Přes noc přišla obleva a místo včerejších -14ti stupňů teploměr ukazuje +2. Stále se seznamuju s fotoaparátem a tak zajedu to Tchořovic na letiště, kde můžu fotografovat dravce, aniž bych musel vylézat z auta a namáhat nohu. Doufám, že tu najdu orla mořského, většinou tady na té lokalitě jednoho vidím pokaždé. Jako v té pohádce, jak řekli tak udělali a krátce po desáté zastavuju u první káni rousné. Popolétne vždy pár metrů přede mnou a tak si můžu prohlídnout všechny znaky.

káně rousná je tu stálý host

Fotografuju volavku, která loví na polo zasněžené louce, ale doma zjišťuji, že je fotografie rozmazaná. Popojíždím letištěm a zastavuju u poštolky obecné, která sedí na vysokém kůlu. Snažím se fotografovat v klidu a necuknout rukou jak mám ve zvyku a fotografie se také povede.

poštolka obecná, nejběžnější dravec tady na lokalitě

Nad hlavou přeletí hejno vran, které pronásledují káni lesní. Pomalu sjíždím ke Starému rybníku. I když mrazy povolily, hladina rybníka je stále zamrzlá. Oproti původnímu plánu, že neopustím auto zde parkuju a chci se projít. Na vršku nedalekého lesíka vidím orla mořského. Vydám se pomalu k němu.

král oblak orel mořský, vzdálenost byla velká

Procházím lesíkem, užívám si chůze. Nikdo netušil, jak operace dopadne. Sice noha silně bolí, ale ať bolí, hlavně že se pohybuju po svých. Pomalu se zadem dostávám k jezírkům. Tady nastává neřešitelný problém, jak překročit ani ne metrový potok. Se svou nohou to nedokážu. Zdravý člověk si ani neuvědomí, jaké problémy má handicapovaný člověk. A to mám kamaráda na vozíku, který je na tom ještě hůř. Pomalu se ploužím loňskými travinami a opatrně přesouvám nohu, abych špatně nešlápl. Potok se zúžuje a tak se opatrně pouštím do koryta, využívám holínek a můžu jít kousek vodou, než u jednoho keře se vytáhnu přes příkrý břeh na druhou stranu. Jsem u jezírek! Nechce se mi ještě k autu, vychutnávám si volnost pohybu. Kdyby bylo nejhůře, přijedou synové pro mne, ale chůze je nejlepší rehabilitace. Na vršku smrku vidím strakapouda velkého.

strakapoud velký

Přes jezírka se dostávám na cestu a volnou chůzí jdu k rybníku Paseka. Okolo poletují hejnka 40 -50 strnadů obecných a vrabců polních. Zoomuju na dálku a zkouším, co aparát zvládne. Zatím vše „matlám“ na automatiku ale výsledek není špatný. Stále si uvědomuju, jak rychle funguje spoušť. Zvládám zachytit moment, kdy dosedá vrána a i fotografii ptáka na dálku stihnu udělat, než tradičně odlétne. Už aby bylo jaro, těším se na ty všechny lindušky a budníčky, co tu létají. Na konci Paseky mezi vrabci najdu jednoho hýla obecného

hýl obecný mezi vrabci

Tady mi zastihne telefon našeho náčelníka Petra Pavlíka. A kdo že mu tu plaší orly! Je mi jasné, že je někde v okolí a zaparkoval za mým fordíkem. Upřesňujeme si polohy a já se klokaním krokem vracím k autu, kde na mne čeká. Setkáváme se před lesíkem, kde nám vyhnízdily poštolky a společně se vracíme k autům. Bavíme se o káních rousných, když se nám dvě hned i předvedou! Petr mi ještě říká o krahujci, toho jsem já tu viděl posledně. Dostáváme se k zaparkovaným autům. Na ledě Starého rybníka sedí dva orlové, starý a mladý, a orlové jsou obklopení vránami.

orlové jsou obklopeni vránami

Volám domů, že se vrátím později, a jdeme se podívat s Petrem na rybník Radov, který je také zamrzlý. Na jeho vzdáleném konci na vysokém modřínu sedí další orel, takže dnes jich máme celekm tři. Vracíme se. Les je okolo nás prakticky bez ptactva, jen na remizcích v poli jsou na olších a keřích stranadi obecní a v dálce poletijí obě varianty vran. Zpestření je přelet jedné husy velké nad hlavou s límcem.

husa velká s límcem, foto Petr Pavlík