Půlka prázdnin je za námi. Ani jsem si neuvědomil, v návalu práce jak čas letí. Za uplynulý měsíc jsem udělal nespočet hudebních rozhovorů, však je léto – čas rockových festivalů. Poslední rozhovor s Honzou Macků, slyšící v rockovém světě na jméno Protheus, zpěvákem pražských Dymytry si přečetlo na našem hudebním portálu za 24 hodin neuvěřitelných 21 000 lidí. Za týden došlo k číslu 32 000. Šílené číslo... V hlavě ale nosím už delší dobu rozhor s člověkem, kterého přestože v některých názorech stojí na druhé straně barikády, mám rád. Překladatel, cestovatel, ptáčkař každým coulem, veliký propagátor birdwatching, kamarád....to všechno je Robert „Dodin“ Doležal.

Roberte, nebo vlastně Dodine, jsem rád, že jsi souhlasil s rozhovorem. Strašně moc jsem o tento rozhovor stál. Hned otázka na úvod. Kterak jsi k přezdívce Dodin přišel?
To je jednoduché, souvisí asi s mým příjmením. Už na základce jsem byl Dóda, Dódin. Pak nějakou dobu Bob, a pak zase Dódin. A ten se mě drží v nezměněné podobě už léta. Vlastně ne, občas mi Pepe (manželka) řekne Dudek. Což je mi snad ještě sympatičtější. 

Vzpomeneš si ještě, co zapříčinilo tvou vášeň pro, jak se kdysi říkalo – ornitologii? Jaké byly tvoje začátky – tady myslím první dalekohled, knížky, první cesty ven...
Víš, v tomhle mám trochu nejasno. Do přírody jsem chodil rád od mala, ale proč právě ptáci? Asi za to může malý atlásek ptáků z edice OKO, který jsem doma našel a do kterého jsem se na hodně dlouho zahleděl. Pak už se to skládalo jedno k druhému – beseda s Jaromírem Tomečkem na základce, jeho knížky a pak hlavně knihy E. T. Setona. Tohle byli moji učitelé, protože v blízkém příbuzenstvu jsem žádného ptáčkaře ani přírodovědce neměl. No a prvními pomůckami byl právě ten malý atlas a moje oči. Trvalo dlouho, než jsem si s pomocí rodičů našetřil na dalekohled Zeiss Dekarem 10x50, který jsem si slavnostně koupil na dovolené ve východním Německu. Zbytek té dovolené, vlastně většina z ní, se už točila jen kolem nové optiky. Moře ani pláže mě nezajímaly. A cesty za ptactvem? Kdepak. Dlouhé roky jsem chodil jen do lesa a pak k rybníkům v okolí bydliště.

Podle čeho jsi ses v úvodu učil? Té odborné terénní literatury tehdy tolik nebylo? Znám tě jako neuvěřitelného pečliváka (rád od tebe kus pečlivosti koupím), jistě sis vedl poznámky, deníky pozorování. Máš je stále? Nahlížíš do nich po x letech?
Odbornou literaturu jsem nevlastnil. Svátkem bylo, když jsem v knihkupectví objevil slovenský Atlas vtákov. Učil jsem se v terénu. Byl jsem pořád venku. Zjišťoval jsem, které druhy můžu vidět v konkrétním ročním období a v konkrétním prostředí. Všechno mi trvalo hodně dlouho. Třeba původce hlasu strnada obecného jsem hledal dobře dva roky. Jo, Obhlídalova Ornitologická příručka mě při tom také doprovázela a později Balátův Klíč k určování našich ptáků v přírodě. Troufl jsem si ale jen na druhy, které jsem měl v okolí. Třeba na bahňáky jsem vůbec neměl odvahu. Jednak v té mé literatuře byly jejich určovací znaky uvedeny dost povrchně a pak jsem na ně neměl optiku. Poznámky jsem si vedl od začátku a pár deníků stále vlastním. Je dobrodružství do nich nahlédnout. Byly vedeny tak, jak si je vedl Seton – spousta skic a obrázků. Co si nezapíšeš, jako by se nestalo.

Jaký systém záznamů preferuješ? Zůstáváš u tužky a papíru, nebo tě zasáhla technika chytrých telefonů, diktafonů popř. jiné techniky? Vášeň pro ptactvo u tebe převládalo celým životem, nebo jsi měl nějakou pauzu (jako já 30 let -)))
Asi to dělám zbytečně složitě, ale nejpraktičtější mi přijde tužka a zápisník. Pak to doma přepíšu do počítače a dám tomu deníkovou podobu. No a jednotlivá pozorování ještě naťukám do své excelovské tabulky. Posledním krokem pro některé zajímavé záznamy je pak avif. Ptáky kolem sebe vnímám pořád, ale také jsem měl přetržku, kdy jsem si jen zřídka poznamenal nějaké pozorování. Bylo to v době hledání, po vojně. Cestoval jsem, lítal na padákovém křídle, zamilovával jsem se, zkoušel pantomimu, hledal jsem smysl života. Znáš to, bouřlivé období dospívání, které mi vydrželo nezvykle dlouho. K ptákům mě vrátil až vážný úraz. Člověku se pak žebříček hodnot uspořádá trochu jinak, když má štěstí a přežije.

Ty jsi veliký propagátor birdwatchingu u nás a vlastně autor myšlenky Klubu 300. Co je to za klub a kdy tě napadlo něco podobného založit?
Každý nemá ambice dělat ornitologii profesionálně. Každý nechce být vědec, ale to neznamená, že by se pozorování ptáků nemohl věnovat pro zábavu. Když dáš této zábavě ještě lehce soutěžní formu, můžeš tím oslovit i lidi, kteří mají sice k přírodě blízko, ale ptáci je zatím neoslovili. No a ptáci si pozornost zaslouží. Čím víc lidí k zájmu o ně přitáhneš, tím je to pro opeřence lepší. Lidi se začnou zajímat o jejich život, o problematiku jejich ochrany, stanou se angažovanými. Klub 300 je obdoba klubů fungujících v řadě okolních zemí. Sdružuje lidi se zájmem o pozorování ptáků, kteří spolu komunikují přes e-mailovou konferenci. Debatují nad určováním ptáků, jejich výskytem, vyrážejí společně do terénu. Myslím, že je to vzájemně přínosný spolek.

Nemůžu se nezeptat – proč právě 300 a ne třeba 350?
Sám víš, že ještě před několika lety byla hranice tří set u nás pozorovaných druhů snem z říše fantazie. Desítky let trvalo, než ses vyškrábal nad 250 druhů. A i teď, v době okamžitého sdílení informací, v době přesných souřadnic a rychlého internetu je stále dosažení 300 druhů o velkém zaujetí, o nadšení, o cestách a o štěstí. Ta hranice si svoji magičnost zachovala.

V Klubu probíhá soutěž pod názvem CZECH BIRDLIST CONTEST, můžeš nám objasnit, o co jde, a jaké jsou podmínky? Popř. kdo může do soutěže vstoupit a co je účelem. Máš, nebo máte v Klubu přehled, kolik druhů ptactva se zhruba pohybuje na našem území za kalendářní rok?
Tohle už jsem nakousl. Czech BirdList Contest je takové neformální klubové klání v tom, kdo u nás nebo v oblasti západního Palearktu zastihne v konkrétním roce či za celý život co nejvíce ptačích druhů. Někdo to bere dost vážně, jiný to vnímá opravdu jen jako zábavu. Výsledky samotné přinášejí řadu zajímavých informací. Dozvíš se, kolik druhů se u nás dá vidět, které oblasti jsou atraktivní konkrétními druhy, kolik se u nás dá zastihnout druhů za rok atd. Hlavně to lidi vytáhne do terénu a oni pak mohou svými pozorováními přispívat i do projektů typu mapování hnízdního rozšíření ptáků a podobně. Do Klubu 300 se může přihlásit kdokoli. Máme tu lékaře, skladníky i profesionální ornitology. Spojuje nás opravdu jen to zaujetí opeřenci. Vlastně i to samotné soutěžení je spíš jen taková nadstavba primárně sociální funkce, kterou klub plní. Na klubovém webu jsou statistiky, kolik druhů bylo v daném roce v ČR pozorováno a kterých – v letošním roce tu bylo k 9. srpnu zastiženo členy klubu 262 druhů.

Je počet druhů ptactva závislý třeba na ročním období? Máme u nás druhy, které se vyskytují pouze v zimě?
Jasně, sám to víš nejlíp, že se pro birdwatchera ta nejatraktivnější období roku kryjí s tahem ptáků. Jarní probíhá převážně v květnu a podzimní je pak roztažen od konce července po začátek listopadu, s vrcholem někdy během září. Tehdy jsou výpravy do terénu nejdobrodružnější, protože na nich můžeš potkat cokoli, nečekaného hosta z polárních krajů i zbloudilce z asijských stepí. Chce to jen mít oči otevřené a hlavně být venku.

Širší veřejnosti můžeme prozradit, že jsi vlastně překládal „ptačí Bibli“ Svenssona, jak se člověk dostane k takové šanci? A Svensson není tvůj jediný překlad, co máš ještě na kontě a chystá se zase něco?
Už je to víc než deset let, co jsem začal vést webové stránky věnované pozorování ptáků. Díky nim jsem získal řadu dobrých přátel, se kterými společně za ptáky vyrážíme. A díky nim jsem se seznámil i s Jirkou Ševčíkem, fotografem, cestovatelem, birdwatcherem a taky nakladatelem, který přišel s myšlenkou na „dobrý“ překlad Svenssona, protože ten předchozí se moc nepovedl. Pro mě to byla výzva a bylo by hloupé se jí nepostavit. V roce 2016 pak vychází Příručka k určování ptáků autorů Keitha Vinicomba, Alana Harrise a Laurel Tuckerové, pod kterou jsem se také mohl coby překladatel podepsat. Ta je zaměřená na snadno zaměnitelné druhy. Teď si zkouším překládat Savce Evropy, ale nevím, jak to dopadne, protože jsem anglicky nikdy moc neuměl. 

Jako zkušený birdwatcher – jako literaturu doporučíš začátečníkovi?
Já vím, říká se, že by člověk měl začínat pozvolna, třeba u krmítka s nějakou fotografickou knížečkou. Proč ne? Osobně by mě ale znervózňovalo, že v knížce, kterou mám k dispozici, není vše, s čím se u nás můžu potkat. Že je mi něco „zatajeno“. A co když zrovna narazím na opeřence, kterého mezi obrázky nenajdu? Začátečníkovi bych doporučil publikaci domácích autorů Atlas ptáků České a Slovenské republiky od Karla Hudce a Jana Dungela, případně Ptáky Waltera Černého. Pro ty, kteří cestují po Evropě je jednoznačnou volbou příručka Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu od autorů Larse Svenssona, Killiana Mullarneye a Dana Zetterströma – tedy onen zmiňovaný „Svensson“.

Ty překládáš i velmi zajímavé články, které zveřejňuješ na svém webu www.birdwatcher.cz. Podle čeho vybíráš články a jaký je obsah?
Vybírám články, které přinášejí rady a návody, které by mohly být poučné a mohly by inspirovat. Pak také zábavné povídky, které by mohly birdwatching představit i laikům.

Hodně cestuješ za ptáky – kde jsi byl nejdál na svých cestách? Která byla nejzajímavější a konečně záludná otázka. Jaké bylo nejzajímavější pozorování „venku“?
Rozhodně necestuji hodně, většinou je to jen jedna kratší cesta ročně s kamarády a to ještě po Evropě. Nejdál jsem byl v Argentině, kam mě pozval Tóma Grim, abych mu dělal terénního asistenta na jednom jeho projektu. Mám rád takové ty okrajové země západního Palearktu, kde člověk potká zase něco nového, nezvyklého, nebo kde může pozorovat druhy v domácím prostředí, které u nás zastihne jen na tahu. Libí se mi Izrael, příjemně mě překvapilo východní Turecko, rád se vracím do míst, kde mi bylo dobře – norský poloostrov Varanger, Maroko, maďarské Hortobágy. Nejzajímavější pozorování jsou ta nečekaná – třeba rorýs bělokostřecový ve španělské Extremaduře.

Ty jsi ses teď nedávno vrátil z odněkud z Ruska???. Jaké to tam bylo? Šlo o pracovní cestu nebo cestu za ptáky?
Byla to Gruzie, část pobytu jsem tam pracoval coby lesník a část jsem se mohl věnovat ptákům. Byla to první návštěva Kavkazu a jeho opeřených specialit. Moc se mi tam líbilo. Ať už kvůli lidem, přírodě nebo i výbornému jídlu.

Ty jsi lesní inženýr, co obnáší práce lesního inženýra? Má to blízko k tvým koníčkům?
Romantická představa, se kterou jsem šel na lesárnu, že budu stále v přírodě, vzala brzy za své. Je to technický obor a té přírody v něm paradoxně být moc nemusí. V současné době sedím v kanclu a dělám mapy, jsem nudný GISák, který si celodenní zírání do monitoru kompenzuje procházkami s dalekohledem. Moje práce se s mými zájmy příliš neprotíná.

Byl jsi i hostem v TV, tuším, že to bylo Dobré ráno s Novou. Co bylo tématem?
No jo, jednou jsem se nechal umluvit a byl jsem před kamerou v pořadu Před půlnocí na ČT24. Týkalo se to birdwatchingu, ale moc bych to nerozváděl. Nemám dar výřečnosti a bylo to znát. Pak jsem byl v pořadu Dobré ráno, kde jsem něco koktal o tom, jaký si vybrat dalekohled.

Když jsme u techniky pro birdwatchera, co používáš ty?
Binokulár mám Meoptu Meostar B1 1x50 a stativák Swarovski ATS 80HD.

Jaká je tvoje vysněná technika ať už jako fotoaparát, binokulár a monokulár? Sleduješ trendy? Překvapilo tě něco v této oblasti v poslední době?
Nemám vysněnou techniku. Jsem naprosto spokojený s tím, co mám. Vždy je dobré si počkat, našetřit o něco víc a koupit si kvalitní optiku. Pak odpadá to věčné pošilhávání po něčem lepším. Jedině s fototechnikou tak trochu válčím. Chtěl bych kompaktní foťák, který by fotil jako zrcadlovka a měl při světelnosti 2,8 rozsah 18-600 mm. To by se mi líbilo. Trendy moc nesleduji, spíš jen tak periferně tuším, kudy se vývoj ubírá, ale detaily nestíhám.

Když by se na tebe obrátil člověk s tím, že chce začít pozorovat ptáky, jen si neví rady s dalekohledem, co by si doporučil?
Celé řadě lidí jsem doporučil Vortex Diamondback 10x50. Je to kvalitní optika za přijatelný peníz. Na optice by se šetřit nemělo. Je to investice na dlouhé roky. Na druhou stranu je zbytečné vyhazovat velké peníze za módní značku. Vždy se dají najít vhodnější a přitom neméně kvalitní alternativy.

Čeho si má začátečník nejvíce všímat, jaký postup mu doporučuješ? (velikost, zobák......)
U každého druhu je to celá kombinace znaků, včetně třeba určitých rysů chování (způsob šplhání, způsob letu, charakteristické pohyby), pak k tomu přistupuje prostředí, ve kterém se vyskytuje, hlasové projevy, roční období... a člověk by měl všechny tyto informace zpracovávat postupně, jednu po druhé. Nejprve asi ty viditelné znaky (zobák, zbarvení, kresba v opeření, proporce), pak to vztáhnout k biotopu, pak k ročnímu období. Chce to být co nejvíce venku, v terénu. I znalosti a schopnosti, které máš, je nutno oživovat, tříbit. Když jednou za rok půjdeš na bahňáky, tak se suverenita jejich určování vytrácí oproti tomu, kdy seš s nimi každou volnou chvíli. Když chceš dobře hrát na nějaký hudební nástroj, musíš taky pořád cvičit.

Poslední dobou to docela vře na jednom portálu – jaký je tvůj názor na zatajování druhů, popř. zatajování lokalit, zveřejňování druhu po odletu? Mají pak tyto záznamy ještě vůbec nějakou váhu? Máš zkušenosti ze zahraničí, jak to vypadá v těchto případech tam?
Tajení má svoje opodstatnění v případě hnízdění vzácného či ohroženého druhu, dalo by se říct, že v případě hnízdění obecně. Zbytečné mi to přijde u ptáka, který se u nás zastavil na tahu nebo zde zimuje. Jestli tajit či zveřejnit je rozhodnutí každého z nás a je třeba ho respektovat. Někdo tají všechno, jiný ne. Někdo tají proto, aby mu nikdo nelezl na „jeho“ lokalitu, jiný proto, že nedůvěřuje lidem, ať už jsou to fotografové nebo birdwatcheři. Kdyby každý důsledně dodržoval pravidla ornitologické etiky, respektoval legislativu a dopřál opeřencům potřebný klid, věřím, že by se nemuselo tajit vůbec nic. Spousta toho, co se tu tají, je za hranicemi mezi birdwatchery sdíleno. Tam si ale porušit pravidla nikdo netroufá a nechce. Přišel by tak o kredit a to za to nestojí.

Z tebe se poslední dobou stal i kroužkovatel, jaký je rozdíl pro tebe mezi kroužkovatelem a birdwatcherem?
Potřeba dovědět se o ptácích zase něco víc a naučit se novým věcem, je u mě součástí ptáčkařského vývoje. Pouhé pozorování pro radost mě přestalo uspokojovat a chtěl jsem ho doplnit něčím dalším, smysluplnějším. Kroužkování byl logický krok vpřed. Přidal jsem se k projektům RAS, kdy se opakovaně na určité ploše kroužkují dospělí jedinci určitého druhu, což napomáhá stanovit míru jejich meziročního přežívání a věrnosti lokalitě, jezdím na odchyty ptáků do Jeseníků na Červenohorské sedlo, koncem léta natahuji síť v polích, abych nahlédl do tajů ptačí migrace. Baví mě to a uspokojuje. Birdwatching mi zůstal jako plnohodnotný doplněk.

Zůstaneme u toho pro mne bližší téma birdwatchera – vím, že to není nejchytřejší otázka, ale přesto jí položím. Jaký druh u nás je pro tebe nejcennější a jaký ti dal nejvíce zabrat. Za kterým jsi se nacestoval nejvíce? Z toho automaticky plyne další otázka – jaký druh by ještě chtěl vidět? Uniká ti některý?
Potřeba vidět kdejaký vzácný druh, který se k nám zatoulal, už pominula. Dřív jsem byl schopen vyrazit na otočku z Brna k Českým Budějovicím, abych viděl keptušku stepní, nebo ke Slezské Hartě za potáplicí lední. Ano, tohle jsou moje nejdelší výjezdy. Teď se rozjedu jen do míst nepříliš vzdálených. Cením si třeba svého prvního budníčka zeleného, za kterým jsme po tři roky vyráželi do Krkonoš, než jsme ho viděli a který mi následující jaro přilétl až k domu téměř v centru Brna. Stále je řada druhů, které jsem u nás ještě nepotkal, které bych při troše snahy našel, ale za kterými nemám potřebu se honit. Neviděl jsem třeba ještě sýčka, orla skalního a racka mořského, ale ono to třeba jednou vyjde.

Co je pro birdwatchera důležité, když vyráží do terénu? Sleduje počasí, vítr, roční období...??
Jsou zkušení pardálové, kteří se nad tím dokáží zamyslet, prostudují si předpověď počasí, všechny ty kondenzační hladiny, rychlosti větru v různých výškách, rosné body a izobary, vyrazí na děličku Rozkoše a tam na ně skutečně čekají vedle sebe vodouš štíhlý a konipas citrónový (zdravím Honzu Studeckého). Pak jsou ti, kteří vyrážejí jen tehdy, když mají čas, ale nepostrádají intuici, která je za ptáky přivede. No a na konci zástupu jsme my ostatní, kteří jen tak tápeme a spoléháme na štěstí. Bohudík to čas od času vyjde.

Vím, že najít některé druhy není jednoduché. Je třeba používat znalost biotopu, lokality, popř. chování ptáků... k nalezení těchto druhů?
Do terénu chodím většinou cíleně s ohledem na roční období a biotop. Většinou vím, co tam můžu čekat a za čím jdu. Musím vědět, do jaké vzdálenosti si můžu troufnout a čeho se vyvarovat, aby ze mě nebyl jen lidský plašič. Tohle vše se dá osvojit pozorováním a praxí, ale taky pokorou, kdy nám nejde jen o vlastní úspěch, ale kdy respektujeme potřeby ptáků. Člověk aby se pořád učil, pozoroval, zkoušel...

Chystáš se na lokalitu, kterou neznáš, koukneš se na ní třeba pomocí Google maps v počítači?
Jsem sice stará konzerva, ale tuto vymoženost taky využívám. Je fajn omrknout lokalitu napřed z ptačí perspektivy díky leteckým snímkům zveřejněným na internetu. Uděláš si zevrubnou představu, vytipuješ si zajímavá místa, zhruba se dovíš, co tam můžeš čekat. Tohle je náramná pomůcka.

Ptáci jsou prakticky všude, přesto – jaký terén máš nejraději?
Roky jsem pohyboval hlavně kolem rybníků a vodních nádrží, ale teď jsem znovu díky kroužkování objevil les. Je to návrat do prostředí mého dospívání, ke druhům, se kterými jsem začínal. V okolí rybníků ti postačí dobrá optika, ale v lesích můžeš zúročit především sluch, všechny ty hlasy, které máš za dlouhá léta naposlouchané. Vlastně se tam docela dobře můžeš pohybovat i bez dalekohledu a ani si to neuvědomíš.

Máš lokality, kam se rád vracíš?
Jasně. U mě to všechno v podstatě leží na dohled Pálavy – rybníky kolem Lednice a Pohořelic, Novomlýnské nádrže, všechny ty lány polí kolem Drnholce a na druhou stranu kolem Velkých Bílovic. Tam to mám rád. Pak ještě rybníky a nádrže u Tovačova, protože to tam mám z chaty u Vyškova blízko. Vůbec třeba nejezdím do Čech. Nemám potřebu. Jsem člověk nížin a jediné hory, které znám, jsou Pavlovské kopce. Už si s tím asi vystačím.

Každý z nás preferuje určitou oblast ptáků, někteří se věnují bahňákům, někdo sovám... jak je to s tebou?
Jako birdwatcher miluju bahňáky. Snad proto, že je znám z jejich domoviny za polárním kruhem a fascinuje mě, když se s nimi potkám tady. Stejné to mám se severskými husami. Hledání a prohlížení jejich hejn v polích pod Pálavou mě nikdy neomrzí. Když pak odečteš i nějaký ten límec a zjistíš, odkud přilétly, nebo když mezi nimi potkáš nějakou pěknou bernešku... moc toho ke štěstí nepotřebuju, ale tohle funguje vždy. No a jako kroužkovatel teď zkouším RAS na králíčcích ohnivých a šoupálcích dlouhoprstých. I to má svoje kouzlo a už se těším na další sezónu, abych zjistil, se kterými starými známými s mým kroužkem se zase potkám.

Blížíme se do finále, jsi velice činný člověk, jak relaxuješ?
Relax je pro mě posezení s přáteli po dni stráveném u sítí nebo pohled na pohasínající den v polích u Vyškova, kde mám nataženu síť na noční odchyt. Relax je pro mě dobrá knížka, pomalý hebký jazzík a pohárek červeného. Relax je pro mě pohled na kluky hrající si někde v trávě v krásném světle letního podvečera... Je toho hodně a na druhou stranu je to hrozná vzácnost.