Nedávná vlna veder přiměla Ruth vzpomenout si na dobu, kterou zažila při pozorování ptáků v Kostarice, kde byla velká vlhkost.

Necítila jsem se jako ve Velké Británii během vlny veder, kterou jsme zažili v srpnu. Neuvěřitelné vedro, vlhkost, monzuny podobné bouřkám připomínaly spíše Kostariku než v Costa de North Wales - pobřeží v Severním Walesu. Vzduch byl horký a panovalo bezvětří, takže bylo těžké soustředit se na obrazovku počítače a naopak snadné oddat se snění.

V mžiku jsem se vrátila do jedné z mých oblíbených destinací v Kostarice, do nádherné chaty v Selva Verde v regionu Sarapiqui. Byla to naše první zastávka na cestě pozorování ptáků v zemi a skvělý úvod do kostarického birdwatchingu. Chata se nachází na vlastních pozemcích na březích řeky Sarapiqui. Budovy jsou obklopeny bujnou vegetací: vysokými stromy, mohutnými listnatými keři, kvetoucími broméliemi a houpajícími se liánami tropického lesa. Vysoko-úrovňové stezky vás vedou lesem k vaší chatě, takže je snadné nechat se na cestě do svého pokoje rozptýlit nápadnou habijí zlatozobou nebo úžasným vlhovcem aztéckým, kteří jsou pastvou pro uši i oči.

Jídelna je také navržena s ohledem na divokou přírodu. V prostorné jídelně je spousta pohodlných stolů a židlí, kde dřevěné větráky jemně větrají vzduch, aby vytvořily chladící vánek, když jíte. Ale proč tam sedět, když venku je fantastická veranda s výhledem na krmnou stanici? A opravdu je to pořádná krmná stanice!

Zapomeňte na vaše krmítko. Jedná se o stavbu ze starých dřevěných kmenů, popínavých rostlin a révy, které dokonale splývají s přírodním prostředím, takže je ideální pro fotografování. Je dobré být hned vedle jídelny, protože je po celý den vždy zásobena ovocem, hlavně papájou a banány. Celé uspořádání je pro ptačí stolovníky velmi lákavé a zdá se, že ptáci dobře poznají okamžik, kdy se mohou přijít nakrmit. Důvěřivé tanagary jsou obvykle první: jasně červený sameček tangary ohnivé nebo modrošedý tangary modré.

Sebejisté vystupování
Říct jméno ptáka tangara černobradá trvá déle, než to, že se pták přikrade, popadne nějaké ovoce a znovu vyrazí do bezpečí křoví, zatímco maskovaní květomilové modří, symfonie barev azurově modré a černé, s překvapujícími červenými nohami, si pyšně vykračují přes krmnou stanici, aby si zabrali nejzralejší ovoce.

Větší ptáci jsou kupodivu častěji opatrnější, pokud jde o krmení před zraky obdivující veřejnosti. Tukani žlutohrdlí (kdysi nazýváni tukani hnědohřbetí) jsou hluční, když komunikují z útrob pralesa, ale když se postupně přibližují ke krmné stanici, tak jsou tišší.

Pomalu, pomaloučku se přibližují, nejprve se zastaví na větvi, aby prozkoumali situaci, než se spustí dolů a usednou na další. Pomalu otáčejí hlavami do plného oblouku, aby zkontrolovali všechny směry; dívají se nahoru, dolů, doleva a doprava kolem svého mohutného dvoubarevného zobáku. Nakonec se rozhodnou, že je bezpečné seskočit na vinnou révu vedle trsu banánů. Ten šílený zobák může být možná velký při manévrování, ale ptáci jemně odlomí kus banánu jen samotnou špičkou, pak dají hlavu dozadu, aby sousto hodili přímo do krku. Jedno polknutí a je pryč; banán dlouho nevydrží, když je v okolí hladový tukan žlutohrdlý. Rozkřikne se to a také se blíží savci, aby si vychutnali banánový ráj.

S pružným nosem cítícím závan vůně zralého ovoce, se nosál nebojácně šourá ke krmné stanici, s gustem se dosyta nají, všichni ptáci se rozletí a nosál se odmítá pohnout od stolu, dokud se nevrhne na poslední kus ovoce.
Sledování je při jídle tak rozptylující, ale naštěstí polední přestávky jsou v Selva Verde docela dlouhé. Ale návštěva jednoho konkrétního ptáka způsobila, že všichni lidí, kteří v tu chvíli večeřeli, odložili příbory a spěchali se podívat.

Ivan, místní odborný průvodce, vzrušeně vyrazil za roh. Tiše jsme po špičkách došli k místu, kde se díval přes balkón, a dívali jsme se směrem, kterým ukazoval. Pod námi byl malý, sladkovodní rybník, lemovaný kameny a zakrytý listnatou vegetací. A v něm byl neuvěřitelný pták: Slunatec nádherný! Tento neobyčejný pták je obvykle velmi plachý a stydlivý, ale byl tak zabrán do lovu miniaturních ryb, že si nevšímal nás, kteří jsme na něj ohromeně zírali. Nádherné proužky přes záda se mísí se skvrnitým slunečním světlem a výrazné bílé pruhy na hlavě vedou kolem oka k dýkovitému zobáku, kterým bodal do potěru. Najednou si uvědomil, že je pozorován a polekal se, že bude chycen, rozevřel křídla a rychle odletěl do úkrytu na břehu řeky. Moje srdce zaplesalo nad dokonalým pohledem.

Ze snění mě vytrhly zvuky racků stříbřitých nad Llandudno v Severním Walesu. Teploty možná můžou být stejné jako v Kostarice, ale tím končí veškerá podobnost. Ale dívka může snít, a zatímco ostatní touží po návratu do „normálu“, já doufám, že se vrátím do Kostariky, znovu navštívím Selva Verde a vskutku velmi zvláštní ptáky.

zdroj:Bird Watching říjen 2020