Je konec roku 2019 a většina lidí v tento čas bilancuje nad uplynulými událostmi. Rok 2019 nebyl nejlepším, co se týče zdraví, ale když jsem nemohl být v terénu, investoval jsem čas nejen do rekonstrukce chalupy, jako stavební dozor, ale markantně jsem obohatil moji sbírku artefaktů ohledně Jaroslava Foglara a jeho Dvojky. Najednou byl dostatek času na prohrabávání 290ti narvaných banánových beden jeho písemné pozůstalosti a já se dostal k materiálům, až mi často šla hlava kolem. Jen jako černá šmouha se táhne rokem nečekaný odchod velkého znalce díla J. Foglara Windyho, s kterým jsem celý den dva dny před jeho nečekaným odchodem třídil písemné materiály právě o JF...koho by to v tu chvíli napadlo, když jsme se loučili podání levé ruky jako za starých časů a domlouvali si další termín, že je to naposled, co se vidíme.
Tím, že jsem ptáčky zpěváčky poměrně zanedbával, jsem si řekl, že poslední dny se určitě na ně vyrazím podívat. Volba byla jasná – Nechranice vždy nabízí zajímavé druhy a hlavně, autem zajedu na všechny naše stálá místa, aniž bych musel namáhat nohy.
S Vláďou se setkáváme v Kadani a hned úvod je skvělý, Vláďa objevuje přes 30 brkoslavů severních, projíždíme Kadaní, nechceme se smířit s tím, že nebudou fotky. Bezvýsledně prohlížíme zpětně ovocné zahrady a leze do strání s šípky, tak zajíždíme ke školce v centru města na kalouse ušaté. Během několika minut jich máme sedm.

Vyrážíme na Nechranice, první zastávka Tušimická zátoka. Než dojedeme do zátoky, zastavíme u silnice, kde sedí úplně bílá káně lesní, ale jak vylezeme z auta, odplachtí daleko od naší společnosti.
Tušimická zátoka je plná kachen, v dálce jsou stovky racků. Hledáme hlavně potáplice a turpany. Desítky hoholů severních se proplétá mezi kachnami, přeletí orel mořský, kormoráni obratně rybaří k radosti neobratných rybářů, kterých je překvapivě dost a dost, i když rtuť teploměru je tlačena pod nulu.

Zajímavé pozorování je u 6ti potápek – čtyři jsou zcela jasně černokrké, u dvou si myslíme, že jde o hlášené dvě žlutorohé, ale po čase je opět řadíme k černokrkým, zobák prohnutý lehce nahoru, maska okolo očí není rovná...pochyby máme, ale zůstáváme u Podiceps nigricollis.

Přesouváme se na další stanoviště, kachny, roháči, kachny a zase kachny, tak jen zabředáme rozhovor s rybáři a pádíme na další stanoviště na velkém cípu pevné země. Vzhledem k tomu, že je málo vody, cíp bahna zasahuju daleko do vod Nechranic. Vzhledem k tomu, že je pod nulou je bahno ve stavu tuhém, po dešti či teplejším počasí by to asi bylo horší. Tady se podaří najít turpana černého, další dnešní cílený druh a mihne se potáplice severní. V olších na břehu se míchají sýkory, šoupálci a brhlíci, dlaskové se zvonky, jeden strom je obalený kvíčalami. Přejíždíme okolo nádrže pod hráz. Vyšlapeme asi 50 schodů a stavíme stativáky na vrcholu hráze.
Na propusti sedí tradičně desítky racků, z druhé strany poštovní holubi. Kachny divoké převažují, poláci velcí a chocholačky. Radost dělá samice kaholky, která kopíruje hráz asi sto metrů před námi. Sledujeme jí, než se zamísí mezi chocholačky a poláky a letošní první potáplice malá pluje v dáli vedle kormorána. Ve finále najdeme 7 potáplic malých a 5 potáplic velkých severních. Na hrázi vydržíme víc než hodinu. Je nádherné počasí, bezvětří a jako malé loďky pod námi proplouvají stovky kachen a zanechávají za sebou čáry na hladině. V zadní části Nechranic je bílá flotila 16ti ladných labutí. Nádhera, až se člověku tají dech. Sleduju v dalekohledu obratný let racka na modré obloze.
Poslední zastávkou jsou Poláky, opatrně sjíždíme až k vodě, dáváme pozor na vyčuhující ostré kameny zaryté v cestě, tady by člověk prorazil olejovou nádrž raz dva. Následuje poslední dnešní sborka stativů, dáme čas, kávu a vánoční cukroví, než se pustíme to výzkumu hladiny. Nedaleko stojí auta rybářů, kteří zajíždí až k vodě. Proplétáme se mezi nimi a míříme k malé zátočině. Bingo – turpani hnědí, další cílový dnešní druh. Jinak nic vzácnějšího. Nad námi proletí hejno hus běločelých a mizí za horizontem. Suma sumárum ještě tři druhy pro letošní rok a to netuším, že na zpáteční cestě autem ještě potkám hejno brkoslavů jak si „obědují“ keřích šípků a jeřabin. Vidím je po několika desítkách let. Nemůžu zastavit, není kde a za mnou se ženou auta.

Suma sumárum, krásné ukončení „birdovského“ roku, celkem jsem letos z nových druhů zapsal pěnkaváka sněžního, supa hnědého, bernešku malou, pelikána bílého. To není špatné, zatím jsem si ještě nechal utéct dropa na Moravě. Odpor k D1 je u mne stále víc než silný. Čeká mě okolo 100 kilásků domů, sahám po aiudio knize a cesta ubíhá...