Velký den podle amerického filmu The Big Year, který je znám u nás pod jménem Nadějný rok, je kultovním filmem pro mnohé birdery u nás. Malinko humornou formou vystihuje naší „hysterii“ ohledně ptáčkaření a humbuku, který děláme okolo vzácných druhů a ptactva vůbec. Podívat se na naše lokality nazývané námi „Českou Pálavou“ nebo „Malou Moravou“ jsme měli s Vláďou v plánu už dlouho.

Čekali jsme, až se mi zlepší zdravotní stav a vrátím se do pracovního procesu. Toulky s dalekohledy na krku a s Vláďou po krajině mi v době nemoci neuvěřitelně chyběly. To bylo důvodem, že jsem ukončil marodění i za cenu pozdějších možných zdravotních následků. A tak hned jak se naskytl první možný termín, což byla sobota 14.5. jsme se dohodli na prvním větším ptačím výjezdu v tomto roce. Ještě jsem zavolal Láďovi Jassovi, který se k nám rád přidává. Po celý týden sledujeme s obavami počasí. Prognóza – deště a zima nevěštila nic dobrého na nastávající víkend. V půlce týdne se to ale začalo lámat a na sobotu „rosničky“ slibovaly výrazné zlepšení počasí. A povedlo se! Scházíme se již v pátek večer, Láďa přijíždí s předstihem už páteční odpoledne a tak v sobotu ráno v 6:00 vyrážíme. Pokusíme se za 24 hodin vidět co nejvíce druhů našeho ptactva.

vyrážíme na ptáky

Startujem v 7:00 v Droužkovicích u zdejších zatopených šacht. Stavíme auto na volném plácku a jen s binokuláry a fotoaparáty se vydáváme na obchůzku lokality. Nejsme tu poprvé, ale celou vodní plochu budu obcházet poprvé. V lesíčku míjíme zaparkovaná dvě auta kempujících rybářů, ale to už stojíme u hladiny. Chřástal vodní, moudivláček lužní a rákosník velký se ozývají z rákosí. Na hladině potápky černokrké, labutě velké, lysky, kachny, zrzohlávky, rackové a pár pochopů krouží vodní plochou nad rákosím. Zapisuji každý druh. Docela to odsýpá. Pokračujeme v obchůzce okolo vody. Opět si lebedím nad oblečením. Kalhoty a ani boty nepropouští vlhkost z rosy, jak se brodíme vyšší travou a přestože je venku chladno a já mám pod bundou pouze tričko s krátkými rukávy je mi teplo. Nemám moc času na rozhlížení a přemýšlení. Dnes jsem „král tužky a papíru“. Budníček větší a menší, pisík obecný, žluva hajní, pěnice pokřovní, pěnice slavíková, první pěnice vlašská... čísla nám naskakují.

písík obecný je dnes naším prvním bahňákem

„Učitelskej“, jak občas říkám (Láďa), má neuvěřitelnou paměť. S každým druhem hlásí i pořadí, na které se nový druh dostává. Líbí se mi tu, žádná zběsilá honička, pomalá chůze přizpůsobená mému tempu, příjemný rozhovor s častými zastávkami. Čísla pokračují – strnad rákosní, holubi jak doupňák, tak hřivnáč, drozd zpěvný...Dostáváme se na druhou stranu zatopených šacht, které tu vytvořily velkou vodní plochu. Vycházíme s Vláďou na vyvýšeninu a sledujeme život na druhé vodní ploše. Potápka roháč na zádech vozí mladé, je to podívaná, která se neokouká. Rackové chechtaví pilně vláčejí větvičky a stébla k budování hnízd. Pár hus velkých s housaty na opačném břehu. Nad hlavou letí volavka popelavá a vodouš bahenní, z rákosí na nás pokřikuje rákosník obecný a proužkovaný, na obloze provádějí manévry vlaštovky a rorýsi. Ještě zastavujeme u hnízda moudivláčka.
Přesun na další lokalitu nám trvá delší dobu, přece jen se musíme přesunout pár desítek kilometrů, ale nelitujeme. Parkujeme na malém, volném plácku a ihned si zapisuji stehlíka obecného, zvonka zeleného, kteří zpívají přímo nad autem v koruně stromu.

i stehlík obecný je krasavec

Zpětně dopisuji konopku obecnou, rehka domácího a skřivana polního, kterého jsme viděli z auta při přesunu. Vydáváme se na cestu asi 2km dlouhou. Je opravdu krásné počasí a tak sundáváme bundy. Cesta, kterou jdeme na další lokalitu se vine mezi políčky a zahradami. Druhy naskakují – křepelka, datel černý, drozd kvíčala, konipas luční. Tady začíná opravdu koncert pro tužku a papír a silně mi to připomíná scénu z výše uvedeného filmu, jak odpadají v rychlém sledu obrázky s novými druhy.
Ozývá se krutihlav, hřivnáč. Pod námi se klikatí jako stříbrná stuha řeka, kde jsou vidět labutě velké, kachny divoké a rackové. Upoutá nás pěnice vlašská a následně napočítáme pět jedinců. Zastavujeme se na kus řeči s domorodcem, který zastavuje, když vidí, jak máme na krku dalekohledy. Říká, že je příležitostný pozorovatel ptactva a jede pro pitnou vodu, ale za chvíli prý bude vracet. Bydlí ve vesničce, kam míříme i my – cílem je dudek chocholatý. Potvrzuje nám jeho výskyt a tak se vydáváme na další cestu s větší nadějí. Pěnkava, bramborníček černohlavý, další pěnice pokřovní, žluva hajní, poštolka, káně, cvrčilka zelená. Konečně se ukáže i ťuhýk obecný, o kterém mluvíme už pomalu hodinu, že nikde není. Náš domorodec se vrací autem a míří do vesničky, kam za několik minut docházíme i my. Čeká nás před domem a přidává se k nám. Je to tu opravdu ptačí ráj a během několika minut přidáváme další druhy. Brhlík lesní, sedmihlásek hajní, mlynařík dlouhoocasí, opět krutihlava, pěvušku modrou, lejska šedého. Pokoušíme se lákat dudka na hlasovou nahrávku. Bezvýsledně, konečně čas jeho vábení už vypršel. Procházíme mezi několika domky. Lidé nás zdraví a ptají se – na dudky, na dudky? Je až neuvěřitelné, když vám všichni říkají, že tady není ani vzácný. Každý ho běžně zde vidí. Vydáváme na blízký kopec, v mírném stoupání se blížíme k vrcholu. Kdybych nevěděl, že jsem v Čechách, budu tvrdit, že jsem na Pouzdřanské stepi. Zcela stejná úvalová cesta lemovaná trnkami. Cestou prohlížím zápisky, je jich dost a vedu je pečlivě. Skoro jako Robert, jen to písmo musím ještě příště zúhlednit. Po cestě nám zavrká hrdlička zahradní, nad hlavou proletují špačkové. Dudci ale nikde!! Okolo desáté zaznamenáváme 80. druh a stává se jím linduška lesní. Další ťuhýk a nově se dnes představí rehek zahradní. Sledujeme krásný pohled, který se nám nabízí pohledem do krajiny.

nádherná scenérie „Malé Moravy“

Odpočíváme u pomníku na vrcholu, ale ptactvo stále pozorně sledujeme, krkavec, sojka, straka, jiřička obecná a dole pod námi na řece morčáci velcí. Z dudků jsme zklamaní, nikde je nenacházíme a tak se vracíme zpět do vesničky. Tady registrujeme dravce, z kterého se vyklube krahujec. Přeletující dvě čejky dostávají pořadové číslo 85! Domorodec, příjemný chlapík, (až se s ním setkáme příště, musím se ho zeptat na jméno), nám povídá, že dudkové se často ukazují na cestě do další vesnice, popř. že určitě budou ve vesnici další, co je ale asi o 4km od nás. Říkáme, že máme auto daleko a pěšky to já nezvládnu. Ochotně jde pro svoje auto a kamenitou cestou nás veze do vesnice XY. Zastavujeme před ní a dlask dostává číslo 87 a další pěnice hnědokřídlá. Projíždíme vesnicí, kde nepotkáme ani živáčka a odbočujeme do kopců k pastvinám. Už z dálky je slyšet bečení ovcí, které spásají zdejší vrchy. Teď jsou však ve stínu keřů, které jim rostou v ohradě. Zastavujeme se u vodojemu a pátráme po dudcích. Jsou tady, určitě! Krajina a prostředí je pro ně jako dělaná. Náš nový přítel odhazuje dalekohled a běží k provazové ohradě, kde viděl, jak se malé jehně hlavou zamotalo do ok a škrtí se. Běžíme za ním, jehně má dost, visí mu růžový jazyk ven a trhá hlavou a tím utahuje zamotané oka ještě víc. Nový náš kamarád se snaží strčit prsty pod smyčku, aby se neutahovala, pomalu přetahujeme oka přes vyděšenou hlavičku. Tím, jak se jehně brání, nám stěžuje práci a dusí se čím dál víc. Stahuju oka ohrady k sobě, aby se u hlavy jehněte uvolnila a zmírnila tlak. Povedlo se, jak se oka uvolnila, lépe se přetahují a hlavička bílého jehněte se dostává ven. Z počátku a leží a oddychuje, ale za chvíli se zvedá a běží do bezpečí svého stáda.

hledáme dudky

Vracíme se k prohlídce krajiny, už moc šancí nemáme, ale pak Láďa zahlédne mezi stromy dudka, jak si sedá na zem. Chvíli nám mizí z očí, ale po chvilce se opět ukáže. Než si nachystám fotoaparát, zmizí mezi stromy. Je neuvěřitelně plachý. Fotka nebude, ale zážitek zůstává a dostává číslo 88. Vracíme se. Ovce v ohradě bečí. Koukám, kolik mají jehňat – od černých až po čistě bílé a vypadají sametové. Neodolám a hladím si jedno. Na rukou zůstane olejová chuť, stejná jako když choval ovce děda a já hladil malé jehňátka. Na krátkou chvíli mi ta vůně vrací zpět do dětství.
Nás kamarád se nabízí, že nás odveze zpátky k autu, což nám ušetří nejméně 2 hodiny času a mně nohy. Birdíme i po cestě zpátky, jak jinak. Žluna zelená číslo 89. nám přeletí před autem a zapadá do křoví. Černobílá výrazná kresba na křídlech letícího ptáka nám říká, že ťuhýk šedý se bude pyšnit 90.kou . Zastavujeme se, abychom si prohlédli krásně vybarvené „obyčejné“ stehlíky obecné a u řeky pak koukáme na morčáky velké. Nastupujeme do svého auta a děkujeme. Určitě se sem ještě vrátíme, ale na celý den. Tady to opravdu stojí za to. Všechny naše základní druhy pěnic, dravci....
Je čas oběda a my máme na kontě 90. druhů. Koukáme, že na Nechranice je to něco přes 40 kilometrů. Jedeme tam, slibujeme si přírůstky v podobě racků. Na hrázi jsou rackové bouřní, jinak nic a tak zajíždíme do Rybářské bašty na pořádný oběd.

Nechranický kolos a dva birdeři

Kuchař sice právě sekal trávu, ale oběd nám přichystal výborný. U jídla spřádáme další plány – objedeme Nechranice a zamíříme do Doupovských hor. Objezd okolo Nechranic je naprosto plonkový. V Tušimicích se sokol ani neukázal, i když jsme ho tam viděli pokaždé na některém z komínů. Jen přeletující jeřábi popelaví, které Láďa zdárně určí za jízdy a nám udělají radost – mají číslo 92. Ani v zálivu u chatek nic není, koukneme se ještě na můstky v přístavišti. Jindy tam sedí desítky racků a dá se mezi nimi najít i racek žlutonohý. Dnes však jen dva líní kormoráni. Tady končíme a míříme na Doupov!
Po dobrém obědě jde na mne dřímota, za volantem to není nic dobrého. Z letargie mě brzo vyvede Vláďova zkratka. Takový tankodrom jsem ještě neviděl. Každopádně mě Vláďa s úsměvem ujišťuje, že je to za a) dobrá zkratka a za b) je to opravdu cesta pro tanky! Doupov byl dlouho dobu v časech našeho Temna vojenským prostorem. A tak krásně kličkujeme, najíždíme a couváme mezi výmoly. Cesta je dobrá, betonová, ale jsou v ní neuvěřitelné krátery plné vody a nikdy nevíme, jak který je hluboký. Aktivní Láďa zde hlásí červenku a brávníka čísla 93 a 94. Vyjíždím na krásnou vesnickou silničku se štěrkem v každé zatáčce u kraje v příkopech zelená tráva a kopřivy. Paráda, proti peklu, kterým jsem právě projel a světe div se, potkali jsme tam jedno auto, jak si to hasí opačným směrem. Asi to fakt bude zkratka! Zastavujeme u prvního rybníčka, jestli nepřidáme pár druhů, ale nic nového, tak u Valče zabočujeme k vytaženým kládám na lesní cestě a pěšky se vydáme do lesa. Králíček obecný číslo 95, králíček ohnivý 96 a šoupálek dlouhoprstý 97.

králíček ohnivý sedí v koruně stromu

Z Valče míříme na Bošov, nad kterým zastavujeme. Důvodem je luňák červený s číslem 98 plachtící na jasné modré obloze. Celkem jich napočítáme 4. Tady koukáme do tabletu jak komu co kdy jede. Láďovi v 17:05 vlak z Plzně a Vláďovi za 28 minut z Toužimi autobus. To bude asi o vous, jestli to stihneme. Bohudík se brzy vymotáme z místních okrskových silniček a vjíždím na hlavní tah k Varům, nikde nikdo, tak můžu jet „trošku“ svižněji. V Bochově zabočujeme na Toužim a navigace mi říká, že máme asi 3 minuty náskok. Ani nehoda po cestě nás nezdržela a náskok jsme udrželi a Vláďa svůj dostavník stihl, jak jsem se ujistil telefonem.
S Láďou ujíždíme k Plzni, kterou projedeme a míříme na nádraží. U mostu v centru Plzně máme stý druh, kterým je kavka obecná!! Počasí je stále výborné a času dost. Pravidla soutěže říkají, že jeden z účastníků musí být u všech druhů, tak proč nepokračovat dále už sám. Plánuju zastávku na „domácím“ Výsováku a pak se přesunout na Vrbenské rybníky. Čas na to mám, vidět je ještě po 20té hodině. Rybník Výsovák u Chocenic je z Plzně vzdálený 27 kilometrů, takže za 20 minut, těsně před 17. hodinou už probíhám po hrázi a okolo rybníka – kulíci říční 101, střízlík obecný 102, jespák bojovný 103 a volavky bílé 104. Další druhy jako moták pochop, strnad rákosní, budníčci a kachny, popelky a labutě už máme. Do Budějovic je to 130 kilometrů, ale silnice je dobrá a průjezdná, nikde žádné kamiony jako ve všední den tak si koně pod kapotou spokojeně předou a cválají o sto šest. Před půl sedmou už parkuju u Vrbenských rybníků. Potápka malá 105, kolpík bílý 106, husice liščí 107, rybák obecný 108, volavka stříbřitá 109, polák chocholačka 110, lžičák pestrý 111, kopřivka dostává číslo 112 a lejsek bělokrký 113, kvakoš noční 114. Ještě přemýšlím, zda to nevzít přes volavku rusohlavou, ale jak koukám do tabletu, včera hlášená už nebyla. Vracím se domů. Opět projíždím nezbytné objížďky a před Pískem ještě narazím na čápa černého s číslem 115, jak se stará o opožděnou večeři. Doma jsem po deváté hodině, unavený, ale spokojený.

kvakoš noční na Novém vrbenském rybníku

Neděle ráno v půl šesté ještě vyrážím do Tchořovic a na letiště, které míjím. Poštolky a káně mě dnes v tuto chvíli nezajímají. Radost mi dělá orel mořský s číslem 116 a na cestě k Radovu s modřinkami poletující sýkory úhelníčci – 117. Rybák sedící na kamenu ve vodě je bohužel pouze rybákem obecným, stejně tak luňák červený číslo nedostává. Za 15 minut bude 7:00 a konec 24 hodinové lhůty. Poslední pokus se vyplácí. Ledňáček říční, který sedí u sádek je poměrně pravidelným zdejším hostem a tak jdu více méně na jistotu. Končím číslem 118.