Člověk je od přírody tvor soutěživý. S tím je třeba pro jistotu stále počítat. S neobyčejnou fantazií dokáže vymýšlet způsoby, jak s ostatními porovnávat svoji rychlost, inteligenci, sílu, množství či velikost čehokoliv a tisíce dalších věcí. Prostě se snaží najít něco, v čem vyniká nad ostatní, v čem je „nejlepší“. Proto nás nemůže překvapit, že této soutěživosti nezůstalo ušetřeno ani pozorování ptáků, neboli birdwatching.

Ale ruku na srdce, kdo z nás se s chutí nepochlubil kolegovi se zvláště časným příletem nějakého ptačího druhu či s neobvyklým počtem jedinců vzácného druhu pozorovaným v terénu? Kdo z nás si neporovnal počty vodních druhů viděných během jednoho dne na určité lokalitě s výsledky kamaráda? Kdo z nás si radostně nepovyskočí, když na rybníce mezi obyčejnými kachnami uvidí nějaký ten „špek“, kterým překvapí ostatní ptákomilce? I zde se projevuje soutěživost. Kdybychom to měli brát do důsledků, pak i většina faunistických příspěvků v odborných časopisech je s trochou nadsázky takovým tím vítězným tanečkem na téma „kdo víc“ nebo „kdo dřív“. Mě samotného to baví a prozatím jsem s ničím jiným na trh nepřišel.

Ovšem soutěživost na poli birdwatchingu může mít i mnohem zajímavější a někdy dost překvapivé formy. V důsledku masovosti, s jakou se tento koníček provozuje například za Velkou louží - v současné době se blíží počet místních birdwatcherů k 50-ti milionům, jsou naši američtí kolegové soutěživostí vyhlášeni. Ustáleným výrazem, který se tu používá, je tzv. competitive birdwatching, tedy soutěžní pozorování ptactva, které vždy spočívá v „nasbírání“ co největšího počtu ptačích druhů za jednotku času v určité geografické oblasti. K zásadním pojmům užívaným v souvislosti s touto činností patří bird list, tedy výčet pozorovaných druhů, eventuelně life list, což je seznam všech druhů pozorovaných za život. Existuje tu velké množství nejrůznějších kategorií, které mají své vlastní rekordmany.

Tak například Jim a Susan Hengelveldovi z Bloomingtonu v Indianě stojí v čele kategorie zvané Backyard Lifelist. Na své zahrádce pozorovali už 249 druhů. První místo s počtem 72. druhů spatřených na vlastním krmítku – kategorie Garden Bird Feeder List – drží Brit S. Warrillow. S počtem 45-ti druhů, které na zahrádce zahnízdili – kategorie Species Nesting in Backyard – vede Sean Fitzgerald z amerického Walworthu (www.surfbirds.com). Soutěžící těchto kategorií mohou brát své pozice v žebříčku úspěšnosti smrtelně vážně. Vždyť Jim a Susan vedou jen o jeden druh před Tomem Reedem z amerického New Jersey. Jak tedy přilákat na svoji zahrádku další vytoužené ptáky? Zvětšit přírodní bazének? Vysadit ovocné stromy? Naplnit krmítka něčím opravdu speciálním? Jak zvýšit náskok před soupeři? Přesto jde o soutěžení, které nám nejspíš vyloudí úsměv na tváři.

Další formou kompetitivního pozorování ptáků je tzv. big year – velký rok, který má zajímavou historii. V roce 1953 se pustil legendární americký ornitolog Roger Tory Peterson se svým kolegou Jamesem Fisherem na 30.000 mil dlouhou výpravu po Severní Americe, během které se věnovali zdejší avifauně. O dva roky později vznikla na základě této cesty kniha a později i dokumentární film s názvem Wild America. V jedné poznámce své knihy Peterson říká: My year´s list at the end of 1953 was 572 species. - Seznam druhů, které jsem pozoroval v roce 1953 končí na čísle 572. Tím se zrodil big year – neformální soutěž s pevnými pravidly, ve které spolu každoročně američtí birdeři porovnávají své úspěchy v terénu.

V roce 1956 zvýšil laťku druhů pozorovaných v Severní Americe během jednoho roku pětadvacetiletý Angličan Stuart Keith, který se vydal ve stopách Petersona a Fishera. Nasbíral tehdy 598 druhů. Jeho rekord nebyl překonán po následujících 15 let. V roce 1971 se vydal tehdy osmnáctiletý student posledního ročníku střední školy Ted Parker na svoji velkou cestu, během které dosáhl tehdy neuvěřitelného výsledku – dokázal najít 626 druhů.

Další „Velký rok“ přišel o 17 let později – v roce 1998. Tři nezávislí birdeři – Sandy Komito, Al Levantin a Greg Miller, kterým je věnována kniha Marka Obmascika s názvem The Big Year, se pustili do nového pronásledování. Vyhrál Sandy Komito a jeho 721 druhů. Ke konci roku zvýšil jejich počet na 748, což je množství, které je považováno americkou birdwatcherskou obcí za nepřekonatelné. V tom roce totiž měl svůj „velký rok“ také klimatický fenomén El Nino, který zavál na území Severní Ameriky množství druhů, které se tu obvykle nevyskytují. Severní Amerika má totiž jen 675 původních druhů (en.wikipedia.org).

Od té doby se téměř každý rok vydá nějaký nadšenec na svoji velkou cestu po Severní Americe, aby se pokusil překonat své předchůdce. Takový člověk pak věnuje nemalé finance a hlavně veškerý svůj čas pronásledování ptačích druhů. Pokud chce uspět, nesmí se vzdát žádné příležitosti. Mnohdy tak putuje za jedním neobvyklým ptákem napříč přes celé Státy, od Pacifiku po Atlantik, jen aby si jej mohl přidat do svého seznamu – bird listu.

Obdobnou formu má i tzv. big day, kdy se týmy ornitologů pouštějí do terénu, aby spatřili co nejvíce druhů během následujících 24 hodin. Tyto soutěže jsou vyhlášeny v rámci jednoho okresu, státu, nebo i mnohem větší oblasti. Subkategorie pak odlišují big day s použitím motorových a nemotorových dopravních prostředků. Týmy se řídí podle detailně propracovaných itinerářů s mezisoučty pozorovaných druhů, které jim napoví, v kolik hodin by měli mít dosaženy určité počty, aby byli schopni překonat rekord starý. V posledních letech používají soutěžící k přesunům malá sportovní letadla, aby své šance ještě zvýšili. Zde už se dostáváme k extrémům.

Soutěžní birdwatching ale může jít ještě dál, může mít podobu hraničící s posedlostí, kdy člověk udělá vše, aby rozšířil svůj seznam pozorovaných druhů, kdy věnuje veškeré své finance i volný čas pronásledování ptáků po celém světě, kdy ho ta frenetická mánie pohltí a on pak není schopen myslet na nic jiného.

Ještě před deseti nebo patnácti léty se pohybovala po světě jen hrstka lidí, jejichž life list měl více, než 7.000 položek. Znamenalo to, že během svého života viděli přes 7.000 druhů ptáků. Těmto sběračům druhů se začalo říkat big listers, což by se dalo volně přeložit jako ti, kteří si tvoří velký seznam. Možnosti, které měli ornitologové tehdy a které má každý i amatérský pozorovatel ptactva nyní, se od těch dob podstatně změnily. Změnila se i délka seznamů. Jsou teď delší a bohatší. V čele extrémních birdwatcherů je v současné době Brit Tom Gullick. Jeho seznam má nyní 8.663 položek! Hned za ním se nachází Phoebe Snetsinger. Jde o jedinou ženu, která figuruje v první padesátce listerů. Její příběh stojí za zmínku.

Phoebe Snetsinger se narodila v roce 1931 v Illinois. Po svém otci, reklamním magnátovi Leo Burnettovi, zdědila menší jmění, které využila k financování svých výprav za ptactvem. O ptactvo se začala zajímat už v roce 1965. V roce 1981 jí lékaři diagnostikovali poslední stádium rakoviny kůže s tím, že jí dávají maximálně rok života. Namísto, aby Phoebe podlehla beznaději a smířila se s přicházející smrtí, tak se vydala na Aljašku pozorovat ptáky. Poté, co se vrátila, zjistila, že postup její nemoci stagnoval. Se vší vervou se tedy pustila do dalších výprav směřujících často do velice odlehlých a nebezpečných oblastí jen proto, aby viděla tolik ptačích druhů, kolik dokáže a stihne. Na každou výpravu se velice pečlivě připravovala a vedla si podrobné záznamy s nákresy.
V roce 1999 se zúčastnila expedice na Madagaskar. Dodávka, ve které jela s dalšími birdery měla nehodu, během které zahynul jediný člověk. Byla to Phoebe. Jejím posledním druhem, který po téměř dvou desítkách let v roli „pacienta v posledním stadiu rakoviny“ viděla, byla vanga červenoramenná (Calicalicus rufocarpalis), která byla popsána jako nový druh jen o dva roky dříve. Z jejích pamětí vydaných posmrtně (Birding on Borrowed Time) lze snadno pochopit, jak jí její koníček - pozorování ptactva, pomohl, aby se vyrovnala se svojí zákeřnou chorobou. Až do své smrti viděla více ptačích druhů, než kdokoliv jiný na světě (en.wikipedia.org).

Phoebe tedy i přes to, že zemřela v roce 1999, stále figuruje na druhém místě v počtu pozorovaných druhů (8.400). Třetí příčku obsadil další Brit Jon Hornbuckle – 8.296 druhů. Prozatím jen sedm lidí spatřilo více než 8.000 druhů ptáků. Čtrnáct lidí přesáhlo hranici 7.000 a 32 lidí pak 6.000 druhů. Není bez zajímavosti, že mezi první padesátkou je 23 Britů a 12 Američanů, tedy představitelů zemí s velkou tradicí v birdwatchingu. Následují tři Švédi, tři Belgičani, dva Kanaďani atd. V první padesátce se dá najít jen jediný představitel zemí bývalého východního bloku - János Oláh Jr (www.surfbirds.com).

Jak může někdo dosáhnout takového množství pozorovaných druhů? Stačí jen prohledat internet a najdeme desítky cestovních kanceláří specializujících se právě na birdwatchery. Čelní pozice listerů se rekrutují právě z průvodců těchto cestovek, nebo ze zámožných amatérů, kterým finance a volný čas nedělají potíže. Zkušení průvodci je dopraví do těch nejodlehlejších koutků naší planety a tam už si stačí jen odškrtávat ze seznamu další a další druhy. Během takové intenzivní třítýdenní expedice do Afriky či jižní Ameriky si můžete přijít i na několik set nových druhů. Podobná honba za druhy je určena ale jen skutečným nadšencům. Většinou se vstává ve tři ráno a až do desíti hodin se hledají ptáci. Následuje jídlo, odpočinek, trocha spánku a odpoledne se vyráží opět do terénu, ze kterého se skupina vyčerpaných postaviček vrací až po setmění. Tehdy přichází čas rekapitulace. A další den znovu a stále dokola. To vše třeba v podmínkách vlhkého deštného pralesa. Skupiny bývají většinou malé a průvodce má za úkol ukázat každému účastníkovi expedice to, co viděli i ostatní. Jonathan Rossow, který je průvodcem cestovky zvané EcoExpeditions se například umístil na prvním místě v kategorii 2006 Year List, kdy během jednoho roku viděl 2.744 druhů ptáků. Proto nás nemůže překvapit, že tento člověk, který tráví podstatnou část roku na expedicích po všech koutech naší planety, má nejvyšší počet druhů i v tomto roce.

Stejně bizarní, jako život, kteří tito lidé vedou, je i přepočet finančních nákladů na jeden druh, který si vedou v podobě koeficientu cost per bird - CPB, tedy ceny za druh. Nejefektivnější jsou vždy první návštěvy určitých zemí, kdy se dá nasbírat nejvíce druhů s nejmenšími náklady a nejhůře vycházejí opakované návštěvy zemí, kterým se v jejich žargonu říká dočišťování.
S velkou nevolí sledují tito podivíni každou změnu v systematice ptačích druhů, která by se mohla projevit změnami počtů v jejich seznamech. V případě, že u některých poddruhů hrozí překlasifikace na samostatné druhy třeba v důsledku rozdílného areálu výskytu, pak se snaží na svých cestách navštívit všechny tyto oblasti, aby se později nestalo, že by některý nově „vzniklý“ druh neměli podchycený.
Pečlivě vykreslený portrét jednoho z big listerů včetně mnoha detailů ze života této komunity najdeme v knize Dana Koeppela: To See Every Bird on Earth. Autor tu popisuje život svého otce, kterému se v důsledku jeho „ptačí obsese“ rozpadla rodina a který své vášni obětoval kariéru lékaře i osobní vztahy.

Ale obraťme list a vraťme se ještě k úsměvným stránkám soutěžního pozorování ptactva. Jednou z kategorií, která má podle autorů vyjadřovat index harmonie mezi partnery je tzv. Share List, tedy počet druhů společně pozorovaných partnerskou či manželskou dvojicí. Zde náleží první příčka britské dvojici Stevu Holmesovi a Marion Barlow, kteří spolu nasbírali do dnešních dnů už 3.039 druhů. Myslím, že tak dlouhý seznam už ledacos napovídá o nezlomnosti pouta, které je spojuje.

Abychom nehleděli jen daleko za hranice naší země, tak i našinec si může ve středoevropských podmínkách zasoutěžit. Letos proběhl v návaznosti na 4. ročník Austrian BirdRace také první ročník tzv. Centrope BirdRace, kterého se zúčastnily týmy z Rakouska, České a Slovenské republiky. Na předem vymezené ploše se mohli účastníci pohybovat jen pomocí vlastní síly, tedy jen pěšky a na kolech a počítaly se druhy, které byly pozorovány během 24. hodin. Vítězný tým měl 116 druhů, přičemž celkově bylo zaznamenáno 149 druhů ptáků (www.bird.at).

Řekl bych, že tato forma soutěžního birdwatchingu je pro naše podmínky i pro nás samotné nejpřijatelnější. Těch čtyřiadvacet hodin, které beze zbytku věnujeme našemu oblíbenému koníčku, zajisté nepovede k rozvratu rodin ani k obětem v kariéře, nebude nás stát téměř nic a nezískáme během nich jen pouhopouhý výčet druhů. Seznámíme se s novými lidmi, přiučíme se … prostě budeme zase o něco bohatší v oblasti, která nás baví a zajímá.

Kamarád ornitolog mi vyprávěl, jak na jedné ze svých cest po jihovýchodní Asii potkal v terénu ženu s dalekohledem v doprovodu domorodého průvodce. Pozorovala ptáky. Když se spolu dali do řeči, byla její první otázka následující: How long is your bird list? - Jak dlouhý je tvůj seznam ptáků? Byla to jedna z těch osob, které jen sbírají druhy do svého seznamu, které je sami neznají, bez přípravy cestují po světě a ptáky si nechávají určovat průvodci. Sám se občas také velice rád vydám za exotikou jiných států či kontinentů, ale hlavní význam pro mě mají vždy jen ptáci, ne jejich počty. Věřím, že to tak cítí většina z nás a že se to nezmění.

Zdroj: Robert Doležal