27. února – 16. března, Ghana (Alan)

Pozdní odpoledne 27. února jsme přistáli v hlavním městě Ghany jménem Accra. Zde jsme očekávali, že svůj seznam pořádně rozšíříme, protože Západní Afrika byla místem pobytu mnoha druhů, které se nedaly pozorovat nikde jinde. Při vystupování z klimatizovaného, pohodlného letadla nás přímo do obličeje praštila vysoká vlhkost a teplota. Okamžitě nás polil pot a byli jsme úplně promáčení. První věc, kterou jsme si uvědomili, byla, že jsme vůbec nikde neslyšeli o obrovských plakátech, které zde visely na budovách. Byly výrazné a varovaly lidi před sexuálním zneužíváním dětí. Byl na nich obtloustlý muž natahující se za malým klukem. Ghana si nepochybně nebere servítky.

Při opouštění letiště jsme hledali muže, který drží ceduli s naším jménem. Byla jich tam spousta, ale žádný nehledal nás. A tak jsme tam seděli, zatímco všichni ostatní se už posetkávali se svými průvodci a namířili si to do šíleně vypadající dopravy. Pořádně jsme si zavařili, když vezmu v potaz, jak málo jsme věděli o zemi, do které jsme dorazili. Během prvních dvou měsíců The Biggest Twitch jsme neměli moc času zjišťovat něco o Ghaně. Ani jeden z nás zde předtím nebyl a dokonce ani jsme nestrávili žádný čas v žádné podobné zemi. Gambii jsme si sice hodně užili, ale to bylo něco úplně jiného. Věděli jsme, že to zde bude horké a vlhké a také to, že obchod s otroky zde měl významnou historickou roli, ale to bylo asi tak všechno. Ještě více znepokojivé bylo to, že jsme se nestihli ani podívat do velké pozorovatelské příručky, i když jsme věděli, že se zde dá pozorovat velké množství nových druhů.

Tak, co teď? Vypadalo to, že naše pozemní spojka si nás asi nevyzvedne. Uviděli jsme nějaký kamarádský typ a tak jsme ho zastavili a zeptali jsme se, kolik by asi stála cesta do našeho hotelu. Naštěstí už jsme věděli, jak se jmenuje, i když jsme neměli ani ponětí, kde se nachází. Náš přítel byl Rakušan, který zde pracoval. Znal holandský hotel a také nám řekl, kolik nás to bude stát. Zhluboka jsme se nadechli, překročili bránu letiště a vstoupili do chaosu Accra. Okamžitě nás obklopila skupinka lidí a všichni nám navrhovali, jaké cestování bude pro nás nejvýhodnější a komu máme zaplatit. Prodrali jsme se uličkou taxikářů, až jsme spatřili srdečně vypadajícího řidiče, který se zeširoka usmíval. Samozřejmě, že nás může vzít, ale cesta tam je dlouhá. Tak kolik? Zeptali jsme se. Naštěstí náš přítel z Rakouska nám řekl, že je to rozumná cena a tak jsme si potřásli rukama a nastoupili jsme dovnitř.

Náš přátelský řidič byl opravdu hodný a cestou nám ukazoval zajímavá místa a oblasti, jak jsme se prodírali dopravou, která vypadala téměř jako zácpa. Byl tam hluk, smrad, horko a vlhko - útok na všechny smysly. Podniky byly stejně přeplněné jako cesty, hemžily se lidmi, kteří nosili všechno od ovoce, přes bambus a barevné oblečení, až po mrtvé prase, pytle s pískem a další neidentifikovatelné věci.

Doprava se začala trochu zrychlovat, když jsme se vzdálili od centra, ale stále tu bylo opravdu plno. Konečně jsme se dostali až k našemu hotelu. Byl to pozemek uprostřed několika prázdných pozemků, které vypadaly, že se připravují, aby se tam začalo stavět. Můžu odpřisáhnout, že hotel působil jako bytový dům přímo od nás z Británie. Když jsme ale vešli dovnitř, byli jsme mile překvapeni. Bylo to tu hezky vyzdobené a obsluha byla opravdu přátelská.

Odložili jsme si kufry a zamířili jsme přímo na bar, abychom si dali nějaký chlazený drink. Po našem šíleném startu do The Biggest Twitch, který byl opravdu vyčerpávající, jsme se už nemohli dočkat, až nabereme trochu nových sil a odpočineme si. Stále zbývalo několik dní před tím, než Iain Campbell a Sam Woods dorazí spolu s Tropical Birding. Vzhledem ke všem bezpečnostním problémům ve zbývající části Západní Afriky, bylo opravdu skvělé, že Ghana nabízí jak ptáky, tak infrastrukturu, která splňovala vysoké nároky komerčního pozorování a tak se můžeme znovu setkat. Byla to ideální šance na to, aby náš seznam západoafrických ptáků pořádně narostl a také na to, abychom si užili trochu zábavy.

Setkali jsme se se vstupní kontrolou. Vypadalo to totiž, že na letišti došlo k nějakému zmatku, co se týče přidělení. No nic, přežili jsme. Dobrá zpráva byla, že se jim podařilo sehnat místního průvodce na 29. února – náš bonusový den. Vzhledem k tomu, že 2008 byl přestupný rok, mohl nám nabídnout nějaké bonusové pozorovací stanoviště v blízkém okolí.

Jedno nesporné plus Ghany byla její zeměpisná šířka. Nikdy zde není světlo příliš brzy a tak jsme pozvolna začínali až okolo 7 hodiny ráno. Náš mladý průvodce Kalu dorazil těsně před sedmou v taxíku a pak jsme se vydali východně od hotelu. Doprava byla pomalá, což nám umožnilo pozorovat více pouličního života. Všimli jsme si, že je tu celkem dost obchodů, které prodávají to, co by se dalo nazvat jako “téměř nefunkční vozidlo”. Všichni znáte ten typ auta – je natřený výraznou barvou, přidělán ke kolotoči, pomalován barevnými zajíčky, motory, psy a podobně, aby se do něj mohlo usadit dítě a jezdit dokola na kolotoči. V Ghaně byly celkem velké. Ale vůbec jsme cestou neviděli žádnou plně zařízenou pouť.

Kalu nám vysvětlil, že tohle není průvod barevných autíček, ale průvod rakví. Byli jsme ohromeni tím množstvím tvarů a barev, zvláště když uvážíme, že doma v Británii jsou rakve tak elegantní a strohé. Ale proč měli rakve tvar jako kráva, loď, lev nebo jiné? Byla to volba zesnulých, vysvětlil nám Kalu. Ve své poslední vůli uváděli také, v jaké rakvi chtějí být pohřbeni. Často je to mělo nějak symbolizovat, a proto kupříkladu rybář mohl být pohřben v rakvi ve tvaru ryby, třeba farmář, mohl mít rakev ve tvaru slepice atd ... Jak skvělý nápad - oslava života zesnulého byla o tolik méně depresivní než v Británii. Bylo tu podezření, že se nám tahle země bude líbit. Hlavně kdyby někdo zapnul klimatizaci. Ruth se rozhodla, že chce být pohřbena v rakvi ve tvaru tučňáka. Já jsem ale poznamenal, že by mohl být problém s kopáním jámy, jestli bude tučňák stát.

Také jsme si všimli, že je zde velké množství kadeřnictví vzhledem k velikosti populace. Styl zde musí být opravdu důležitý vzhledem k tomu, že každý šestý obchod nabízel nový sestřih. Možná že jenom procházíme kadeřnickou částí Accry. Obchody byly jen o něco málo větší než poloviční stánky, ale za to byly uklizené a vypadaly pěkně. Ghana je silně křesťansky založená země. To bylo vidět také na názvech obchodů a různých cedulích, protože např. zelenina a ovoce se jmenovaly “ Bůh se postará”. Samoobsluha se jmenovala “Pomoc si sám, člověče, i Bůh ti pomůže.” Stánek s oblečením se jmenoval “ Chvála na nebesích”. Myslím, že už máte představu.

Opustili jsme našeho taxikáře a nechali jsme ho, aby poslouchal rádio. Namířili jsme si to do oblasti plné zakrslých křovin. Nyní uvidíme, jak dobře zná Kalu ptáky. I když byla jeho angličtina na velmi dobré úrovni, byl hodně tichý a stydlivý. Většinou odpovídal přímo jen na otázky a mimo téma mluvil dost málo. Den byl stále teplejší a teplejší a každou minutou se zvyšovala také vlhkost. Vypadalo to, že naše těla se vůbec neaklimatizují. Přešli jsme jen pár yardů a narazili jsme na první nový druh - frankolína dvouostruhého. Skupinka těchto ptáků, kteří připomínali koroptve, vyběhla ze svého úkrytu přímo před námi. Uběhli jsme asi dalších 50 yardů a brzy následovali ťuhýk žlutozobý a vousák zlatočelý. Nejlepší ze všeho byl ťuhýkovec žlutokorunkatý. Poslední z nich nám opravdu vzal dech. Byla to tangara. Měla černou hlavu a jasně žlutou korunku.

Opustili jsme houštinu a namířili jsme si to směrem k mělké laguně, která na sobě měla ostrůvky trávy podél bažinatého pobřeží. Vypadalo to tu dobře. Když jsme se přiblížili k vodě, z trávy vyběhl pták, který připomínal konipase. Kalu ho okamžitě identifikoval jako linduškovce žlutohrdlého. Naštěstí si to ptáček namířil dolů a rychle se nám vrátil do zorného pole. V porovnání s ním naše evropské druhy jeho příbuzných vypadaly opravdu jednotvárně. Měl banánově žlutý zadek, černý proužek kolem hrudníku a žluté linky kolem očí. A stejně jako všichni jeho příbuzní měl také na okraji ocasu bílá pera.

Laguna byla plná ptáků. Jen stěží jsme věděli, kam se dívat dřív. Všichni tři jsme vykřikovali různá jména a snažili se získat pozornost těch ostatních, když byli zaujati vlastním objevem. Pomalu jsme se uklidnili, když jsme si uvědomili, že většina ptáků zůstává klidně na místě a tak můžeme zvolnit a vychutnat si podívanou. Bylo pro nás příjemné vidět několik známých druhů, protože se karta obrátila a mohli jsme si vysvětlovat drobné rozdíly při pozorování a Kalu pozorně poslouchal. Ouhorlík stepní, vodouš štíhlý, vodouš bahenní, jespák křivozobý a jespák malý, ti všichni čekali, až si jich všimneme. Všechny tyhle ptáky jsme chtěli vidět ještě, když jsme byli v severním Walesu! Čím více jsme se dívali, tím vice jsme viděli skupinky krmících se jespáků, skupinky vodoušů tmavých honících se za malými rybkami, vodouši šedí odpočívající v neorganizovaných houfech, kulíci bledí, kteří nám ukazovali svoje černá pera, když přilétali na místo. Také zde byly nějaké divoké druhy - husičky vdovky, které si hrály na konci, zatímco více známé ostralky štíhlé a čírky modré ležely na africkém slunci. Rybák černý, obecný, severní a černozobý ti všichni se pekli na vysušeném bahně pod horkým africkým sluncem. V této části také byly čejky žlutonohé, zatímco mělčiny byly zaplněné volavkami stříbřitými, které doprovázely hrstky volavek západních a kolpíků afrických.

Podél cesty, která oddělovala lagunu od moře, jsme viděli dva poutníky, kteří vypadali trochu jinak. Nebylo to úplně jisté, ale o to víc nás ohromilo, když jsme dalekohledem potvrdili ne jednoho, ale rovnou dva jespáky skvrnité. Tihle američtí ptáci byli opravdu daleko od domova. Udělali jsme nějaké fotky, abychom měli důkaz vzhledem k tomu, že v Západní Africe se jedná o opravdovou vzácnost. Měli jsme opravdovou radost z tohoto objevu a samozřejmě to byl nový druh také pro našeho průvodce Kala, takže jsme se všichni usmívali.

Následující ráno byl jeden z těch mála dní v celém roce, kdy jsme začali zlehka. Iain a Sam dorazili večer a věděli jsme, že to bude poslední šance. Ve skutečnosti jsme to podcenili až trochu moc, vzhledem k tomu, že jsme se spálili u bazénu. Už jsem zapomněl, že prášky proti malárii vás udělají citlivým na světlo, což se opravdu podepsalo na mojí hlavě a také nohách. Iain a Sam dorazili právě včas na večeři, ale Iain se ještě pořád snažil zbavit chřipky a necítil se příliš dobře. Ruth se také cítila opravdu špatně, protože měla zánět močového měchýře, pravděpodobně kvůli tomu, že jsme strávili moc času dehydratovaní a ve vzduchu s vysokou vlhkostí. Tohle nebylo úplně ideální, 50% z nás se necítilo dobře a já jsem se spálil. Sam byl jediný, kdo byl fit.

Setkali jsme se s Markem Williamsem, který nebyl tak úplně tím, co jsme očekávali od někoho, kdo se o nás má postarat po příletu. Měl takový zvláštní přízvuk, na hlavě koňský ohon a brýle. Ale už od začátku nám bylo jasné, že s ním budeme vycházet v pohodě. Úplně bez problémů vzal naše žertíky a okamžitě oplácel vlastními vtípky. Po několika pivech a hodně smíchu nás Mark opustil a zamířili jsme do postele. Ruth nebyla úplně spokojená s tím, jak funguje její tělo a bylo na ní vidět, že pociťuje značné nepohodlí. Já jsem se spálil od slunce a hlava mě doháněla k šílenství. Snad ani nemusím dodávat, že jsme se moc nevyspali. Naštěstí nám Mark řekl, že budeme vyrážet až někdy těsně po poledni, no a tak Ruth a Iain mohli mít naději aspoň v tom, že budou mít snadné ráno a budou se cítit lépe. Díky tomu jsme já a Sam byli volní a mohli jsme jít pozorovat (zpátky v laguně jsme přidali dva kulíky hnědokřídlé ke včerejšímu součtu), a také jsme mohli navštívit lékárnu, abychom mohli koupit nějaké zásoby léků pro raněné „vojáky“.

Brzy byl čas opustit holandský hotel a zamířit do národního parku Kakum. Těšili jsme se na skvělé pozorování lesních ptáků. Naštěstí pro nás byl náš řidič Steve opravdu dobrý ve vyhýbání se všem problémům na cestách a jeho autobus měl také klimatizaci. Steve vypadal mladě, trošku obézně a samozřejmě měl úsměv typický pro obyvatele Ghany, které jsme zatím potkali. Také k nám přistoupil další místní průvodce Robert. Měl na sobě černý kovbojský klobouk a byl Markův expert na lesní ptactvo. Jak jsme cestovali podél pobřeží, míjeli jsme Cape Coast Castle, temnou připomínku časů obchodování s otroky. Mark nám vysvětlil, že to byl zadržovací tábor pro kmen Ashantis, zatímco čekali na deportaci.

Léky pomalu začali účinkovat a Iain i Ruth se začali cítit trochu živěji. I když to mělo jeden nečekaný vedlejší účinek – když Ruth byla na “malé”, všude za sebou nechávala jasně oranžové stopy. Brzy večer jsme dorazili do našeho nového hotelu Hans Cottage Botel. Ano, botel. Ne, nepřepsal jsem se.

Následujícího rána jsme se našli při hledání autobusu, protože jsme vyráželi do Národního lesa Kakum ještě před rozbřeskem. Mark, Bůh mu žehnej, vstal ještě dřív než my, aby nám všem mohl udělat ještě čaj. Dostali jsme se ke vchodu právě ve chvíli, kdy ranní slunce zalévalo stezku chráněné oblasti, začali jsme stoupat do kopce. Se sluncem nebo bez, horko už začalo dorážet.

Zanedlouho poté jsme se zachvěli, když nám Mark oznámil, že půjdeme lanovou stezkou. Kde je vůbec věž? Ve skutečnosti jsme byli před strmým srázem, který se začal srovnávat se stezkou a mířil přímo do lesa. Vypadalo to tu jako housenka uprostřed vysokých věží. Co bychom teď dali za tu stezku, kterou jsme kráčeli v Ekvádoru? Jen jsem vstoupil a už jsme se všichni cítili opravdu v nebezpečí. Moje nohy se roztekly na želatinu, i když jsem se chytil lana. Lanová stezka vypadala, že jí udělal někdo na koleni a celá tahle struktura držela pohromadě silou vůle. Kde jsou ocelové skoby, na které jsem si tak nějak zvykl? S každým krokem jsem se divoce houpal. Pokračuj, pokračuj! Mumlal jsem si skrz zuby, když Ruth a ostatní překračovali přímo po lanech bez jakého kolik jištění. Je lepší se nedívat na podrost pod námi. Nechtěl jsem vypadat jako nedočkavý, ale také jsem se zde nechtěl zdržovat zavěšený nad vrcholky stromů jen na pár starých lanech.

Dostali jsme se na první plošinku, která byla malá a dřevěná. Nyní se nám zdály ty kovové v parku Sacha úplně o něčem jiném. Bylo to sice lepší než stát na vratkém laně, ale určitě ne bezpečné. Když jsem se porozhlédl, vypadalo to, že jsem jediný, koho to znepokojuje. Ostatní spokojeně pozorovali. Zoborožec bělovlasý, zakřičel Sam a my jsme se koukali kolem, když se tenhle pták v celé své kráse posadil na lanovou stezku, kterou jsme právě prošli. Měl velký, černý zobák a zoubkované bílé peří na vrcholku hlavy. Připomínal mi nějakého šíleného vědce.

To byl jenom začátek. Jak se teplota zvyšovala, aktivita ptáků rostla. Každý vykřikoval jména různých ptáků a snažili jsme se předběhnout jeden druhého a dostat se ke slovu. Tohle bylo pozorování, které by se dalo doslova nazvat závodním. V podstatě každý pták, který se ukázal, byl na našem seznamu novinkou. Snovatci patří do kategorie snovačovitých, jsou černočervení a jejich příbuzní jsou pro nás úplnou novinkou. Takže když Robert zvolal - snovatec rudoprsý, zůstali jsme na místě, než jsme si ho pořádně prohlédli v hustém podrostu. Snovatec chocholatý, snovatec červenočapkový a snovatec štítnatý následovaly brzy poté. Dva západoafrické endemické druhy byly další na řadě: Prinie tmavošedá a ťuhýkovec černobílý. Robertův orlí zrak pak objevil malého ptáčka hluboko pod námi, kterého se poté podařilo pojmenovat. Byl to strdimil západní.

Dívali jsme se na vrcholky stromů a viděli jsme oba - rorýs Cassinův a rorýs Sabinův vznášeli se nad podrostem. Jejich neobvyklé siluety s krátkým ocasem připomínaly téměř netopýra. Jak jsme je sledovali, na malou chvíli se ukázali také orel africký a jestřáb červenohřbetý. Pak přiletěl další dravec a tentokrát přistál v našem zorném poli. Dalekohledy se rychle zaostřily a odhalily orlíka jestřábovitého. Měl své typické výrazné znaky na hrudníku a upravený chochol. Nemohli jsme se ani chvilku zdržovat, protože naší pozornost přilákalo upovídané volání skupinky dudkovců pralesních, kteří se shromažďovali kolem na větvích a vystavovali svoje červené zobáky a duhové, fialovo zelené peří.

Vybrali jsme si stezku ve stínu, abychom se vyhnuli slunci a brzy jsme našli další úžasné ptáky. První byl drozdík guinejský. Tohle byl jak endemický, tak životní druh. Mezitím kolem proskákala červenka lesní a nabídla nám skvělý výhled. Skupinka ťuhýků rudozobých proběhla kolem nás rychle lesem a museli jsme si pospíšit, abychom ji udrželi na dohled.

Tohle byl bezpochyby pták dne. Sešli jsme z cesty a musím dodat, že jak já, tak Ruth jsme z toho nebyli nadšení, hlavně když porost byl tak hustý, že jsme neviděli ani stezku, po které jdeme. Vzhledem k tomu, čím jsme se prodírali a jak malou jsme měli viditelnost, bylo nepravděpodobné, že bychom něco pozorovali. Ale jak se ukázalo, tahle výprava ve stylu Indiana Jonese nebyla vůbec bezdůvodná. Robert mířil na jednu konkrétní mýtinu hluboko v lese. Když jsme se tam dostali, požádal Sama, aby přehrál volání, na které jsme okamžitě dostali odpověď. A byl tam loboš červenoboký. Tenhle zavalitý ptáček nejenom že vypadá dobře se svým robustním zobákem a linkami na hrudníku, ale také se umí pořádně předvést. Vzlétl do výšky přímo nahoru, udělal prudký obrat, zakroužil a přistál na tom samém místě.

Stále jsme byli u vytržení z předešlého představení, když jsme šplhali zpět na plošinu, kde jsme brzy měli vidět další skvělé ptáky. Papoušci konžští přelétli skrz korunu stromů s hlasitým voláním a brzy na to následovali papoušci šedí. Bylo to trochu zvláštní, vidět je takto energicky létat divočinou vzhledem k tomu, jak depresivně vypadají v obchodech s domácími mazlíčky v Británii. Aby toho nebylo málo, Sam na nás ze stezky zakřičel, abychom se podívali na dva obrovské zoborožce hrubozobé sedící na vrcholku velkého stromu. Jak skvělí ptáci!

Byl to skvělý den, který nám přinesl úžasných 66 nových druhů pro The Biggest Twitch. Následujícího dne jsme svou pozornost obrátili na úplně novou oblast. Právě tam, kde park končil. Těžba zde otevřela lesní klenbu a dorůstající mladé stromky poskytovali domov jiným druhům ptáků než ty velké v lese. Také se nám dostalo dalšího místního pomocníka. Mark s sebou vzal Josepha, mladého kluka z vesnice. Jeho oficiální úloha byla hlavní nosič snídaně. Na to, že má práci, byl opravdu hrdý. Krabici se snídaní nesl hrdě na hlavě a kráčel vždy přímo za námi. Vždy, když nějaký pták zůstal na svém místě dostatečně dlouho, nechali jsme ho, aby se podíval našimi dalekohledy. Kdo ví? Možná, že to jednou z něho udělá průvodce.

Nebylo překvapením, že pozorování bylo pomalejší než předešlého dne. Nebyl žádný způsob, jak bychom udrželi stejné tempo. Přibývalo o hodně méně věcí a přírůstky zahrnovaly – strdimila plavého, mandelíka modrohrdlého a nejlepší ze všeho – vlhu sametovou. Tenhle pták jen těžko dodržuje svoje jméno. Dobrá, možná, že jeho základní barva je černá, ale jeho krk je purpurový a obočí a ocas má sytě modrý. Zatímco prsa má zbarvené do tyrkysové. Naše foťáky běžely na plné obrátky, když se tenhle úchvatný tvor posadil na suchou větev a začal zpívat rovnou nad námi. V takovýchto chvílích si uvědomuji, o čem má život opravdu být. Byl teprve březen a viděli jsme už tolik úchvatných ptáků. Co nám asi tak přinese příští měsíc? The Biggest Twitch se ukazoval jako ta nejlepší věc, jakou jsme mohli udělat.

Den ještě nebyl u konce. Jako další jsme navštívili nedaleký rezervoár ve snaze najít chřástalce afrického, těžko pozorovatelného příslušníka rodu potápek, který obývá čisté vodní toky. Brzy jsme pozorovali samičku, která seděla na suchém kusu dřeva. Její jasně oranžové nohy se zdály ve velkém nepoměru k tělu. Pak jsme zamířili do pobřežní trávy, kterou protínaly mělké zátoky, kde jsme si užili krásný výhled na ledňáčka třpytivého, který seděl nízko na stromě. A nakonec, když už se slunce chýlilo k překrásnému západu, pozorovali jsme vlaštovku švitořivou – vzácného ptáka, kterého jsme chtěli vidět už opravdu dlouho. Míhaly se a kroužily nad našimi hlavami předtím, než se uložily ke spánku pod most. Byl to skvělý konec dalšího pozorovacího dne.

Následujícího dne jsme vyrazili na cestu ještě před úsvitem. Mířili jsme zpět do Kakum a cestou jsme se zastavili jen proto, abychom odškrtli lelka mramorovaného. Šli jsme zpět po zavěšené stezce a doufali, že narazíme na nějaké druhy, které jsme předtím propásli. Konkrétně ledňáčka nádherného, jehož jméno nás lákalo až příliš. Noví ptáci přicházeli pomalu, což nás ale mohlo jen stěží překvapit už jen proto, jak se nám zde předtím dařilo. Nicméně jsme připsali honosného datla ohnivého, který ťukal do stromu přímo nad námi. Markovo volání: „Okamžitě sem!“ se ozvalo se z klikatého chodníku. Rozeběhli jsme se a následovali jeho pokyny. A opravdu tam byl - ohromující ledňáček nádherný. Splnil všechna naše očekávání. Čokoládově hnědá záda a krk doplňoval korálově rudý zobák, bílá prsa a azurová linka na křídlech. Wow!

Nyní nastal čas na to hlavní, proč jsme přijeli do Ghany. Vyráželi jsme hledat vranuli bělokrkou. Vzácný endemický druh Západní Afriky, který byl do roku 2003 pozorován pouze v zemích, které byly bezpečnostně nestabilní. Nové pozorování v bezpečné Ghaně zapadalo do atlasu pozorovatelů. Tradá! Tady je možnost pozorovat tento endemický druh z bezpečí. Vranule bělokrká je opravdu jeden z nejvzácnějších světových ptáků a je to část endemické západoafrické rodiny, která nemá v podstatě žádné blízké příbuzné (kromě vranule šedokrké), což z téhle linie dělá opravdovou vzácnost. Tenhle tajnůstkářský druh nejen že divně vypadá, ale divně se i chová. Je o něm známo, že pravidelně hnízdí v jeskyních horských lesů v Guiney. Jeho vybíravost na prostředí vysvětluje pravděpodobně jeho vzácnost. Ne, že by to byl zrovna plachý druh, ale jen málokdy byl viděn mimo jeskyně. Tohle byla naše šance. Očekávání bylo velké.

Pak jsme dorazili do odlehlé vesnice uprostřed lesa. Každý vyšel z domu, aby se s námi přivítal. Dospělí stáli stydlivě vzadu, i když měli zjevně zájem. Na druhou stranu děti nás obklopily hned v momentě, kdy jsme vystoupili z autobusu. Měly opravdu velký zájem a všechny mluvily, všechny najednou, i když my jsme jim nerozuměli ani slovo. Vyfotili jsme je a způsobili jsme opravdové davové šílenství, když jsme jim jejich fotky ukázali na display vzadu foťáku. Ruth a já jsme byli tak zaneprázdnění bavením dětí, že jsme si ani neuvědomili, že ostatní už byli připraveni vyrazit. Sam se obával, že zdržení by mohlo způsobit propásnutí ptáků. Také se obával, jak dlouhá bude cesta. Jsou si místní průvodci jistí, co se týče znalosti, kde to vůbec je? Same! Klídek!

Mark nás odtáhnul od dětí, které nám mávaly a vešli jsme do hustého lesa. Dva muži z vesnice nás vedli k jeskyním. Byli svalnatí a působili hrozivě. Byli opravdovým protikladem mládeže. Také postupovali lesem značným tempem. (Nebo možná jenom nám chybí kondice). Aspoň, že jsme se dostali k útesu, kde jsme nad sebou mohli vidět hnízda. Tahle hnízda byla zavěšená z útesu, přilepená bahnem a trávou, podobně jako je staví vlaštovky pod střechou u nás doma. Místní vyšplhali nahoru a mávali na nás, abychom šli za nimi. Přímo pod hnízda. Není to už až příliš blízko? Byli jsme opravdu překvapeni, když jsme si všimli, že vědci, kteří studují tuhle kolonii, na každé hnízdo napsali číslo výrazným červeným sprejem. V digitální době to byl určitě zbytečný vandalismus. Nicméně ukázali nám převis, na který jsme si mohli sednout. Naneštěstí jsme teď byli stranou otočeni od džungle, což nás nutilo, sedat si stále více a více na kraj, abychom měli lepší výhled. Místní z toho nebyli nadšení, ale aspoň lépe uvidíme na ptáky.

Zalehli jsme za kameny a čekali jsme. Bylo horko a poléval nás pot, který lákal včeličky, což z našeho bezesného výletu udělalo opravdové peklo. Lezly nám kolem očí, do nosu a uší. Končetiny nám mravenčily z nepříjemných pozic, ve kterých jsme čekali a začali jsme si potichu přát, abychom měli něco na sezení. Vyčkávali jsme v naprostém tichu až do chvíle, kdy Robert začal hledat svůj foťák, což zvláštně šustilo a bouchalo. Naše pohledy ho přinutily, aby se zase uklidnil a brzy jsme slyšeli jen šumění hmyzích křídel.

Po další hodině a půl, což nám ale připadalo jako o hodně delší doba, se ukázal nějaký pohyb v popínavých rostlinách na zadní straně hnízdícího útesu. Mohl by to být? Se zatajeným dechem jsme si přáli, aby se konečně objevil pták a koukali jsme přímo před sebe. Nic. A pak tam najednou byl. Přímo na kameni a předváděl se. Stejně rychle, jak se objevil, tak také zmizel. Podívali jsme se na sebe. Viděli ho všichni? Ano! Uff! Ten pohled byl tak krátký a tak překvapivý, že bylo těžké prohlédnout si detail, ale všichni jsme věděli, že jsme právě viděli jednoho z nejlepších ptáků vůbec.

Pak byl zpět. V porostu na levé straně. Teď tam byli dokonce dva. Srdce nám bušilo tak nahlas, že by je možná mohlo i vyplašit. Byli jsme plní adrenalinu. Brzy jsme viděli minimálně 4 a možná až 7 různých jedinců, jak létají, prolétají a krouží kolem lián, které rostly opravdu hustě. Byli jsme okouzleni jejich neobvyklým vzhledem a chováním. Iain a já jsme se pokusili udělat video a fotky. Bylo to ale téměř nemožné vzhledem k tomu, že se pohybovali strašně rychle a světlo bylo špatné. A tak jsme to vzdali a jen jsme s otevřenými ústy pozorovali, co tihle úchvatní ptáci dělají. Tenhle moment stál za všechno, co jsme podstoupili kvůli The Biggest Twitch.

Takže, jak bych popsal vranuli bělokrkou? Je to pták o velikosti vrány, má dlouhý ocas, dlouhý krk a velký zobák. Má bílé peří na hrudníku, ze kterého vystupují šedá křídla a dlouhé, modrošedé nohy. Má žlutou hlavu, která je opravdu výrazná a není opeřená. Kmitá lesem ze stromu na strom nebo z kamene na kámen. Nechová se moc jako ptáci, ale spíš jako nějaký kříženec mezi kuřetem a klokanem. Byli jsme přikovaní na místě asi půl hodiny a pozorovali jsme, jak přicházejí a odcházejí různí ptáci. Neochotně jsme se odtrhli, až když byl čas, kdy se ukládají ke spánku.

Byli jsme v opravdu parádní náladě, když jsme se vraceli zpět do vesnice. K autobusu jsme se dostali právě ve chvíli, když zapadlo slunce. Všichni jsme se shodli, že tohle byl nejenom nejlepší moment celého výletu, ale také jeden z nejlepších momentů našich pozorovatelských životů. Všichni jsme místním poděkovali za jejich pomoc a mávali jsme jim na rozloučenou. Byli to skvělí lidé a doufali jsme, že se o svůj posvátný les a jeho tajemství budou starat.

Následující den nezačal dobře. Ruth šla do postele s podrážděným pravým okem a ráno to bylo ještě mnohem horší. Oko bylo červené, napuchlé a slzící. Jakýkoliv problém s očima je vždy znepokojující a Mark se rozhodl, že bychom to měli nechat vyšetřit. Zatím co Iain, Sam a Robert se vydali pozorovat, my jsme se vydali do nemocnice. Byla už dost plná, když jsme dorazili. Na chodbě byla dlouhá řada, která končila až na schodech. Všichni čekali na ošetření. Bylo nám hned jasné, že tohle nebude žádná rychlovka. Aspoň že se na nás podívala doktorka a usoudila, že Ruth má infekci pod pravým víčkem, pravděpodobně z toho, jak jsme nechávali místní děti podívat se skrz dalekohled. Předepsala antibiotika, mazání a léky proti bolesti, což znamenalo ještě vice tabletek pro ubohou Ruth, která touhle dobou už na tom byla opravdu “skvěle”. Byli jsme ale opravdu vděční za to, že nám Mark pomohl vyřešit tenhle problém takto rychle.

Kumasi, Markovo domovské město, byla naše destinace na noc. Jak jsme se blížili k městu, narazili jsme na hustou dopravu a jeli jsme sotva krokem. Když nic jiného, aspoň to byla příležitost, jak si můžeme prohlédnout o něco víc ze života v ulicích Ghany. Když se setmělo, viděli jsme, jak se desetitisíce ovocných netopýrů vznesly k nebi. Byli zhruba o velikosti racka a pomalu mávali křídly, když přelétali nad centrem města. Mířili do okolní džungle za potravou. Bylo ohromující vidět takovou spoustu relativně velkých zvířat prolétat přímo nad rušnou městskou částí. Také nás potěšilo, když jsme zjistili, že nám Mark zajistil pěkný, moderní hotel. Jako vždy jsme ale neměli dost času na to, abychom si ho užili. Vzhledem k tomu, že jsme dorazili pozdě, měli jsme sotva čas vzít si nějaké jídlo a šli jsme do postele, protože nás čekal další brzký odjezd.

Po dlouhém dni na cestách jsme dorazili k národnímu parku Mole. Byl podvečer, a byli jsme vděčni za studené pivko u baru. Vzali jsme si svoje pití na okraj srázu a suchá savana národního parku se rozléhala pod námi. Je to úžasný výhled! Voda u paty srázu lákala ptáky a savce. Jen jsme se usadili a užívali si jak osvěžení, tak představení. Mandelíci saharští lovili hmyz v houští a Helmeted Guinea kráčela mezi kořeny, zatímco holubi zelení seděli výš nad zemí na větvích vyšších stromů. Antilopka křovinatá přišla k vodě, aby utišila svou žízeň, zatímco obrovští krokodýli nilští plavali kolem okraje. Dytík africký se ozýval večerním šerem. Když přišla noc, usedli jsme k večeři a setkali jsme se s místním průvodcem Zackem. Měl všechno, dokonce i starou křesadlovou pušku.

Následující den jsme se ještě připojili k závodu za racky. Bylo krásně a chladno a bylo úplně úžasné opustit všechnu tu vlhkost na jihu. Mark nám rozdal šálky s čajem na nastartování dne. Jak se na obloze začalo pomalu objevovat světlo, začali jsme vidět ptáky přímo pod námi. Hlasití ibisi hagedaš skřehotali, jak opouštěli hejno v koruně stromu. Kladivouši afričtí hlídali mělčiny a lovili ryby svými mohutnými zobáky.

Zack dorazil i se svou puškou. Vypadal jako člen domobrany, ale doširoka se usmíval. I navzdory tomu, že dorazil o něco později, byl milý, a tak jsme odložili čaj a vydali jsme se do houští. Nedaleký kapající kohoutek byl magnet na ptáky a louže byla plná pěnkav a snovačů, kteří pili a koupali se. Připlížili jsme se blíž a opatrně si prohlíželi hejno plné života. Úchvatní astrildi oranžovolící byli nepochybně hvězdami a vyrazili nám dech v brzkém ranním slunci. Vedle nich poskakovali úžasní astrildi šedí a pytilia červenozobá. Také tam byli amaranti a klubák červenozobý a kukačka včelí. Všichni se hezky předváděli.

Zack nás vedl a razili jsme si cestu podrostem směrem k vodě. Bylo skvělé kráčet přírodou, když bylo kolem nás tolik života. Nedošli jsme až tak daleko, když se před námi mihl záblesk červené a fialové a zastavil nás na místě. Banánovec obecný se vyšvihl na vrchol stromu a předváděl se ve slunečním světle. Tento pták žije jenom na savanách Západní Afriky a bylo skvělé odškrtnout si ho na seznamu. Vlhy zelenočelé byly všude kolem a lovily hmyz prudkými pohyby ve vzduchu. Modroušci rudoocasí se pomalu plížili podrostem a po troše námahy jsme si mohli prohlédnout jejich šedé peří, černý zobák a červený ocas a zadek. Skvěle vypadající lejsek lesní vletěl do suchých lián.

Ale jeden druh, který jsme opravdu chtěli, se dosud neukázal. Vyzvídali jsme u Zacka, jaké jsou naše šance na pozorování vlhovníčka černohlavého. Zack odpověděl, že ví, kde ho najít a o několik minut později oznámil, že ho má. Měl. Seděl hluboko v trnitém keři. Musím podotknout, že jsme byli trochu skeptičtí. Viděl ho tam sice Zack, ale nikdo jinej. Kecá? Několik dalších ptáků vletělo do křoví a začalo dělat rámus. Jako kdyby se o něco rvali. Přiblížili jsme se co nejblíž a zahleděli se do husté spleti s nadějí, že něco uvidíme. Najednou Kalu dramaticky uskočil. Zpátky, zpátky! Začal řvát. Co asi viděl? Ustoupili jsme a přišli blíž k místu, kde stál Kalu a vypadal hodně otřeseně. Ukazoval prstem do křoví. Wow! Byl tam asi 2 metry dlouhý, obří had, který se plazil mezi větvemi asi ve výšce hlavy. Zack nám oznámil, že je to plivající kobra, smrtelně jedovatý had, který může svůj jed vystříknout na více než 2 metry. Byli jsme mnohem blíž než jen na dosah.

Naše pozornost byla odpoutána od hada, když se ukázal vlhovníček černohlavý se svou černou hlavou, jemným, bílým peřím na krku a červeným okem, doplněným jasně žlutozeleným peřím na těle. Měl svůj typický dlouhý zahnutý zobák a dlouhý ocas. Nepochybně to byl divný ledňáček.

Další nové druhy přišly rychle za sebou. Mezi nejzajímavější vyjmenuji aspoň Parus guineensis, leskňáček rudobrvý, ledňáček žíhaný i ledňáček šedohlavý. Úžasný sameček lejskovce nádherného byl opravdovou libůstkou. Nebylo to ale jenom o ptácích. Na seznam savců ráno také přibyla hezká řádka jmen: Chocolatka modrohřbetá, voduška velká, lesoň, kočkodan husarský, kočkodan červenozelený a pavián anubi.

Večer nás Zack vzal na nedaleké letiště, kde počítal s tím, že uvidíme velmi speciální druh. Čekali jsme, až se setmí, a pak jsme hodně pomalu jeli podél runwaye. Sledovali jsme prostor před námi, ale na první pokus jsme neviděli nic kromě Togo Hare. Na cestě zpět jsme ale nicméně viděli nějaký druh lelka. Seděl přímo uprostřed tratě a ozářený přistávacími světly a našimi čelovkami. Měli jsme v tom světle skvělý výhled. Byl to druh, který jsme hledali. Byli jsme zklamaní, protože tenhle lelek dlouhoperý byla samička, a tak neměla svoje typické znaky. Ale samozřejmě jsme ho připsali na seznam.

Před úsvitem dalšího dne jsme se vrátili k patě svahu a prohlíželi jsme si kaluže vody. Ledek tečkovaný nad námi udělal několik nízkých přeletů, když jsme srkali svůj čaj. Ruth téměř přepadla přes okraj, když se zaklonila dozadu, aby uhnula z cesty neobvykle velkému výru šedivému. Když se znovu narovnala, měli jsme všichni příležitost prohlédnout si tohoto hrozivě vypadajícího ptáka, když se usadil nedaleko od nás.

Dnes jsme zamířili zpět do národního parku hledat ptáka, který byl téměř mýtickou bytostí, bohužel bez Iaina, který se cítil opravdu bídně, ale se zaťatými zuby nám popřál hodně štěstí. Vyrazili jsme spolu se Zackem, ostrostřelcem, který nás vedl houštím. Procházel kolem slonů, jako by to byly obyčejné ovce. Bylo to hodně napínavé. Procházeli jsme malými ostrůvky lesa kolem zmenšujících se napajedel. Nedostatek vody nebyl dobrým znamením.

Zack si byl jistý, že ten pták vzlétne, když nás uvidí a vzhledem k jeho velikosti jsme ho nemohli přehlédnout. Robert si už tak jistý nebyl. Myslel si, že si musíme podrobně prohlédnout každý strom, abychom kolem něj jenom tak neprošli, takže naši dva průvodci měli opravdu diametrálně odlišné přístupy. Zack, razící si cestu vpřed, nepochyboval o tom, že uvidí ptáka vzlétnout a Robert, který byl o dost pozadu a pečlivě prohledával koruny stromů.

Byl to Robert, který “zaskóroval”. Spěchali jsme zpět k němu, stál u téměř vyschlého napajedla a koukal se na obrovský strom. A tam, přímo na očích, seděla kepucha Pelova - velká, s obrovskými černými očními důlky. Zrzavé peří se na jejím těle mísilo s černými místy. Zírali jsme jak na zjevení na tohoto téměř mýtického ptáka s otevřenými ústy. Byl to jeden z těch momentů, které symbolizovaly náš The Biggest Twitch, hluboko v africké divočině sloni byli jen pár metrů od nás, zatímco jeden z nejžádanějších ptáků přímo před námi.

Ve skutečnosti jsme byli tak unešení, že jsme skoro zapomněli udělat si fotku. Když jsme si vzpomněli, najednou to vypadalo, že někam spěchá a rychle odletěla. Odletěla do nedalekého houští, kde bylo špatné světlo, ale i tak jsme si nestěžovali. Viděli jsme jí a to je to, na čem záleželo. Místní legenda tvrdí, že když se na vás tahle sova dívá svýma velkýma očima, může vidět přímo do vaší duše a vzhledem k tomu, jak jsme se cítili, když na nás koukala, bychom tomu i věřili. Pohledu na tento druh jsme se nemohli nabažit vice jak půl hodiny. Díky Roberte, bez tebe bychom jí propásli.

Ráno, když jsme procházeli houštím, jsme také pozorovali skvělé ptáky, a proto je těžké vybrat ty nejlepší, jak už to tak bývá, ale ledňáček uzdičkový byl nepochybně na předních místech spolu s drozdíkem bělotemenným, zoborožec červenozobý, leskňáčkem drobným a úchvatným ťuhýkovec zlatoprsý. Za jiných okolností by klidně mohl být ptákem dne.

Když se začalo pomalu snášet šero, znovu jsme zamířili na letiště. Tentokrát jsme doufali, že uvidíme samečka lelka dlouhoperého. Vzhledem k našemu dnešnímu štěstí můžeme vůbec selhat? Tentokrát jsme zkusili jinou taktiku. Šli jsme pešky a měli jsme s sebou silnou baterku. Brzy Zack uviděl na zemi pohyb. Co to, kruci, je? Viděli jsme, jak se tam něco mrská, ale za boha jsme nemohli identifikovat, co to je. Pak nám spadla čelist. Koukali jsme se na typické znaky lelka dlouhoperého. Jeho peří bylo ohromné. Letky vyčnívaly dobrých 38 cm za ním, z toho vychází jeho český název lelek dlouhoperý.

Během letu za ním volně vlají, a když přistane, působí to, jako by za ním byli další dva tvorové, kteří ho pronásledují všude, kam se hne. Bizarní! Nebylo to to ale poprvé, co jsme dnes koukali s otevřenou pusou. Byli tu alespoň dva samečci tohoto velkolepého ptáka, létali kolem letiště a čas od času je osvítily naše baterky. Ve světle vypadali dost neobvykle, ale naše pozorování ještě nekončilo. Hluboké volání způsobilo, že jsme spěchali na okraj letiště, kde jsme pomocí baterky zahlédli dvě oranžové oči, které zářili v temnotě. Brzy poté jsme měli úžasný výhled na houkajícího výrečka bělolícího.

Další den nás čekala devítihodinová cesta zpět do Kumasi. Dostali jsme pár dobrých ptáků i z autobusu, včetně nějakého dodatečného pozorování - strnádka rudotemenná, mandelík sahelský, mandelík modrobřichý a krásný rybařík velký. Naneštěstí jeden nádherný mandelík modrobřichý přišel až příliš blízko, vrazil přímo do nárazníku, vyletěl vzhůru a narazil přímo do čelního skla autobusu. Steve byl opravdu smutný a myslel si, že budeme naštvaní, ale nebylo nic, co by mohl udělat, aby tomu zabránil. Bylo to sice smutné, ale určitě to nebyla jeho chyba.

Během dne jsme si zvykli na rytmus našeho výletu, hledání ptáků, podřimování, konverzování a chvilek ticha, když jsme se všichni ponořili do myšlenek. Sam sledoval příručku, aby zkontroloval, co se ještě dá pozorovat a co jsme propásli. Iain se mezi tím uvelebil na sedadle a propadl do hlubokého spánku a vypadalo to, že je mu hodně pohodlně. Opravdu nás překvapilo, když jsme si všimli, že odněkud přišel k velkému pohodlnému polštáři, který vypadal až podezřele podobný tomu, který jsme měli včera v našem hotelovém pokoji.

Mark vzbudil Iaina a ptal se ho na původ tohoto záhadného příslušenství. Ukázalo se, že si ho vzal do autobusu už den předtím, protože doufal, že bude mít aspoň trochu více pohodlí na cestě tam. Bohužel byl ale večer už tak strhaný, že na něj zapomněl při cestě zpět. Až nyní si vlastně plně uvědomím, jak to, že je mu tak pohodlně na téhle mamutí stezce. Mark se ale obával, že bude čelit hněvu manažera hotelu, když tam bude zůstávat příště. Ubezpečili jsme ho, že jim pravděpodobně jeden polštář nebude scházet.

Dali jsme si oběd v kavárně u cesty, i když v takových podnicích, jak už nám bylo dobře známo, obvykle nebyl nějaký extra výběr. Většinou měli na menu místní jídla nebo kuře, takže pro Ruht a mě to znamenalo, že si dáme kuře. Většinou bylo poživatelné, i když na něm bylo málo masa. Kuře v Ghaně určitě nemá masa nezbyt. Pro Iaina, bývalého obyvatele Ghany, to byla příležitost, zavzpomínat na minulost a zažít opravdová místní jídla znova. Iain nám hodně dlouho vyprávěl o svém oblíbeném jídle a nejoblíbenějším na celém světě – fufu. Na naší cestě zpět nás konečně přesvědčil a čekala nás ochutnávka. Dospěli jsme tedy k mírovému řešení a Iain neskrýval své nadšení. Obávám se ale, že když nám to naservírovali, byli jsme mírně zaraženi. Byla to zvláštní bílá kulička lepkavé plastické hmoty. Kulička fufu byla uprostřed misky kozí polévky, což bylo další z oblíbených Iainových jídel. Fufu servírují také s kuřetem, i když nejoblíbenější u místních je verze, které se lidově říká “kosa”. Je to místní jméno pro osináka afrického, velkého hlodavce, který je populární lovnou zvěří v Západní Africe a tradičně se podává právě v téhle polévce.

Nyní už víme, jak fufu vypadá, ale co to je? Iain nám vysvětlil, že se vyrábí z rozmačkaných sladkých brambor. Připravují ho dvě ženy - jedna má dlouhou, bílou palici a druhá otáčí misku, aby se ujistila, že konzistence bude všude stejná. Mělo by se to jíst tak, že si z polévky vylovíte svoje fufu, dáte si kousek do úst a zalijete ho polévkou, kterou budete srkat. Ano, správně, srkat! Nesmíte kousat, nebo vám to zalepí zuby. Iain se na to už vrhnul a vydával přitom hlasité, mlaskavé zvuky. Jak srkal svoje fufu s pikantní kozí polévkou s opravdovým zanícením, Ruth mezitím nabrala odvahu, dala si kousek do pusy a statečně ho zapila polévkou. Její tvář řekla všechno, co jsem potřeboval vědět. Zůstal jsem u kuřete a hranolek.

Když jsme se dostali zpět k hotelu, abychom přespali, čekala tam na Marka zpráva od naštvaného majitele hotelu na druhé straně země, která se týkala ukradeného polštáře, který požadoval vrátit.

Následující den začal tím, co už se stalo typickým ghanským stylem. Šálek čaje na uvítanou, jak jsme ještě za tmy vyráželi do naší pozorovací destinace. Dnes to byla Bobiri, motýlí rezervace v bujném lese. Mraky krásných motýlů všech barev zaplnily oblohu. Stromy byly tak vysoké, že jsme museli natahovat krk, když jsme se dívali do jejich korun, abychom našli pohyb. Byla tu tak vysoká vlhkost, i když bylo brzy ráno, že jsme si připadali, jako bychom zpět v pásmu dešťového pralesa.

Sam se obával, že tohle je jediná dobrá šance na pozorování zoborožce malého. Pohled do pozorovatelské příručky objasnil jeho obavy, byl to neobvyklý druh, který jsme opravdu chtěli. Byl nejmenší ze všech zoborožců, což vysvětluje jeho jméno. Tenhle pták byl jen o něco málo větší než běžný holub a všichni bychom ho viděli poprvé v životě, tedy kromě Iaina. Takže, kde je? Chodili jsme stezkami a přehrávali zvuky jeho volání ‘koo,koo,koo’ do té doby, než jsme konečně dostali odpověď. Nyní nám už zbývá ho jen vidět. Pak najednou zavolal znovu a tentokrát blíže. Objevil se na vysoké větvi a my jsme skrz dalekohled mohli krásně vidět jeho rudý zobák. Perfektní!

Jak se zoborožec vytratil z našeho zorného pole, skupinka hlasitých ťuhýků rudozobých přišla hlučně do podrostu. Pak jsme objevili dalšího krásného ledňáčka uzdičkového, který seděl přímo před námi.

Na našem seznamu stále chybělo několik holubů a tak jsme svou pozornost obrátili na prohledávání podrostu a korun stromů. Taktika se vyplatila a brzy jsme si připsali oba - holuba lesklého a holub vínoprsého. Pohyb v korunách klesnul a naši pozornost upoutal nepatrný pohled na lejska šupinkoprsého. Několik strhujících minut a nepatrných výhledů, než přišel další, nový druh - moudivláček nejmenší – malý ptáček z čeledi moudivláčků, který má nevýrazně zbarvenou hlavu a hrudník a olivově žlutozelený zadek.

Datlové jsou zde také součástí propagace a tak jsme se rozhodli, že také nějaké pohledáme. Začali jsme odspodu s malým roztomilým datlíčkem trpasličím, je to drobný datel ne větší než lesňáček. Datel gabonský byl další na řadě a brzy za ním následoval datel západoafrický, který lovil hmyz pod první vrstvou kůry mrtvého stromu. Až trochu moc brzy jsme mířili zpět do autobusu. Byli jsme šťastní ze všech těch ptáků, které jsme mohli pozorovat, ale smutní, že jsme neměli víc času.

Další zastávka na naší cestě byla Atewa Mountains. Prohlédli jsme si náš seznam a připsali druhy, které jsme pozorovali ráno. Najednou jsme si uvědomili, že jsme 19 druhů daleko od toho, abychom byli v půlce světového rekordu, a je teprve 14. března. Můžeme se dostat na tuhle hranici během dvou dnů ještě předtím, než opustíme Ghanu? Poledne jsme strávili na úpatí kopce a brzy jsme našli skupinku hlučných snovačů černých. Tenhle druh se zde předváděl se svou typickou rezavou skvrnou na jinak černém těle. Někteří ho považují za západoafrický poddruh a přemýšleli jsme nad tím, jestli se stane samostatným druhem někdy v budoucnosti. Kus nic neříkající travnaté oblasti na okraji lesa nám ukázal, že skrývá překvapivé množství ptáků: stračky dvoubarevné se krmily semeny místních travin podél stezky, hejna přádelníků dlasčích se nám přehnala nad hlavou a čagra hnědohlavý se plížil hustým podrostem, ale čas od času vykoukl a nám se tak naskytl krátký, ale slušný výhled.

Náš další nový přírůstek byl schválen jako pták večera - louskáček červenoprsý. Tenhle buclatý pták z čeledi pěnkavovitých má masivní bílo modrý zobák, sytě černé peří a purpurovou značku na hrudníku. Žasli jsme nad jeho krásou. Krásné a plné volání z nedaleké části lesa prozradilo přítomnost drozdíka hnědavého, ale ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, nepodařilo se nám si ho pořádně prohlédnout. Pozorování jsme zakončili hejnem vlh bělohrdlých. Prohnaly se nám přímo nad hlavou, bylo to krásné představení na konci dne. Zaznamenali jsme 6 nových druhů a zbývá nám jen 13 a budeme na půl cesty k rekordu.

Po noci s bolestí hlavy a sotva nějakým spánkem – poté, co jsem strávil den bez kšiltovky – jsem nevěděl, jestli mám budík vítat nebo proklínat. Byl to náš poslední den, a tak jsem se musel rychle rozhýbat. Jako obvykle bylo těžké postavit Ruth na nohy. Ona prostě není ranní ptáče, i když, většina lidí, stejně jako ona, 4:30 hod ještě stále považuje za noc. Jeli jsme zpět do Atewa, kde jsme přesedli do Markova Landroveru na naší poslední výpravě za několika lesními druhy. Hrbolatá cesta, která měla stoupání 770 metrů, nás dovedla na jedno z posledních míst, které bylo mimo našeho původního plánu. Les tu byl stále zelený a i navzdory tomu, že jsme podstatně zvýšili svojí nadmořskou výšku, zde bylo stále dost teplo a mohli jsme spokojeně pozorovat jen v tričkách.

Náš postup byl pomalý, jak jsme jeli dál. Nejdříve jsme zaslechli leskňáčka rudovousého, jehož volání se ozývalo někde nedaleko cesty. Rychle jsme vystoupili, ale navzdory tomu, že volání jsme stále slyšeli, se nám nepodařilo tohoto tajnůstkářského ptáka pozorovat. O něco později jsme také rychle vystoupili, abychom se mohli podívat na pár bulbulů zlatých v hustém podrostu. Aspoň jednou jsme viděli poddruh bulbula, který se dal identifikovat úplně bez problémů. Pak jsme vylezli z auta při honičce za turakem žlutozobým, který zvířil prach a mihnul se jako červená skvrna přímo před autem. Tenhle úchvatný druh však neodešel daleko a brzy jsme ho viděli u mohutné větve stromu.

Dostali jsme se až na okraj srázu a dále jsme pokračovali pešky. Brzy jsme narazili na ptáky - vosáka žlutoskvrnného a vousáka vlasatého – odškrtli jsme je opravdu rychle a za nimi následovali vousák šupinkový a vousák konžský. Neměli jsme ale moc času vychutnat si tohle setkání, protože několik metrů od nás se vynořily prinie černočapové. Mezitím se lesem ozývalo volání kukačky olivové a kukačky křiklavé.

Sedli jsme si na cestu, abychom si trochu oddechli, ale pohyb ve stromech upoutal naší pozornost. Co to bylo? Koukali jsme a čekali, až se na to místo vrátí. Leskňáček proměnlivý si stavěl hnízdo hned vedle cesty. Brzy jsme našli příhodně pojmenovanou sýkoru rudokrkou, která se krmila na tom samém stromě jako lejsek Ussherův, což byl druh podobný vlaštovce. Koukal se na nás z holých větví na vršku stromů. Leskoptve měděnoocasé vydávaly energické volání z hustší části lesa.

Mark zanedlouho ukončil naše pozorování na vrcholu kopce a začali jsme neochotně sestupovat dolů. I na zpáteční cestě se nám podařilo získat několik nových ptáků: malou pěničku žlutobřichou, žluvu lesní a dronga lesklého, který svou pozici prozradil hlasitým voláním ze stromů, kolem kterých jsme jeli.

Čekala nás dlouhá cesta do holandského hotelu přímo na okraji Accry, naše poslední noc v Ghaně. Kam se ztratil všechen náš čas? Připadalo nám to, jako sotva pár dní, kdy jsme vkročili do tohoto pozorovacího ráje. Byli jsme bezpečně zpět na pobřeží a oslavili jsme všechny ty ptáky velkou hostinou. Iain si samozřejmě dal velkou misku fufu s kozí polévkou. Naše cesta do Ghany byla u konce a nasedali jsme do letadla s 1835 druhy na seznamu. Byli jsme za polovinou rekordu a zbývalo nám 1828 k jeho prolomení.

Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza