3. DÍL - Evropské jaro
17. - 18. březen, UK (Ruth)

Letištní rozvrh znamenal, že jsme se často vraceli na Manchesterské letiště předtím, než jsme vyrazili na další cestu s čerstvou kupou letenek. Měli jsme kvůli tomu rychlou přestávku a možnost vyspat se ve vlastní posteli. Zabalit se nanovo a vzít si vybavení na další fázi. Někdy jsme dokonce měli trochu času na nějaké to pozorování. Tyhle zastávky byly obvykle krátké a velmi hektické. Museli jsme během pár hodin vidět spoustu lidí a zařídit spoustu věcí. Ale tentokrát to bylo ještě kratší a zběsilejší než obvykle. Stalo se to znova – naše modré zavazadlo se ztratilo, ale ironicky za to nemohly země třetího světa, ale zmatek mezi letištěm London Heathrow a Manchesterským letištěm. Domluvili jsme to tak, aby nám ho doručili domů, do Llandudno, ale vzhledem k tomu, že jsme odlétali za méně, než 24 hodinu jsme se obávali, jestli stihne dorazit. Mezitím jsme vybalili zbývající kufry a vzali velkou igelitku špinavého prádla do místní prádelny, aby se tam rychle vypralo a usušilo. Možná si právě teď říkáte, že to je zbytečný luxus vzhledem k podmínkám, co vše jsme zvládli a čím vším jsme si prošli. Ale byla to jediná možnost, jak to stihnout před dalším odjezdem. Alan položil přeplněný vak do rukou pracovníka prádelny a chystal se odejít. Nezapomeňte, že zavíráme ve 4,30 hod, volal za ním, aby ho varoval, zatímco Alan už mířil ke dveřím.

Zbytek dne jsme strávili v mišmaši nevyhnutelných návštěv, emailů a telefonátů, abychom se dostali ke svému chybějícímu zavazadlu. Večer jsme zašli do hospody pro pozorovatele, abychom se setkali s nějakými známými. Bylo to jako vždy skvělé. Potkali jsme i pár přátel, kteří se kvůli tomu sjeli ze severního Walesu. Pití a konverzace nebraly konce, jak jsme vyprávěli jeden příběh z Afriky za druhým a oni nám vyprávěli, co je nového na pozorovatelské scéně v Británii.

Najednou mě přepadla nepříjemná myšlenka. “Alane, vzal jsi prádlo z prádelny?”
“Do prdele!” “Zapomněl jsem”. Zamumlal a úsměv se vytratil z jeho tváře.
“Já taky. Kdy otvírá ta prádelna?”
“V 9 hod”, odsekl. “ A my musíme být na letišti v 8. hod.”
‘Oh!’

Oba dva jsme si představili, jaké by to asi bylo pozorovat další dva měsíce pouze v tom oblečení, které máme právě na sobě.

"No, stejně teď už nemůžeme nic udělat," řekl Alan. "Chceš další drink?“

Musela jsem obdivovat Alanův pozitivní přístup, vždy viděl sklenici poloplnou. Když jsem nad tím přemýšlela, právě mu zazvonil telefon. Nějaký muž chtěl vědět, kam má donést naše ztracená zavazadla. Dali jsme mu adresu hospody a on dorazil za necelých 10 minut. Koupili jsme mu drink jako náhradu za ty problémy, které jsme mu způsobili. Situace začínala vypadat trochu lépe, a i když jsme neměli co na sebe, měli jsme aspoň svoje pozorovatelské příručky.

Další ráno jsme už čekali přímo vedle prádelny. John Roberts, náš dobrý přítel a neoficiální řidič, seděl ve svém autě s nastartovaným motorem, stejně, jako by měl únikové vozidlo ve filmu. Bylo už 9 hodin, ale pracovník prádelny stále nikde. Začínali jsme riskovat, že zmeškáme svůj let, ale najednou ležérně přicházel po cestě.

“ Přemýšlel jsem, co se s vámi včera stalo” poznamenal a otevřel.

Nemáme čas na vybavování. Zaplatili jsme, vzali své batohy a začali utíkat. John sešlápl plyn až na podlahu a my jsme vyrazili, jako bychom právě vyloupili banku. Stihneme to?

Když jsme se dostali k Manchesterskému letišti, vyrazili jsme z auta. Měli jsme sotva čas na to, abychom se rozloučili s Johnem a doběhli na odbavení. Oblečení jsme měli stále v pytlech z prádelny a vzhledem k tomu jsme otevřeli prázdné kufry a hodili vaky s oblečením na stůl vedle. Stále jsme popadali dech, když nám kontrolovali zavazadla. Nyní už jsme je naplnili čerstvě vypraným prádlem, které předtím bylo v modrých pytlech, ale potřebovali jsme ho na naší cestě do Afriky. Neměli jsme čas to nějak skládat, a tak jsme to vzali, jak to bylo. Během několika následujících týdnů jsme v zavazadlech našli spoustu věcí a oblečení, které nám nyní byly opravdu k ničemu.(Tablety proti malárii a síťka proti komárům s námi jede na Kypr?) Koho to teď zajímá? Byli jsme na letišti, měli čisté prádlo a chystali se odletět na Kypr.

19 – 25. března, Kypr (RUTH)

Obrovský Owen Roberts – hluboký hlas se ozval směsí všeho vítání na letišti v jihozápadním Kypru. Podívejte se na něj, jestli máte odvahu. Valil se jak velká voda a svou ženu Glyn měl po boku.

Alanův dávný přítel. Owen neztrácel žádný čas a vypustil palčivé poznámky o tom, jak se nějak zvyšuje počet kil soutěžících v The Biggest Twitch. Tenhle nárůst váhy byl důsledkem etiopské diety, kdy jsme jedli v podstatě jen těstoviny během 25 dnů dlouhého pobytu. Problém byl, jak budeme pokračovat v The Biggest Twitch vzhledem k našim špatným návykům a nepravidelnému času, co se týče jídla. Měli jsme jen málo tělocviku, z čehož vyplývalo, že naše oblečení na konci roku bylo o 2 čísla větší než to na začátku.

Zdržování letů a batožiny stále pokračovalo. Dostali jsme se až na parkoviště, holky šly vepředu a kluci vzadu. Glynis nás odvezla ten kousek do jejich nové vily ve vesnici Tala. Když nepočítáme Pafos headland, neviděli jsme je od té doby, co prodali svůj dům v Británii a odstěhovali se na Kypr. Takže jsme se těšili, až uslyšíme o jejich novém životě. Nejdřív jsme jeli do centra vesnice, kde byl kostel, obchod a hospoda. Shromáždili jsme se kolem malého náměstí a Glynis nějakým zázrakem nacpala jeep do malé uličky. Zajela ke kraji a všichni jsme vystoupili. Koukali jsme na stromy a modrou oblohu, který se rozpínala nad nimi. Byli jsme v malém olivovém sadu a v podstatě jsme ani nedýchali. Brzy jsme na tomhle podivném místě zaslechli známé pípání. Znělo to jako metronom a bylo nezaměnitelné. Výreček malý – byl to náš první nový druh na Kypru.

Owen a Alan se díky pozorování v severním Walesu spřátelili již před několika lety. Owen si užíval života plnými doušky a nikdy neodmítne žádnou společenskou událost. Jeho krásná dlouholetá manželka Glynis se také několikrát přestěhovala jen proto, aby našla perfektní pozorovatelskou lokalitu. Nejdříve do severního Walesu, pak do Pembrokeshire a nakonec do Lake District. Během toho spolu Alan a Owen udržovali kontakt a zůstali blízkými přáteli. Zatímco chudák Glynis musela vydržet všechny jejich výstřelky, když byli spolu. Jejich stěhování na Kypr se odehrálo jen pár týdnů před naším příjezdem, a tak jsme byli rádi, že se vše podařilo zorganizovat během tak krátkého času a těšili jsme se, až uvidíme jejich nový dům. A byl to opravdu parádní barák. Venku byl bazén, který vypadal opravdu příjemně. Kdyby venku byla zima, uvnitř byly krásné otevřené prostory s točitým schodištěm a na vrchním poschodí útulné ložnice.

Další ráno za úsvitu jsme mohli plně ocenit výhled z tohoto drahého domu na pole a slavný maják Pafos. Malé ostrůvky slunečního svitu ozařovaly žluté polní kvítí a stezku mezi řadami olivového sadu. V dálce jel po prašné cestě starý traktor a za ním se zvedal oblak prachu. Výstavba se zde zrychluje alarmujícím tempem a vlastně nejen tady, ale na celém Kypru. Nyní byl však výhled idylický a předestíral venkovskou krajinu. Chápali jsme, že se Owen a Glynis dokázali odpoutat od upršené Británie.

Neměli jsme čas, který bychom mohli ztrácet, a tak jsme si dali brzkou snídani a zamířili k majáku. Byli jsme necelého půl metru od rozbouřeného moře, když jsme to stočili doprava. Zaparkovali jsme auto a dále šli pešky. Prohlíželi jsme si kameny, které zaplavoval příliv, jak jsme šli dál. Jen pár dní předtím, než jsme dorazili, byla na tomto místě hlášena malá skupinka kulíků větších, kteří zde zimovali. Ale s každým uplynulým dnem jich stále vice odlétalo na sever, kde mají svoje hnízdiště. Zbyl tu ještě nějaký? Samozřejmě, měli jsme 4 páry očí. Zahlédne aspoň jeden z nás něco?

Prošli jsme kolem dalšího pozorovatele, který šel opačným směrem. Byl to nepochybně Brit. Měl šortky, neměl opálené nohy, měl sandály a v nich ponožky. My, Briti, vždycky vypadáme stylově, když nejsme v deštivém prostředí. Viděl něco? Ne, ani jednoho. Pokračovali jsme v cestě a najednou začala Glynis volat, protože zpozorovala pohyb mezi kameny na pobřeží o něco dál. Nastal moment paniky, když jsme vytahovali objektivy a seřadili jsme se jeden za druhým, abychom se mohli podívat. Osamělý kulík větší přeskakoval mezi kameny na hranici vln. Panika už skončila a my jsme se pečlivě přesunuli mezi kameny, abychom měli lepší výhled. Zatímco se ptáček pískové barvy krmil, uložil a pak usnul na jedné noze, my jsme ho na dálku pozorovali pomocí digitálního přiblížení.

Další ráno jsme strávili pozorováním v ruinách okolo majáku Pafos, v části města, která byla všeobecně známá jako Kato Pafos. V téhle oblasti byla římská architektura a volně přístupné mozaiky. Bylo to opravdu neobvyklé prostředí k pozorování, a proto se tu mísila zvláštní skupinka turistů, historiků a zvědavců na jedné straně, a pozorovatelů, či biologů na straně druhé. Byl to opravdu zvláštní mix a spousta z nich byli Briti. Pozorovatelé prohledávali stezky kvůli vrabci pokřovnímu nebo strnadu šedokrkém bez nějakého většího zájmu o historii. Chocholouši obecní se ozývali z prašných stezek, které lemovaly zvedající se městské zdi. Strnadi luční vydávali svoje volání z voňavých keřů na každém rohu. Ale my jsme se museli snažit o něco více, abychom našli nějaké pěnice turecké a bělohrdlé. Z nějakého důvodu tohle prostředí vytrácejících se starých ruin způsobovalo, že všichni tihle ptáci působili nějak víc speciálně, když jsme je přidali na svůj seznam, který nyní čítá 1852 druhů.

Další den byl opravdový závod o ptáky. Doma, v severním Walesu, obvykle nesmíme chybět v závodech o ptáky, které se konají v lednu a březnu. Tohle bylo poprvé, kdy jsme to já i Alan zkoušeli na Kypru. Vypadalo to jako skvělý způsob, jak rychle rozšířit svůj seznam. Ještě před úsvitem jsme všichni čtyři mířili do nedaleké vesnice Kallepia, abychom vyzvedli Colina Richardsona. Colin se přestěhoval na Kypr v roce 2007 i se svou ženou Sylvií a nyní je oficiální rekordman ostrova. Kombinace jeho a Owenových znalostí vypadala jako dobrý základ pro skvělé skóre. Vzhledem k tomu, že jsme všichni byli jeden tým v jednom autě, soupeřili jsme jenom s časem a celkovým počtem pozorování, které zapsali Owen, Glynis a Colin minulý rok.

Colin byl jako baterka, jednoduše řečeno. Byl to Scotův člověk, který obvykle působil hodně rezervovaně. Jak ale den pokročil, uvědomili jsme si, že sice má dost ostré vtipy, ale za to je nadšený pro naši věc. Často rýpal dost ostrými poznámkami a nám nějakou dobu trvalo přemýšlení nad tím, co jsme udělali špatně, než jsme si uvědomili, že si z nás dělá legraci. Sestavil plán, který maximalizoval naše pozorovatelské příležitosti na jižním pobřeží řeckého Kypru. Neměli jsme čas, který bychom si mohli dovolit ztrácet.

Počasí nebylo zrovna nejlepší, když jsme se vydali ven do temnoty. I v týmu, kde jsme všichni měli čelovky, jsme sotva mohli vidět siluety stromů kymácejících se ve větru. Byli jsme už v náladě, když jsme vyrazili do čerstvě vyrostlých travin ve Fassouri, blízko základny královského letectva v Akrotiri. Tahle relativně malá travnatá oblast je na jedné straně obklopená eukalyptem a na druhé písčinami. V zimě a brzy z jara se tahle oblast mění na bažinaté louky, ale jak probíhá jaro, ostrov je stále sušší a sušší a poskytuje oázu mnoha ptákům, zatímco zbytek ostrova je úplně suchý a prašný. Naštěstí dnešní ráno bylo aspoň trochu výjimkou, jelikož stromy většinu deště vsákly. Brzy jsme začali přidávat ptáky na náš dnešní seznam: cetii jižní, rákosníka obecného, proužkovaného a tamaryškového, vodouše štíhlého a kropenatého, čírku modrou a obecnou, chřástala vodního, frankolína obecného, dudka chocholatého a motáka pochopa. Byl to parádní start závodů o ptáky.

Narazili jsme na místního kyperského pozorovatele, který pracuje zde ve Fassouri. Byl zvědavý a vyptával se, co hledáme na všech možných pozorovacích místech. Vysvětlili jsme mu princip fungování našeho ptačího závodu. Vypadal, že má spoustu otázek, protože tahle myšlenka není moc známá mezi místními. Mluvili jsme o ptácích, které tu běžně viděl a on jen tak mezi řečí zmínil 26 jeřábů panenských, které nad ním přelétali přímo včera. Všichni jsme zůstali čumět s otevřenými ústy. Tihle vzácní ptáci se považují za raritu, už když je člověk uvidí migrovat během podzimu, ale vidět je během jara, to je opravdu výjimečné. Je si tím opravdu jistý? Nemohl by si je splést s více běžnými jeřáby popelavými? Abychom rozlouskli tenhle oříšek, pozval nás do malého doškového posedu blízko vody. Ve stínu uvnitř rozevřel svůj laptop – vyspělou přenosnou technologii uprostřed polorozpadlé boudy, kterou držel pohromadě výplet z místní trávy. Jak bizarní! Ukázal nám své fotografie. Nejúchvatnější fotky rozzářily svět. Křišťálově čisté akční fotografie dělané opravdu z blízka zachycující všechny dramatické detaily. A na všech byl nepochybně jeřáb panenský. Byli jsme ohromeni. Ale nebyl čas se zdržovat. Museli jsme se odtrhnout od téhle úchvatné prezentace.

Spěchali jsme k Zakakimu, abychom zkontrolovali chodník u bazénu. Malá nákladní auta byla na cestě do blízkého přístavu Nicely metr za námi, když jsme se seřadili podél cesty, abychom se mohli podívat úzkou štěrbinou ve vysoké trávě. Za tímto přírodním závěsem se rozléhala vodní plocha osídlená plameňáky růžovými a pisilami čáponohými, kteří si zjevně vůbec nevšímali nedalekého zvuku aut. Najednou jsme zaslechli hlasité pískání moudivláčka lužního, který prosvištěl kolem. Otočili jsme se právě včas, abychom ho zahlédli, než zmizel v trávě. Dnešní pták číslo 50.

Samozřejmě žádný ptačí závod není kompletní bez pořádného lovu, a tak jsme spěchali, abychom se dostali do Ayia Napa’s, které je přímo za městem na zarostlém úbočí kopce obklopeno vysokou trávou. Touhle dobou se obloha krásně vyjasnila. Modrá obloha nad hlavou a zářící slunce znamenalo, že jsme pomalu odkládali vrstvy oblečení, až jsme zůstali jenom v tričku a kraťasech. Záře nám vadila do očí, a tak jsme si je zakrývali aspoň rukou, když jsme se snažili si prohlédnout okolí. Ostrůvky voňavé trávy maskovaly všechen pohyb v okolí a hlavně dolů svahem. Ťuhýk běločelý se ukázal na vrcholu a tak putoval přímo na náš seznam.

Pevný, kovový plot obklopoval celou oblast a my jsme se opřeli přímo o něj, když jsme zaostřili dalekohled skrz mezery v pletivu, abychom si vychutnali rychle přibývající ptáky včetně pěnice dlouhozobé, strnada šedokrkého, skalníka modrého a pěnice turecké. Náš denní seznam letěl nahoru raketovou rychlostí, ale Colin se stále obával. Zkontroloval hodinky a popohnal nás vpřed.

Další zastávka byla v Cape Greko, je to nejvýchodnější bod, který jsme mohli na Kypru navštívit bez toho, abychom přešli na tureckou část ostrova. Museli jsme projít něčím, co by se dalo nazvat “území nikoho”. Byla to malá kamenitá oblast, která se mírně svažovala, bylo to tu trochu cítit napětím. Nedalo se to ale porovnat s opravdovým “územím nikoho”. To, co téhle oblasti chybělo na svazích, doháněla ptáky: bělořit kyperský, bělořit plavý, bělořit okrový, kteří se předháněli o místo na nejvyvýšenějším a největším kameni v trávě. Migrující druhy ptáků, které čerstvě přilétly, se zde musely zdržet na noc - skřivánek krátkoprstý a orebice čukar běhali po zemi, rorýsi velcí létali vzduchem a Owen zaslechl ťuhýka rudohlavého.

Alan nikdy nezmešká příležitost na pozorování racků a tak rozložil dalekohled a začal prohledávat mořskou hladinu. Brzy našel dospělé racka černohlavého. Seřadili jsme se, abychom všichni dostali svůj příděl těchto ptáků s velkým zobákem. Pak na pláži Kermia byl přesně 7x racek Audouinův, kráčeli v řadě za sebou pískem. Ale ani tentokrát jsme neměli moc času se zastavovat. Tohle je přece závod.

Vystoupili jsme se v Oraklini Pools, která navzdory hlasitým budovám všude kolem udržovala svou reputaci. I když jsme mohli dalekohledem pozorovat i banku, Alan a Owen chtěli blíž. Přeskočili přes plot, prošli opatrně kolem podél bažinaté části pozemku a totálně při tom ignorovali, že jsou mokří a zablácení nebo to, že by potenciálně mohli přijít o boty. Najednou Owen zakřičel, když zahlédl na okamžik chřástala na dalekém břehu. Alan spěchal, aby mu mohl šlapat na paty a zahlédl aspoň ocas předtím, než se vytratil. Ale nyní jsme se dostali do prekérní situace. Nejenom, že aspoň tři z nás museli vidět každého ptáka, který se měl počítat pro dnešní závod, ale než jsem se k němu mohla dostat, nemohli jsme ho ani zapsat do The Biggest Twitch. Nic mi nezbývalo, musela jsem je následovat. Vzhledem k tomu, že jsem měla o dost kratší nohy, nemohla jsem jít jejich cestou, ale musela jsem je rychle dohnat, a tak jsem musela jít zkratkou.

Dostávat se k nějakému ptákovi ve mě vždycky vyvolá pořádný nával adrenalinu. Plížení se z jedné skrýše do druhé a nenápadné vykouknutí. Samozřejmě se stalo to, co bylo nevyhnutelné – uklouzla jsem, zamotala se ve vysoké trávě a skončila v bahně. Švihla jsem s sebou a plácala se směrem k Alanovi a Owenovi. Všichni jsme hledali ptáky ze všech sil. Pohyb! Tam! Několik metrů nalevo se znovu ve vysoké trávě ukázal pták. Vychytralý samec chřástala malého. Pták č. 85 na dnešním seznamu a hezký přírůstek na náš celkový seznam. Je vtipné, jak najednou trochu bláta nevadí, když se na scéně objeví hezký úlovek, i když Owen mě přinutil se očistit předtím, než mi dovolil nasednout zpět do jeho auta.

Čas nyní ubíhal až příliš rychle, takže Colin rychle pokračoval v cestě. Naše další zastávka byla jenom rychlovka v Larnaku a bylo to opravdu šílené. Nejenom, že jsme měli přímý výhled na dvě jezera, ale ještě k tomu i skvělé místo, kde jsme se mohli pohodlně ukrýt a sledovat je. Colin, Glynis a Owen se probírali skupinkou racků stříbřitých, zatímco Alan a já jsme se bavili hledáním racka tenkozobého a potápky černokrké, oba dva byli novinkou na našem seznamu.

Touhle dobou už jsme hodně zaostávali za Colinovým drsným rozvrhem, takže jsme se vydali cestou zpět na západ tak rychle, jak to zpomalovací retardéry na cestě dovolily. Rychlá zastávka v Aspro Pools nám přinesla několik nových druhů. Zběsilá odbočka na kopce nad Pafosem nám přinesla zvonohlíka, lindušku rudokrkou a vlaštovku skalní právě ve chvíli, kdy se světlo začalo vytrácet. Zbývaly nám poslední minuty denního světla, když jsme si razili cestu k pobřeží. Blízko letiště na vyhlášeném místě pro dytíka úhorního, jsme našli ukecanou černou šmouhu no a pak, když zbývalo posledních pár sekund denního světla, rozeznali jsme temné obrysy kalouse pustovky, která přelétala nad pláží Mandria - pták č. 106 na dnešním seznamu. Je tohle nový rekord?

Zavezli jsme Colina domů ve stavu vyčerpání a satisfakce. Když jsme zastavili před jeho domem, sousedství, které obvykle nebylo ničím zajímavé, bylo plné zvuků volání výrečka malého. Závod byl stále v plném proudu a energie se nějak objevila. Vyrazili jsme z auta a za pomoci světla z pouličních lamp jsme byli schopni najít dokonce dva jedince výrečka malého na drátech elektrického vedení. Pták číslo 107 pro seznam dnešního dne. Něco na nich ale bylo zvláštního. Není tomu tak, že ptáci obvykle sedí namačkaní jeden vedle druhého spíš než na sobě? Když jsme si uvědomili, co dělají a že by mohli ocenit trochu soukromí, tak jsme diskrétně odstoupili a vevnitř jsme si dali vychlazené pivo na oslavu. Colin vytáhl svoje zápisky z předešlého roku. Dobré zprávy! V roce 2007 pozorovali pouze 103 druhů. Jejich rekord jsme překonali o 4 druhy.

Jak do nás vklouzlo další kolo piv, Colinova žena Sylvie dorazila domů a my jsme přesunuli svoje oslavy do vesnické hospody. Sylvie se okamžitě ujala vedení v objednávání jídel a netrvalo dlouho, než byl náš stůl plný místních specialit. Hummus a tzatziki, čerstvý salát, čerstvý horký pitta a šťavnaté horké jehněčí. Všechno jsme to zalili místním silným červeným vínem. Sylvie se také ujala o rozhodování v zasedacím pořádku. Rozdělila nás od sebe a zakázala mluvení o ptácích, protože sama není pozorovatelka. Snažila se nás povzbudit v debatě o dětech, vesnickém životě, politice a v podstatě o čemkoliv jiném než o pozorování. Ale vzhledem k tomu, že 5 z 6 z nás právě zažilo takový den, bylo nevyhnutelné, že konverzace se bude točit kolem ptáků. Promiň, Sylvie.

Náš zběsilý závod o ptáky posunul náš seznam na 1860 druhů. Ale stále v něm byly nějaké mezery, které bylo potřeba vyplnit zde na Kypru. Minimum času jsme strávili přímo na pevnině a vzhledem k tomu, že dravci byli vysoko na našem seznamu priorit, zamířili jsme do vnitrozemí, abychom se šli podívat na místa, kde je vysoká pravděpodobnost úspěchu je vidět. Owen nás vzal do Episkopi valley, a my jsme se motali strmými stezkami, dokud jsme nenarazili na malebnou vesničku, která vypadala jako vystřižená přímo z turistického průvodce. Tohle místo mělo na cestách prostor akorát tak pro osla s vozíkem. Určitě ne pro Jeep 4x4. Staří muži zde seděli pokojně před svojí partičkou šachu a kolem domu rostly rudé pelargonie. Staré ženy, oblečené celé v černém, se vracely domů z kostela, který byl níže cestou. Tohle dělají už od nepaměti a určitě to nehodlají změnit jen kvůli tomu, aby udělaly místo hlasitému Jeepu.

Jak se cesta klikatila mezi baráky a jak se hlavní cesta křížila s vesnickou uličkou, vesnice byla stále méně a méně zřetelná. Glynis se snažila vzpomenout si, zda musíme jít druhou nebo třetí odbočkou, abychom se dostali do otevřené krajiny. Owen není zrovna známý svou trpělivostí a jeho frustrace pouze rostla, když jsme zase ztratili trochu času tím, že jsme odbočili na nejbližší cestu. Nevyhnutelně jsme jeli špatně. Klikatá stezka se změnila na kamenitou, po které skákaly kozy, museli jsme se otočit. Vzhledem k tomu, že tu ale bylo málo místa, musel to být precizní manévr. Owen opatrně zacouval na něčí příjezdovou cestu. Na obou stranách našich zpětných zrcátek byly nerovnoměrně vysoké květiny obklopené bytelnou kamennou zdí, které téměř zakrývaly úzkou příjezdovou cestu. Někdo byl očividně pyšný na svou zahrádku. Motor hlasitě jen řval, když jsme couvali směrem do kopce. Pak Owen zabrzdil ruční brzdu, úplně otočil volantem a nechal auto sjet o kousek dolů jen za pomocí gravitace.

Pod naším autem se ozýval zvláštní, nepříjemný zvuk. Zastavili jsme a pokusili jsme se vycouvat. Ozvalo se ještě více strašlivého zvuku, ale nikam jsme se nepohnuli. Pokusili jsme se jet znovu dopředu, ale ozvalo se jen vice hluku. Alan otevřel svoje dveře a podíval se dolů. Nějakým způsobem se nám podařilo vjet s autem na zíďku sestavenou z kamenů, na které byly už vzpomínané květiny. Tyhle “odolné” zdi naše auto rozebíralo celkem s přehledem.

“Který idiot by postavil takovou zeď přesně na místě, kde je úplně zjevné, že se zde bude člověk potřebovat otočit?” Owen už byl pořádně vytočenej, protože jsme odbočili špatně a naše vtipkování o právě probíhající přestavbě cizí zíďky mu celkem dost přidávalo.

‘Owene!’ ozvala se Glynis tónem, jakým to umí jen ona. Ten tón změní jejího manžela z vytočeného do ruda rozžhaveného na něco, co se spíš podobá ospalému křečkovi. Alan a já jsme se zakousli do jazyka, abychom se udrželi od dalšího výbuchu smíchu a zhoršili tak situaci ještě víc.

Ale jak vyprostíme auto? Couvání nepřicházelo v úvahu, a tak jsme se všichni houpali nahoru a dolů, zatímco Owen pomalu sešlapával plyn. Auto se pomalu posouvalo kupředu až do té doby, než jsme s hlasitým zapraskáním a zaskřípěním sjeli dolů z kamenité zídky a byli jsme zpět na cestě. Uff! Díky bohu za teréňáky! Podívali jsme se z okýnka. Poškození nevypadalo zas tak strašně, jen pár pomačkaných květin a malá kupička kamení na cestě. I když nás majitelům asi prozradí stopa pneumatiky přímo uprostřed jejich ceněné květinové zahrady.

Vrátili jsme se zpět na hlavní cestu a zamířili jsme do výše položených oblastí. Cesta se začala klikatit nahoru po Troodos Mountains a příroda se změnila z jednoho křovinatého podrostu na hustý les a pak na jehličnatý les jak jsme stoupali stále výš a výš, i když teplota se držela stále na spalujících 28˚C. I když to při téhle teplotě vypadalo hodně nepravděpodobně, ve skutečnosti tohle byl lyžařský rezort na Kypru a domov kyperské lyžařské organizace. Mohli jsme tu strávit ráno lyžováním dolů svahem a po poledni se vyhřívat na sluníčku na pláži. Na to ani jeden z nás neměl čas, jelikož zde stále byli ptáci, kteří čekali, až je budeme pozorovat. Na místě určení tu nebyla žádná cedule ani vývěska. Jediné, co nás čekalo, byla dlouhá cesta lesní stezkou směrem z vesnice Troodos. Cestou jsme si na seznam přidali křivku obecnou a šoupálka krátkoprstého, ve kterého jsme doufali.

Jeli jsme dolů kopcem a zastavili jsme se v Plates, což je stanice na kopci, známá pro své třešňové sady a zpívající slavíky obecné. Tohle místo se stalo známým také kvůli svým koláčům. Například kvůli jablkovému koláči, které jsme si cestou vzali a byl to ten nejlepší, jaké jsme za celý rok jedli. Změnili jsme bojovou taktiku zde v oblasti. Owen měl v rukávu ještě jednoho dravce, takže jsme si pro jistotu zavolali na naší cestě zpět do níže položených oblastí. Auto jsme odstavili u krajnice a během té hodiny, co nám ještě zbývala, jsme vystoupili a prohlíželi si pozorně holé úbočí kopce. Byl to spolehlivý způsob, jak pozorovat orla jestřábího. Vzhledem k tomu, že přístup do oblasti byl zakázán, museli jsme si vystačit s dalekohledem u silnice. Nejdřív se před námi neobjevil žádný z nich. Ale poté jsme uviděli malou černou skvrnku, která mířila směrem k nám. Jak se postupně přibližovala po obloze, začali jsme postupně rozpoznávat rysy predátora. Měl jisté znaky orla, ale když se přibližoval stále blíž a blíž, mohli jsme celkem lehce rozeznat, že se jedná o káni bělochvostou.

Tenhle impozantní pták byl na našem seznamu také novinkou, takže jsme nemohli být moc zklamaní, ale nebyl to druh, ve který jsme doufali. Vyzkoušeli jsme všechna pravděpodobná místa výskytu, dokonce i ta nepravděpodobná, ale štěstí nám nepřálo. Vypadá to, že každá ze zemí, kterou navštívíme, si pro sebe nechá nějaký druh, kterého nenajdeme, ať se budeme snažit sebevíc. Vypadalo to, že v případě Kypru to bude orel jestřábí. Byli jsme sice zklamaní, ale neztratili jsme naději. Stále je tu šance, že budeme jednoho pozorovat ve Španělsku. Snad jsme to právě nezakřikli.

Pokračovali jsme níže po té samé cestě na nedalekou solnou pláň. Tahle rovná a nehostinná oblast slané vody za normálních okolností přitahuje jen málo druhů kromě každoroční návštěvy plameňáků růžových. Ale jak jsme prozkoumávali otevřenou pláň, zahlédli jsme uprostřed mihotající se šedé hejno velkých ptáků. Na tuhle vzdálenost a ještě v kombinaci s rozpáleným vlnícím se vzduchem jsme mohli jen těžko rozeznat nějaký detail. To, co jsme věděli, bylo, že v dálce je 26 velkých, šedých ptáků. Dokonce to vypadalo, že spolu tančí v nějakém organizovaném vzoru. Zvedali nohy a křídla, nebo vyskakovali do vzduchu. Co jiného to může být než jeřáb? Mohl by to dokonce být jeřáb panenský, kterého jsme nedávno viděli Fassouri? Víceméně odpovídala velikost, barva i chování. Svou identifikací jsme si byli celkem jistí a tak jediné, co zbývalo, byl lepší výhled pro potvrzení.

Byli na dohled. Tohle by byl dobrý moment na to, naskočit zpět do auta a pokračovat. Mohli jsme si prostě na solné pláni odškrtnout 26 jeřábů panenských, ale chtěli jsme mít lepší výhled, a proto jsme sbalili dalekohledy a zamířili do spalujícího horka. Bez ohledu na polední slunce, které nám žhnulo nad hlavami, jsme kráčeli napříč šedou prašnou půdou a říkali jsme si, že to není daleko. Občas jsme se prodírali cestou nepřátelskými křovinami, které se zde nějakým zvláštním způsobem dokázaly udržet. Jednou za nějakou chvíli jsme zastavili, abychom rozložili dalekohled a podívali se na ně. Ale bez ohledu na to, jak daleko jsme šli, zůstali stále stejně nejasní a vzdálení. Utřela jsem si pot z čela a snažila se ignorovat potůček, který mi tekl mezi lopatkami. Proč jsme si s sebou nevzali žádnou vodu? Pořád jsme šli dál a dál. Za celou dobu nezafoukal ani vánek, a pokud nepočítám praskání solné krusty pod našima nohama, bylo naprosté ticho. Pokračovali jsme stále dál vyprahlou krajinou.

Jak jsme se dostali blíže ke středu, vzdali to dokonce i ty nejtvrdší a nejdrsnější rostliny, a my jsme už zanechávali jasně viditelné stopy v solné krustě. Aspoň, že jsme museli zastavit. Půda pod nohama byla totiž stále měkčí a měkčí. Blíž už se nedostaneme. Je čas na verdikt. Byli to oni? Alan rozložil dalekohled a podíval se. Pro nás to bylo stále moc daleko, abychom je identifikovali pouze s dalekohledem, a tak jsme pořád čekali na verdikt.

“Eee, podíváš se, Owene” řekl Alan nenuceně. Owen zastavil a podíval se do objektivu.
“Oh” řekl zvláštním tónem. Touhle dobou jsme já i Glynis doslova nemohly vydržet na místě. Chtěli jsme vědět, v čem je problém a o co se jedná.
“Volavka polepavá!”přišla mumlavá odpověď. “Šli jsme celou cestu až sem, abychom viděli volavku popelavou!”

Krutá realita nás dostihla až příliš tvrdě. Bez ohledu na to, jak moc bychom se snažili, určitě se nám z volavek nepodaří vytvořit žádného jeřába. 26 šedých ptáků ve skupině, kteří spolu ještě i tančí. Co to je za krutou náhodu? Je neobvyklé vidět takhle velkou skupinu vůbec pohromadě, pokud se jedná o volavky popelavé. A ještě k tomu se chovaly tak podivně. Nepochybně jsme měli dost času zatím přemýšlet, když jsme kráčeli zpět k autu. Nyní ta cesta vypadala opravdu nekonečně.

Naštěstí naše pozorování na Kypru neskončilo takhle pochmurně. Když jsme zabalili, ještě jednou jsme navštívili Pafos. Na svůj seznam jsme stihli připsat konipase citronového, než nás Owen a Glynis odvezli na letiště. Rozloučili jsme se s nimi s celkovým počtem 1870 druhů.

Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza