Pondělí 13.6. Budík v hlavě mi zvoní opět před pátou. Je to fantastická vlastnost. Už od mala se automaticky probouzím pár minut před zazvonění budíku a je jedno na kolik je nastavený. Věci mám nachystané od večera, takže jen koupelna a pak bágl, nabitý aparát a pádím ven. Na bráně se prokážu průkazkou kempu. Ostraha vyzvídá kam na ryby, když odpovím na ptáky, ztrácí zájem si povídat a s kroucením hlavy otevírá bránu. Dnes mířím přímo do Hrušovan. Za pár minut známé parkoviště a cesta k odkališti. Na cestě hráze mi z pod nohou vylétne 5 koroptví. Leknu se jak já tak koroptve, které zaplachtí krátkým letem do křoví. Tentokrát mě čeká rozčarování při pohledu na hladinu. Husice liščí jsou stále tady, rackové také, čejek napočítám 19, ale jinak nic. Poctivě projíždím bahnitou část odkaliště, ale najdu už jen dva jespáky obecné. Rozhodnutí je rychlé, opět „Znojmo“.
A vyplatilo se, zdá se, že sem ještě další bahňáci přilétli, ale okolo nádrže jsou pásy starého rákosí a tak se včera nemuselo ukázat všechno. Každopádně se dnes představili i vodoušové rudonozí a kropenatí, kteří stojí vedle vodoušů bahenních, tak můžu krásně porovnávat znaky obou druhů jako v knize. Nad vodou je ještě drobný opar mlhy, ale rychle se rozptyluje a tak je zase vidět větší část území. Sleduju pilnou činnost vodoušů tmavých a opět jsou zde tři tenkozobci opační, ale už nenajdu žádnou pisilu. Na hladině opět čírky obecné s čírkami modrými, konipasové luční visí na starých bylinách a žlutými bříšky svítí do dálky. Prozkoumám každého, co kdyby tu byl „citróňák“. Nad rákosím létá hejno asi 60ti špačků a opět plachtí nádherný pochop rákosní. Z rákosí se ozývá rákosník velký a strnada rákosního najdu když monokulárem projíždím vršky rákosí. I on dává světu svou písničku. Strašně utíká čas, je čas se balit. Povede se mi ještě objevit strnada lučního a tradiční budníčky velké.
Přejíždím zpátky do kempu a nabírám manželku. Pokud budu „birdit“ po desáté hodině, je ochotná občas vyrazit také, tak se pojedeme podívat na Pouzdřanskou step k vlhám a následně to ukončíme v Iváni na obědě. Parkujeme u školy a vydáváme se do kopců k vinicím. Sleduju oblohu, tady by přece už měly létat vlhy, ale teprve až mezi vinicemi zahlédnu první. Nad vinicí vykružuje svoje kola luňák červený, v bezu je slyšet pěnice černohlavá a zpěv pěnkavy obecné. Přicházíme k místu, kde před měsícem bylo asi 50 vlh. Opatrně vykukuju mezi keři, ale koukám, že není co plašit!! Ani jedna vlha! Nevěřícně prohlížím dalekohledem stromy a keře. Najdu ťuhýka obecného – zjevně mladý pták, pěnkavy, koňadry, ale po vlhách ani vidu ani slechu. Zklamaně se vracíme a vydáme se na vrchol stepi. Volím dnes jinou cestu a tak stoupáme příkrou stezkou podél vinice. Na uschlém stromu sedí jedna vlha, udělám pár fotografií, než mi ji vyplaší strakapoud velký. Podle zbarvení šlo o mladého strakapouda. Na vrcholku cesty na starém uschlém stromu nám vyletí krutihlav. Překvapení nás čeká na vršku. Táhne se tu dlouhá vinici. Tady jsem nikdy nebyl, chodíme pokaždé úvalovou cestou. Stojí tu jakási bouda. Když jí míjíme, nad hlavami nám z ní vylétne sova pálená. Jdu se podívat, kde seděla a najdu krásné pero. Asi náplast za vlhy. Dostáváme se podél vinic, kde sedí ťuhýci a strnadi obecní. Hojná hejna špačků už okukují budoucí úrodu. Docela by mě zajímalo, jak se bude majitel bránit invazi ptačích vetřelců.
Dostáváme se na horizont a před námi je krásný pohled na step. Veliká pestrá louka plná barev se táhne až k vrcholu, kde končí v oblacích. Vnímám vránu šedivku, která proplachtí několikrát okolo a rychlou hrdličku divokou, jak si sedá na osamělý strom na kraji stepi. Jdeme po cestě a vnímáme rostliny okolo a zvláštní stepní trávu. Vše se ve větru vlní jako obrovský koberec. Nad údolím po levé straně na teplé termice pluje káně lesní a poštolka sleduje, zda nezahlédne myš. Na starém stromě sedí hrdlička divoká, tak tahám aparát. Projíždím dalekohledem stromy a zastavím se u barevné skvrny. Vlha, opatrně se přiblížíme, aparát tiše cvaká a mizíme, aniž by si nás vlha všimla. Možná že všimla, ale nebyli jsme pro vlhu rušivý element. Dostáváme se k vrcholovému kameni. Tady už je tráva menší a před námi vylétá linduška luční. Rozhlížím se po dudkovi, ale marně. Dostáváme se na kraj srázu a sledujeme ohromnou přehradu Vodní mlýny a nad nimi…provazce dešťů, které postupují k nám. No snad to stihneme. Natahujeme nohy, abychom byli co nejdříve v autě. Zastavuju se, abych si vychutnal skřivana polního sedícího na keři, zobák se mu jen hemží hmyzem. Asi má někde poblíž hnízdo, tak ho obcházím obloukem. Déšť už je cítit ve vzduchu. Zapadáme mezi keře, nad hlavou si sedí další vlha a táhle je další, celkem 4. Dopadají první drobné kapky, když sestupujeme úvozem dolů. Nasazujeme pláštěnky, já abych chránil fotoaparát, jinak na mne nemá co zmoknout a pak to přišlo. Jako když na vás někdo vyleje konev vody, rychle kontroluju, zda je aparát v suchu. Zastavíme se na místě, kde je nad námi hustá koruna stromů, která nás chvíli kryje. Jak déšť přišel, tak odešel, ale…prach a suchá hlína na cestě se staly lepkavou hmotou a my máme po chvíli boty obalené bahnem. A ještě to klouže jako na skluzavce. To je něco pro mojí nohu. Opatrně sejdeme k autu, využíváme mokrou trávu k očistě obuvi, takže když dojdeme k autu, máme boty jako nové, ale mokré skrz na skrz. Přesto nás dobrá nálada neopouští a dobrý oběd v Iváni to ještě završuje. Odpoledne mě čeká pro změnu manželčin program.