ČÁST ČTVRTÁ
Zpátky napříč louží, 13. – 16. dubna, Texas: Část první (Ruht)

Na světě bylo jenom jedno místo, kde bylo potřeba být v dubnu a během doby The Biggest Twitch, a tím místem bylo jižní pobřeží Texasu. Nejenom, že to bylo skvělé místo k rozšíření našeho seznamu a dohnání starých restů, ale také místo k setkání s oblíbenými lidmi a starými přáteli. No a tak jsme brzy letěli napříč Atlantikem. Proč je tahle oblast tak speciální? No, leží přímo uprostřed migrační trasy ptáků, kteří směřují na sever ke svým hnízdištím ze zimovišť v Jižní a Střední Americe, až nakonec skončí až v Severní Americe. Tihle ptáci čelí drsnému rozhodnutí, když se dostanou k Mexiku - buď poletí přímo skrz kratší, ale nebezpečnější cestou nebo poletí významně delší trasou podél pobřeží, kde mohou zastavit, kdykoliv je potřeba.

Ti, stejně jako většina ptáků, kteří migrují přímo nad Golfským proudem, čelí velké mase vody, kterou nepřerušuje žádný ostrov, ale na rozdíl od pobřeží, zde nejsou žádná místa, kde se dá pohodlně odpočinout v případě, že se unaví nebo je zasáhne protivítr. No, a proto prostě vyrazí a letí tak rychle, jak jen mohou směrem k nejbližšímu kusu suché země.

Tahle země bude pravděpodobně High Island (vysoká zem), což je trochu zavádějící, vzhledem k tomu, že celé tohle území je jen o pár metrů výše, než je zbytek krajiny. Vlhké močály zde místy narušovaly jen ropná čerpadla těžící ropu. Ve skutečnosti tohle místo nese své jméno kvůli velké zásobárně soli, která se ukrývá pod povrchem a zvedá tuhle malou oblast výše, než je zbytek Golfského pobřeží. Je to tady také pokryté hustou vegetací, včetně několika hustých lesů, jezer s pitnou vodou, která obklopují traviny a podrost a také keře a zahrady. Tohle všechno přidává na rozmanitosti přírodního prostředí a také poskytuje doslova spásu pro vyčerpané migrující ptáky, kteří si zde mohou odpočinout a nabrat síly před další cestou na sever.

Tohle je ten důvod, proč během několika klíčových týdnů v dubnu každý rok urgentní migrace ptáků na tomto místě způsobuje také urgentní migraci pozorovatelů z celého světa, kteří se zde shromažďují v tisících, aby se stali svědky tohoto úžasného fenoménu. Jelikož se tudy na podzim roku 2007 prohnal hurikán Humberto a roztrhal oblast na kusy, což způsobilo masivní devastaci prostředí, byli jsme zvědaví, co se nám, nyní v dubnu 2008, podaří najít. Co se stalo s místní komunitou? Zbyly ještě nějaké stromy v lesíku, který patřil místním skautům?

Na první pohled jsme si nevšimli žádného velkého rozdílu. Dobrovolníci v dobré náladě patřící k Houston Audubon Society nás vítali blízko vstupu. Travnaté části před bažinami byly stále plné ptáků a na dohled byla spousta z těch, kteří přilétali, aby se mohli napít. Nejdůležitější ze všeho však bylo to, že ptáci se zde stále vyskytují v hojných počtech. Zdálo se, že je všechno úplně v pořádku, ale jak jsme šli dále po stezce až k místu, které je známé jako “Katedrála”, brzy jsme si všimli, co hurikán napáchal. Všechny velké stromy, které zde obvykle poskytovaly příjemný stín podél stezek, byly pryč, a místo nich zde byly úplně nechráněné cesty a na každé straně byla změť rozlámaných kusů stromů, kmenů a rozházených větví. Na obloze svítilo spalující slunce a zkázu přežily pouze nízké dřeviny.

Zimolez se roztahoval po všech zkroucených větvích a pokrýval tak zničený les kobercem bílých a žlutých květin. Vůně nám brzy zaplnila nos a byla hodně silná. Nic z toho ale zjevně nevadilo ptákům a také to hodně ulehčilo život pozorovatelům, protože nyní byl podrost ve výšce očí, takže nikdo netrpěl tím, že by někoho bolelo za krkem z dlouhého koukání nahoru.

Pro jakéhokoliv britského pozorovatele byli tihle lesňáčci doslova lahůdkou. Zapomeňte na evropské poddruhy, které byly většinou zabarvené v kombinaci z hnědé a zelené. Na rozdíl od nich měli američtí příbuzní opravdu styl a barvy, které uhodily přímo do očí. Například tahle malá kráska s jasně žlutým kabátkem a černým náhrdelníkem se jmenuje lesňáček severní. Bum! Najednou se tu ukázal sameček lesňáčka žlutého, který byl v podstatě celý žlutý a doplněný proužky hnědé až červené, které vedly směrem dolů. Najednou se objevil také známý ptáček s oranžovou tváří, což nás ohromilo, jelikož nám bylo jasné, že dorazil aspoň jeden lesňáček stromový. Na těchto lesňáčcích nebylo nic, co by nestálo za povšimnutí. Dokonce i nevýrazný lesňáček černobílý nám nyní připadal nějak vice zajímavý. Mezi tím dorazila další várka různých barev, která s sebou přinesla tangaru ohnivou a šarlatovou plus zelenáčka červenookého, zelenáček bělooký, zelenáček Wilsonův, zatímco u našich nohou drozdec hnědý a drozd lesní poskakovali jako vždy.

Tohle byla doslova pozorovací hostina a nemohli jsme se dočkat dalšího chodu. Ale nejdřív jsme si zajistili pomoc od Tamie Bulowové z Americké pozorovatelské asociace. Původně jsme se s ní potkali, když jsme dělali průvodce na konferenci ABA v Ekvádoru v roce 2006. Právě tam Tamie a Brenda Gibbová organizovaly konvenci z centrály ABA v Colorado Springs a tehdy byly právě v Quitě. Stovky amerických pozorovatelů nasměrovaly do správného autobusu a přibalily jim svačiny poté, co se ráno nasnídali a poté, co večer dorazili zpět, tak je bez problémů nasměrovaly do správné jídelny ke správnému jídlu.

Tamin příchod do lesa skautů nám okamžitě přinesl štěstí a okamžitě nás navedla k vzácné tangaře šarlatové. Rozhodli jsme se, že si jí půjčíme na večer, abychom viděli, jak může urychlit naše pozorování. Musím také uznat, že nás docela lákalo, jezdit v jejím Hummeru.

Abychom trochu změnili prostředí, zajeli jsme dolů do Bolivar Flats, kde se v podstatě písečná jáma rozléhá až k moři na druhé straně Galvestonu. Tahle oblast je pro bahňáky stejně lákavá, jako je High Island pro lesňáčky. Navíc jsou zde tak sebevědomí, že nám dovolí přijít mnohem blíž než v Británii. Všechny obvyklé druhy tu byly doslova seřazené na naší inspekci. Jespák písečný, obecný a rezavý se toulali podél hranice stejně tak jako by to dělali ve svém domácím prostředí. Jespák srostloprstý a aljašský otestovali naše schopnosti v identifikaci, protože si jsou extrémně podobní a bahňáci zde nebyli jedinou atrakcí. Rybák velkozobý a královský mezi sebou soupeřili svými oranžovými a červenými zobáky, pelikáni hnědí a bílí nabírali svými roztaženými zobáky vodu a ryby a rybáci nejmenší se vrhali z oblohy přímo do vln. Zaujati takovým představením jsme snadno zapomněli na spalující slunce, které žhnulo nad námi, zvláště když nás stálý vánek příjemně chladil. Až v autě jsme si uvědomili, že nám stojí vlasy a jsou plné soli (teda aspoň u těch, kteří vlasy mají) a naše nosy byly rudé od slunce.

Naše další povinná destinace byla nádherná přírodní rezervace Anhuac – chráněná oblast, která byla směsicí otevřené vody, vlhké travnaté oblasti a bažin pokrytých rákosím. Místy zde byly také male křoviny. Tohle místo je domovem pro spoustu ptáků a také velkých aligátorů, kteří hledají stín pod kusy napadaného odpadu nebo pneumatik, které zde zůstaly od aut kolem cesty. Naše návštěva si žádala další výjezd ještě před rozbřeskem, ale zahrnovala také setkání s dobrým přítelem jménem Michael Retter, takže nám to nevadilo. Naposledy jsme s ním pozorovali během naší šílené cesty v Mexiku ještě v lednu a nyní dělá v Texasu průvodce migrační sezónou. Bylo skvělé ho znovu vidět a vzájemně si vyměnit zážitky.

Naše rande bylo tak žhavé pouze před úsvitem. Venku bylo nepříjemně chladno, naše uši byly omrzlé, ale naslouchaly volání chřástalů temných a žlutých. Bohužel i vlakové koleje mají lepší sluch než my, a tak jsme zůstali jen u podřepu v rákosí a bez odezvy. Jak ale vyšlo slunce, objevili se i ptáci. Strnadec pobřežní cvrlikal na vrcholu houští. Bukač severoamerický to trochu neodhadl a vrazil do země přímo před naším autem. Předtím, než se posbíral, zatvářil se, že to bylo schválně a zmizel v houští. Husička dvoubarvá a ibis bělolící opustili svoje spací místečka a létali otevřenou oblohou směrem k místům, kde se krmí. Jespák dlouhonohý a skvrnitý se procházeli mělčinami, zatímco slukovec dlouhozobý zkoumal hlubší vodu. Krásným bonusem byly dvě vydry severoamerické, které nás polekaly, jak se najednou vynořily ze stínů a proběhly nad prohlubní v cestě ve hře na honěnou.

V okolí High Island je možná spousta míst k pozorování, ale není zde moc míst, kde se dá dobře najíst a tak většina pozorovatelů sešla o něco níž do Al- T’s ve Winnie. Tato tradiční restaurace podávající cajuntské speciality, nabízí velký výběr různých delikátních jídel. Krab je vždycky skvělý a za dobrou cenu. Mezi místními je to tu hodně oblíbené. Muži se zde obvykle oblékají do svých nejlepších košil s červeným čtverečkovým vzorem a ženy se snažily vypadat co nejvíce okouzlující. Zastrašujícím prvkem zde bylo to, že sílu si návštěvníci většinou ukazovali velkými kamiony parkujícími za restaurací. Jsou ale přátelská banda. Ve skutečnosti až tak, že pár od vedlejšího stolu prostě zvedl své talíře ze stolu a sám se pozval k tomu našemu a to jen proto, že je zaujal náš “cizí přízvuk”. Moc se nad tím nepozastavujeme. Britský přízvuk v těchto končinách vám otevře spoustu dveří a přinese nové přátele. V tomto případě nám dokonce přinesl jídlo zdarma.

Al-T ’s je stejně populární mezi místními, jako i mezi dubnovými pozorovateli, a proto někdy barva maskáčů úplně převládá nad vzorem červených kostkovaných košil a džínoviny. Viděli jsme tu spoustu lidí, na které jsme už narazili na cestách, včetně jedné obzvláště příjemné skupiny, kterou jsme potkali tohle ráno v lese skautů. Susan, Ann, Joanne a Shirley, kterým jsme rychle začali přezdívat zlaté holky, sem přišly kvůli krátkému výletu na High Island, svoje manžele nechaly hezky v bezpečí domova spolu s domácími pracemi, jelikož nebyli pozorovatelé, a tak zůstali v Texas Hill country. Užívaly si skvělou dovolenou a ptaly se Michaela Rettera, jestli neví, kde jsou ty lidi, co dělají The Biggest Twitch, protože sledují náš postup online a věděly, že jsme někde v oblasti.

Ve skutečnosti jsme tou dobou byli asi 3 metry opodál, a tak Michaelovi nedělalo žádný problém říct jim instrukce. Bylo zajímavé potkat skutečné fanoušky. Cítili jsme se skoro jako slavné osobnosti. Zlaté holky byly energická skupina, která si celou dobu užívala pozorování ptáků, a my jsme si s nimi povídali, zatímco jsme společně sledovali lesňáčky na bažinaté hladině. Toho večera jsme najednou stáli za nimi v řadě v podniku AI- T’s, když jsme se chystali zaplatit. Měli jsme za sebou úspěšný den pozorování a byli jsme opravdu plní zážitků a vzpomínek. Nějakým způsobem jsme se dostali k debatě o dvou velmi speciálních druzích, které jsme chtěli pozorovat opravdu hodně - lesňáček zlatolící a zelenáček černohlavý. Úžasné bylo, že naši nově nalezení přátelé věděli o dvou místech, kde je zaručeně můžeme vidět. V podstatě přímo na jejich vlastním prahu. Vzhledem k typické texaské pohostinnosti okamžitě pozvaly nás oba – cizince, které znaly jenom den – abychom u nich přespali, a oni nám ukážou, kde pozorovat. Něco takového se neodmítá. Měli jsme možnost vidět nejlepší druhy za celý měsíc. Okamžitě jsme přijali jejich pozvánku a domluvili se, že se setkáme za několik dní.

S tím jsme se rozloučili a šli jsme každý svou cestou. V tomhle bodě The Biggest Twitch jsme stále měli čas i finance na to, abychom se chovali spontánně a tak jsme si zarezervovali cestu last minute na několik dní. Měli jsme v kapse 1950 druhů a chystali jsme se naskočit na letadlo do země, kterou ještě nenavštívil ani jeden z nás.

17. – 21. dubna, Panama (Alan)

Je to ono? Zdá se mi moc malý. Ukázalo se, jak mě ujistili moji společníci, že tahle cca 45 cm široká okapová roura způli zakrytá listím, je přesně to, co dalo oblasti Pipeline Road její jméno. Roky jsem slýchal o tom, jak o ní pozorovatelé mluví a dokonce viděl DVD o tomhle úžasném pozorovacím místě. Až nyní, když jsem tu stál, uvědomil jsem si, že jsem nikdy neviděl ten průlez, podle kterého se to tu jmenuje. V mých představách to byl úchvatný počin lidského inženýrství, který si nemilosrdně razí cestu napříč hustou džunglí. Moje představy se rozbily na kusy. Tohle mi spíš připadalo jako o něco tlustší zahradní hadice. Postavil jsem se nahoru a Ruth mě vyfotila. Udělali jsme to proto, aby ostatní pozorovatelé nemuseli zažít stejné zklamání.

Američané postavili tuhle rouru kvůli tomu, aby zajistili, že ropa v surovém stavu poteče, i kdyby se Panamský průplav stal cílem sabotáže nebo byl zablokován ztroskotaným plavidlem. Vzhledem k jeho neuspokojivé velikosti nebyl však nikdy spuštěn do provozu. Kvůli budování však bylo nutno vedle ní udělat také stezku pro údržbáře, která nyní poskytuje krásný přístup do džungle, která pokrývá vnitrozemí Panamy, a z toho také pramení sláva tohoto místa v pozorovatelském světě.

Ale to už předbíhám. Co vlastně děláme v Panamě, když jsme měli být v Texasu? No, vlastně se nám celkem dařilo, co se týče severoamerických ptáků, když jsme byli v lednu na našich cestách Mexikem a Ekvádorem. Nyní to ale znamená, že množství druhů, které bychom mohli přidat na svůj seznam v dané oblasti, je podstatně menší, než jsme předpokládali, když jsme původně plánovali naší cestu. Takže kluci z Tropical Birding přišli s náhradním plánem a obvolali své kontakty v Panamě. O několik emailů později jsme už byli součástí hektického výletu za ptáky v téhle nové a zajímavé krajině.

Dorazili jsme 17. dubna a měli jsme jen malou představu o tom, do čeho se pouštíme a nevěděli jsme v podstatě nic o této krajině. Byli jsme trochu nervózní, když naše letadlo začalo klesat a poprvé jsme zahlédli Panamský průplav hluboko pod námi a obrovské lodě, které čekají, až budou na řadě, aby jím mohly proplout. Kdykoliv se dostanu do nějaké nové země, mám dost obav. Dostaví se náš kontakt? Uvidíme dost ptáků, aby to stálo za to, co se týče času?

Naše nervozita významně ustoupila, když jsme potkali svého průvodce. Kilo Campos nás čekal v Panama City na letišti a vítal nás s širokým úsměvem. Byl vysoký a svalnatý, s mohutnou postavou a vypadal jako ten typ chlapa, který se o sebe umí postarat. A o nás také. Celkově jsme se s ním cítili hned bezpečněji. Brzy jsme byli v jeho autě a razili jsme si cestu hustou dopravou. Kilo nám vysvětlil, že pracuje pro společnost Advantage Tours, která se už dříve starala o naše přátele Scotta a Erin z TB, když navštívili Panamu. Vzali jsme si jídlo na cestu v rychlém občerstvení, jehož cena byla jenom něco okolo 5 liber pro všechny tři. To bylo dobré znamení. Aby toho nebylo málo, přímo před letištěm jsme připsali na seznam papouška tovi.

Pak k našemu překvapení jsme zamířili zpět k letišti. Kilo nám zarezervoval hodinu dlouhý mezinárodní let do hor blízko města David, které leží severozápadně od Panama City. Letěli jsme nad nádhernou oblastí korálových útesů a hladina byla krásně modrozelená a odrážela sluneční paprsky.

Přímo před malým letištěm města David byla oblast podobná parku, která měla slibně vypadající jezírka, na kterých se v plné parádě předváděly kukačky žíhané přímo pro nás a kolibřík skvrnitoprsý se někdy zdržel dost dlouho, abychom si ho mohli hezky prohlédnout. Pak Kilo znovu vyrazil a zarezervoval hotel Dos Rios, abychom měli kde strávit naši první noc v Panamě. Už nyní jsme s minimálním úsilím přidali na seznam 17 nových druhů. Začátek byl hodně slibný.

V noci byl slejvák, byli jsme vzhůru a poslouchali, jak déšť naráží na plechovou střechu. Když se rozbřesk konečně prodral aspoň trochu skrz husté mraky, které přinesla bouřka, vyrazili jsme okamžitě ven. Nešli jsme daleko. Navzdory špatnému počasí byly hotelové pozemky plné ptáků, a tak jsme si rozložili dalekohledy pod místním altánkem na recepci a začali pozorovat. Momot černolící poskakoval po trávníku, zatímco zimující ptáci z USA jako např. zelenáček kanadský a dlaskovec růžovoprsý zůstávali v křoví.

Drozdi hnědí byli všude a naše štěstí nás také neopustilo, jelikož papoušci běločelí – jeden z našich nejvytouženějších druhů – se krmili a létali přímo kolem stromů okolo hotelu.

Brzy byl čas na to, vydat se dál a tak jsme jeli výš do hor na farmu Pancho. Bylo to jedno z Kilových oblíbených míst k pozorování, přímo na okraji národního parku Balu. Naštěstí se déšť zmírnil na mrholení a netrvalo nám dlouho, abychom pochopili, proč má Kilo rád tohle místo. Byl zjevně ve svém živlu, když jsme procházeli polem směrem k osamoceným stromům, pomalu a potichu, a přitom jsme sledovali oblast před sebou. Museli jsme být opatrní. “Tam!” vydechl. Následovali jsme jeho instrukce a přišli jsme k barevnému, zelenému ptákovi, který seděl na větvi. Tahle nádherná bytůstka se jmenuje kvesal chocholatý. Byl to druh, o kterém jsem snil už mnohokrát, ale vůbec by mě nenapadlo, že ho někdy uvidím I naživo.

Byli jsme nadšení, ale ne úplně spokojeni. Náš pták byla samička, která byla sice krásná, ale my bychom raději viděli dech beroucího samečka. Najednou přelétla krátkou vzdálenost mezi stromy a vletěla do díry v jednom z nich. Za krátký okamžik se objevil také její partner. A že to byl opravdu fešák! Žádný z obrázků nebo fotek, které jsem kdy viděl, nedokázaly zachytit jeho opravdovou krásu dostatečně reálně. Dokonce i nyní, když tohle píši, vstávají mi chlupy na zádech. Prostě jsme tam jen stáli a čuměli, ohromení nadšením a úspěchem z dosažení tohoto kouzelného druhu, o kterém jsme snili tak dlouhou dobu.

Jak bych asi popsal samečka kvesala chocholatého? Na začátek jeho ocas je doslova absurdní. Žádný pták nepotřebuje mít ocas, který je 3x delší než jeho vlastní tělo. Jeho barvy jsou doslova oslepující. Jasná zelená na jeho zádech je doplněná šarlatovou na břiše a zlatým zobákem. Navíc má velké černé oči, ve kterých se můžete úplně ztratit.

“Foťák” špitla Ruht a prolomila tak to kouzlo. Hrabali jsme se kolem dalekohledu a pak se nám podařilo udělat několik snímků. Slabé světlo a třesoucí se ruce moc nepomohli ke kvalitě fotek, ale alespoň máme nějakou památku. Pak se prolétl a za ním se vlnilo dlouhé peří podobně jako u barvitých draků na čínském festivalu. Touhle dobou jsme už na chudinku samičku úplně zapomněli.

Cokoliv bude po tomhle následovat, skončí až na druhém místě, ale navzdory tomu měl Kilo v nabídce ještě několik krásných ptáků. V nedalekém lesíku jsme vystopovali nádherného libohláska zlatohnědého. Za jakýchkoliv jiných okolností by určitě byl druhem dne. Oblast kávových plantáží Santa Clara také přinesla kotingu tyrkysovou a zajímavého arassarise panamského se svými typickými tukaními zobáky. Dokonce se ukázalo i sluníčko a osvítilo nádherný výhled na zalesněné hory.

Zpátky v hotelu jsme znovu přečetli náš seznam z dnešního dne a zjistili jsme, že jsme dosáhli úžasného počtu 127 druhů, z nichž 54 bylo také novinkou na seznamu celého roku. Den byl jak o kvalitě, tak o kvantitě. Během něj jsme také dosáhli další velký úspěch - hezký malý poddruh kolibříka jménem kolibřík pokřovní. Byl to druh 2000 na seznamu The Biggest Twitch. Bohužel ho ale zastínil mnohem větší zelený pták.

Následujícího rána, stále v dobré náladě z toho, co se nám podařilo, jsme zamířili do národního parku Amastidad. Když jsme dorazili, hlavní brána byla zamčená, a tak jsme šli po technické cestě, která byla dost dlouhá a vedla hustým lesem plným ptáků. Zde byly stromy ozdobené lišejníky, mechy a rostliny s velkými listy, které se rozprostíraly všude kolem, sahaly od stromů až po zem. Vypadaly jako spousta deštníků. Naše oči zaujal pohyb. Nějaký pták proletěl rychlostí blesku mezi stromky rostlin, které vypadaly jako rukojeť od deštníků. Zůstali jsme na místě, dokud se znovu neukázal. Byl to malý, černý ptáček podobný střízlíku. Měl na hlavě jasně oranžovou korunku a jeho jméno bylo lesňáček střízlíkovitý. Bylo stejně zajímavé jako jeho vzhled.

Až příliš rychle jsme se museli vrátit zpět na letiště v Davidu, abychom mohli letět zpět do Panama City. O pouhou hodinu později jsme byli zpět v hlavním městě. Guido Berguido byl Kilův šéf a měli jsme se s ním potkat, protože byl celkem dost nadšený a chtěl slyšet víc o tom, jak se nám s The Biggest Twitch daří v Panamě. Guido nás velmi mile přivítal u sebe doma a nabídl nám, abychom u něj zůstali. Jeho dům byl z koloniálních časů. Byl velký a měl tři poschodí. Stěny byly ze zvláštního materiálu a připadaly nám jako filmová klapka. Následovali jsme ho do temnoty noci a vyprávěli mu o spoustě úžasných ptáků, které nám Kilo pomohl najít. Obzvláště detailní jsme byli ohledně kvesala chocholatého.

Další ráno nás budík vyhnal z postele v 5,30. Sešli jsme dolů na snídani. Kilo naplánoval menší pozorovatelský závod kolem Panama City, na kterém se k nám přidají nějací další pozorovatelé. Ariel, další nadšená pozorovatelka, měla být také naší řidičkou. Michael, mladý muž, který, jak se ukázalo, byl úžasný průvodce a měl úchvatnou schopnost v napodobňování ptačích hlasů. Když byl u vás, nepotřebovali jsme žádné nahrávky, prostě zapískl, nebo tak něco, a ptáci přilétli až k němu.

Tohle byl ten den, kdy jsme konečně mohli pozorovat na slavné Pipeline Road. Moje zklamání ohledně velikosti slavné roury se rychle vytratilo, když přišli ptáci. Spousta a rychle. Ve skutečnosti bylo i těžké udržet přehled o tom, jaké druhy se objevují vzhledem k tomu, jak rychle přilétají. Prvním překvapením byla tinama malá – obvykle dost nenápadný a opatrný pták, který se často skrývá v podrostu. Ale tady si prostě jenom tak kráčela přímo po cestě. Byli jsme ohromeni. Za jiných okolností bychom mohli strávit celý život v lese a neviděli bychom ji procházet se takhle před námi. Brzy na náš seznam doslova dobrovolně přišly další úžasné druhy včetně luňákovce šedohlavého, který se krmil na mrtvé ještěrce, nějací mravenčíci tečkoprsí a skrývající se kolibřík tropický a trogon zelenopláštíkový a černohrdlý. Více barev s sebou přinesli pipulka ostroocasá a červenohlavá a tangara růžová. Tohle místo bylo opravdu takové, jak o něm říkají legendy.

Jak jsme kráčeli podél roury, zahlédli jsme luňáky mississipské, kteří nám migrovali přímo nad hlavou směrem na sever. Tenhle druh jsme viděli poprvé v životě, a tudíž byl také novinkou na našem seznamu. Co ale udělalo z tohoto pozorování výjimečnou událost, byl jeho počet. Tisíce a tisíce těchto elegantních dravců se klouzalo z jednoho teplého proudu na druhý ve snaze využít ho ke stoupání. A tak jsme znovu stáli s otevřenými ústy a zažívali další dech beroucí moment při pozorování The Biggest Twitch.

Zanedlouho na to jsme sešli ze stezky, protože jsme slyšeli příjemné volání kukačky bažantí. Kilo nás varoval, abychom byli opatrní, jelikož les je plný agresivních mravenců (Bullet Ants). Vzhledem k jejich anglickému názvu jsme měli dobrou představu, jak moc jejich kousnutí bolí. A tak jsme byli opravdu opatrní, kam stoupáme a čeho se dotýkáme. Když jsme konečně našli, co jsme hledali, byli jsme rádi, že jsme se dostali zpět do bezpečí stezky.

Dále jsme zamířili k místu známému Old Camboa road. Tahle cesta byla nyní opuštěná a plná ptáků. Podél cesty rostl masivní bambus a na každé straně byla malá jezírka. Tohle místo tvořilo krásnou směsici prostředí. Naskytl se nám tu bizarní pohled na samečky pupilky zlatopásé, kteří skákali a máchali křídly, aby vydali zvláštní zvuk. Připadalo nám to jako hlasité louskání prsty. Na vzdálené straně cesty byli dva velmi ospale vypadající puštíci brýlatí. Nebyli sice noví na našem seznamu, protože jsme je už viděli v Sacha Lodge v Ekvádoru, ale nebyli o nic méně krásnější.

Jak se světlo postupně vytrácelo, ohlásili jsme padla a jeli jsme pouhých 20 km do naší základny. Zapsali jsme úctyhodných 144 druhů, ze kterých 31 bylo nových na The Biggest Twitch. Byl to další skvělý pozorovací den.

Naše dobrodružství nebylo ani zdaleka u konce. Kilo měl ještě několik ptáků, které chtěl najít cestou na letiště následující ráno. Brzy jsme se ocitli v dalším národním parku, jelikož jsme vyrazili ráno hodně brzy. Zlatým hřebem byl hnízdící potu velký. Tenhle velký pták, který se podobal lelku, seděl nehybně na holé větvi a splýval tak dokonale, že jste se museli opravdu snažit, abyste viděli, kde končí pták a kde začíná větev. Ve skutečnosti jsme kolem něj 2x prošli bez toho, abychom si ho vůbec všimli. Další zastávka byla na katedře zemědělství, kde jsme si vychutnali pohled na káni krátkoocasou.

Když jsme se blížili k letišti, prohlédli jsme si celý seznam z Panamy a zjistili, že jsme se dostali na úžasných 332 druhů, z nichž velmi uspokojivých 129 bylo nových pro rok 2008. O chvilku později se to číslo zvedlo na 130, protože tři tyranovci dlouhonozí se krmili na trávě v zóně příletů. Tohle bylo celkem hezké zakončení naší návštěvy Panamy. Všude, kde jsme byli, jsme na svůj seznam připsali nějaké nové druhy. Byla to skvělá zkušenost, a také se z Panamy stala země, do které se jednou rádi vrátíme. Velké díky patří Kilovi a Guidovi z Advantage Tours, s jejichž pomocí jsme odlétali z Panamy s 2073 druhy v kapse.