Nastává víkend a od ponělka začíná mi dovolená na Moravě. Vyrážíme v sobotu ráno a volímejsme klidnou cestu mimo dálnici po ose Písek - Jindřichův Hradec – Telč – Třebíč – Znojmo – Pasohlávky. Nasprosto pohodovou jízdou dorážíme do Pasohlávek v sobotu v podvečer. Větší zastávku včetně pozdního oběda máme v Třebíči, kde si projdeme celé židovské městečko a pokoukáme na sraz veteránů. Dokonale odpočatý vyskakuju v neděli v pět ráno čile z postele, sbalená „fidlátka“ mám od večera a tak krátce po páté opouštím bungalov a kemp a mířím na Znojmo k oblíbené lokalitě. Projíždím ztichlými Hrušovany, tady se zastavím na cestě zpátky a po hodince jízdy jsem na místě. Zaparkuji auto na polní cestě a s očekáváním jdu k lokalitě. Beru jen binokulár a spěchám. Minulý rok to tu byl ráj, jak to bude vypadat letos? Opatrně se podívám přes břeh nádrže. Jsou tady, stejně jako minulý rok. Napočítám 6 tenkozobců opačných a osm pisil čáponohých. To už se vracím pro monokulár a hledám si místečko v rákosí. Na hladině 20 husic liščích a některými páry plují malé flotily mláďat. Lysky černé, kachny divoké, volavčí „socha“ stojí v bahně, aby se po chvíli vymrštil krk jako harpuna do vody. Napočítám 5 párů čírek obecných a jeden pár čírek modrých. Čejky ani nejdou spočítat, ale pomůže fotografie čejčí letky – 39 kusů! Mělké vodě se prochází koliha velká mezi dvěma vodouši tmavými a dva jespáci bojovní se pyšní svatebním šatem. Uschlým rákosím se mihnou dva vodouši bahenní.
Vydávám se na obchůzku okolo, monokulár odnesu zpátky do auta, nechce se mi s ním tahat. Počasí je nádherné, však jsme na Moravě. Hlas kukačky opravdu nejde přeslechnout, nad hlavou mi lítají břehule, které tu mají nedaleko v pískovně kolonii asi 30ti kusů. Což dobře ví ostříž lesní, který se mihne mezi nimi, ale tentokrát si útok naplánoval špatně, ale vím, že se jistě vrátí. Na zbytcích loňských zaschlých bylin sedí bramborníček hnědý, na bodláku hoduje 5 pestrých stehlíků obecných. Na konci nádrže proletí pochop rákosní pomalým letem a nad polem se třepotá malá poštolka, kterou obletují vlaštovky a vyhání jí ven z teritoria. Z křoví na mne křičí pěnice hnědokřídlá a překřičí i budníčka většího. Na stromech u cesty sleduju žlunu zelenou, která je v pilné práci a pomalu a systematicky zpracovává centimetr po centimetru kůru stromu. U auta na drátech potěší vlha pestrá, kterou jsem zde viděl i minulý rok. Úžasná lokalita, ani se nedivím, že o ní místní nepodávají hlášení.
Vracím se a za necelou hodinku jsem opět v Hrušovanech. Parkuju fordíka u malého, známého bistra a vydávám se přes silnici k odkališti po cestičce vyšlapané mezi vysokou trávou. Tady je železný můstek přes smrdutou vodu, která vytéká z bramborárny. Potůček zjevně nesmrdí konipasu lučnímu, který se prochází po kamenech na kraji. Teď už mi zbývá se vyškrábat asi na 3m břeh a jsem u odkaliště. Vycházím u mladých stromků, které rostou na břehu, tak nevyplaším z hladiny nic. I tady to žije!! Opět 26 husic liščích, racky chechtavé nepočítám pro jejich neustálý pohyb a přelety. Stavím si monokulár a hned na protějším břehu najdu kulíka říčního, jak si to štráduje po břehu. Na vzdálenějším břehu na bahnech jsou čejky a další bahňáci, ale ty přijedu prozkoumat až zítra. Dnes jsem svůj časový díl vyčerpal. Ještě jednou projedu stativákem břehy a ještě najdu dva tenkozobce opačné. No aspoň vím, kde zítra začnu. Celou cestu k autu mi provází intenzivní kukání kukačky.