Nikdo z nás neměl vodu a už nyní se nám dost točila hlava a cítili jsme se dehydratovaní a tahle nadmořská výška tomu moc nepomáhala. Rozhodli jsme se pro tu bezpečnější variant. Já, Alan a většina ostatních jsme se vrátili zpět, ale Oz a Gail byli stateční. Jeřáb bradavičnatý by byl skvělým druhem, který bychom mohli pozorovat, ale za účelem našeho závodu by to byl jen další druh na seznamu a zůstávala ještě spousta jiných, které jsme na seznam mohli dostat snadněji a hlavně rychleji. Neochotně jsme se obrátili a zamířili jsme k autům.
Tak jako tak ještě stále jsme před sebou měli chůzi několika mil na spalujícím slunci. Mít na sobě dvě čepice bylo nyní minimálně o jednu víc, než bych chtěla. Touhle dobou se už skupina rozprostřela po plošině a každý šel nějakou svou cestou, aby se mu podařilo dostat zpět. Bylo těžké najít přímou cestu, jelikož zde nebyly žádné výrazné orientační body, všechny svahy vypadaly v podstatě stejně a auta byla z dohledu. Pak se na obzoru objevil malý přízrak – jezero, blízko kterého bylo místo na piknik. K našemu překvapení to nebyla fata morgana. Když jsme se k němu přibližovali, nezmizelo. Z nějakého záhadného důvodu jsme si ho nevšimli cestou sem. Bohužel zde nebyli žádní jeřábi bradavičnatí, ale alespoň jsme uhasili velkou žízeň vypitím několika lahví minerálky za sebou.
O základní potřeby bylo postaráno a tak jsme se mohli porozhlédnout po okolí. Snědli jsme oběd a čekali, až se ostatní vrátí. I když se nám nepodařilo pozorovat jeřába, tohle místo nás přece jenom něčím odměnilo. Nejdřív jsme na hladině jezera pozorovali husici rezavou a potom dvě maličké nehybné oči, které se později ukázaly jako dobře maskovaná káně horská na nedaleké kamenité římse – oba druhy byly přírůstkem do The Biggest Twitch.
Právě jsme začínali podřimovat na sluníčku, když se vrátili Christian, Ken, Oz a Gail. Vypadali úplně rozpáleně a totálně vyčerpaně. Měli štěstí? Ani jsme se nemuseli ptát, výraz na jejich tvářích to řekl za ně. Poté, co přešli po rozpálené a suché plošině a vyšplhali na sráz, naskytl se jim výhled na ... hádáte správně, další sráz. Žádná voda, žádné jezero a žádný jeřáb. Vzdali to a vrátili se k místnímu průvodci, který se oddělil někde cestou. Jaké zklamání hlavně pro Oze a Gail, kteří podali tak heroický výkon.
Další den jsme zažili otřesné zážitky v hotelu, který se nacházel ve městě Negele, které by se dalo všeobecně popsat jako “odlehlé městečko”. The Green Hotel, ve kterém jsme se ubytovali, byl prý nejlepší ve městě. No, jestli je to tak, bůh pomáhej těm, co se ubytovali v horších. Vzhledem k tomu, že jsme byli pár, objednali jsme si jeden z těch “lepších pokojů” pro dva. Místnost byla malá a špinavá. Postel byla jen o něco málo větší než postel pro jednoho a prostěradla vypadala, že se používají nejméně rok v kuse. Co z toho dělalo lepší pokoj? Zjevně to, že měl dveře. A také to, že jsme měli vlastní koupelnu, i když pojem “koupelna” se zde dá použít jen velmi volně. Obsahovala zařízení, která v dávných dobách fungovala jako záchod a umyvadlo. Ale nyní byly pokryté tak hustým nánosem prachu a suché, že nám bylo jasné, že voda tudy netekla už hodně dlouho. To, že zde chyběl toaletní papír a ručníky naše podezření jenom potvrdilo.
Zaklepání na dveře oznámilo příchod hubeného staříka, který nám přinesl menší kýbl s vodou. Jak se ukázalo, tohle bylo všechno, co dostaneme po následující tři noci. Co s tou vodou uděláme, to už je jen na nás. Mohli bychom ji vypít, ale to pravděpodobně nebyl dobrý nápad. Mohli jsme se v ní umýt, ale to nám připadalo jako plýtvání něčím zde tak drahocenným. Mohli bychom jí použít na splachování záchodu, což nám připadalo vzhledem k tomu, co všechno jsme zde už jedli, jako nejlepší nápad. Na hladině vody, která byla v kýblu, plaval menší plastový džbánek, což se brzy ukázalo jako neocenitelná pomůcka, když jsme tu vodu chtěli využít s maximálním efektem. Několik následujících nocí bude opravu ošklivých. No ale pořád jsme byli jedni z těch šťastnějších. Někteří ostatní ze skupiny museli použít společný záchod – což znamenalo “díru v zemi”. Hned jsme se cítili o něco lépe. Keith se nám rozhodl povyprávět příběh o hotelu, který on a Ken využili před nedávnem během své zastávky ve městě Negeleonlya. Něco, co už bylo hodnou chvíli mrtvé, bylo zaseklé v trámech přímo nad jejich pokojem. Pach hnijícího masa způsobil, že i dokonce jim dvěma bylo hodně špatně.
Proč tohle vůbec děláme? Pro ptáky, samozřejmě! A byl tu jeden speciální druh, pro který jsme přišli, abychom ho mohli pozorovat- turako světlehlavý. Historie objevení tohoto druhu byla fascinující a jeho jméno bylo exotické. V angličtině nese své jméno po objeviteli jménem Prince Ruspoli, který pocházel z Itálie a sbíral ptáky během své expedice napříč Etiopií v roce 1892. Naneštěstí, když se měl vrátit domů, podupal ho slon.
Vak se podařilo zachránit i se všemi exempláři uvnitř, ale bohužel chyběly jeho poznámky, které by popsaly, kde ptáka našel. Salvadori studoval jeho kolekci a pojmenoval nově objevený druh na počest svého objevitele. Ale navzdory vytrvalému hledání se ho nepodařilo znovu najít až do 40. let, kdy se podařilo několik exemplářů chytit přibližně v té samé oblasti. Dokonce i tehdy se druh na dlouhou dobu ztratil a byl nahlášen až relativně nedávno. Připadá nám, jakoby se o něj lidi moc nestarali. Byl to krásný druh a nechápeme, jak se mohl ztratit ne jednou, ale dokonce dvakrát. Nyní je turako světlehlavý zapsán na červeném seznamu IUCN jako velmi ohrožený druh, i když zvýšení četnosti pozorování v nedávné době naznačují, že jeho populace může být početnější, než se zdálo.
Tenhle příběh nám běžel hlavou, když jsme se natřásali na kamenité, nerovné a prašné cestě při naší nenápadné a skromné pozici na konci konvoje. Najednou jsme sebou prudce trhli a zastavili. Vyklonili jsme se z okna a viděli jsme Christiana, jak divně mává pěstí ve vzduchu. Skákal jako masajský válečník při nějakém divném vítězném tanci. Vypadal, že ho něco velmi potěšilo a tak jsme se raději šli přesvědčit. Ukázal prstem na obří ovocný strom a tam pevně přikovaný na větvi se na nás díval seshora nikdo jiný než turako světlehlavý.
Tenhle pták vypadal jako paleta barev. Jeho hlava, krk a břicho byli limetkově zelené, jeho ocas byl oranžový a pěkně ladil s jeho oranžovými linkami kolem očí. Pod nimi byly jemně žluté tváře a navrchu jeho hlavy byl chundelatý hřeben, který jsme mohli vidět, když se naklonil, aby si vzal nějakou bobuli. Mohli jsme také vidět jeho modrošedá záda a jasně červené boky. Na takový make-up by byla pyšná i královna. Pták samotný byl stejně úchvatný jako jeho příběh. Navzdory tomu, že se skupinka místních dětí snažila získat naši pozornost a vyrušovala nás, zůstali jsme dost dlouho, abychom si vychutnali přítomnost tohoto úchvatného druhu a snažili jsme se dosáhnout zadostiučinění také při fotografování. Tohle nám stálo za každou sekundu v tom hotelu.
No téměř to stálo za to. Situace v mém žaludku se rapidně zhoršovala a já jsem nechtěla zažít to, co jsem už jednou zažila v Mexiku. Strávila jsem bezesnou noc zpocená na naší malé posteli a vzhůru mě udrželo jenom to, že jsem měla celou noc puštěnou hudbu a kokrhání kohoutů. Snažili jsme se zapůsobit na Christianovu lidskou stránku a přesvědčit ho, abychom mohli i s Kenem v našem nezávislém vozidle odjet dřív, ale nesetkali jsme se s pochopením. Poukázal na to, že v očích ostatních by to vypadalo, že máme protekci. Ve své křehké a frustrované náladě za těchto podmínek jsem asi zareagovala úplně přiměřeně - rozbrečela jsem se. (Zásah číslo jedna, Christian byl ten první, kdo mě letos dohnal k slzám, ze všech průvodců Tropical Birding.)
Dokonce ani pohled na mě neobměkčil Christianovo srdce. “Stále tu jsou endemické druhy, které musíte vidět” protestoval, a já jsem věděla, že tahle slova zabijí jakoukoliv naději na náš odjezd. Utřela jsem si uslzené oči, vzala si větší dávku Imodia a zamířili jsme na Liben Plains hledat skřivana sidamského.
Z našeho pohledu stezka, kterou jsme šli, vypadala v podstatě jako jakákoliv jiná, ale skřivan sidamský musel vidět něco, co my jsme neviděli, protože tu bylo zhruba 200 jedinců – což je v podstatě celá světová populace – rozhodl se žít na velmi malém území pouze několika km2. Jsem si jistá, že Kenovo označení “úžasný” by se nesetkalo s pochopením mnoha lidí. Koukala jsem se do knížek, a tento druh vypadal v podstatě jako jakýkoliv jiný skřivan - světle hnědá linka nad okem, narůžovělé nohy a kulatější zobák. Ve zkratce – od pohledu nic zvláštního. Ve skutečnosti ale žijí na tak malém území a jsou tak zranitelní, že dokonce i někdo jako já, najednou pocítil touhu je opravdu uvidět.
Z blízké vesnice se vynořili místní, aby se podívali na naši zábavu. Vypadali hezky a čistě oblečení a plní energie. Na druhou stranu, my po několika dnech bez vody, jsme byli špinaví, neupravení a pravděpodobně jsme také byli spálení. Nicméně jsme udělali rojnici a začali jsme systematicky prohledávat území ve snaze najít skřivana. Vzhledem k atmosféře někteří ze skupiny vyvolávali spoustu planých poplachů (v pozorovatelském světě to znamená, že špatně identifikujete nějaký běžný druh a vyhlásíte ho za něco mnohem, mnohem vzácnějšího, což je pravděpodobně ten nejhorší zločin, jaký můžete spáchat). Bělořit, linduška hnědohřbetá a cistovník skořicový byli všichni tři v návalu emocí špatně identifikováni, a když jsme se všichni nadšeně shlukli, bližší pohled odhalil pravdu. V jednu chvíli se stalo, že se nějak zachvělo houští blízko nás, všichni jsme ustoupili, abychom nevyplašili potenciální úlovek a z houští se vynořili další čtyři břehulíci černoprsí, kteří kolem nás prošli svou typickou kolébavou chůzí.
Pak najednou Stephen uviděl to, co jsme všichni hledali. Myslím, že jeho to překvapilo ze všech nejvíc, protože svému zraku moc nevěřil. Nepochybně to ale byl skřivan sidamský – jen si tam tak seděl a byl skutečný – prostě dřepěl na kamenité zemi. Prošla jsem pouhých 30 cm od něj bez toho, abych si ho vůbec všimla. Vůbec se nehnul a byl skvěle maskovaný. Otočila jsem se na patě přímo u něj, měla jsem tak přímý výhled, abych se mohla lépe podívat, ale on prostě zůstal nehybně na místě. Na hlavě měl nepatrný proužek, který se později rozprostíral do ostrého načervenalého vzoru na jeho zádech. Jeho krémové obočí zvýrazňovalo temnotu v jeho očích, které nás opravdu pečlivě pozorovaly. Není to vůbec špatný malý ptáček. Tedy vzhledem k tomu, že je to skřivan.
Zpátky v hotelu Alan a já jsme se dali do uklízení a umývání, protože nyní jsme byli oba rezavě hnědí od všeho toho prachu. Střídali jsme se u kýble s vodou a polévali jsme různé části těla toho druhého, zatímco jsme se drhli kostkou mýdla. Naše barva se moc nezměnila, ale zato barva růžového mýdla, které jsme si vzali v hotelu Ghion v Addis Abeba, se rychle změnila na rezavě hnědou. Tohle umývání bylo v podstatě tak jako tak marná snaha vzhledem k tomu, že prach se nám dostal také do batohů a tak jsme stejně neměli nic čistého, do čeho bychom se mohli převléct. Naneštěstí se prach dostal i do nastaveného zoomu v našem dalekohledu a ten rázem přestal být nastavitelný. Zůstal zaseklý na nastavení 60x, což je v pořádku, pokud si chcete prohlédnout něco zblízka, ale o hodně to stěžuje ptáka vůbec najít.
Další ráno se nám podařilo utéct z Negele. Hurá! Dařilo se nám tak dobře, že jsme nemohli pozorovat už nic nového a tak jsme se s Kenem vydali v odděleném vozidle do Yabella a nechali ostatní v prachu, zatímco oni hledali na pláních více skřivanů. Čekala nás další dlouhá cesta, i když jsme tu a tam udělali pár pozorovacích zastávek. Po 80 km jsme si dali pauzu na řece Dawa, kde jsme byli překvapeni pohledem na lidi, kteří stáli v řece a rýžovali zlato. Tady jsme měli štěstí při hledání zvonohlíka pruhoprsého. Dostali jsme se do města a ubytovali jsme se v hotelu, který po něm nesl jméno - Yabello Motel. Bylo to místo, kde se lidé zastavovali, když přejížděli z Keni do Etiopie. Masula, náš opravář, pro nás přišel do hotelu a vypadal dost znepokojeně. Byl problém s potrubím na vodu. Strašně, strašně mě to mrzí, ale můžeme vám nabídnout jen pokoj, kde teče pouze studená voda. Děláte si legraci? Tekoucí voda a studená? Takový luxus, sem s ním!
Další ráno jsme odcházeli velmi brzy, a protože restaurace nepodávala snídani před sedmou, rozhodli jsme se jít bez ní. Kvůli jídlu jsme museli jít až na benzinu naproti. Docházela nám nafta, ale nebyl tam jaksi nikdo, kdo by nás obsloužil. Pravděpodobně je místní pracovník ještě doma v posteli, tak se Masula vydal do města a vrátil se spolu s ním. Vypadal ještě hodně ospale. Doplnili jsme palivo a vydali se směrem na jih k hranici s Keňou. Ken chtěl, abychom s ním šli do malé vesnice, kde spolu s Keithem viděli skřivana habešského i skřivánka krátkoprstého a také Shelley’s Rufous Sparrow. Našli jsme tu skupinku místních dětí. Byly přátelské a zvědavé, ale ne tak otravné, jak bychom čekali. Možná, že poznali Kena nebo si na něho vzpomněli, jelikož tu byl asi před měsícem. Nepochybuji o tom, že v těchto končinách se nepohybuje moc bílých Američanů, kteří měří více než 2 metry. Děti se také chtěly podívat na vrabce, když se nám je podařilo najít. Úplně dychtili po tom, aby se na ně mohly podívat naším dalekohledem. Byly opravdu roztomilé a jedna malá holčička nám zapózovala jako supermodelka. S hlavou na straně a rukou v bok. Určitě bude velmi krásná, až vyroste. No nic, zpět k cestě. Na náš rostoucí seznam jsme přidali další druh - vrabec kaštanový.
Zpět v hotelu jsme si dali vydatný oběd. Objednali jsme si kuřecí polévku a brambory podle místní úpravy. Než jídlo dorazilo, vypili jsme colu nebo dvě. Čekali jsme ale dál a tak, abychom zabili nějaký ten čas, pozorovali jsme stromy v zahradě kolem hotelu. Asi po hodině nebo tak jsme se šli zeptat na naší objednávku. Opravdu se vám omlouvám, ale brambory budeme mít až zítra a mysleli jsme, že to víte. Ve vaší objednávce nebyla zmínka o kuřecí polévce. Takže jsme si místo toho objednali omeletu. To, co dorazilo, musela být vajíčka vrabce kaštanového. Maličká vajíčka uprostřed obrovského bílého talíře. Pár soust a byla pryč. A tak jsme si objednali další. Mezi tím jsme si chtěli dát čaj a kávu, ale dostalo se nám jenom další omluvy. Muž, který pracoval s přístrojem, ve kterém se dělá káva a čaj, si dal přestávku a nikdo nevěděl, kdy se vrátí. Možná zítra.
Vzdali jsme odpočinek a znovu jsme vyrazili. Přesně ve chvíli, kdy zbytek skupiny dorazil na parkoviště a nechal den v Negele za námi. Tentokrát jsme jeli navštívit úplně jinou oblast savany. Přímo na zemi za stezkou se nám najednou vyklubal nějaký tulák. Byl to drozd brýlový, který má hodně snadno rozeznatelné a výrazné znaky, které se hezky ukazují i ve stínu. Navíc nás jeho vysoké volání zavedlo do hustého křoví, které nás odměnilo chvilkou čekání a pak jsme se ocitli tváří v tvář páru timálie skvrnobřichá. Tohle je neobvyklý druh, který se pozoruje těžko a my jsme nyní měli přímý výhled na jeho skvrnitý krk a hrudník, podle kterých dostal své jméno v angličtině. Dnešní pozorování nám přineslo velké zadostiučinění a pak jsme se vrátili zpět do hotelu, kde jsme se připojili ke zbytku skupiny, která už seděla nad svými miniaturními omeletami. Objednali si je před dobrými dvěma hodinami.
Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza