méně náročná opice Dželada, která se šplhala na malý útes během procházky v parku. Technicky vzato, to nejsou praví zástupci svého druhu. Dostaly se sem ze starého kontinentu a běžně trávily čas zavěšeny na kolmých útesech. Už vám asi došlo, že během spánku nespadnou. Vyšplhají se nahoru, aby pak na vás mohly koukat, jak to dělají antilopy z vysoké trávy, když hlídají predátory v okolí. Nyní jsou ohroženy stejně jako jejich soused. Sice se vyskytují jenom na tomhle malém území, ale vyrábí se z nich skvělé čepice. Aspoň podle místních, kteří se nás snažili přesvědčit, abychom si nějaké koupili. Je mi jasné, že v tomhle extrémně chladném prostředí vás udrží v teple. Co ale pak udrží v teple je? A jim na kůži to určitě slušelo víc, než nám. Také jim lépe padla, a proto jsme snadno odolali pokušení z nakupování opičích kůží.

Zpět k pointě. Určitě Keith nebo Christian zpozoroval malou hnědou skvrnku, kterou byl zvonohlík etiopský, který cupital svou cestou na vzdáleném útesu a skrýval se za chomáče trávy, aby bylo ještě těžší ho zpozorovat. Vypadal celkem obyčejně, ale za to byl speciální a celkem vzácný. Na našem seznamu měl zvláštní místo. Touhle dobou nás už našla skupinka dětí, kterým se nedalo vyhnout a kvůli kterým byl každý náš pohyb opravdu nemotorný. Náš hotel nám na cestu nabalil předpřipravené jídlo, ale bylo těžké jíst plněné rolády pod dohledem skupinky špinavých, hladových a podvyživených dětí. Takže jsme udělali hezké gesto a prostě jsme jim naše jídlo darovali. Přiblížily se víc dopředu, vzaly si ho a ustoupily dál, aby ho mohly sníst. Ale po jednom soustě ho vyplivly a hodily po nás. Tolik k rozdávání.

Etiopie nás ohromovala tím, jak blízko jsme se dokázali dostat k ptákům. V téhle krajině nikdo neloví – je to proti jejich víře – takže hluboký respekt k ptákům je součástí jejich kultury. Dokonce i ptáci tak velicí, jako zoborožec havraní, kteří nám ukázali ohromující, téměř metrové tělo, se budou potulovat kolem lidí úplně bez strachu – i když by pravděpodobně stačil jeden, aby nakrmil celou rodinu. Ve skutečnosti tihle ptáci vypadali, že neznají strach. Smáli jsme se, když jsme pravidelně viděli párek z nich stát na příjezdu k čerpací stanici a pak projít skrz. Zajímalo by mě, jestli jezdí na naftu nebo na benzin?

Když jsme se vrátili do hotelu, byla už tma. Pořádně jsme neviděli ani ve dne, takže jsme si připadali jako slepí, když jsme tápali ve tmě a drželi se před sebou, abychom nenarazili na chodníčku, který se stáčel nahoru na kopec. Kéž bychom tak měli baterku. Dosáhli jsme na dřevěné dveře na kamenné zdi, která obklopovala kopec. Zastavili jsme, abychom popadli dech. Náš hrudník se prudce zvedal a říkali jsme si – konečně jsme dorazili? Ne, ještě ne. Vyšli jsme nějaké strmé schodiště, ale naštěstí jsme s sebou nenesli batohy. Konečně jsme se dostali na terasu, kde stál Christian s parafínovou lampou. Tohle byly jenom první tři poschodí. Hlavní hala spolu s restaurací ještě nebyla ani na dohled, protože byla úplně až na vrcholku. Kam nás to, proboha, Christian vzal?

Pokoje byly rozděleny podle naší kondičky. Ti klienti, které s sebou přivedl Christian, určitě přežijí několik výstupů nahoru a dolů mezi jídly a přespáváním. Ti, kteří neměli kondičku, byli umístěni do pokojů přímo nahoře ve stejné výšce, jako je restaurace. Nepochybně jim to dávalo iluzi toho, že jsou zdraví. Usadili jsme se v našem malém, útulném pokoji v nejnižším patře a nabrali jsme energii. Trvalo jen pár vteřin, než jsme se namydlili a vešli do sprchy před tím, než vypadl proud. Takže jsme pak v šíleném zmatku hledali svíčky a zápalky stejně tak jako baterky a ručníky.

Když jsme uschli a oblékli se, vzali jsme z našeho pokoje baterku a tápali jsme cestou do temnoty schodiště, které vedlo k restauraci, kde světlo svíček dodávalo celé scenérii romantický podtón. Jídlo bylo záležitostí lapání po dechu v tom pekle na vrcholku. Pravděpodobně jediné, čím mohli jídlo ohřát, byly svíčky a velikost budovy byla celkově ohromující, kdybychom jí mohli v této temnotě vidět. Když pak ale dorazilo jídlo, bylo extrémně dobré, a pro nás vítanou změnou. V množství je bezpečí, říkali jsme si, když jsme opatrně zase scházeli dolů kopcem v úplné temnotě. Ale i se spojenou silou několika baterek, bylo světlo tak zakalené, že jsme úplně minuli naše chatky a prošli kolem pokojů, jen proto, abychom si najednou uvědomili, že jsme zas úplně dole. No nic. Aspoň nás tohle nečekané kardio připravilo na pořádný spánek.

Byla stále ještě tma, když jsme vycházeli zase nahoru, abychom si další ráno mohli dát snídani. Ale v kuchyni, kde jediným zdrojem byly svíčky, to chtělo opravdu pěknou chvilku, aby připravili míchaná vajíčka pro 16 hladových lidí. Takže už bylo světlo, když jsme se všichni najedli. Denní světlo nám odkrylo ohromující výhled, výhled na obrovský Ankoberský palác a hotel byl s velikou pečlivostí zrekonstruován místními umělci do své původní podoby za krále Menelika II Etiopského až do jeho smrti v roce 1913. Menelik II je něco jako místní hrdina, protože se mu povedlo porazit italské okupační síly v roce 1896, což bylo poprvé v historii, kdy se Afričanům díky vlastní síle povedlo převzít kontrolu od koloniálního dobyvatele.

Výhled na krajinu, jaký mohl mít samotný velitel, byl dech beroucí, protože jsme mohli vidět na celé, řekou vymleté údolí stezku a malá políčka, na míle daleko. Legendární pláně Afar. Bohužel jsme neměli čas na to, abychom akceptovali hezkou nabídku, která se týkala místní kultury, protože jsme si museli razit cestu kukuřičnými poli podle vlastního plánu, abychom je překročili ještě před setměním.

Je na čase říct několik málo slov o injera, je to uvažování o stravě, kterou praktikují Etiopané a také název pro součást jídla, na které jsme narazili při každém jídle. Injera je vyrobená z rostliny teff a je to placka z malých kousků cereálních zrníček nebo mouky. Tuto rostlinu pěstují Etioané všude možně. Často se servíruje jako relativně tenká, šedá, houbovitá palačinka, která má konzistenci spodní části koberce a na sobě ještě mouku. Cizincům jí servírují jako obrovský kruh uprostřed talíře, na kterém jsou větší” kapky” omáčky, které se nazývají wat a mají různé odstíny zelené. Každá z nich je opravdu jedinečná. Pro místní je ale tohle jídlo ubrus i talíř. Jeden velký kus prostě přehodí před všechny na čistý dřevěný stůl a omáčky prostě rozlijí do středu.

Jediný povolený způsob jezení je pouze pravou rukou uchopit placku, kus utrhnout a namočit ho do omáčky a pak ho s chutí sníst. Už jsme zkoušeli injeru jíst, když jsme byli v Etiopii. Její efekt na můj zažívací systém jsem poznala až příliš dobře. Čistící efekt. A vůbec jsme netoužila po tom, zažít ho znovu. Alan byl dost konzervativní jedlík, a proto ani nezvažoval, že by tohle vůbec risknul. Na základě italského dědictví jsme si dali každý den dobře uvařené špagety. Někdy to vypadalo, že to je jediná správná věc, kterou kolonisté naučili Etiopany opravdu dobře. Občas jsme dostali špagety s rajčatovou omáčkou, jindy s masovou a příště třeba jen s dalšími špagetami. Ale nikdy pro nás špagety nebyli zklamáním. Vždy, když jsme seděli za stolem, bylo z nich plnohodnotné jídlo. Na druhou stranu Ken je ten typ člověka, který se nebojí zariskovat, takže si každý večer razil cestu kilometry a kilometry placek.

Nyní byl čas pokořit pláně Afar. O tomhle místě jsme hodně slyšeli. Bylo to tu v podstatě opuštěné a žili tu pouze domorodci. Předtím, než jsme se do toho pustili, měl s námi Christian poradu, aby nás informoval o detailech. Pláně Afar si za svůj domov vybrali proto, aby na jejich nehostinné území nikdo nechodil. Úzkostlivě hlídali své soukromí a nebyli moc přátelští. Tohle místo si vybrali, aby byli daleko od ostatních. Naneštěstí pro ně jsou celkem fotogeničtí. Vysocí, hezky vypadající lidé s tradičními šaty a bílým pláštěm přehozeným přes jedno rameno. Muži kmene zase nosí barevné bederní roušky, zatímco ženy mají modré nebo červené. Jejich pohledy je udělaly perfektním objektem pro fotografování, ale tohle nemají moc rádi, a proto jsou známí tím, že jsou ochotni zastřelit turisty, kteří se o toto pokoušejí. Jejich nejmodernějším módním doplňkem je AK-47 a přes druhé rameno pás s náboji. Takže nám Christian velmi důrazně řekl, že po tu dobu, co budeme procházet pláně Afaru, nezastavíme ani jednou a nesmíme používat naše foťáky a určitě nebudeme mířit objektivy blízko nějakých lidí. Všechno tohle nám stěžovalo hledání ptáků.

Přiměřeně vystrašení jsme vyrazili do plání. Už po prvních pár sekundách jsme se ztratili v oblaku prachu a zůstali jsme v něm v podstatě celý den. Koberec z jemného červeného prachu začal pokrývat všechno. Dostával se pod dveře skrz praskliny v okně a dokonce i podlahu. Dostal se nám do úst a skřípal nám mezi zuby. Dostal se nám do nosu a začali jsme kvůli němu . Dostal se nám do očí, kvůli čemuž nám slzely. Bramo, náš řidič, zapnul stěrače na plný výkon ve snaze vyčistit čelní sklo, ale stejně řídil v rudé mlze. Jen jsme se modlili, aby auto před námi nemuselo rychle zastavit.

Samozřejmě že v určitém bodě jsme museli zastavit aspoň na chvilku, abychom si mohli odskočit. Zastavili jsme blízko ostnatého křoví a v dálce jsme pořád měli na dohled usedlost lidí z Afaru. Viděli jsme je sice, ale doufali jsme, že jsme dost daleko na to, aby nás nepovažovali za hrozbu. Všechny ženy ve skupině společně odešly do křoví, zatímco všichni muži zůstali v okolí aut a snažili se aspoň volným okem koukat po ptácích. Z podrostu se nám naskytl celkem pěkný výhled na vlhy núbijské, které hledaly nějaký hmyz v divoce rostoucím křoví. Tenhle krásný ptáček vypadal, že do tohoto nehostinného prostředí ani nepatří. Hýřil všemi barvami, lososově růžové břicho, cihlově rudá záda a černo tyrkysová hlava, v okolí očí měl masku jako bandita doplněnou o šíleně ostrý zobák.

Netrvalo to dlouho a zjistili jsme, že máme společnost. Konvoj 5 bílých jeepů byl pro místní očividně fascinující a zajímavou podívanou. Proto přišli, aby se podívali zblízka. Zakryli jsme naše dalekohledy rukama a nervózně jsme pozorovali Christiana, jak kráčí směrem k muži se zbraní. Měli hodně daleko od toho, aby se dali nazvat nepřátelskými nebo divokými. Nicméně byli zvědaví, co tam hledáme. Brzy se shromáždili kolem nás a rozkecali se. Zvědavost překonala jejich rezervovanost. A tak jsme rozložili teleskop, aby se přes něj mohli podívat. Bylo jasné, že nikdy předtím nic takového nezažili, protože udělali pár kroků vzad, když si najednou uvědomili, že koukají tváří v tvář na toho, kdo je odsud hodně daleko.

Řekli jsme našim nově nalezeným kamarádům na shledanou a zamířili jsme do prachu. Naše cesta skrz pláně bez výrazných orientačních bodů byla všechno, jen ne zřetelná. A jak se našemu hlavnímu řidiči podařilo najít cestu, to se nikdy nedozvíme. Ale nyní, když se slunce pomalu začalo nořit za obzor, dorazili jsme k něčemu, co vzdáleně připomínalo trasu. Brzy se z toho stalo něco, co vzdáleně připomínalo cestu a ještě před setměním jsme dorazili do města Metahara, které se stalo naším domovem po několik následujících nocí.

Hotel vypadal celkem pohodlně, když jsme se dívali do pokojů předtím, než jsme zamířili přímo do jídelny. Jediná restaurace v okolí, která mohla nabídnout západní jídlo hladovějící pozorovatelské skupině, byla naštěstí jen kousek přes koleje, které nebyly moc vidět. Bez ohledu na to jsme uvažovali nad tím, že zde asi nebude moc velký vlakový provoz. S jídlem jsme se vrátili zpět do hotelu, i když jsme jen tápali temnotou a nastavili jsme další brzký budík, než jsme se svalili do postele.

Dvě hodiny ráno. Zvuk výstřelů narušil noční ticho. Vyletěli z postele. Mírně jsme pootevřeli dveře, abychom nakoukli, co se děje. Bum! Prásk! Bum! Prásk! Výstřely během krátkých okamžiků létaly temnotou zprava i zleva. Připadalo nám, že jsme v nějakém krátkém filmu z divokého západu a zlí chlapci právě dorazili do města. Pak stejně rychle jak to začalo, všechno utichlo. Ticho na všechno doléhalo jako těžká přikrývka. Pomalu a opatrně jsme zavřeli dveře a ukryli se pod hromadu ložního povlečení. Roztřesení jsme mohli pouze doufat, že naši průvodci právě nebyli venku hledat sovy.

Na snídani další ráno jsme všichni přišli brzy. Nemohli jsme se dočkat, až si sdělíme zážitky a zjistíme, co to vlastně bylo. Keitova a Christianova zvědavost je už zavedla na místní tržiště, aby se od místních policistů dozvěděli o včerejším dobrodružství. Ukázalo se, že před naším hotelem zastavil těžce naložený vlak, který mířil do Addis Abeby. Právě, když zastavil před naším hotelem, skupinka místních banditů se pokusila vyplenit jeden z vagónů. Banditi však nevěděli, že místní policie dostala typ a už na ně čekala v blízkém úkrytu. Strhla se přestřelka a policie zahnala lupiče někam pryč do noci. Potom byl vlak schopný pokračovat v cestě a jeho náklad zůstal nedotčený. Doufali jsme, že na zemi najdeme nějaké stopy krve nebo těla, ale byli jsme zklamaní, protože jsme nenašli absolutně nic. A co byl ten vzácný náklad, kvůli kterému se strhla přestřelka? Ukázalo se, že to byla zásilka DVD pro vysoce postavené lidi z města.

To ráno nás Christian vzal na Měsíc. Aspoň to tak vypadalo. Na jedné straně bylo obrovské pole lávy, které vycházelo z místního vulkánu Fantale. Láva po sobě zanechala zvláštní znetvořené balvany. Rozprostíraly se tak daleko, kam naše oči dohlédly. Nikde nebyl ani jediný keř, tráva nebo strom. Rozprostírala se tu džungle ostrých kamenů. Je vůbec možné, aby v tomhle nehostinném prostředí byli nějací ptáci? Je to možné a dokonce nejen tak ledajací. Skalníček tmavý se vyskytoval jenom na tomhle místě. A našli jsme tu také hodně podobně vyhlížejícího skalníčka černoocasého. Tohle byla opravdová zkouška naší pozornosti, jelikož oba tyhle druhy byly malé, šedé a nenápadné a podobaly se jak vzhledem, tak také chováním. Skalníček černoocasý byl první, který se objevil, a pořádně jsme si ho prohlédli. Pak Christian vzal některé členy skupiny a vydal se s nimi do lávového pole hledat vzácnější poddruh. Každý krok zde byl zrádný. Ostré kameny vám mohly zranit ruce, i když jste opatrně postupovali vpřed. Alan a já jsme zůstali na zvýšené trase, která také sloužila jako železniční trať a sledovali jsme postup ostatních dalekohledem. Ukázalo se to jako dobrý tah, protože jsme je brzy pozorovali, jak je malá skupinka ptáčků vodí kolem dokola a pak v kruhu zpět na místo, kde jsme stáli my. Skalníček tmavý se ukázal nahoře na balvanu pouhých asi 30 cm od nás a brzy se také našel na našem seznamu The Biggest Twitch.

Scenérie na druhé straně brány byla podstatně přátelštější a pozorovali jsme na jezeře Beseke Crater Lake. Vodní hladina nám poskytla příval nových vodních druhů včetně jespáka malého, šedého a kulíka afrického. Alan byl ve svém živlu, protože je velikým fanouškem vodních ptáků, ale najednou se nám do nosu dostal nepříjemný zápach a odmítal zmizet. Nemuseli jsme jít daleko, abychom našli jeho zdroj. Zdechlina hyeny ležela na otevřeném prostoru celá nafouklá tělesnými plyny. Co bylo bizarní, měla kolem krku lano. Proč by tohle někdo udělal a proč by se rozhodl nechat zdechlinu právě tady?

Tyhle otázky zjevně netrápily supy kapucíny, kteří stáli na zdechlině. Nezdařilo se jim dostat skrz hustou srst, a proto čekali, až zdechlina exploduje. Mezi tím soupeřili o to, který z nich sežere oči. Ten pohled byl hnusný, ale jistým zvláštním způsobem také působivý. Zápach tomu také moc nepřidal. Udělali jsme fotku téhle hnusné scény a měli jsme dost problém se od ní odtrhnout.

Zpátky v hotelu v Metahare jsme čelili dvojité pohromě. Nešel proud, což znamenalo, že nepůjde voda, protože jí neměli jak napumpovat do města, no a tak si špinavá a smradlavá skupina razila svou cestu ke švédským stolům s večeří. Za světla svíček jsme si zabalili batohy, abychom byli připraveni vyrazit další ráno.

Touhle dobou se už naši spolu pozorovatelé vynořovali z dálky jako jednotlivci a snažili jsme si vzpomenout na jejich jména – ukázalo se, že s tolika novými tvářemi pozorovatelského světa to může být více než náročné. Nejdřív jsme viděli Gordona a Maxine z Kanady. Gordon nevypadal, že by ho nějak trápilo, že ho celou tu dobu nazýváme Howard. On a Maxin byli velmi přátelští spolucestovatelé, kteří věnovali několik měsíců v roce pozorování v různých částech světa, aby se vyhnuli studené kanadské zimě.

Chuck a Nancy z Colorada v USA zanechali výrazný dojem. Chucka jsme už potkali předtím na konferenci ABA v Quitu a zapůsobil na nás jako srdečný gentleman robustnější postavy, který, když se smál, vypadal jako Santa. Měl spoustu příběhů z té doby, když pracoval jako úředník v zahraničí. Ve skutečnosti pracoval v diplomatické sféře tolika různých klíčových zemí, že to nepochybně musel být agent CIA. Nemělo by to ale být tak, že tajný agenti umí být nenápadný? Ale Chuck už sám o sobě je větší než ostatní, takže není ani nejmenší šance, že by se dokázal ukrýt v davu. Možná, že to byl jeho nejlepší převlek, pokud tedy byl tajný agent, možná že byl tak nápadný, že by ani nikoho nenapadlo ho podezírat. (Hups, asi znovu slyším přicházet bezpečnostní složky).

Předtím jsme nikdy nepotkali Chuckovu ženu Nancy, ale brzy jsme pochopili, že její místo v řadě je vždy úplně vepředu přímo za Christianem, zde, vybavená obřím foťákem doufala, že udělá ty nejlepší fotky ptáků, které se nám podařilo pozorovat.

Jestli já a Alan jsme skutečnými milovníky čaje, potom Chuck a Nancy jsou závislí na kávě a žádný den nemůže začít dřív, než si zvednou hladinu kofeinu. Díky Chuckovi jsme se všichni naučili aspoň něco z Amharštiny, křičet ‘Buza buna!’ (“Víc kávy!”), což se stalo součástí naší snídaňové rutiny. Protože Chuck a Nancy byli hlasitější než většina skupiny, nepatřili vždy zrovna k oblíbeným. Obzvláště po ránu, když v sobě ještě neměli kafe. Jedno bylo ale jisté! Určitě je nepřehlédnete. Já osobně se můžu zaručit za to, že Nancy je opravdu zlatíčko. Dala mi své poslední léky na kašel, bez kterých by se mi určitě nevrátil hlas.

V úplném kontrastu s nimi byli Oz a Gail. Tiší a nenároční, ale ve skutečnosti opravdu podivuhodný pár z Denveru v USA. Byli jedni z těch vzácných párů, kde spolu nejenom pracovali, ale ještě i pozorovali. Vypadali, že celý svůj život žijí pohromadě a skvěle se doplňují. Jednou jsem se zeptala, jaké je jejich tajemství. Po chvilce přemýšlení mi Gail pošeptala: Vždy říkej prosím a děkuji a vždy oceňuj to, co pro tebe ten druhý dělá. Tahle slova ve skutečnosti jsou něco, co už jsem dávno zkoušela (a obvykle to selhalo, aspoň u Alana).

Oba, Oz i Gail, měli dost suchý smysl pro humor a dost často jsme se smáli jako neposední školáci na školním dvorku, zatímco Christian (a Nancy) vepředu skupiny razili cestu skrz křoví pro nás všechny při hledání nových ptáků. Na Oze se dalo vždycky spolehnout, že bude mít u sebe vždy pozorovatelskou příručku, což bylo hodně užitečné, když jsme chtěli dodatečně zkontrolovat, co jsme to vlastně pozorovali. To se ukázalo jako obzvlášť důležité hlavně v případech, kde se na nás přivalilo víc ptáků najednou. Oz byl také hodně horlivý, co se týkalo fotografování. Jeho styl byl ale trochu nekonvenční. Zůstal klidně o něco víc vzadu. Když chtěl fotky zblízka, spoléhal se na to, že použije přibližovací objektiv. Často byl frustrovaný, když někdo ptáka vyplašil ještě předtím, než se mu povedlo udělat vůbec nějakou tu fotku. Na konci našeho výletu měl ale také spoustu fotek čepic, protože mu jiní lidé často vběhli do záběru. Skvělý pár. Zůstali jsme s nimi od té doby v kontaktu a rádi s nimi půjdeme pozorovat někdy příště.

Americkou sestavu uzavíraly dvě další slečny, Mary a Darleen, o kterých by bylo víc než fér říct, že tady asi byly omylem. Jejich poslední výlet do Afriky bylo safari v Keni a myslím, že si představovaly, že jejich výlet do Etiopie bude více méně to samé. Že budou mít pohodlné chatky, minibusy namalované jako zebry a vlastní lehátka u bazénu blízko rokliny (Great Rift Valley). Čekal je menší šok, když se najednou ocitly v prostředí, kudy pochodovaly maximálně tak žáby a musely se prodírat nepřístupným terénem ve snaze najít vzácné ptáky. Nikde v dohledu nebylo žádné G&T. Na konci naší výpravy bylo možné jít ještě na dobrovolnou výpravu na jih, ale ony zamířily přímo na letiště a odletěly hned prvním letadlem. Ale abych byla spravedlivá, jedno jim musím nechat – statečně se k nám připojily všude, kde to zvládly a vždycky se ze všeho snažily vytěžit maximum.

Wondo Genet je krásná hornatá krajinka, ze které většina byla jednu dobu určitě pokrytá lesem. Naše hotelové pokoje ještě nebyly připraveny, když jsme dorazili, a tak jsme nechali naše zavazadla i auta se Solomonem a následovali jsme Christiana a místního průvodce a pozorovatele, který se připojil k naší partě – měli jsme namířeno vysoko do kopců směrem k lesu. Když jsme vykročili z vesnice, procházeli jsme kolem velkých vykácených ploch, které byly kultivovány kvůli zemědělství. Také kolem velkých kmenů stromů, které byly již mrtvé a vyčnívaly ze země jako hnijící a zkažené zuby. Jedna velká Hagenia, po našem řečeno, oblast červeného lesa, bylo to poslední, co zbylo uprostřed polí. Nemohli jsme jen tak odejít bez toho, abychom použili dalekohled, a tak Christian přinesl teleskop. Nastavil maximální zoom a do našeho zorného pole přišel nádherný ptáček - tmavě rudý krk a břicho v kontrastu s hluboce černým ocasem a kůží bez peří žluté barvy okolo očí. Na křídlech měl bílou značku a měl zobák slonovinově sýrové barvy, který vypadal, že v něm jsou dva dlouhé zuby po stranách ve vrchní části. Tohle mohl být jen jeden jediný druh: vousák rovníkový. “Správně”, přikývl náš samozvaný průvodce s moudrým výrazem v obličeji a tak jsme ho také napsali na náš seznam.

Pokračovali jsme po kamenité stezce a neustále jsme museli ustupovat na jednu stranu, abychom umožnili místním vesničanům projít kolem směrem dolů. A to bez výjimky bez ohledu na to, jak byly prostorově nároční nebo úsporní, jestli byli mladí nebo staří, každý z nich v rukou nesl spoustu dřeva na zátop. Když dorazíme na vrchol, budou tam ještě nějaké stromy? Aspoň se nám podařilo dostat na okraj ustupujícího lesa, kde impozantní stařešinové původních stromů stále stály a hrdě se tyčily do výšky. Christian ukázal na jeden konkrétní z nich. Tohle byl jeho “papouškový strom”. Na tomhle stromě měl téměř jistotu, že zde uvidí papouška žlutočelého, ale dnes zde bylo o poznání méně obyvatel. Vypadal dost zranitelně, jak tu tak stál osamocen od zbývající části lesa. Byl obklopen pařezy a popadanými stromy. Zastavili jsme se tu také během našeho posledního týdne před návratem do Addis Abeby a zjistili, že stromy byly zredukovány na kmeny, zatímco větve z nich byly přeměněny na uhlí pomalým spalováním bez přístupu vzduchu. Jen málo koho tudíž překvapí, že místní zvířata ustupují před hrozbou. Nicméně naštěstí pro The Biggest Twitch se nám podařilo pozorovat papouška žlutočelého na stromě na vzdálenějším svahu. Tenhle endemický druh nám naštěstí neproklouznul.

Byl to dobrý pocit vejít do lesního stínu, který se mihotal, jak se listy těchto úžasných stromů pohybovaly v mírném vánku. Zvláštní zvuky, které určitě nepocházely od žádného z místních letců, nás přinutily podívat se nahoru a brzy jsme si uvědomili, že jsme sledováni skupinkou vážně se tvářících opic Colobus. Tihle krásní černobílí tvorové se kolem nás jenom tak flákali ve větvích, které nevypadaly, že je unesou a jejich chlupaté ocasy visely dolů a lákaly nás, abychom za ně zatahali jako za zvonek. Pozorně si nás prohlíželi, protože na to měli dost času. Připomínali nám staré muže z nějaké zapadlé evropské vesnice, kteří pomalu pokuřují doutník, zatímco přemýšlejí nad svojí šachovou partií. Měli ten typický výraz permanentně se mračícího starého dědy, protože jejich husté černé obočí doplňovala hranatá bílá bradka. Někteří mladí se k nám zvědavě přiblížili, aby měli lepší výhled na jejich vlastní vzdálené příbuzné bez srsti. Vůdce tlupy seděl s vážnou tváří na větvi, opřený o kmen stromu a jeho pozornému zraku nic neuniklo. Nicméně naší jedinou zbraní byly foťáky a dalekohledy, zatímco jsme se snažili udělat poctivou a pořádnou fotografii.

Zpět v hotelu kluci rozdělili klíče od pokojů a naše batohy, zatímco jim asistovala početná skupinka kočkodanů obecných, kteří se usadili v bujné vegetaci kolem hotelu. Vysoké stromy zde vrhaly stín na červenorůžové střechy chatek, zatímco podél nich se rozléhaly barevné záhony a zelené liány. Opičky neváhaly ani chvíli a běžely, jak jen stačily, aby se mohly v tomhle ráji usadit. Dokonce i my jsme museli dva zvědavé jedince vyhnat z našeho pokoje, když jsme dorazili. A poté jsme našli ještě jednoho menšího, který ležel pod postelí v klubíčku na zádech a hrál si se střapcem, který visel z prostěradla. Naštěstí jsme ještě neotevřeli naše zavazadla. Jen si představte, jakou spoušť by dokázala jedna malá opička napáchat v našich věcech.

Tyhle opičky byly parta chytrých hochů, už od pohledu vypadaly pěkně. Měly krátkou srst šedohnědé barvy, tenký dlouhý ocas, tmavohnědou tvář, olemovanou šedivými fousky ve stylu viktoriánské éry. Jejich vzhled byl doplněn jejich ztřeštěným a skotačivým chováním. Byly skvělé ve hře na koukanou. Napodobňovaly každý náš krok, ale vždy, když jsme se otočili a podívali se, zůstaly stát dokonale nehybně. Vypadaly tak zmrzlé, že i kdybychom jim do pusy položili máslo, snad by se ani nerozteklo. Opice neměly problém s lovením našeho jídla z odpadků. Loupaly zhnědlé banány a vyhodily prázdné slupky. Nutno také dodat, že neměly vůbec strach z naší přítomnosti a byly určitě rozhodnuté, že se do našeho pokoje vloupají ještě jednou, aby získaly pár dalších dobrot. V jednom bodě jsem nemohla odolat a udělala jsem fotografii Keitha, který byl tak soustředěný na pozorování ptáka v dalekohledu, že si ani nevšiml opičky u jeho nohou, která testovala sílu svých zubů na trojnožce od dalekohledu.

Náš další hotel byl Goba Wabe Shabelle na úpatí hor Bale Mountains, kde jsme byli nadšeni nejen proto, že zde byla plně funkční sprcha, ale také luxus v podobě připojení na internet. Další ráno jsme vstali brzy a vydali se do hor ve snaze najít jeřába bradavičnatého. Navzdory tomu, že obloha byla čistá a slunce jasně zářilo, měla jsem na sobě dvě čepice. Jednu s kšiltem, která sloužila jako ochrana před sluncem a navrch ještě jednu flaušovou, která mi poskytovala teplo. Šplhat více než 4300 metrů, to jsme opravdu pocítili. Hlavně, když jsme vystoupili z auta a pokračovali pěšky. Touhle dobou byly už úrodné nížiny hodně hluboko pod námi a v řidší atmosféře se krajina změnila. Vystřídaly ji kameny pokryté lišejníky, krátká tráva a místy z ní vyčnívaly obrovské lobelky, které se tyčily do výše jako ostnatá lízátka.

Tahle mimozemská krajina je domovem velmi speciálního živočicha, vzácného etiopského vlka a brzy jsme našli jednoho fešáka podél naší stezky. Vlk neboli opičí liška, jak se mu tady říká, byl celkem dost nápadný, protože neskrývaně hledal něco k jídlu. “Liška” by bylo asi lepší pojmenování pro tento druh. Měl ostře řezanou hlavu, velké uši, rezatý kožich a huňatý ocas, takže nám hodně připomínal obyčejnou lišku od nás z domova – na rozdíl od ní ale měl výrazně jasně bílé nohy a zadek. Pohyboval se ale s vlčím sebevědomím a uvědomoval si moc dobře, co dělá. Jeho sebejistý krok následoval jakousi tajnou stezku mezi kameny až do té doby, než se zastavil a vypjal obě přední nohy. Brzy držel v zubech něco malého a hnědého. Touhle dobou už jsme měli vytažené a nastavené dalekohledy, a tak jsme brzy uviděli, co to vlastně drží. Byl to hraboš slušné velikosti, skoro až obří. Vlk se otočil a vrátil se ve svých vlastních stopách. Jeho kořist bezvládně visela z boku jeho tlamy. Po několika metrech se usadil a položil jí na pečlivě vybrané místo. Pak se znovu vrátil na místo, kde původně lovil. Tohle se opakovalo ještě několikrát. Co to dělal? Shromažďuje si snad jídlo na horší časy? Má snad nějaká mláďata, která se snaží nakrmit? Ke konci našeho výletu jsme viděli smečku šesti etiopských vlků včetně jedné rodinky. Vzpomněli jsme si na to, jak jsme před chvilkou sledovali s úžasem lovecké umění jednoho z nich. Na tomhle místě se nenachází více než 500 jedinců a celkově jich v divočině zbývá již málo, což z nich činí velmi ohrožený druh. Právě proto považujeme za extrémní štěstí, že se nám je podařilo vidět.

Budeme mít tolik štěstí i s letcem, kterého hledáme? O něco výše v kopcích jsme znovu vystoupili z aut. Zde krajina vypadala ještě více pustá. Nebylo tu nic víc než pár kamenů pokrytých lišejníky a řídký vzduch způsobil, že obloha byla tak jasně modrá a slunce tak ostré, že se agresivně odráželo od kamenů, až nás pálily suché oči. Navzdory slunečním paprskům zde nebylo vůbec teplo, a tak jsem si svoje dvě čepice stáhla pořádně přes uši. Kyslíku tu také nebylo na rozdávání, čehož jsme si všimli hned, jak jsme vyrazili.

Místní pozorovatel nás už očekával a měl pro nás dobré zprávy. Viděl jeřába bradavičnatého necelý den před námi přímo za hřebenem. Jako posedlí, Christian a Keith vyrazili směrem, kterým ukázal, a zbytek naší skupiny je rychle následoval. Netrvalo to dlouho, co si nadmořská výška vybrala svou daň a my, obyčejní smrtelníci, jsme začali zaostávat rychle pozadu. Naše skupina zápasila ve snaze najít co nejsnazší cestu terénem, kterým oni kráčeli jakoby nic, zatímco naše plíce hořely a lapali jsme po zbytcích kyslíku. Alan a já jsme se na okraj dostali jako první, ale neviděli jsme žádné známky slibovaného jezera. Keith, Christián a místní průvodce si už razili cestu k dalšímu svahu. Určitě jsme se nějak přeslechli ohledně toho, kam míříme. Zatímco jsme opatrně kráčeli podél ostrých balvanů, někteří z naší skupiny už museli podepírat ostatní. Z toho důvodu bylo pro ně ještě těžší dostat se ještě někam jinam. Mezi tím, Keith and Christian vypadali, že jim síly snad nikdy nedojdou. Žirafí nohy Keitha mu dávaly značnou fyzickou výhodu, zatímco Christian pouze neví, kdy přestat.

Konečně jsme je dostali na konci třetího srázu, jen abychom je uviděli, jak si už razí cestu dolů. Všechno tady bylo opravdu náročné a nepřipadali jsme si ani trochu připraveni. Bylo to sice hloupé, ale nevzali jsme si s sebou ani trochu vody nebo jídla. Vůbec jsme nečekali, že se najednou ocitneme tak daleko od vozidel. Je to hned za dalším srázem, řekl náš místní průvodce, a tak jsme přemýšleli, jak moc vzdálenosti se mohlo ztratit v překladu. Kena jsme poslali o něco napřed, aby zkusil najít pramen nebo jiný zdroj vody. Ale touhle dobou se už některým z naší skupiny nechtělo vůbec nikam a odmítali udělat jediný krok navíc. Poté, co Ken vyslechl požadavky klientů a sdělil je průvodcům, Christian navrhl řešení: On, místní průvodce a kdokoliv, kdo chce jít až k jezeru, aby se mohl podívat a pomoct při hledání plachých jeřábů, půjde. Zatímco Keith a každý, kdo už toho má dost, se vrátí k autům, kde nás čeká oběd.

Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza