Ptáci z Česka mizí závratným tempem. Každoročně jich ubydou desetitisíce. Příčinou je nadměrná intenzita zemědělství, řekl Právu ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

Lidé často podle příletu tažných ptáků usuzují, jaké bude počasí. Pokud se z teplých krajin vrátí špačci, čápi či vlaštovky, má se za to, že přichází jaro. A když se ve městech objeví hejna havranů, předpokládají lidé, že brzy začne mrznout a začíná zima. Je pravda, že ptáci mají tyto instinkty?
Ptáci samozřejmě mají instinkty, ale předpovídat počasí neumějí. Jaké bude počasí, tedy zda už letos nebudou, či ještě budou mrazy, podle ptáků rozhodně nepoznáme. Ptáci mají svůj kalendář, ten se ale řídí podle délky světelného dne. Délka dne určuje, jak se mají chovat, kdy začíná migrace, kdy hnízdění.

Ovlivňuje to ale i aktuální počasí. Pokud je na podzim dlouho teplo, dostatek potravy, tak některé druhy mohou skutečně odletět o něco později, některé ale ne. Úplně stejné je to s návraty. Pokud bude v celé Evropě teplé počasí, teplé jaro, tak se někteří ptáci objeví dříve. To jsou ale druhy, které migrují na krátkou vzdálenost. Tedy zimují pár stovek kilometrů na jihozápad od našich hranic a zareagují na příhodné podmínky.

Sýčka či chocholouše máme poslední stovku párů. A k takovému konci už pomalu směřují skřivani, strnadi, čejky
Naopak ptáci, kteří migrují na dlouhé vzdálenosti a letí například přes Saharu, se drží určitého genetického vzorce, kterému můžeme říkat instinkt. Je to ale dáno tím, že v Africe nemůžou tyto druhy tušit, jaké aktuální počasí panuje právě teď v Evropě. Podle ptáků můžeme říci, jaké bylo počasí v předcházejících obdobích, ale ne to, jaké bude zítra.

Z jaké nejvzdálenější oblasti k nám ptáci vůbec přilétají?
Pravidelně z Indie, třeba lejsek malý či hýl rudý. Někteří se k nám vracejí ze zimovišť v nejjižnější Africe.

Vadí ptákům globální klimatické změny?
Jsme schopni spočítat i tzv. klimatický index, tedy to, jak se mění složení ptačí fauny v závislosti na klimatu, jak na změny ptáci reagují.

Nejzásadnějším mechanismem klimatických změn je, že dochází k roztrhání vazeb ekosystémů. Například hmyz reaguje na změnu klimatu rychleji než ptáci. Dálkově migrující ptáci obvykle přilétají v době, kdy měli načasováno hnízdění a kdy měli zajištěno i největší množství potravy, například housenek.

Na více druzích ptáků je zdokumentováno, že hmyz reaguje rychleji, pokud se otepluje, vylíhne se dřív než v době, kdy mají ptáci maximální nároky na potravu. Housenky jsou pak už zakuklené a ptáci mají méně potravy i pro mláďata. Přežívá méně ptáků, mláďat se rodí méně nebo jsou slabší a snadněji se stávají kořistí predátorů.

Má smysl, aby do toho vstoupil člověk, například krmítky. Není to nepřirozený zásah?
Přikrmování obrat v ochraně druhů ptáků nevyvolá. Ochraně jedinců, tedy konkrétních ptáků v určitém místě, to ale rozhodně pomůže. Některým ptákům to pomáhá přežít zimní období, které je z hlediska nedostatku potravy krizové. Není to ale obecně ochrana přírody. Pokud budeme přikrmovat ptáky s rozvahou, s mírou, je to v pořádku, navíc je můžeme na krmítkách i pozorovat.

Nemůžeme jim ale nevhodným přikrmováním, třeba rozdrobením vánočky, nakonec i uškodit?
Vánočka je špatně, nejhorší ale je ptákům dát něco slaného. Sůl je chemikálie, ptáci jsou malí, jedno zrnko soli z rohlíku může být pro ptáka velikosti čížka smrtelné.

Dřív se u lesa nechal nezoraný cíp, teď se pod tlakem dotací na metr zpracovává i ten sebemenší kousek půdy
Sezobne to jako kamínek, je to problém. Slané zbytky do krmítka nepatří, stejně jako zbytky jídel. Mezi nejpřirozenější krmení patří například slunečnice. Dobrý je i lůj, ale pozor u koulí, které se prodávají v plastových síťkách. Mají dva problémy. Pták se může do síťky zamotat a uhynout. Prázdnou, pokud zůstane viset, může sežrat třeba havran. Pokud spadne na zem, láká další zvířata jako kuny, kočky nebo i psy.

Plastová síťka do přírody nepatří, proto se na lůj dělají speciální držáky, které nemohou uškodit.

Někteří ptáci hnízdí na budovách či pod střechami. Nemizí jejich úkryty v důsledku rekonstrukcí a oprav budov ve městech?
Někteří ptáci, kteří hnízdí na budovách (jiřičky, rorýsi, kavka), dokonce dutiny ve střechách potřebují a jako hnízdiště je i v domech vyhledávají. V důsledku zateplování, rekonstrukcí budov i úprav střech ale přestávají existovat. Ptáci, třeba zmínění rorýsi, pak mají problém, kde hnízdit a vyvádět mladé. Proto je dobré, kde to jde, zachovávat přirozené původní otvory i při rekonstrukcích historických budov, ale i moderních staveb. Chce to jen dobrou vůli.

Berou například architekti při svých návrzích v potaz, že i moderní novostavba by mohla mít nějaký prostor, který by pomáhal hnízdění?
Tento přístup je zatím vzácný. My se snažíme pořádat semináře, podávat informace. Je to běh na dlouhou trať, jsou ale i první vlaštovky.

Kolik vlastně u nás žije druhů ptáků?
U nás hnízdí zhruba 200 druhů ptáků. Někteří ptáci u nás žijí po celý rok, jiní k nám přilétají hnízdit a na zimu zase odlétají. Dalších asi 200 druhů se u nás vyskytuje občas.

Je to ve srovnání s Evropou hodně, nebo málo?
Počet druhů ptáků je u nás o něco menši. Řada zemí v našem regionu je totiž nejen větší, ale z hlediska biotopů i pestřejší. My nemáme velehory, moře, pobřeží, prostě specifická prostředí. Proto se u nás třeba nevyskytuje orlosup nebo papuchalk. Občas velmi vzácně jen při přeletech se u nás vyskytnou i druhy ptáků obvykle vázané na moře.

Jak jsme na tom ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi?
Kdybychom sestavovali tabulku počtu jedinců, tak bychom se našli zhruba uprostřed. Graficky znázorněno, nejmenší množství ptáků se nachází v západní části, tedy v oblastech, kde je v současné době nejvíce rozvinutá zemědělská výroba.

Jak se stupeň industrializace snižuje směrem k východu, ptáků přibývá. Británie a Francie zaznamenávají sice velké výnosy zemědělských plodin, ale jako přívažek k tomu mají naprosto zničenou krajinu. Naproti tomu Balkán má menší intenzitu zemědělské výroby, tedy i více ptáků.

Obecně v celé Evropě ale ptáků ubývá, zejména ptáků zemědělské krajiny. Takže jako ČR jsme na tom o něco málo lépe než v západních zemích, ale nepoučeni z jejich chyb se k nim blížíme.

Ubývá spíše ptáků, kteří zde trvale žijí, nebo těch, kteří migrují?
Nejvýrazněji ubývají ptáci zemědělské krajiny, bez ohledu na to, zda zde trvale žijí či migrují. Úbytek se týká především menších ptáků, tedy těch, kteří tvoří masu ptáků. Proto je alarmující jejich úbytek.

Když ztratíte třetinu skřivanů, je to obrovské množství ptáků. Z nestěhovavých ptáků ubývá například strnad obecný, chocholouš, skřivan, sýček. Druhou skupinou, jejíž počty se sice pozvolna, zato trvale snižují, jsou ptačí migranti na dlouhou vzdálenost.

Je to dáno problémy na zimovištích a na tahových cestách. Zanikají například tahové zastávky, protože například vyschnou či je lidé promění v obdělávaná pole a pastviny. Když zaniknou dvě tři zastávky, tak se může stát, že velká část populace některého druhu cestu nepřežije.

Umíme přece ale některé druhy už účinně chránit.
Ano, zejména velké ptáky, dravce nebo třeba jeřáby. Tedy ty, kteří žijí v určitých ohraničených územích a omezených počtech. Již desítky let platí zákaz lovu řady druhů. Po desetiletích ochrany se tito ptáci navracejí. Proto u nás už najdemei orly mořské, kteří zde desítky let nehnízdili.

V současnosti zde hnízdí, kolem 130 párů. Objevují se sokoli stěhovaví, jeřábi, přibývá motáků lužních atd. Na jednu stranu tedy umíme cíleně chránit nejohroženější druhy, mezitím ale bez povšimnutí mizí ptáci, kteří vytvářejí masu ptáků. Tak ubylo například vrabců. Patří sice stále k nejpočetnějším ptačím druhům, ale celkově je jich výrazně méně.

Takže shrňme důvody, proč zejména malí ptáci ubývají.
Důvody známe, jsou doložené řadou výzkumů. Zásadní vliv na úbytek ptáků má intenzita zemědělského hospodaření.

Ale přece po skončení tzv. socialistické velkovýroby, kdy se nehledělo na ekologii, rozorávaly se meze, nehledělo se na krajinotvorbu, muselo dojít ke zlepšení...
To se možná zdá, ale žel neodpovídá to realitě. Tento názor podpořilo to, že na začátku 90. let, v době, kdy na několik let skončily mohutné dotace do zemědělství a následně se snížila intenzita využívání půdy, začaly růst například populace koroptví.

Příroda má obrovskou regenerační schopnost. Jen musí dostat šanci
Pak přišlo opět období růstu dotací, následováno etapou evropské Společné zemědělské politiky a intenzita využívání půdy a krajiny začala strmě růst a je dnes výrazně vyšší než v minulosti, se všemi dopady na životní prostředí, včetně populací ptáků.

I když řada polí zanikla a nahradily je louky? Ty přece ptákům neškodí.
Ale v úrodných nížinách je to jinak. Tam se kvůli dotacím intenzivně zorává a využívá každý kousek půdy. Jestli dříve traktorista při orbě nechal nezoraný cíp u lesa, nyní musí pod tlakem dotací na metr zpracovat i ten sebemenší kousek půdy. K takovému chování nutí zemědělce státní dotace, pro které je rozhodující každý obhospodařený metr.

Dnes je na venkově minimum sedláků, kteří mají cit pro krajinu. Většina půdy je rukou velkých družstev, zemědělských podnikatelů, kteří si pečlivě hlídají každou korunu z využívaného metru půdy. Takže je zorané pole, asfaltová cesta a opět zorané pole, nic mezi tím. Tedy žádný prostor pro ptáky, něco, co by poskytovalo potravu, úkryt, co by nebylo ošetřeno chemicky, což zničí veškerý hmyz. Dokonalá zelená poušť. Kromě cílové plodiny tam neroste (a ani nežije) vůbec nic.

A co ty louky v podhůřích, které vystřídaly pole?
Ano, na méně úrodné půdě se objevuje více luk, pastvin. Rok, dva, tři se tam daří i ptákům, pokud hospodář nenechá louky ladem. Ale tuto fázi už máme dvacet let za sebou. Pak louky přerostou, postupně se mění v raná stadia lesa, což je výhodné pro lesní ptáky, nikoli ale pro ptáky zemědělské krajiny. Prostě dál ubývá plocha vhodného prostředí pro ptáky zemědělské krajiny.

Ale když se zvyšuje plocha lesa, tak určitě rostou počty lesních ptáků.
Jejich počty kupodivu zůstávají stále stejné. Přibyla plocha lesů, ale počty nerostou. Nemáme zatím dost informací, proč se tak děje.

Kolik je v současnosti tedy ohrožených druhů?
Tady je třeba nejdříve rozklíčovat, co je to ohrožený druh. Mě osobně znepokojuje, že ubývají počty nejběžnějších druhů, ročně jde o desetitisíce jedinců. Nejsou kriticky ohroženi vyhynutím, ale je jich jen polovina než před lety! Jsou samozřejmě kriticky ohrožené druhy jako sýček či chocholouš, v minulém století rozšíření naprosto všude. Dnes se jedná o stovky párů. takovému konci už ale pomalu směřují skřivani, strnadi, čejky.

Co tedy dělat se zemědělskou krajinou?
To je jednoduché, problém se jmenuje podoba zemědělských dotací, že jsou využívány a přidělovány podle obdělaných a využívaných metrů půdy. My si ale prostřednictvím dotací ničíme krajinu a vše, co v ní žije.

Ale bez dotací už dnes nelze hospodařit, to bychom pomalu pomřeli hlady.
Nechceme zastavit či zrušit dotace. Stačí jen jinak nastavit dotační pravidla, aby nelikvidovala, spíše zlepšovala krajinu, aby dotace neškodily. To je věc rozhodnutí.

Výrobci agrochemikálii by asi protestovali, nebylo by jich tolik potřeba. Problém spočívá v tom, že dnešní zemědělství produkuje potraviny na menší ploše, než na jaké se pěstují technické a energetické plodiny, jako je řepka či kukuřice.

U technických plodin neexistují limity pro rezidua pesticidů, jako u plodin určených pro spotřebu obyvatelstvem. Na výrobu technických plodin se mohou používat silnější insekticidy a herbicidy, které pak nejen zabíjejí v krajině vše živé, ale kontaminují třeba i spodní vodu.

A komunikujete a spolupracujete vůbec s veřejností?
Samozřejmě, to je například naše nynější akce sčítání ptáků na krmítkách. Dělali jsme to prvně, takže nemůžeme srovnávat stavy s předchozími lety. Bude se to ale pravidelně opakovat. Je to podobná akce, jakou dělají kolegové v Bavorsku. Přispěje to ke zmapování situace.

Nejvíce nás ale potěšil zájem veřejnosti, přišlo na deset tisíc pozorování, to je dobrý vzorek i pro statistiku. Lidé mají zájem o ptáky, o krajinu, o to, jak bude naše prostředí vypadat. Jinak samozřejmě naše údaje získáváme z dalších projektů, kdy se jedná o vědecké sčítání ptáků, což běží od roku 1982 bez přerušení, dává nám to dlouhodobé časové řady. Výsledky jsou plnohodnotně využitelné.

Česká společnost ornitologická je členská organizace, máme přes 3,5 tisíce členů. Tito členové pořádají řadu akcí na místní úrovni. K akci na celostátní úrovni patří kromě výzkumu i praktická ochrana určitých území, například Josefovské louky o rozloze 76 hektarů, které vykupujeme a přetváříme.

Zprovoznili jsme například původní závlahový systém, vrátili jsme na ně původní prostředí vlhkých luk, které zcela zmizelo. Jiným příkladem je česko-saský projekt na záchranu sýčka obecného, kdysi jednoho z nejběžnějších ptáků. Tam je třeba pracovat už jen s konkrétními páry, aby měly klid, dostatek potravy atd. Protože při takto malém počtu je ztráta každého páru nenahraditelná.

Berou v potaz vaše poznatky ministerstva, například zemědělství, životního prostředí?
Berou a neberou. Indikátory počtu ptáků se využívají pro zprávy o stavu životního prostředí, dodáváme informace ministerstvu zemědělství. Někdy ale chybí další krok - tedy aby se také něco změnilo. Ubývání ptáků je možné zastavit rozumnou zemědělskou politikou, příroda má obrovskou regenerační schopnost. Jen musí dostat šanci.

Měla by se změnit i atmosféra ve společnosti?
Pozitivní je, že lidí, kteří si uvědomují, že nelze přírodu ničit, výrazně přibývá, roste počet těch, kteří jsou ochotni podepsat petice, aktivně se za ochranu přírody postavit, hledat rozumná východiska. Je dobré, že takových lidí přibývá v celé Evropě. Do debaty o evropské směrnici, která se týkala i ochrany ptáků, se například zapojilo přes čtvrt milionu lidí. S tím roste poznání, že musíme nejen něco chránit, udržet, ale musíme pozměňovat věci, které jsou špatně, přijímat řešení.

Zdroj: novinky.cz