Zhruba 11 km severně od Yabella je státní ranč s hovězím dobytkem, který se zřídil, aby ustálil místní populaci bráhmanského skotu. Navzdory tomu, že jsme měli písemné povolení vstupu, nás místní strážci nechtěli pustit dovnitř. Jak jsme zjistili už v Addis Abebě, místní nejsou zrovna fanoušci čtení v papírech a to, že máme nějaký dokument, ještě neznamená, že se někam dostaneme. Chtělo to hodně dlouhou hádku ze strany správců a našeho opraváře a ještě delší telefonát přímo do kanceláře úředníků, aby nás vůbec pustili dovnitř. Když jsme vešli dovnitř, zarazili jsme se. Uviděli jsme pruhované zvíře, které na nás koukalo z travnatých ploch. Množí snad vláda pruhovaný dobytek? Při bližší inspekci jsme zjistili, že se jedná o obyčejnou zebru. Náš list savců se také krásně rozrůstá. Taky jsme si na něj přidali antilopu žirafí, což je druh dlouhokrké gazely. Také na náš seznam přibyl přímorožec beisa, který se týkal našeho etiopského seznamu. A to už ani nezmiňuji krásné etiopské vlky. Procházeli jsme se kolem ranče a zamířili jsme dalekohledy s digitálním přiblížením na endemický druh strak etiopských, které seděly ve stínu. Tohle bylo pro změnu trochu více relaxující pozorování, takže se nám podařilo dostat na seznam několik nových druhů. První byl pár čejek žlutonohých, které pokojnou chůzí vždycky poodešly, když jsme se snažili přiblížit, abychom měli lepší výhled. Pak jsme připsali ťuhýka šedohřbetého, který vypadal podobně jako ťuhýk šedý, který rád navštěvuje naše domovské lesy v severním Walesu. Typický je svým šedobílým peřím a černým maskováním kolem očí.

Ale tam to všechno jenom začalo. Skutečná zábava ale přišla, když jsme chtěli odejít z vládního ranče. Ukázalo se, že auto, které poslední vjelo, musí vyjet první, takže jsme museli přeskládat celý konvoj a změnit vedoucí vozidlo. Něco bylo nepochybně špatně, když jsme vyjížděli, protože na cestě byly dva kusy dřeva, které jí blokovaly. Za nimi stál strážce pevně na nohou a hlaveň jeho zbraně mířila přímo na naše čelní sklo. Nepochybně jsme ho nasrali a nyní se rozhodl pomstít. Výhružně mával puškou a řval na nás příkazy. Kdybychom mu nedali větší obnos peněz, pravděpodobně by začal střílet. Zbraň vypadala hodně stará, nicméně to byla stále zbraň, která na nás mířila. Přímo na nás. Navzdory tomu, že mě zalévalo horko, mé ruce byly chladné.

Čas se zastavil a vzduch ztěžkl. Přemýšleli jsme, jak moc peněz máme vlastně při sobě a kolik si vlastně tenhle chlap představuje, když nám řekl o větší obnos. Naštěstí naši řidiči byli zvyklí na drsnější jednání. Bramo a Masula měli na sobě oba neprůstřelnou vestu a dávali najevo svou dominanci. Ani nezmiňuji to, že před důležitými zápaďáky měli národní hrdost, byli ozbrojeni a odhodlaní nás bránit bez ohledu na to, za jakou cenu. Jeden jediný pohyb stačil k tomu, aby oba vyrazili z auta, rozeběhli se přímo ke strážci, převzali kontrolu nad zbraní, kterou namířili vzhůru. Oba vytáhli telefony a zavolali vedení. Strážce nyní věděl, že jeho hra je u konce.

Okamžitě se zklidnil a prosil, abychom nevolali. Všechna jeho odvaha se najednou vytratila. Když jsme se dostali ven a popojeli o něco dál, zajeli jsme za roh a Masula stejně vytáhl telefon a zavolal jeho šéfovi. Touhle dobou je pravděpodobně jeden ex strážce nucen vysvléknout svojí uniformu, a co jsme slyšeli, bude se živit pasením koz. Byl to vypjatý moment a byli jsme tak vděční, že jsme klukům večer koupili několik piv.

Další prašná jízda po rozbitých cestách do Arba Minch, na které jsme míjeli děti všude kolem. Vypadalo to, že místní specialitou je break-dancing a děti se rozhodně nedržely zpátky. Vytáhly svoje nejlepší pohyby ve snaze oslnit nás. Možná že se jenom připravovaly na tradiční tance, které se budou brzy konat v Arba Minch.

Ken seděl na předním sedadle a chybělo mu místo na jeho dlouhé nohy. Často jezdil takovým zvláštním způsobem, že si zul boty, svoje bosé nohy vystrčil ven z okna a čepici si stáhl až do tváře, aby se mu prach nedostal do očí. Navzdory drsným cestám jsme s Alanem využívali čas při jízdě, abychom aspoň trochu dohnali chybějící spánek. Často jsme odpadli na zadních sedadlech úplně mrtví a hlavy nám létaly ze strany na stranu s každou dírou.

Náš nabitý rozvrh byl sám o sobě hodně vyčerpávající nemluvě o tom, že po náročném dni stráveném v poli jsme museli ještě dávat pozor na to, abychom si vedli pracné a detailní poznámky. Jedenkrát jsme se pokusili ulehčit si noc a vynechali jsme psaní. Druhý den bylo pro nás téměř nemožné večer to dohnat. Nikdy víc. Je nutné, abychom na web uvedli a také zaznamenali každý jeden druh. Také jsme na blog a do knížky museli přidat pár poznámek, takže jsme se prostě dokopali do rutiny psaní nočních poznámek každý jeden den v roce.

Když se nám někde podařilo najít přístup k internetu a je jedno, zda v hotelu nebo v internetové kavárně, snažili jsme se aktualizovat náš blog tak často, jak to jen šlo. Tohle bylo překvapivě často mnohem snadnější v méně rozvinutých zemích, protože v těch rozvinutějších měl každý svou vlastní wi-fi chráněnou heslem. Například se nám podařilo dosáhnout plného připojení v jedné malé internetové kavárně v ještě menším městečku někde uprostřed Amazonie v Peru. Byli jsme na míle daleko od jakékoliv další civilizace přímo uprostřed pralesa. Naproti tomu v Kalifornii jsme celou noc jezdili po cestách úplně zoufalí s notebookem na kolenou a snažili jsme se najít aspoň jednu domácí wi-fi, která nebyla chráněná heslem. Je zázrak, že nás nezatkli, protože jsme se chovali opravdu podezřele.

Měli jsme podpůrný tým po celém světě. Bylo to pro případ, kdybychom se k internetu nedostali několik dní po sobě. Zavolali bychom jim s krátkou zprávou a instrukcemi, co mají přidat na náš blog. Moje sestra Sue v severním Walesu nás laskavě několikrát podržela. Protože ale nepatří mezi pozorovatele, museli jsme jí jména ptáků vyhláskovat písmeno po písmenu, abychom měli jistotu, že to napíše správně: Tangara hnědobrvá, což může být celkem záludné, hlavně když voláte mezikontinentálně a v telefonu to šumí a praská.

Náš záložní plán zahrnoval dva kluky z Tropical Birding, kteří oba byli z Ekvádoru. Sam Wood a Nick Athanas nám byli k dispozici, pokud právě nebyli zaneprázdněni pozorováním někde jinde kolem světa. Oni dva byli aspoň obeznámeni se jmény ptáků, ale spočítat si, kolik je u nich právě hodin, nebylo vždy jednoduché. Jednou se nám stalo, že jsme zavolali Samovi z Afriky, abychom ho požádali o pomoc a neuvědomili jsme si, že u něj byla už neděle 6 hodin ráno. On se právě vrátil z dvoutýdenní pracovní cesty na Madagaskaru jen před pár hodinami. A ještě k tomu se mu vůbec nepodařilo jít spát po nějakou tu dobu předtím. Nicméně byl stejně hodný a napsal něco na náš blog. Někdy se nám ale stávalo, že jsme se nedostali ani k telefonu a zmizeli jsme z radaru na několik dní. Naše rodiny stejně tak jako rozrůstající se skupina čtenářů trnuly strachy, co se nám asi tak mohlo stát.

Touhle dobou se naše skupina už zmenšila, protože Keith vzal Mary a Darleen zpátky do Addis Abeby, zatímco zbytek pokračoval severní stezkou. Keith už touhle dobou prováděl oddělenou skupinu v Etiopii a narazili jsme na něj jen náhodou, když se obě skupiny neúmyslně ubytovaly v tom samém hotelu. Byla to dobrá příležitost porovnat si poznámky a seznámit se se vzájemnou situací.

Další dlouhá cesta naštěstí tentokrát byla aspoň z většiny štěrkovitá, nás zavedla k jezeru Awassa. Ubytovali jsme se v aquahotelu přímo vedle jezera v seřazených malých chatkách. Byly rozeseté, kam až oko dohlédlo na jinak listím pokryté zemi. Šli jsme na večerní toulky, abychom dostali drozdíka bělobrvého, který si zvykl procházet jen tak volně kolem cesty. Oz a já jsme na chvilku zastavili, abychom mohli vyfotografovat menší tlupu kočkodanů obecných, kteří využívali okolní vozidla jako dětské hřiště. Šplhali po kanystrech s benzínem, obdivovali svůj obraz ve zpětných zrcátkách a snažili se přijít na způsob, jak by se mohli dostat k sáčku s ovocem, který viděli přes okénko. Dohnali jsme ostatní a všichni jsme se procházeli kolem břehu jezera. V měkkém jezerním slunci byl výhled opravdu dech beroucí. Rodinka ostnáků afrických i se dvěma neohrabanými kuřátky se opatrně procházela po leknínech. Ledňáček modropláštíkový kolem nás prosvištěl jako letící drahokam a rybařík jižní se vznášel nad rákosím. Místní rybáři si vzájemně ve skupině pomáhali, aby se dostali o něco dál a sledovali jsme, jak svoje vratké “kánoe” opatrně dostávají skrz rákosí do hlubší vody.

Byl to skvělý způsob, jak se trochu uvolnit po náročném dni a tak jsme si to zamířili do restaurace na brzkou večeři. Alan a já jsme se drželi špaget. Ken se stále cítil dobrodružně a tak si dal injeru s místními speciálními omáčkami. Snažil se povzbudit i nás. Tvrdil, že je to to nejlepší, co kdy jedl. Následujícího rána jsme vstali brzy, abychom navštívili místní trh s rybami. Aspoň 12 z naší skupiny se nás sešlo hned ráno. Nikde nebyla žádná známka po Kenovi. Christian se vrátil do jeho chatky, aby se podíval, co se s ním stalo a vrátil se o pár minut později. Sám! Ukázalo se, že i nezničitelná ocelová střeva mají nějakou tu slabinu. Kenovi bylo špatně celou noc a nebyl vůbec schopný opustit koupelnu. Ve skutečnosti tam zůstal po celý zbytek dne. Asi tolik řeknu k té “ nejlepší” injere z celého výletu!

Jestli se Ken cítil slabě, bylo pravděpodobně jen dobře, že s námi nešel na rybí trh. Tohle opravdu nebylo místo pro citlivé lidi nebo pro ty, co mají citlivý žaludek na rybinu. Rybářské loďky byly namačkané na pobřeží, mladí kluci pracovali se sítěmi – skládali je, opravovali díry, opravovali bójky, zatímco rybář vedle nich klečel na kolenou a rozděloval úlovek do skupin. Jeden z rybářů rybu držel, zatím co druhý se zpříma postavil s ostrým nožem a vyřízl vnitřnosti. Krev tekla všude a rybí zápach v kombinaci s pachem vnitřností překonal všechno ostatní.

Vnitřnosti házeli do jezera, i když pochybuju, že se vůbec někdy dotkly hladiny. Skupiny pelikánů severoamerických, kormoránů dlouhoocasých a marabu afrických létaly kolem a zuřivě se vrhaly na zbytky. Jestli některý z nich něco vynechal, přišli na řadu stovky racků chechtavých a šedohlavých, spolu s racky žlutonohými. Kroužili ve vzduchu a vrhali se dolů, aby nezmeškali ani jedno jediné sousto. Zvuk úplně ohlušující. Volání ptáků se mísilo s hlasy lidí.

Za zády rybářů ženská část obyvatelstva porcovala ryby na filety a přistupovala k obchodování a vyjednávání se zuřivým odhodláním. Mezi tím se kolem neohroženě procházeli marabu afričtí a snažili se využít jakoukoliv příležitost, aby si ukradli něco k jídlu. Zblízka jste si opravdu uvědomili, jak jsou tihle ptáci velcí. Jsou opravdu oškliví. Mají holou hlavu a špinavé zobáky. Celý rybí trh měl hodně živou atmosféru. Rodiny pořádaly pikniky ve stínu stromů, pracující matky praly ve vodách jezera jen nedaleko od vnitřností a krve od rybářů.

Alan a já jsme stáli vedle Christiana na malém kousku stínu vedle akácií, abychom se mohli podívat dalekohledem na skupinku racků v dálce na jezeře. V takovýchto situacích je vždy dobré podívat se nejprve nahoru a ujistit se, kde stojíte. Uvědomili jsme si, že stojíme přímo pod marabu africkým, který si právě nacpal břicho. Hodně dovnitř znamená obvykle hodně ven. A nevyhnutelné se brzy stalo. Obrovská nálož bílé mazlavé hmoty v podobě guana brzy dopadla na Christianův dalekohled i hlavu. Vyprskli jsme smíchy a ustoupili do bezpečné vzdálenosti. Uklidnil se celkem snadno a začal si čistit dalekohled, vlasy i triko. Z jeho kudrnatých vlasů to šlo těžko, ale povedlo se mu to. I když několik následujících dní jsme cítili známý zápach, kdykoliv vytáhl svůj dalekohled.

Dělali jsme fotografii za fotografií, snažili jsme se zachytit atmosféru tohoto místa- krev, ostrý nůž a kuchání s ním, plné vaky pelikánů, když se nořili pod hladinu, aby si nabrali plnou nálož. A rumba koule, které se tu všude ozývaly, stejně tak, jako klapání zobáků marabu afrických, když se snažili vydolovat zapomenuté zbytky mezi kameny. Stejně tak jako rychlý život rybáků, když se nořili pod vodu až po ramena. Malí kluci nám nabízeli omyté vnitřnosti, abychom mohli k sobě přilákat ptáky výměnou za pár drobných. Bylo kolem nás tolik rozruchu, že se nám jenom mohlo těžko podařit přilákat k sobě nějaké ptáky blíž.

Procházeli jsme se kolem břehu a tišší bažinaté části pobřeží. Na naší cestě nás stále sledovalo zvědavé hejno urchins (ježovky) a připomínaly nám Pied Piper (postava z pohádky). Bylo to tu o něco klidnější jak pro ptáky, tak pro pozorovatele. Rozložili jsme dalekohledy na stativech a brzy se nad hladinou vody rozevřel zvědavý deštník, který se brzy změnil zpět na volavku černou a prodíral se několik kroků směrem vpřed. Pak se zastavil, uzavřel nad hlavou svá křídla a vytvořil stíny na hladině. Dělá to proto, aby nalákala rybky do chládku ve stínu a tudíž do blízkosti svého ostrého zobáku. Nevěděli jsme, jestli to dělá proto, aby ryby opravdu nalákala nebo aby si udělala stín a mohla se porozhlédnout. Tak nebo tak, její rybářská technika byla v těchto plodných vodách opravdu úspěšná, což bylo zjevné na první pohled. Nedaleko odsud se kolem vody také potloukal nádherný čáp sedlatý. Jeho černobílé tělo bylo až zvláštní v kombinaci s jeho obrovským barevným zobákem. Byl červený na špičce a u hlavy, zatímco středem vedla úplně černá linka a plochy byly jasně žluté doplněné útvarem ve tvaru sedla na vrchu zobáku. Jasně žluté oči doplňovaly vzhled a potvrdily nám, že se jedná o samičku. To je ale krásné místo! Nemůžeme se tady toho nabažit. Výhled, zvuky a vůně jezera Lake Awassa - ale jednu věc stejně nikdy nezapomeneme - jaké to je mít úplně zahlcené všechny smysly.

25. den výpravy v Etiopii jsme byli téměř hotoví, ale Etiopie stále nebyla hotová s námi a byla plná překvapení. Naše cesta nás zavedla zpět do Addis Abeby a znovu jsme nocovali u jezera Lake Langano. Pár lidí si sotva lehlo, protože měli zkažené žaludky, takže se naše skupina scvrkla a zamířila k blízkému jezeru Lake Abiata. Jak jsme jeli po cestě k jezeru, všimli jsme si stále se zvětšujícího roje černých teček na obloze. Brzy zaplnily oblohu od horizontu k horizontu jako obrovský mrak, mrak pakomárů. Když jsme se ale podívali skrz dalekohled, uvědomili jsme si, že se nejedná o hmyz, ale o vlaštovku obecnou. Bylo jich víc než dokonce i Christian viděl na jednom místě za svou celou kariéru. Byla to celosvětová populace vlaštovek shromážděná zde na jednom místě. Rozprostíraly se jako plazící se kouř a nevynechaly nikde ani kousek místa. Pak se zase shlukly dohromady a přesunuly někam jinam. Vytvářely různá mračna a podivné tvary, jak se hemžily kolem nás. Někdy přilétaly tak blízko, že se dotkly země těsně předtím, než se zase vymrštily do výšky.

Byla to úžasná a nezapomenutelná podívaná a mělo toho přijít ještě víc. Jeli jsme blíž k jezeru a opouštěli solnou pláň. Auta jsme nechali za sebou a pokračovali jsme pěšky, protože povrch se stal více nestabilní. Křehká solná krusta nám praskala a hýbala se přímo pod nohama. Vytvářela zvláštní dojem vibrace, kdykoliv se někdo z nás pohnul. Ne, že bychom tomu věnovali nějak velkou pozornost, protože tam bylo hodně lepších věcí, kterými jsme se mohli zabývat. Tisíce a tisíce plameňáků růžových a plameňáků malých namačkáni ve vodě dělajíce si svoje. Někteří z nich natahovali své dlouhé krky a předváděli se, zatímco jiní se nořili do vody a hlavy měly obrácené směrem dolů. Všude, kam jsme dohlédli, byla chvějící se hmota růžové. V mělčinách mezi jejich nohama se hemžily tisíce bahňáků: jespáci malí a tenkozobec opačný... Bylo úplně beznadějné pokusit se udělat nerozmazanou fotografii a ještě beznadějnější říct nějaké konkrétní číslo. Protože prostě přicházelo a odcházelo příliš mnoho ptáků. Tohle byla prostě ta chvíle, kdy se musíte zastavit a snít, jak úžasné a inspirující jsou zázraky přírody.

Horko těžko jsme se odtrhli z tohoto pozorovacího nebe, když se světlo vytratilo. Den ale ještě nebyl zdaleka u konce, když jsme narazili na lelka štíhlého a lelka tečkovaného, kteří se procházeli kolem hotelu na pozemcích přímo za našimi pokoji.

Bylo to brzy, ale naše etiopské putování se blížilo ke konci a my jsme si vychutnali poslední večeři v hotelu Ghion v Addis, kde celé naše dobrodružství začalo. Bez toho, aniž bychom řekly jediné slovo, všechny holky napadlo to samé – někde zespodu zavazadel jsme vytahaly hezké, ženské barevné oblečení a udělaly si make-up. Dokonce i po 25 těžkých dnech v terénu jsme dokázaly, jak to zhodnotil Chuck, obstát celkem esteticky hezky.

Etiopie byla úžasná část naší výpravy a nic nás nemohlo plně připravit na ty výhledy a zvuky a dokonce ani na množství ptáků, na které zde narazíme. Ohromující součet 575 druhů, z nichž 462 byly nové druhy na našem seznamu. To znamenalo, že celkový součet k 26. únoru činil 1604 druhů. Byl to nepochybně náročný výlet a všeobecně jedna z nejtěžších částí naší výpravy, ale pokud je hodně ptáků, to, co hledáte, potom vám to Etiopie zaručeně dopřeje. Tahle krajina toho má v sobě o hodně víc, než prezentují reklamy.

Christian a Keith s námi zacházeli dost tvrdě a někdy nás dokonce doháněli i k slzám – to všechno ale ve jménu našeho pozorovacího listu, který se strašně rychle rozrůstal. Byla to zábava i navzdory k tomu, jak vypjaté situace někdy byly. Třeba jako tehdy, když Christian úplně celý zmizel v houští při zuřivém pronásledování ptáka a nás nechal v prachu za sebou, abychom ho museli doběhnout, nebo jako když nás Keith nechal loudavě kráčet pouští ve spalujícím horku, které bychom radši přečkali někde ve stínu. Ve chvíli, kdy nás dostali k nějakému ptáku, jsme jim okamžitě odpustili a zapomněli všechny strasti. Když nám vyprávěli svoje historky nad studeným pivem za hezkých večerů, nechali nás úplně v napětí a prosili jsme je, abychom se dozvěděli víc. Tihle muži se úplně neúnavně ženou vpřed ve svém hledání ptáků. Ale když chcete vidět zázraky přírody na místě, jako je Etiopie, neumím si představit lepší kandidáty na společnost, jako jsou Christian a Keith.

Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza