Dnešní psaní bude méně souvislé - spíš takové střípky mozaiky a snad i pár typů pro ty z vás, kdo by se na Helgoland rádi vydali.
Půl hodinka s tuleněm: tohle pozorování bylo jiné než ostatní pozorování tuleňů. Na jednom z míst při obcházení ostrova jsme narazila - pravděpodobně - na tulení mámu s odrostlým mládětem. Zatímco máma odpočívala téměř nehnutě a splívala s pískem, mlaďoch si hrál v příboji a ke hraní si našel jeden z pytlů s pískem, který se uvolnil z valu kolem plochy letiště...
Krajina Helgolandu je pro nás - suchozemce - hodně neobvyklá. Písečné duny působí osaměle, ale není to tak. Pozorovala jsem v nich kromě ústřičníků i řadu drobných pěvců - konopky, bělořity šedé, tam, kde z písku roste trošku víc rostlin pak i konipasy bílé nebo lindušky (ty, co jsme potkali byli lindušky luční). Tak, jako všude na severu u moře, i tady můžeme najít typická před větrem chráněná lehátka - focena jsou u jediné restaurace na Düne (pro cestovatele - sama jsem zrovna tady na jídle nebyla, ale dle kolegů se ceny neliší od cen přímo na Helgolandu).
Na Helgolandu jsem si hodně uvědomila, jakým problémem je znečištění oceánů a moří. I když přímo na souši tady všude panoval pořádek a čistota, terejové, kteří stlali hnízda a nosili samicím "dárky", hledají v moři - a nosí spousty provázků, igelitů... Z pohledu na barevná hnízda nebo na "kytici" pro samici z igelitového sáčku mi bylo úzko.
Helgoland a lidé...kapitola sama pro sebe. Všude byl klid a pokud člověk potkával lidi, tak to byli lidé s podobnými zájmy. Milovníci přírody, fotografové, biologové... Na terejí skále panovala pohoda. Jeden fotograf druhému uvolňoval výhled, dával pozor, aby neclonil, řada fotografů u zábradlí na cestičce a za nimi na trávě řada otevřených fotobatohů....a klid. Na pláži jsme bok po boku v písku fotografovali s neznámými a navzájem jsme postupovali zároveň, abychom si bahňáky nevyplašili. Neverbální komunikace a pohledy a společný zájem fungovaly. Jako mimo jiné pejskařku mě taky zaujalo, jak je Helgoland (na Düne se se psy nesmí) připraven na čtyřnohé návštěvníky. Počítá se s tím, že přijedou...a proto jsou k dispozici letáčky s přesnými pravidly pobytu. Co jsem viděla, všichni ta pravidla dodržují, a vše je naprosto v klidu. Ať to bylo cestování se psy na lodi nebo přímo pobyt na ostrově.
Pro fotografa je hlavním cílem výpravy samozřejmě fotografování, ale program se dá obohatit třeba o návštěvu kroužkovací stanice (otevírací hodiny na fotce), je možné absolvovat i prohlídku výzkumného ústavu pro život v moři (od dubna do října). V jednom z typických barevných domků na nábřeží najdete malou přírodovědnou expozici.
Suvenýry pro turisty ukazují hlavní lákadla ostrova (tuleni a terejové v různých provedeních), Helgoland patří do bezcelní zóny, takže je zde nabídka alkoholu či cigaret (k tomu víc nedodám, neb nevím, tohle mě míjí), z Helgolandu si také můžete - kromě zážitků, fotek a videí - dovézt krásné originální šperky.
Když se tady tak probírám fotkami a vracím se v myšlenkách zpátky, znovu se mi vybavuje neskutečný klid, vůně moře, spousta světla (ráj pro fotografa :) skoro jsem zapomněla, na co je vysoké ISO), křik racků i chuť housky s uzeným losoem... Kdysi dávno při návštěvě polského poloostrova Hel jsem si uvědomila, že kdesi v sobě mám lásku k moři, přístavům, lodím.... Helgoland ještě daleko intenzivněji zaútočil na moje smysly a vím, že tahle cesta určitě nebyla poslední.
Protože jsme na birdwatcherských stránkách, tak pár čísel na závěr - celkem pozorováno 43 druhů, což ale samo o sobě příliš nevypovídá. Cestou k Nesytu vídám stejný počet druhů téměř pokaždé. Zajímavější je druhové zastoupení: terej bílý, alka malá, alkoun úzkozobý, racek tříprstý, buřňák lední, břehouš rudý, ústřičník velký, kajka mořská, jespák mořský, koliha malá, kulík písečný, rybák severní...druhy, které u nás nepotkáváme vůbec nebo jen omezeně v době tahu