Je sobota ráno z prodlouženého víkendu, vyrážím se podívat na rybník Výsovák, který je stále polovypuštěný. To by v tom byl čert, aby tam nebyli už bahňáci. Když míjím malou louži za Nepomukem, která se jmenuje, nevím proč, Špitálský rybník zaujmou mě na hladině obrysy kachen, které nepatří ani lyskám a ani kachnám divokým. U první možné otočky na Klášter se otáčím a za pár minut už parkuju na odpočívadle kamionů a vystupuju z auta a beru si malou kowu. Na hladině je 9 kachen, určuju 5 lžičáků pestrých, 3 samci a dvě samice a dva párky hvízdáků euroasijských.

nádherní lžičáci pestří

Nikdy jsem tady v okolí tyto druhy neviděl a tak nelením a vytahuju monokulár a kochám se krásně vybarvenými kačery obou druhů. Hvízdákům svítí světlý proužek na hlavě do dálky.

elegantní rodinka hvízdáků euroasijských

Na Výsovák se tím pádem dostávám s hodinovým mankem. Uz z auta vidím, že žádná hitparáda se tady konat nebude. Sice mi jen co vylezu z auta potěší duo sýkor lužních, ani ne 3metry ode mne, ale aparát je ještě v batohu a než ho vytáhnu, jsou pryč. Po fiasku s předešlým Nikonem si raději už dávám větší pozor. Cestou k břehu rybníka zvednu asi 20 kvíčal a někde z lesíka tluče svou písničku strakapoud. Probelhání rákosí mi žádnou odměnu nenabídlo, jen volavka popelavá, jako vytesaná z kamene čeká na svou snídani. Ani kopce nad rybníkem se nehýbou. Žádná káně, poštolka, orel ...jen vrána obecná přeletí, zakřičí a mizí mezi špičkami smrků. Vracím se k autu, překračuju po úzkém obrubníku potůček, který zurčí asi metr pode mnou. Zjišťuju, jakých banalit si zdravý člověk nevšimne. Dříve jsem tento můstek překonával s prstem v nose, teď s chromou nohou je to pomalu na bobříka odvahy. Za potůčkem nechávám stát stativák a jdu se podívat na bubeníka strakapouda, který řeže do stromu o sto šest! Jak by ne, když na něj zamilovaně kouká samička. Asi chystá nový bejvák a oni už už chtějí být v novém a ve svém. Vracím se do auta, nad hlavou cvičí sýkorky koňadry s modřinkami, pěnkava a strnad zpívá z vršku smrku. Stejně se ptáci mají, že se pohybují bez nohou.

s partnerem co stojí za zadkem a kontroluje se musí druhý snažit

Koukám, že ještě mi nějaký čas vycházek zbyl, na letiště je to dnes zbytečné, jelikož je tam burza a tak vše bude vyplašené, tak se podívám ještě na Jednotu. Byl jsem tam na skok v týdnu, pomalu se napouští, což je škoda. Za chvíli všechna bahna zmizí pod vodou. Přijíždím na Jednotu a na bahnité pláži párek jespáků bojovných, ani ne 15m od auta. Jen zastavím, zasvítí jim bílé kostře a už si to štrádujou přes rybník na druhou stranu. Zaparkuju a zhodnotím vzdálenost asi jednoho kilometru a bolest nohy. Zvědavost vyhrává, takže se přezouvám do holínek stativák na rameno a vyrážím. Mířím k zadní části Jednoty, kam se dá díky nízké hladině dojít po bahnitém břehu. Po cestě mi nad hlavou přeletí asi 20 strnadů obecných, na olších sněmují čížkové lesní, na vrbě pěnkava a zvonek, na vrcholu smrku zpívá svou milostnou písničku špaček. Dostávám se do zadní části rybníka, nohy težce vytahuju z bahna. Rozhlížím se po jespácích. Někde tu být musí. Přítokový potůček si vyryl melandrovou brázdu v metrovém bahnu. Pokouším se do koryta nahlédnout, jespáci musí být tam. Bahno ale není tak vyschlé a bořím se tak, že se raději vracím. Stavím stativák na sušším místě. Vždyť jsme enviděl ani kulíka říčního, který tu už je aspoň týden. Zažínám lustrovat kamenitou pláž, až kulíka najdu a ne jednoho, ale hned dva.

kulíkům říčním špinavé nohy nevadí

Jdu k nim blíže, abych je mohl zdokumentovat. Jdu opatrně, abych je nevyplašil. Z ústí potůčku vyletí mezi bahnem jespák. Byli tam, kde jsem předpokládal, bohužel už nemám čas jít za ním, nehledě na to že mi mizí opět v korýtku přítoku, kam není vidět. Překvapivě druhého najdu po cestě zpátky na bahnitém břehu, ale bohužel jak to bývá, na Odvrácené straně měsíce.... Kecám, to jsou Pink Floyd, na druhé straně rybniku.

Divoké zákoutí polovypuštěné Jednoty