Neplánovaná cesta do Portugalska a Španělska s krátkou zastávkou v Amsterdamu, proto abychom dostali opravdu veliké číslo, nám nestačí jen jezdit ze státu do státu, ale musíme využívat i nečekaných příležitostí. Když se tu najednou objevili nějací zatoulaní vzácní vagrants, museli jsme dostat aspoň několik z nich. Bylo nám jasné, že je jich až příliš na to, abychom dostali všechny. Např. jednoho dne jsme hledali strnadce bělohrdlého, kterého někdo nahlásil, ale nám se ho podařilo dostat už před dvěma týdny v západní Sahaře v oblasti Maghreb Ornito , kde jsme zůstávali blízko města Dakhla. Proto, když jsme se dozvěděli, že se jedná o ten samý druh, rozhodli jsme se ho nechat být.

Na druhou stranu jsme se ale rozhodli dostat pár vzácných jedinců, které někdo nahlásil v oblasti Iberian Peninsula. Ale hezky popořádku. Nejdřív jsme se zastavili v Amsterodamu, abychom dostali čírku sibiřskou. Původní plán byl vzít si taxi z letiště Shiphol, ale místo toho jsme napsali na naší FB skupinu, a jeden milý holandský řidič Martin Miske nás tam s radostí odvezl. Na místě jsme strávili asi 4 hodiny hledáním malé kachny sedící v různých žlabech vytvořených vodou. Nikdy se nám jí nepodařilo najít. Byl to náš první neúspěch vůbec. Nuda. Tak jako tak, díky Martine, když se příště potkáme, dlužíme ti pivo.

O půlnoci jsme přistáli v Lisbonu a rozhodli jsme se, že spánek vynecháme. Jeli jsme autem přímo do severního Španělska. V malé ospalé vesničce jménem San Cibrao v Galicii už několik let zimují rackové kanadští. Dorazili jsme za úsvitu a rovnou jsme se ho vydali hledat. Určitě není jednoduché ho najít mezi všemi domácími racky středomořskými, kteří se tu běžně vyskytují. Po pár hodinách jsme začali být zoufalí, ale podařilo se nám najít racka polárního, což je také dobrý druh.

Racek polární

Po snídani jsme se rozhodli vrátit na „ místo činu“. Byla to taktika, která se nám osvědčila. Většina pozorování racků kanadských se odehrála na rybí farmě západně od San Cibrao. Pochopitelně tahle farma láká spoustu racků a potom sakra – je tam!

Racek kanadský

Byl nepochybně menší než racek středomořský a jeho nohy byly sytě růžové. Díky Kanado.

Potom nás čekala dlouhá cesta až na pobřeží Algarve coast, abychom našli racka stříbřitého a chřástala karolínského.

Mårten znal Thijs Valkenburga, když pracoval před několika lety v Portugalsku. Thijsův bratr Joost vyrůstal ve městě, kde byla Sora viděna posledních pár týdnů. A tak nám Joost nabídl pomoc najít chřástala a také nám chtěl ukázat nám místa svého dětství. Krásné malé městečko se jmenuje Silves a leží na řece Arade. Když jsme byli asi 2 hodiny od Silvesu, posílá nám Joost textovku, ve které píše, že chřástal je stále ještě tam. Chřástal byl viděn několik týdnů na velmi krátkém úseku rákosí, takže by to mělo být snadné. Nemůžeme ho však najít, skrývá se. Místo toho jsme šli na oběd a na dohled se nám objevil racek stříbřitý v Portimau. Ten pták nevypadal zrovna nejlépe, ale byl tam.

Racek stříbřitý

Je super pocit, že se nám ho podařilo dostat. Když navštívíme později v tomto roce Azorské ostrovy, můžeme ignorovat všechny (zde myslím nepřetržitě probíhající) diskuze o charakteristice racků. I když je rozeznávání jednotlivých racků většinou zábava, je to náročné a někdy nám to přerůstá přes hlavu.

Když jsme se vrátili do Silves, začali jsme hledat chřástala. Začínal příliv a místo, kde bylo pozorování hlášeno, se pomalu ocitalo pod hladinou. Konečně díky svým schopnostem a skvělému zraku uviděl Erik, jak náš cíl odlétá. Přistál na dalším pobřeží a my jsme ho mohli vyfotografovat.

Se třemi zářezy na pažbě jsme se rozhodli vydat se do Castro Verde, což je skvělé místo na pozorování na jihu Portugalska. Rozlehlé pláně plné dropů, skřivanů a hlavně ohrožených orlů královských. Udělali jsme špatné rozhodnutí, tedy konkrétně já, když jsem se rozhodl jen tak zastavit auto na okraji cesty a na dálnici začít pozorovat. Když přijede policejní auto, mám takovou taktiku. Prostě jenom souhlas a zopakuj všechno, co řekne.

Strážník: Tady nemůžete stát.
Já: Já vím, že tady nemůžu stát
Strážník: Na co jste myslel, když jste tady zastavil?
Já: Omlouvám se, nějak jsem nad tím nepřemýšlel.
Strážník: Je hloupé tu stát. Je to nebezpečné.
Já: Vím, že je to hloupé. Jsme idioti.

V tomhle bodě strážník vždycky zatřese hlavou a prostě odejde. Udělá to malý šrám na mém egu, ale stojí to za to.

Dostáváme se do kontaktu s mužem jménem Bruno Herlander Martins. Je to biolog v LPN. Bruno pracuje v programu na ochranu orlů královských a vyprávěl nám o všech možných měřeních, která dělají za účelem pomoci ochrany orlů. Kromě toho jim pomáhají spoustou jiných způsobů, počínaje zpevňováním eukalyptových větví, které jsou hladké a poskytují místo k hnízdění až po vzdělávání místních farmářů. Vskutku zajímavá práce.

S Brunem jsme se setkali za úsvitu a vydali jsme se hledat dropy a orly. Předtím, než jsme skočili do auta, se nás Bruno zeptal – Hele, kluci, nepotřebujete náhodou kalouse ušatého? Ha, ha. Mårten toho ptáka hledal už od doby, co jsme přeskočili pozorování v Anglii. Je to jeden z těch vzácných, ale ne tak vzácných druhů, abychom šli cíleně za ním. Bruno věděl o stromě s hnízdem uvnitř vesnice.

Kalous ušatý

Dropi se snadno hledali a také identifikovali. Byla tu také spousta kalander zpěvných všude po polích. A konečně se nám také podařilo najít toho orla. Díky Bruno!!


Drop malý

Cestou zpět do Lisbonu jsme odškrtli pár ptáků kategorie C a pár, který se céčkem brzy stane. Během toho jsme mluvili o tom, jaké budou seznamy v budoucnu.


Majna chocholatá

Ještě nám zbývá spousta ptáků kategorie C a ty doženeme, až se vrátíme do Portugalska.