26. března – 12. dubna, Španělsko (Alan)

Po přespání v letištním hotelu blízko letiště Gatwick v Londýně, jsme byli brzy zpět v letadle, letěli jsme poměrně krátkou vzdálenost do Madridu ve Španělsku. Oba jsme se opravdu těšili na tuhle zajížďku, protože oba milujeme Španělsko. Ruth tam krátce pracovala pro organizaci Zachraňte děti a já jsem tam už mnohokrát pozoroval.

Shodli jsme se na tom, že si to zde užijeme po svém a tak vzhledem k tomu, že jsme krajinu znali opravdu dobře, jsme se rozhodli pozorovat bez průvodců. Po prudkém startu našeho The Biggest Twitch jsme doufali, že nám to umožní dát trochu času na to, abychom znovu nabrali nové síly, jelikož potenciál pro nové druhy zde byl relativně malý v porovnání s ostatními zeměmi, které jsme již navštívili. Také známe místní pozorovací místa i druhy hodně dobře, a proto jsme počítali s tím, že se nám zde budou druhy sbírat lehce.

Naše strategie už od začátku byla navštívit země, o kterých spousta pozorovatelů ráda čte nejen proto, že se zde dá najít vice ptáků a možná to bude znít trochu otřepaně, ale dělali jsme si zálusk na světový rekord. Ale rozhodli jsme se také, že musíme navštívit většinu míst, která navštěvuje spousta pozorovatelů, nebo o nich aspoň přemýšlí, že by je navštívili. V Evropě je spousta pozorovatelů, kteří jsou potencionálními kupci naší knihy, a proto jsme se tam rozhodli strávit hodně času. Samozřejmě, že to byl risk, protože v březnu jsme vůbec netušili, kolik druhů se nám podaří pozorovat za celý rok. Musím zdůraznit, že i když jsme už byli na cestách a v plném proudu The Biggest Twitch, tyhle obavy nás stále pronásledovaly. Měli bychom se zaměřit na co nejvyšší počet druhů a vykašlat se na to, zda se bude naše kniha prodávat? Snažili jsme se tuhle myšlenku setřást, abychom mohli klidněji spát.

Naše letadlo se konečně dotklo madridského letiště. Venku bylo hezky teplo španělského jara a nad námi bylo kobaltově modré nebe. Vzali jsme své batohy a následovali jsme řidiče do pronajatého auta. Na první pohled bylo vidět, že je poškozené. Uprostřed kapoty byla hluboká promáčklina, která vypadala, jako kdyby na té kapotě někdo nedávno přistál poté, co proletěl předním sklem. Bližší inspekce prokázala, že máme poškrábané zpětné zrcátko, poškozené pneumatiky a zdeformovaná kola. To nebylo zdaleka vše. Auto v tomhle stavu určitě nevezmeme na španělské cesty. Muž na místě nám neměl, jak pomoci, abychom se vrátili na letiště.

“ Nemáme žádná další auta”, řekl muž za stolem v kanceláři. “Budete se muset spokojit s tímhle.” Jelikož se ale z naší strany setkal s nulovým pochopením, byl nucen nám najít jiné auto. Tohle auto bylo úplně jiné. Bylo to bezchybné a úplně nové BMW 118d. Okamžitě jsme ale objevili problém. Nemělo moc vysoký podvozek. Věděli jsme, že budeme pozorovat i na blátivých cestách a tohle auto bude mít problém se s nimi vypořádat. Naše pochybnosti se setkaly jen s prázdným pohledem. Bylo to buď tohle BMW, nebo nic, aspoň to nám řekli. Nechtěli jsme ztratit žádný další čas a tak jsme prostě rezignovali a pokusili se vytěžit co nejvíc z tohoto nablýskaného sportovního auta.

Ještě, že jsme cestovali nalehko. Naše batohy se jen tak tak vešly do malého kufru, ale pak jsme začali přemýšlet. Nikde žádný klíč, tak jak to funguje? Po nějaké chvíli jsme si uvědomili, že klíč celý zajede do palubové desky a poté je potřeba zatlačit na tlačítko s nápisem START. Jak jsme vyrazili, téměř jsme vrazili do aut, která parkovala před námi. Spojka byla opravdu citlivá. Tohle se lišilo od všeho, co jsem předtím řídil. Tohle auto bylo zvíře mezi sporťáky a tohle zvíře opravdu silně tahalo za vodítko. Přehodil jsem stupeň a motor okamžitě chcípnul. Přehodil jsem spojku zpátky a motor okamžitě naskočil. Zvláštní! Nikdy jsem neřídil takové auto.

Nicméně jsme vyrazili na cestu a to jihozápadně k naší první destinaci jménem Trujillo v provincii Extremadura. Dorazili jsme v dobrém čase a namířili jsme si to přímo k našemu ubytování kousek jižně od města. Byl to malý rodinný hotel jménem Casa Rural El Recuerdo ve vesnici San Clemente. Byla to malebná stará farma přeměněná na nádherný pension. Úplně kompletní, včetně dlouhého ohniště a klenutého stropu. Martin a Claudia Kelseyovi, kteří to tu řídili, nás přivítali s otevřenou náručí. Bylo zjevné, že Martin je dobrý pozorovatel, který oplývá spoustou znalostí o místních druzích.

Po osvěžujícím nápoji jsme zamířili ven, abychom našli ještě nějaké ptáky, dokud bylo ještě trochu světlo. Ještě před tím, než jsme opustili vesnici, objevili jsme působivou straku modrou a přidali jsme jí na náš roční seznam. Poté jsme zamířili přímo k býčí aréně. Možná, že to na první pohled nevypadá jako typické místo k pozorování ptáků, ale věděli jsme, že je to oblíbené hnízdiště poštolky jižní a čekali jsme jenom něco kolem minuty, než jedna z nich přiletěla a přistála na děravé rudé doškové střeše. Byl to osamělý sameček s šedým břichem a hnědými zády. Usadil se a koukal přímo na nás. Vůbec se nebál, a tak jsme se mohli nabažit pohledu na něj.

Chroptivé volání přilákalo naši pozornost k dalšímu novému druhu. Skupinka špačků černých přistála na nedalekém televizním vysílači a kvůli jejich volání brzy přiletěla další skupinka ptáků, která se k nim připojila. Lesklé, fialovo černé se nám jevili jako dost neidentifikovatelné šmouhy na ostrém večerním slunci. Brzy na to přelétli na červenou doškovou střechu a pomalu zalezli skrze škvíry dovnitř, aby zde přenocovali. Také jsme si řekli, že dneska už to stačilo a šli jsme rovnou do hotelu. Zastavili jsme se jenom proto, abychom obdivovali luňáka červeného, který se vznášel těsně nad zemí. Jeho rudý ocas vypadal v zapadajícím slunci úplně nádherně. Tenhle krásný dravec je určitě jedním z nejhezčích a byl úžasnou tečkou za naším dnem. Cítili jsme, že nás ve Španělsku čekají krásné časy.

Následující ráno, 27. března, jsme jeli západně od Trujillo ještě za tmy a pak jsme to vzali úzkou stezkou na sever. Když jsme se dostali až k prašné cestě, zaparkovali jsme na pravé straně a čekali, až slunce začne vycházet. Bylo překvapivě chladno, a tak jsme nechali zapnutý motor, abychom mohli v autě topit. Když se na obzoru začaly ukazovat první sluneční paprsky, vypli jsme motor a okamžitě jsme zaslechli ptačí zpěv. Skřivani polní zpívali svou krásnou písničku všude napříč rozhlehlé travnaté oblasti. Prožitek z pozorování umocněný jejich zpěvem nám způsobil husí kůži. Tohle místo bylo rozlehlé a divoké. Slunce se pomalu rozprostíralo všude kolem nás jako rudý koberec a bylo to tu plné ptáků, kteří zde mohli být úplně nerušeni. Jen my, oni, rozlehlá obloha nad námi a nádherný koberec z divokých květin, kam jen oko dohlédlo.

Vystoupili jsme ze svého malého teplého útočiště a první, co jsme ucítili, byl ostrý ranní chlad a první, co jsme si přáli, bylo, abychom s sebou měli více oblečení. Najednou ze země vzlétl pták. Vyletěl téměř z místa, jak prudce zamával křídly. Vzhledem k tomu, že jeho křídla byla zespodu celá černá a na okraji byla bílá linka, věděli jsme, že se jedná o kalandru zpěvnou, velkou příbuznou už pozorovaných skřivanů, byla na našem seznamu novinkou a my jsme stáli a koukali jako očarovaní, jak se přímo před námi vznesla do vzduchu a u toho zpívala z plných plic. Jak se pomalu rozednívalo, viděli jsme jich stále více a více. Létaly nízko nad zemí a pak se hluboko ponořily do květin tak, že jim koukaly jen hlavy, jak se rozhlížely ze strany na stranu.

Brzy se vynořily další hlavičky. Tohle nebyli skřivani. Měly dlouhé tenké krky a výrazné zobáky. Prozradili se jako dropi malí. Pět hlaviček v řadě se na nás podívalo a pak zmizelo pod hladinou z květin stejně jako periskop z ponorky. Tohle byl pro nás další nový druh, a tak jsme se chtěli podívat lépe. Naše žádost byla brzy vyslyšena a uviděli jsme skupinku 40 dropů malých, kteří se objevili na horizontu a pak se prosmýkli přímo kolem nás, ještě před tím, než slétli dolů do mělkého rovného údolí. Kráčeli jsme dál podél prašné cesty a ukrývali se před studeným větrem za nízkou kamennou zídkou. Když najednou začal obrovský pták letět přímo směrem k nám a nebyl sám, byli dokonce dva. V téhle oblasti je jenom jeden takhle velký druh a to drop velký. Bylo těžké vůbec pochopit, jak dokážou takhle obrovská těla dostat do vzduchu a podle toho, s jako silou mávali křídly, nám bylo jasné, že to pro ně není úplně jednoduché. Nádherný začátek dne - drop a kalandra zpěvná se připsali na náš seznam, a to ještě sotva vyšlo slunce.

Pokračovali jsme dolů stezkou a na konci jsme se podívali za zeď, abychom viděli hejno 33 dropů velkých. Byli rozmístěni kolem obrovského otevřeného pole. Úchvatné! Opatrně a potichu jsme rozložili dalekohled a nabažili se těchto hrdých ptáků. Samci byli obrovští. Jako krůty a k tomu měli dlouhé nohy a dlouhé tenké krky. Zbarveni byli úžasnou kombinací oříškově hnědé, bílé, šedé a měli oranžové peří, které to doplňovalo na zádech a mísilo se s bílým. Jejich ocas byl do široka rozevřený a kombinoval bílou až oranžovou. Ještě lepší na tom bylo to, že samečci touhle dobou zpívali svoje serenády. Mysleli byste si, že když jsou takhle vyzdobení, mají v podstatě vystaráno, ale opak je pravdou. Jeden ze samečků brzy načepýřil svoje peří a odhalil tak spoustu bílých pírek. Přímo před našima očima se tak změnil na bílou kuličku se zobákem, aby odhalil čisté a bílé udržované peří vespodu. Byla to úchvatná show, kdybychom jí neviděli na vlastní oči, neuvěříme. Doufali jsme, že samičky zaujme alespoň tak, jako zaujal nás, aby se tihle pozoruhodní ptáci dále množili a prosperovali přímo tady.

Plížili jsme se pryč. Nechali jsme dropy velké nerušeně, aby pokračovali ve své show. Najednou se vynořil první stepokur písečný a pak dva další. Letěli oblohou tak rychle jako pilot bojové stíhačky, který nestíhá první rande. Došli jsme zpět k autu a celou cestu nás doprovázel zpěv skřivanů, zatímco více dropů malých se vynořilo z květnaté trávy a strnadi luční zpívali svoje písničky z každé strany.

Pak jsme slyšeli volání. Nejdřív bylo vzdálené a těžko poznatelné, ale pak čistější: ‘Gawk, gawk’. Znova nějaký stepokur. Tentokrát to ale byla vdovka černobílá, pták, kterého potřebujeme. Prozkoumávali jsme oblohu. Volání se přibližovalo. Ale kde jsou ptáci? Najednou jsme je uviděli přímo nad sebou. Pravděpodobně něco kolem 40 těchto vzácných nomádů prosvištělo oblohou přímo nad námi ve vysoké rychlosti. Přáli jsme si, aby se otočili a tak se také stalo. Dvakrát zakroužili a u toho zpívali z plných plic v ranním slunci. Bohužel se nám nepodařilo dostat je do objektivu. Byli jsme ale unešení a plní radosti. Stepokur patří mezi moje nejoblíbenější a teď jsem viděl dva druhy během hodiny.

Někteří z ptáků se nám vyhýbali, včetně strnada cvrčivého, vrabce skalního a sýčka obecného. Každý z nich se během našich předešlých návštěv v téhle oblasti paradoxně objevil sám, ale rychle jsme na ně zapomněli, protože jsme uviděli velkého dravce, který letěl přímo k nám. Vypadalo to zajímavě, protože se otočil a prudce vznesl nahoru, díky čemuž se nám naskytl dobrý výhled na jeho tělo v podstatě z každé strany. Brzy jsme si uvědomili, že se díváme na krásně zbarveného dospělého orla iberského. Byli jsme úplně vzrušeni z toho, že se nám podařilo vidět takto vzácný endemický druh hned druhý den ve Španělsku a zvedali jsme do vzduchu pěst na oslavu, jak pomalu zmizel za horským hřebenem.

Namířili jsme na sever do Národního parku Monfrague. Tahle krásná oblast je směsicí různých biomů - rozlehlých stepí, dubových lesů, říčních koryt a skalnatých výšin, které převyšují lidskou činnost. Není překvapením, že je to ráj pro ptáky. Tohle bylo poprvé, co sem Ruth přijela a byla úplně ohromená pohledem na stovky obrovských supů bělohlavých, kteří se vznášeli blízko skaliska, na kterých hnízdí. Tiše, v nehybné poloze tito téměř prehistoričtí ptáci, stoupali vzhůru za pomocí teplých vzdušných proudů. Kavče červenozobé si razilo cestu oblohou nad našimi hlavami a u toho hlasitě volalo ‘cheaow,cheaow’. Bylo to téměř jako doma na útesech severního Walesu. Když jsme prohledávali úbočí kopce z naší vyhlídky na cestě, rychle jsme přidali čápa černého, supa mrchožravého a orlíka krátkoprstého na náš dnešní seznam, který se rychle rozrůstal.

Špičaté kameny trojúhelníkového tvaru se majestátně tyčí do výšky nad vodním rezervoárem a vrhají stín na přilehlé parkoviště, což nás chrání stejně jako ptáky, kteří zde našli svůj domov. Výhled na dravce byl překrásný, hlavně na supy bělohlavé, kteří rádi létají přímo nad hlavami pozorovatelů. Pohled na útes se spoustou výběžků odhalil spoustu míst, které se ideálně hodí na hnízdění těchto supů. Také jsme uviděli jeskyni, která byla trochu zvláštně posazená a v ní velké neuklizené hnízdo, které patřilo čápu černému. Pouze, když vidíte stát tyhle majestátní ptáky na okraji útesu a jak se i ve své velikosti zdají malí, pochopíte, jak velký je útes Pena Falcon doopravdy. Čas ubíhá strašně rychle, když se díváte na představení, které se odehrává přímo před vámi. Velcí ptáci odlétají a přilétají a vy máte vždy něco, na co se koukat. Najednou se před útesem zjevil černý stín s matnými obrysy. Byl menší než sup, ale stále měl zajímavou velikost a brzy jsme viděli, že se jedná o druhého orla iberského. Jedná se o královského ptáka. V poledním slunci jsme se nabažili všech detailů za pomoci dalekohledu.

Ale park toho nabízel mnohem víc než jenom dravce. Kráčeli jsme po stezce a procházeli jsme se oběma směry, abychom našli strnada viničného, strnada cvrčivého a vrabce skalního. Bylo možné si zde odškrtat v podstatě všechno, co jsme viděli doposud. Rychle jsme objevili zpívající pěnici vousatou, která se hezky předváděla a také skalníka modrého, který sletěl z cesty do nedaleké trávy, zatímco rehci domácí byli úplně všude. Žádný z našich cílových druhů se zatím neukázal, ale měli jsme dost času a tak jsme vytrvali v hledání. Naše třetí procházka podél pekelně strmého svahu se konečně vyplatila, když se ukázal krásný sameček strnada viničního, který přistál na nedalekém balvanu a začal zpívat. Jak jsme se vraceli k autu, najednou se jich vynořili spousty. Typické -nejdřív strávíte věčnost hledáním prvního a pak najednou máte tři.

Vzhledem k tomu, že den se chýlil ke konci, zamířili jsme dolů zpět na hlavní cestu směrem do Trujilla, právě včas na to, abychom přidali poštolku jižní na úchvatný seznam dnešního dne. Mířili jsme zpět do základního tábora a cestou jsme uviděli malého buclatého ptáka. Vzhledem k tomu, že cesta vedla podél drátu elektrického vedení, na kterém seděl, po chvíli jsme si ho všimli detailněji, a když jsme zjistili, že tam stále sedí, otočili jsme se a zaparkovali u krajnice. Ukázalo se, že to je osamocený sýček obecný. Tohle byl nový přírůstek pro The Biggest Twitch a také skvělý pták na ukončení skvělého dne.

Další den jsme zamířili do Sierra de Guadalupe v naději, že se zde ještě zdržují nějací ptáci, kteří zde zimovali. Po chvilce trápení s hledáním začátku stezky jsme brzy začali šplhat na kopec podél lanové stezky. Výhled byl úchvatný. Počasí bylo klidné a slunečné a užívali jsme si spoustu legrace v našem BMW, které se zakusovalo do terénu a mocně řvalo na strmějších úsecích. Španělská armáda na vrcholu kopce vystavěla stanoviště a tak zde byla cesta hezky udržovaná. Vedla až úplně na vrchol a díky tomu nám umožnila přístup na pozorovací stanoviště s vysokou nadmořskou výškou. Znovu jsme popadli dech a přivykli si na převýšení a teď musíme zjistit, kde jsou vlastně ptáci.

Náš hlavní cíl byla pěvuška podhorní a vzhledem k velké výšce jsme měli šanci vidět i zedníčka skalního. Oba dva tyto druhy zde v malých počtech zimovaly a nebyli jsme si jisti, zda zde ještě teď v pozdním březnu jsou. Rychle jsme objevili strnady viničné, kteří se předváděli na tyčících se skalách přímo nad námi. Rehci domácí zpívali z plných plic a pěnice kaštanové byly všude kolem v nízkém podrostu. Hejna kavčat červenozobých létala nad námi a vzrušeně volala, zatímco pár sokolů stěhovavých se předváděl v akrobacii za letu. Padali střemhlav k zemi a znovu vylétali do výšin, zatímco se jejich volání ozývalo napříč oblohou. Poté přiletělo pět supů mrchožravých, kteří křižovali oblohu nad našimi hlavami. Vzhledem ke své velikosti létali až překvapivě obratně.

Všechno to bylo skvělé pozorování, ale nerozšiřovalo náš seznam, a proto jsme se chystali vrátit. Právě, když jsme přišli k autu, dorazil jiný pozorovatel a tak se rozběhla už typická konverzace “ Stojí něco za zmínku?”. Představil se nám jako John Muddeman, autor příručky on line Extremadura. Jak užitečné! Vysvětlili jsme mu, proč jsme tady a taky to, že se nám dnes moc nedaří. John nás ujistil, že jsme všechno udělali správně, ale pěvušek a zedníčků skalních je jen pár a vzdálenosti mezi nimi jsou veliké. Zakecali jsme se a brzy, než jsme si to vůbec stihli uvědomit, byla mapa rozprostřená na kapotě auta tak, aby nám na ní mohl vyznačit možná místa pro pozorování ptáků, které jsme ještě potřebovali. Orel jestřábí byl pro nás zvláštní prioritou. Pak jsme Johnovi poděkovali, vyměnili jsme si na sebe kontakt a každý jsme šli svou cestou.

Nedaleko od vrcholu jsme se právě zakusovali do sendviče v teplých slunečních paprscích, když nám zazvonil telefon. Byl to John. Právě našel pěvušku podhorní nedaleko místa, kde jsme parkovali. Na oběd jsme rychle zapomněli, naskákali jsme do auta a jeli rychle zpátky. Pokud bychom řekli, že naše první cesta byla rychlá, tak tahle byla doslova děsivá. Prudce jsme zabrzdili vedle Johnova auta a běželi rovnou k němu. Když jsme ho našli, nabízel nám, abychom se podívali do jeho dalekohledu.

Čekalo nás hezké překvapení. Nebyla tam jenom pěvuška podhorní, ale několik stop nad ní dokonce i zedníček. Úžasné! Oba naše cíle v jednom objektivu. Poděkovali jsme Johnovi, že nám zachránil ráno. Jak jsme se koukali, tak jsme si uvědomili, že se vlastně díváme na malé hejno pěvušek, kterým dělá společnost zedníček. Pěvušky byly jako male šedé myšky, které běhali nahoru a dolů po úbočí kopce. Zedníček byl také zvenku šedý, dokud neroztáhl křídla a neodhalil krásnou fialovou uvnitř. Bylo to, jako když upír ve filmu roztáhne svůj plášť. Jeho dlouhý zaoblený zobák zkoumal pukliny, aby našel nějaký hmyz. Bylo jasné, že skalnaté úbočí je pro ptáky jako prostřený stůl.

Další den jsme opustili Martina a Claudii I jejich energického syna Patrika, který házel míček jejich psovi jménem Moro a zamířili jsme na východ od Trujillo, směrem na pláň Belan. Naše cesta nás zavedla do klikatých uliček vesnice Belan, kde nám stejné starosti dělalo to, že bychom mohli uvíznout nebo, že bychom se mohli ztratit. Konečně jsme se prodrali na druhou stranu městečka, kde se krajina najednou otevřela do rozlehlé travnaté planiny, následovali jsme zužující se hrbolatou stezku, která vedla mořem trávy. Ptáci byli všude. Kukačka chocholatá letěla před námi následována strakou. Strnadi luční zpívali z každého plotu, kalandra a chocholouš obecný se mihotali podél cesty a moták lužní se kolébal v trávě. Prohlíželi jsme si pláň a brzy jsme objevili samečka dropa velkého, který se předváděl. Vypadal jako velká bílá koule a procházel se ve skupině samiček, které zjevně moc neohromil. Dropi malí letěli nízko a rychle a odhalili tak svoje překvapivě bílá křídla. Také jsme slyšeli divné volání, které se dalo přirovnat leda tak k čvachtavému prdu. Ten zvuk jsme nemohli dostat z hlavy celé ráno.

Dorazili jsme na téměř opuštěnou cestu a v dobrém čase. BMW se na těchto dlouhých cestách mohlo opravu předvést. John Muddeman a Martin Kelsey oba zmínili místo, kde je možnost pozorovat orla jestřábího, které nebylo daleko od naší plánované trasy a tak jsme to vzali k malebnému hradu, který byl usazen na útesu nad velkým vodním rezervoárem. Našli jsme dobré místo s výhledem ale vzhledem k tomu, že byla zima a foukal vítr, podmínky nebyly zrovna přející pro pozorování predátorů. Rorýsi velcí se prosmýkli po obloze a hejno 150 racků žlutonohých se pomalu stáčelo na sever. Možná mířili do Británie, kde se rozmnožují. Po dvou hodinách beze známky jakéhokoliv orla jsme to vzdali a zamířili jsme na jih do Doñana.

Dorazili jsme do El Rocia a zaparkovali jsme vedle elegantního bílého katolického kostela, který dominuje tomuto krásnému malému městečku. Celé tohle místo má uvolněnou kovbojskou atmosféru s písečnými cestami a dřevěnými chodníčky, které byly určené pro koně a byly vedle každé budovy. Miluju to a to hlavně proto, že je to přímo v srdci známého národního parku Coto Doñana, což je jedna z posledních evropských divočin. Jako malý kluk jsem četl knížky o tomto magickém místě a vždy jsem snil o tom, že ho jednou navštívím. Ale nikdy jsem nevěřil tomu, že se tyhle sny stanou skutečností. Nyní jsem tady, už po druhé se chystám vstoupit a všechno vzrušení se mi znovu vlévá do žil.

To, co nás lákalo na El Rocu, byla jeho známá laguna, která se z boku stávala součástí města a vždycky byla přeplněná ptáky. Mohli jste stát na promenádě pár metrů od kostela a sledovat plameňáky, bahňáky, kachny, rybáky a dravce, jak krouží nad vodou. Měli jsme sice čas jenom na chvilku, ale okamžitě se na náš seznam The Biggest Twitch přidal nový druh - kolpík bílý. Další krásní ptáci zahrnovali plameňáka růžového, ouhorníka stepního, ibise hnědého, rybáka černozobého a nádherného břehouše černoocasého. Známé volání nás přinutilo podívat se nahoru, abychom uviděli 26 přelétajících vlh pestrých. Bylo to dech beroucí. Také jsme zahlédli luňce austrálského, který se vznášel nad poli za lagunou. Jaké úchvatné místo!

Slunce rychle zapadalo a museli jsme se odtrhnout od tohoto ptačího představení a začít hledat náš tábor. Zabukovali jsme si místo v kempingové oblasti Aldea severně od El Rocia. Technicky jsme vlastně nekempovali, ale byli jsme v mobilním domě, který na internetu vypadal hodně dobře. Co nás ale moc nepotěšilo, byla jeho velikost. Spíše měl rozměry zahradní kůlny než domu. Když jsem se postavil, moje vlasy se dotýkaly stropu a to jich nemám zrovna moc. Postel zaplňovala skoro celou ložnici a to to nebyla veliká postel. Záchod byl doslova ostuda. Byl vmáčknutý v malé čtvercové místnosti, akorát tak velké, že když jste si sedli, vaše nohy tlačily na dveře. V obývacím pokoji byl stůl, takže obývací pokoj byl také plný. Jediné místo, kde jsme mohli nechat svoje zavazadla, bylo v autě. Cítili jsme se, jako bychom bydleli v domečku pro panenky. Na druhou stranu byl ale levný a blízko laguny. Navíc jsme ho chtěli využít jenom k přespání.

Následující den jsme jeli jižně na pobřeží Matalascaña Beach, abychom si prohlédli moře za úsvitu. Našli jsme si dobrý bod s výhledem nedaleko majáku severně od města a usadili jsme se, abychom sledovali, co se ukáže. Na začátku toho nebylo moc, ale začali se objevovat rackové žlutonozí, kteří mířili k pobřeží a začali jsme uvažovat nad tím, jak co nejlépe využít náš čas. Ale stále jsme pozorovali a jak už to obvykle bývá s pozorováním u oceánu, naše trpělivost se vyplatila. 7 racků Audouniových přilétlo a usadilo se na hladině mezi skupinkami racků žlutonohých. Pak se kolem mihnul terej, což byl nový druh na náš roční seznam a byl následován čtyřmi racky tenkozobými, kteří byli tak blízko, že jsme mohli detailně vidět jejich bledé oči a tmavě červené zobáky. Po dalším terejovi přilétla také chaluha velká. Měla v plánu doletět až na svoje hnízdiště vysoko na severu. Brzy jí následovalo dalších 8 chaluh velkých a všechny za letu ztěžka dýchaly v rytmu mávání křídel. Nepochybně byly plně soustředěny na cíl své cesty. Tři buřňáci baleárští prolétli elegantně kolem nás a také nad oceánem. V porovnání s nimi působily chaluhy opravdu nemotorně. Byl to už třetí přírůstek na náš seznam během dnešního dne.

Zpátky v laguně během pozdního odpoledne jsme se usadili na západním konci a slunce nám hřálo záda. Měkké podvečerní světlo vytvořilo skvělé podmínky pro rozložení dalekohledu a nasátí atmosféry nádherných ptáků. Hejno více jak 1000 jedinců se zvedlo z ostrova a hemžilo se nad oceánem. Ptáci byli hodně znepokojeni a vůbec se nechtěli zklidnit nebo usadit. Další ptáci volali na poplach a brzy jsme uviděli proč. Lagunou prolétal orel a byl nádherně nasvícen sluncem. Doprovázela ho káně lesní. Nevěděli jsme, jestli máme dřív sledovat obrazce, které tvoří hejno ouhorníků stepních nebo ty, které nám odhaluje slunce. Tyhle vzory byly zavádějící a nejdřív jsme si mysleli, že se jedná o orla stepního, který se nám ukázal v Etiopii. Ale tohle je přece Španělsko. Poznamenali jsme si tolik detailů, kolik jen šlo, než se nám ztratil z dohledu.

Zpátky v táboře nás čekal ještě nějaký ten výzkum. Co je to za orla? Za pomoci internetu a excelentní Collins Bird Guide (jediná kniha, kterou potřebujete k identifikaci evropských ptáků), jsme identifikovali našeho orla jako mladého orla iberského. Byl hodně odlišný od dospělých, které jsme už viděli výše na severu a také od mladých jižních příbuzných, které jsme viděli už dříve. Později jsme se od Martina Kelseyho v El Recuerdo doslechli, že tohoto jedince v okolí laguny pozorují už několik týdnů často během pozdního odpoledne. Po zapsání náš seznam The Biggest Twitch dosáhl 1900 druhů. Věci se vyvíjely opravdu dobře.

Opustili jsme naši malou chýši ještě před rozbřeskem a zamířili do Villamanrique, malého městečka, severně od východní části národního parku, kde jsme si dohodli setkání s našimi přáteli ze severního Walesu, kteří jeli do Španělska právě proto, aby se stali součástí The Biggest Twitch. Opravdu jsme se těšili na to, že je po 3 měsících znovu uvidíme.

Cestou jsme se zastavili u mostu nad potokem, který protékal rozsáhlou loukou. Krása rozbřesku nám pronikala okny. Cetie jižní zpívaly z vegetace na břehu potoka a k nim se přidávali rákosníci proužkovaní se svým chraplákem a také velmi výrazní slavíci obecní. Také jsme slyšeli vzdálené volání křepelky polní. Bylo to magické – sedět v ještě chladném ranním vzduchu a poslouchat, jak se příroda probouzí.

Naše cesta nás pak zavedla do obrovského borovicového lesa a nešli jsme ani tak dlouho, když se před námi mihl obrovský hnědý pták pouhých několik metrů před kapotou. Výr velký! Tenhle masivní predátor proplachtil nad květy pokrytou krajinou za pomoci jediného mocného máchnutí křídly a pak zmizel mezi borovicemi a nás nechal v němém úžasu. Byl to skvělý začátek dne vzhledem k tomu, že ještě nebylo ještě ani pořádné světlo.

Dorazili jsme do Villamanrique a zjistili jsme, že všichni už jsou tam. Všichni si podávali ruce a mluvili jeden přes druhého. Chtěli slyšet všechno o The Biggest Twitch, zatímco my jsme byli opravdu zvědaví na novinky z domova. Byl tam s námi Marc Hughes, ředitel Craig- y- Don school v Llandudno; Markův sedmiletý syn Aled, byl horlivým pozorovatel a byl nadšený, když uslyšel, že jsme už viděli orla iberského v El Rociu; Mike Duckham zástupce ředitele v Národní přírodní rezervaci RSPB Conwy, se kterým jsem pracoval 6 let a v neposlední v řadě Rob Sandham. Rob Sandham je relativně nový ve světě pozorování, ale je úplně nadšený ohledně každé šance, která se mu naskytne. On a jeho partner Emer si pronajímali náš byt v Llandudno a my jsme byli rádi, že doma nejsou žádné problémy a bydlení tam opravdu milují.

Bylo na čase vyrazit na cestu a najít návštěvnické centrum východní části Coto Doñana. Našli jsme prašnou cestu, která vypadala zvláštně povědomě s tou z mého posledního výletu, takže jsme šli rovnou za nosem. Postup byl pomalý, protože cesta byla plná děr a nízký podvozek nám to ještě ztížil. Kluci to měli podstatně snazší a často museli zastavovat a počkat na nás. Plusem bylo, že díky pomalému postupu jsme viděli spoustu ptáků. Slyšeli jsme známé volání ‘gawk, gawk’ a sebejistě jsme řekli – stepokur krásný! A byli tam. Letěli nízko a rychle nad poli. Pronásledoval je tmavý dravec a chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, že to je melanocytický moták lužní, který je kvůli tomu v podstatě celý černý. Volavka červená a bílá se zvedly z nedalekého příkopu, který byl podél cesty. Na otevřených polích bylo také několik kalander zpěvných. Tohle bylo skvělé pozorování.

Jak postupně byla cesta stále horší a horší, bylo stále těžší a těžší najít schůdnou cestu pro BMW. U každé větší díry všichni vystoupili a snažili se najít co nejlepší cestu. Jak si asi můžete představit, pět lidí včetně Aleda se snažilo vyřešit stejný problém, ale každý měl jiný názor. V podstatě se z toho stala fraška.

Náš rozhovor se během chvíle změnil na pouhé výbuchy smíchu a postup byl bolestivě pomalý. Nyní se pole změnilo na podstatně sušší krajinu, která byla v podstatě polopouští. Volavky byly pryč a naráželi jsme na stále více skřivanů. Oba druhy - skřivánek krátkoprstý a menší - běhali před auty a my jsme zastavili, abychom si prohlédli skřivánka menšího, protože byli novinkou na našem seznamu. Bylo skvělé slyšet je zpívat a také vidět oba druhy spolu a mít možnost je porovnat.

Právě, jak jsme přemýšleli nad tím, že cesta už nemůže být horší, zhoršila se. Objevily se velké díry a brzy bylo jasné, že nemůžeme pokračovat bez toho, abychom nízký podvozek auta vážně poškodili. Neochotně jsme opustili naše vlastní vozidlo a nacpali se do jiného, které bylo mnohem lépe připravené i navzdory velké váze, které neslo. Naštěstí je Aled malý a dokázal se naskládat do malého prostoru.

Doufali jsme, že BMW bude v bezpečí na straně cesty, jak jsme si razili cestu vpřed. Neměli jsme ani tušení, jak daleko budeme muset jít. Přemýšleli jsme nad tím, že budeme mít aspoň možnost vidět obrys budovy ponořené v mlze. A ano! Byla tam! Návštěvnické centrum – ohromující budova uprostřed ničeho, s vysokou doškovou střechou postavená v místním stylu. Prosklená přední zeď vzhlížela přímo na jezero lemované porostem, které bylo plné ptáků. Další, téměř stejně důležitá věc byla, že uvnitř se nachází kavárna.

Upíjeli jsme své nápoje a dívali se na tu úchvatnou přehlídku ptáků pouhých pár metrů od nás. Stovky volavek rusohlavých byly namačkané na tamaryškových stromech, slípky modré nás šmírovaly podél zarostlého okraje jezera, ibisi hnědí zkoumali mělčinu a potápky černokrké se potápěly v hluboké vodě. Ale ten druh, který jsme zvlášť chtěli, tu nebyl. Čírka úzkozobá byla druhem, který jsme potřebovali na seznam tohoto roku a ostatní na svoje životní seznamy. Celkem slušné množství lžičáků pestrých plavalo mezi mnoha lyskami. To nám připomnělo, že kluci potřebují také lysku hřebenatou, kterou jsme už sice viděli v Africe, ale stejně jsme jí chtěli vidět i tady v Evropě.

Mike poté zahlédl přijíždět člena personálu národního parku. Od pohledu to byla atraktivní mladá slečna. Přišel k ní a zeptal se na radu. Novinky o čírce úzkozobé nebyly nejlepší. Poslední dobou jí nikdo neviděl, ale myslela si, že bude někde v oblasti. Zato ale věděla o jezeře, kde byla viděna lyska hřebenatá a ukázala nám směr a vysvětlila nám, že cesta, po které jsme přijeli, nebyla přístupová cesta. Zjevně měli další cestu, na které by nemělo problém ani naše BMW.

Odtáhli jsme Mika pryč od jeho nové kamarádky a zamířili zpět a tentokrát po té správné cestě, abychom našli vlastní auto. Naštěstí se obě cesty spojovaly zhruba míli od místa, kde jsme ho nechali. Takže jsme se brzy znovu shledali s naším strojem a zamířili jsme hledat lysku hřebenatou na jezero. Naštěstí jsme místo našli relativně rychle a uvědomili jsme si, že na hladině vidíme 50 různých lysek. Jak v takovém hejnu máme najít lysku hřebenatou? Našli jsme jí během chvilky. Dobrou radou je to, že tato lyska má často pera na ocasu velmi volně načepýřená, takže její zadek působí hodně nadýchaně. Nicméně se také musíte podívat dopředu, abyste mohli pozorovat červené bouličky u kořene zobáku.

Zamířili jsme zpět, abychom ukončili den v baru pohledem na lagunu v El Rocio. Rozložili jsme dalekohledy a prohlíželi si mělké vody, abychom dnes naposledy rozšířili náš seznam. Mladý Aled byl tak milý, že se snažil mluvit trochu španělsky, a tak jsme se rozhodli, že by mohlo být užitečné, kdyby šel za číšníkem. Po několika pokusech to celkem zvládl a tak odešel k baru objednat naše drinky. Ať už řekl cokoliv, fungovalo to a naše drinky dorazily hezky vychlazené v hřejivém večerním slunci. Plameňáci růžoví se promenádovali napříč lagunou a míjeli pisily čaponohé a ibisy hnědé. Volavka vlasatá přistála nedaleko břehu a krásně se odrážela od pokojné hladiny. Vodouši bahenní se krmili spolu s břehouši černoocasými a čírka modrá plavala kolem. Scenérii dotvářeli koně a kostel na pozadí, u kterého spásali trávu v laguně. Určitě nepochybujete o tom, že tohle je jedno z nejlepších míst na pozorování vůbec. Naše pocity se ještě umocnily, když ouhorník stepní začal křičet na poplach a několik chvil poté měl Aled svého vytouženého orla iberského.

Velký dravec se pomalu prolétl lagunou a předvedl nám celou svou krásu. Ten pohled byl krásnou tečkou za krásným dnem pozorování.

Soumrak byl studený a třásli jsme se chladem na pláži Matalas cañas. Nedostatek spánku a dostatek alkoholu pravděpodobně také moc nepomohl. Ale jsme tu kvůli ptákům a tak jsme rozložili dalekohledy a prohlíželi si mořskou hladinu. Brzy jsme našli pár dobrých úlovků včetně racka Audouinova, buřňáka baleárského, turpana černého a kolihy malé.

Strávili jsme zbytek dne pozorováním severní části pobřeží a jezírek i vřesovišť v Acebuche, které jsme navštívili, protože je severně od El Rocia. Našli jsme spoustu podobných druhů jako při naší první návštěvě a přidali k nim chocholouše vavřínového. Naneštěstí jsme propásli budníčka horského. Rob ho našel na borovici, ale bohužel jsme byli na druhé straně návštěvnického centra a než jsme se tam dostali, tak byl pryč. Byl tenhle pták pojmenován po Bonellim? Stalo se, že pokud se jedná o lesňáčka nebo o orla, prostě nám proklouzávají. Straky modré nás ale dostatečně zabavily a pěnice vousaté se předváděly v podrostu.

Ranní pozorování s klukama jsme pomalu opustili a koukali jsme, co nám chybí na našem seznamu a udělali si plány, jak ho naposledy pořádně rozšířit, zatímco jsme ještě spolu. Všichni jsme se shodli na tom, že kachnice bělohlavá a čírka úzkozobá jsou hlavní prioritou. Všechno, co jsme nyní potřebovali, bylo správné místo. Slyšeli jsme, že kachnice bělohlavé se dají pozorovat v Laguna de Marida. Byla to dlouhá cesta na východ a tak jsme se rozhodli, že pojedeme brzy ráno, abychom se později nemuseli vracet. Kluci mohli zamířit přímo na letiště v Seville a my jsme mohli zamířit zpět na sever.

Brzy ráno jsme se znovu potkali na hlavní cestě severně od El Rocia. Naštěstí Marc myslel dopředu a vzal si svojí pozorovací GPS z domova, takže jsme prostě napsali jméno jezera a příjemně nás překvapila cesta naplánovaná přímo pro nás. Udělali jsme si malý průzkum a prostřednictvím emailu jsme udržovali kontakt s Johnem Muddeman, našim hledačem zedníčka skalního. John nám ochotně poslal souřadnice místa pro pozorování čírky úzkozobé a já jsem si je napsal na papír, protože to bylo snazší, než nosit s sebou celý počítač. Skvělé! Vyrazili jsme na cestu.

Po dlouhé cestě jsme se dostali až do Laguna de Merida. Navigace fungovala perfektně. Krátká procházka podél chodníku nám umožnila dostat se mimo stezku a prohlédnout si velké jezero. Brzy jsme našli náš cíl. Kachnici bělohlavou – ne dokonce jenom jednu, ale rovnou 50 těchto vzácných vodních ptáků. Nový druh pro The Biggest Twitch. Na poli u jezera jsme si vychutnali výhled na dytíka úhorního. Zatímco poslední ohlédnutí se nám dalo bonusový druh - poláka malého.

S kachnami se nám dařilo dobře, takže jsme se zvedli, abychom se pokusili najít čírku úzkozobou. Jezírka, o kterých nám řekli, byla podél dlouhé Rio Guadalquivir, což byla pomalu tekoucí masa vody, která byla domovem pro několik ptáků. Následovali jsme instrukce, ale nenašli jsme žádná jezírka, která by se hodila k hledání čírky. Takže jsme jeli stále dál a dál, až jsme nakonec jezírka nenašli, ale byli jsme na míle daleko od místa, které jsme dostali dle instrukcí. V oblasti byla spousta ptáků, ale bez ohledu na to, jak moc jsme se snažili, nenašli jsme žádné čírky úzkozobé. Jeli jsme zpět do oblasti, kterou nám doporučil John, a znovu jsme si přečetli instrukce. Otevřeli jsme laptop a znovu jsme se podívali na původní zprávu od Johna. Ooo! Nyní už vidím, proč tu nejsou žádná jezírka. Přehlédl jsem jeden podstatný řádek. Teď, když jsme se řídili kompletními instrukcemi, hádejte, kde jsme skončili? Ano, správně! U jezírek, která jsme předtím nenašli. Ale i tak zde žádné čírky nebyly, i když jsme nyní věděli, že jsme na správném místě a hledali jsme pozorněji.

Tohle celé nedorozumění nás stálo spoustu času, takže jsme museli zapomenout na hledání rorýse domovního dále na jihu. Marc, Aled, Mike a Rob zamířili k letišti a k životu zpátky v severním Walesu. Otočili jsme svoje BMW na sever směrem k dalšímu dobrodružství.

Bylo skvělé pozorovat s kluky a užili jsme si spoustu zábavy stejně tak, jako jejich společnost. Ale nyní jsme se museli soustředit na dalšího nového ptáka pro The Biggest Twitch. Stále jsme neviděli orla jestřábího, a kdybychom tam jeli znovu, byl čas na to, abychom se pokusili aspoň o něco. A tak jsme se rozhodli, že to zkusíme aspoň cestou. Znovu jsme na neudržované cestě otestovali schopnosti našeho BMW. A vezměte jed na to, že tohle místo byla opravdová výzva! Po několika posledních dnech byla prašná, ale rovná cesta opravdu změna a my jsme se nahltali prachu. Těžké na tom bylo udržet aspoň trochu bezpečnou rychlost a bylo opravdu vyčerpávající řídit. Dostali jsme se až k místu určení a zbývalo nám ještě několik hodin denního světla. Ale nepotřebovali jsme ho. Po pouhých 15 minutách se nad rozpadlými ruinami hradu prolétl orel jestřábí a pak přistál na hromadě sutin. Byl sice daleko, ale nám to stačilo. Jen, co byl na seznamu nový druh, jsme byli pryč.

Znovu jsme projeli těžkou trasou směrem na sever a pak jsme to stočili na východ zpět do Trujillo. Brzy ráno následujícího dne jsme se pokusili udělat pořádek v několika nedokončených záležitostech. Stále jsme potřebovali strnada cvrčivého kvůli našemu seznamu z roku 2008 a chtěli jsme ho najít dnes. Martin Kelsey nám pověděl, že se obvykle vyskytují okolo jeho domu v El Recuerdo, takže jsme se pokusili znovu. Navzdory tomu, že minule jsme odešli s prázdnou. Náhodou jsme potkali Martina ve vesnici a bylo mu opravdu líto, že jsme měli takovou smůlu. Prošli jsme se strmou stezkou za jeho domem a brzy jsme měli strnada cvrčivého. Byl to krásný sameček, který seděl ve křoví a krásně zpíval.

Když jsme se otočili, abychom se vrátili, něco zaujalo naši pozornost v malé skupince stromů. Ten tvar vypadal, že tam nepatří. Když jsme zaostřili dalekohled, z tvaru se vyklubal sedící výreček malý. To je ale štěstí. Je obvykle těžké najít tyhle dobře maskované ptáky, když sedí během dne. Rozložili jsme stativ a prostudovali si každý detail. Pak jsme zavolali Martinovi a Claudii, abychom jim řekli o našem nečekaném úspěchu a také proto, abychom rozšířili informace pro každého, kdo by se chtěl přijít podívat.

Byl čas se posunout dál. Ještě jednou jsme poděkovali Martinovi a Claudii za jejich pomoc a pohostinnost a otočili jsme BMW zpátky k Madridu. Náš další cíl byl speciální a vzácný pták - nepolapitelný skřivan Dupontův. Tahle výprava měla v sobě dobrodružství navíc, protože ani jeden z nás tenhle druh ještě neviděl a to se nám v Evropě moc často nestává.

Byla to dlouhá a horká jízda, ale obvykle vysokou rychlostí po udržovaných cestách, polopouštní plání blízko Belchite jihovýchodně od Zaragozy. Řekli nám, že ubytování se tu bude hledat těžko, obzvlášť v blízkosti místa pozorování, takže jsme projeli několik měst v okolí a doufali jsme, že najdeme hotel. Ale nic tu nebylo. Vypadalo to, že budeme muset opustit oblast a čeká nás dlouhá jízda během těch pár hodin před tím spalujícím sluncem a že budeme muset vyrazit hodně brzy před úsvitem, o kterém nám bylo řečeno, že to je jediný čas, kdy ptáci zpívají. Tahle vyhlídka se nám moc nezamlouvala a tak jsme se v několika barech naší nejlepší, i když hodně ubohou španělštinou ptali místních a nakonec jsme našli muže, který věděl o místě o něco dál po cestě. Nebyli jsme si celkem jistí, co se týče směru, ale vyrazili jsme a brzy jsme našli čerpací stanici s cedulí hotelu. Nevypadalo to moc slibně, ale potřebovali jsme místo, kde bychom mohli zůstat a byli jsme blízko míst pozorování.

Tahle malá skupinka budov se nazývala Lecera, a když jsme se zeptali na hotel, přivítali nás s širokým úsměvem a řekli nám, že se právě otevírá. Převedli nás přes malý most a dozadu uličkami podél skryté stezky, za nimiž čekala řada malých, upravených pokojů, před kterými se rozprostírala zahrada. Náš pokoj byl doslova malebný a očividně úplně nový, jelikož všechno bylo téměř nepoužité. Místo jsme si rychle zamilovali a usadili jsme se tu. Hotel se jmenuje Rincon del Cierzo a jestli chcete pozorovat skřivana Dupontův, tohle je to pravé místo, kde zůstat.

Dalšího rána jsme vyrazili ještě za tmy a zamířili na pláně Belchite Plains, které byli téměř pouští, hledat při skřivana Dupontův. Přední světla nám osvětlila prašnou cestu a zaparkovali jsme kousek od ní. Otevřeli jsme okýnka a zachvěli se, jak se dovnitř vlil studený vzduch. Spolu s ním přišla také ptačí písnička skřivana. Zpívali z plna hrdla a my jsme horlivě naslouchali. Jak se naše uši přizpůsobily orchestru nad námi, rozeznali jsme i melancholickou píseň skřivana Dupontůvova. Dokonce ne jenom jednu, ale nejméně čtyři. Vyskočili jsme z auta a zůstali očarováni ptáky, kteří nad námi zpívali na křišťálově modré obloze, na které byly miliony hvězd. Kalandra a skřivánek krátkoprstý a menší plnili okolitý vzduch svými hlasy a spolu s nimi také skřivan. I když stále nebyla ani stopa po úsvitu, stáli jsme a vychutnávali si kouzlo okamžiku.

Měli jsme úplně promrzlé ruce, a tak jsme se vrátili zpět do auta. Zahřáli jsme se a čekali jsme na první známky úsvitu. Stačilo by nám aspoň na okamžik zahlédnout ptáka, pro kterého jsme přišli. Slyšeli jsme spoustu příběhů od jiných pozorovatelů, kteří sem chodili a také slyšeli volání tohoto vzácného a záhadného ptáka, ale nikdy se jim ho nepodařilo spatřit.

Jak začalo světlo zaplavovat východní horizont, vyšli jsme znovu ven z auta a začali hledat skřivana vysoko nad hlavou. Slyšeli jsme ho zřetelně, ale navzdory tomu, že jsme upírali oči i s dalekohledem mnohokrát k nebi všemi směry, nepodařilo se nám zahlédnout ani jednoho. Působilo to na nás, jako by si všichni ti pozorovatelé, od kterých jsme slyšeli příběhy, vymýšleli, a i když jsme následovali jejich stopy, nikdo z nás tohoto speciálního ptáka neviděl. Rozednívalo se rychle, ale ptáci zpívali dál, i když nám bylo řečeno, že zpívají pouze za úsvitu. Pokračovali jsme dolů po stezce ještě kousek za soustředěného hledání a kontrolování jakéhokoliv ptáka, který se vyskytoval kolem. Procházeli jsme skrz vegetaci, ale ptačí píseň pomalu utichala a začínali jsme panikařit.

Pak nám už zbýval pouze jediný: skřivan Dupontův seděl v malém, nízkém kusu podrostu a zpíval ze svého bidýlka. Skrz dalekohled jsme mohli zřetelně vidět jeho dlouhý jemně zahnutý zobák. Byli jsme u vytržení a úplně ohromení. Štěstěna nám přála. Dokonce se nám podařilo i udělat několik digitálních fotografií skrz dalekohled proto, abychom mohli dokázat, že tenhle druh se dá pozorovat i za denního světla. Pak náš ptáček seskočil ze svého místa a splynul s okolním podrostem. Nás nechal úplně ohromené. Pták číslo 1906 pro rok 2008 a pro nás oba životní druh.

Pak jsme zamířili na severozápad, kde jsme zažili nejlepší dobu následujících čtyř dnů. Pozorování zde bylo velkolepé. Prostředí Picosde Europa bylo zasazeno do vysoké nadmořské výšky. Nutno poznamenat, že z hlediska ohlédnutí se za celým rokem to nebylo zrovna časově efektivní. Přidali jsme jen 6 druhů a navíc nás to stálo spoustu peněz. Tím nechci říct, že bychom si to nevychutnali. Měli jsme krásný apartmán v male vesničce Basieda nedaleko Potes, kde byl nádherný výhled, když ho zrovna neblokovali nízko letící mraky. Teplota ale klesla na studené 4ºC , tady na horách nám to připadalo jako v zimě.

Během našeho prvního dne na místě jsme začali pozorovat kolem vesnice, jelikož jsme věděli, že by tu měli být krutihlavové, ale nebyli. Nicméně jsme byli za naše dlouhé hledání odměněni skvělým výhledem na budníčka horského. Tento druh jsme propásli o pouhých pár sekund, když jsme byli v Coto Doñana. Bylo skvělé ho nyní přidat na seznam.

Poté byl čas začít stoupat vysoko. Šplhali jsme po klikaté horské stezce do Fuente De, což je překrásné údolí, které končí strmou kamenitou zdí. Poté jsme opustili auto a jeli jsme lanovkou dalších 800 metrů během pouhých tří, žaludek svírajících, minut až k vrcholu. Tohle určitě není pro lidi se slabým srdcem. Na vrcholu jsme objevili úplně jiný svět. Pokud by vám dole byla zima, tak jak jsme ji cítili my, nahoře byl třeskutý mráz. Zem pokrývala hustá vrstva sněhu a mrazivý vítr nás doslova pálil. Okamžitě jsme na svůj seznam přidali kavče žlutozobé, protože tihle charismatičtí krkavci kroužili přímo nad stanicí lanovky.

Náš hlavní cíl zde byl pěnkavák sněžný, a tak jsme šli napříč sněžnými pláněmi. Nejprve byla cesta dobrá, ale potom nám začalo být jasné, že čím jsme dále a dále od míst, kam chodí lidi, tím je tu více čerstvě napadaného sněhu. Ptáci zde v podstatě neexistovali, ale pokračovali jsme dál. Věřili jsme tomu, že tu pěnkaváci někde budou. Kamzíci, což jsou hbití tvorové podobní kozám a jejich srst se dlouhou dobu využívá k tvorbě hebkých látek např. k čištění laku auta, zde byli úplně běžní a bez námahy si razili cestu měkkým sněhem. Najednou se přímo vedle nás, jakoby kouzlem, objevila skupinka pěvušek podhorních.

Jak se k nám tak potichu přiblížily? Tohle nám dalo naději, že uvidíme také pěnkaváky, a tak jsme pokračovali. Pár orlů skalních se ukázal nad převisem nad námi a my jsme v ohromení pozorovali, jak tito majestátní ptáci mají absolutní kontrolu nad svým nehostinným prostředím. Nad sebou jsme viděli hromádku, sněhem nepokryté suti. Vypadala dost podobně jako místa, kde jsme pěnkaváky viděli už předtím.

Ale brzy poté se změnilo počasí – nad nás se přihnal velký černý mrak, jak už to v těchto výškách bývá zvykem a nás v podstatě oslepil. Nebyla žádná naděje, že v těchto podmínkách se nám něco podaří najít, ale za to byla velká šance, že se můžeme navždy ztratit nebo zapadnout do nějaké průrvy. Následovali jsme své vlastní stopy, abychom se dostali do bezpečí. Na náš seznam jsme přidali jenom kavče žlutozobé, ale za to jsme byli promrzlí až na kost.

Následujícího dne se nám dařilo o něco lépe a podél vychozených stezek se nám podařilo zabodovat strakapoudem prostředním a krutihlavem. Bylo to okolo hezké vesničky Tudes nedaleko od místa, kde jsme přespávali. Strnad cvrčivý zde byl běžný a celou dobu jsme nadávali, že se nám ho nepodařilo tak dlouho najít. Náš původní plán byl, že ho najdeme bez problémů cestou k lanovce a že se také pokusíme najít pěnkaváky.

Ale jak jsme jeli směrem k lanovce, nebe se otevřelo a zalil nás doslova přívalový déšť. Stěrače nestíhaly spolupracovat, museli jsme zastavit, protože viditelnost byla v podstatě nulová. Co teď? Nyní nebyla žádná šance, že bychom našli nové druhy ptáků a pak jsme našli řešení svého problému - restauraci.

Za poslední dva dny jsme se moc dobře nenajedli. Naše pokusy o obstarání jídla sami pro sebe byly hodně chabé. Přinejmenším. Nebylo to překvapivé vzhledem k naší limitované španělštině. Poprvé jsme se do apartmánu vrátili s pizzou, ale zjistili jsme, že nemáme troubu. Poté jsme si řekli, že nám postačí dobrý hrnec kuřecí polévky. Když jsme ale otevřeli balení, zjistili jsme, že uvnitř je pouze kuřecí bujón. Vzhledem k tomu, že jsme byli úplně vyhladovělí, stejně jsme ho snědli. Takže nyní, vzhledem k tomu, že celý den byl vlhký a nepříjemný, byla touha po dobrém jídle opravdu neodolatelná.

Tohle místo se jmenovalo El Urogallo a zvenku vypadalo celkem dobře, takže jsme jen rychle proběhli slejvákem. Jak jsme se rozhlédli po vnitřku, přemýšleli jsme, jestli tu vůbec máme co dělat. Zdi byly doslova vytapetovány fotkami z loveckých trofejí, a když přišel majitel a vysvětlil nám, že jméno restaurace Capercailzie doslova znamená Tetřev, tak jsme si uvědomili, že jako pozorovatelé musíme zůstat a něco tady ochutnat. Nyní jsme si také uvědomili, že na spoustě fotografií je s těmi zvířaty právě náš hostitel. Navzdory našim očividným rozdílům byl muž opravdu přátelský a otevřený, a tak jsme si povídali o ptácích v této oblasti – hlavně o těch, které se dají ulovit a jíst. Nebylo pro nás zas až takovým překvapením, že takových to loveckých hospod už moc nezbývá.

Když nám předložili obří menu a rozsáhlý vinný lístek, oba jsme se rozhodli, že si dáme zvěřinu. Zatímco Ruth si konečně vybrala víno, já jsem prozíravě pil colu, jelikož jsem si uvědomoval, že budu muset řídit cestou zpátky. Jídlo bylo prostě znamenité. Nejenom chuť, ale také jeho prezentace na talíři. Omáčka, která nesla stejné jméno jako restaurace, byla krásným doplňkem na okraji talíře. Byla to místní specialita a doslova gurmánský prožitek pro turisty a cestovatele. Jak déšť venku pomalu ustával a my jsme byli úplně plní, přišel čas na to méně příjemné ... placení. Ouvej! Bylo to neuvěřitelně drahé. Ale potom, co jsme přežívali jenom o kuřecím bujónu, nám připadalo, že si to zasloužíme.

Počasí zůstalo hnusné a my jsme odsud přesto rádi vypadli. Picos jsme opustili 11. dubna a náš seznam obsahoval 1913 druhů. Naše poslední ráno nám odchod ještě ulehčilo. Pravděpodobně i proto, že počasí se na chvilku umoudřilo a přidali jsme si na seznam i vytouženého pěnkaváka sněžného. Nemělo žádný smysl přemýšlet nad tím, co by kdyby. Naše BMW překonalo hory a kopce a brzy jsme byli pryč. Texas nás očekával.

Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza