Neziderské jezero (německy Neusiedler See, maďarsky Fertő-tó, přičemž fertő znamená bažina) je vedle Balatonu jediné velké stepní jezero v Evropě. Jezero leží na pomezí rakouské spolkové země Burgenland a maďarské župy Győr-Moson-Sopron. Rakouská část je současně největším jezerem v Rakousku. Vyznačuje se pásmem rákosí, velmi malou hloubkou, mírným a větrným klimatem. Jedinečná fauna a flóra jsou chráněny rakouským národním parkem Neusiedler See - Seewinkel a maďarským Fertő-Hanság a také zapsáním na Seznam světového dědictví UNESCO (v roce 2001).
Ráno vyrážíme z penzionu v sedm hodin. Počasí nás maličko straší po těch slunných dnech, padají drobné kapky, a má přijít déšť, jak zní předpověď na dnešní den. Nasoukáme se do auta a sotva se rozjedeme, začíná slušný lijáček, který však po chvíli přejde do drobného deštíku. Z Hegykö míříme do vesničky Fertöújlak, kde je první ptačí pozorovatelna. Netrpělivě vylézáme z auta a hrneme se na kraj rybníka. Už tady jsme víc než nadšení. Stovky hus a bahňáků a vše pár metrů od nás. Rychle stavíme stativáky a začínáme se orientovat mezi ptactvem. Mezi stovkou hus velkých je na kraji ve vodě jedna běločelka. U bahňáků je to veselejší jespáci bojovní, obecní, vidíme více jak 14 bekasin otavních, kulíky říční a kulíka bledého. Počty čírek obecných jdou do tisíce a jsou všude na hladině, kam se člověk podívá, mezi nimi lze vidět i několik lžičáků pestrých. Asi v půlce rybníka přímo u silnice vyčnívá nad terénem ptačí pozorovatelna, u které zastavíme. Sice není zastřešená, ale zatím jen drobně mží a zážitky přebíjejí dešťové kapky. Jen kdyby nám nepršelo na skla monokulárů, když provádíme výzkum binokuláry. Hejno více jak 80 kolpíků bílých nás nazvedne, stojí jako mramorové sochy ve vodě kousek od břehu, přes stovka elegantních tenkozobců opačných. Jsme jako v Jiříkově vidění. Ozývají se kolihy na louce za námi a nad hlavami přeletuje pět břehoušů černoocasých. Začíná hustě pršet, nasedáme do auta a jedeme na další zastávku. Bude jí rezervace Lange Lacke severovýchodně od Apetlonu. Přejíždíme hranice mezi Maďarskem a Rakouskem. Na sever od Apetlonu je jezero Warnsee a máme tu dvě zastávky, ale je tu jen několik kameňáčků pestrých a pisíků, kteří se pohybují hned u silnice. Asi 30minut lovíme dalekohledy po hladině a rákosí, ale víc toho nevykoukáme. Samotná rezervace Lange Lacke nás zklamala také. Ani nevybírali vstup a asi věděli proč. Dlouhé bahnité břehy byly jako stvořené pro bahňáky, ale sedí tu jen orel mořský a několik bahňáků se pohybuje v dálce. Protější břeh okupuje pár racků, jinak opět nic.
Míříme do městečka Illmitz kde je Infocentrum, které se chystáme navštívit. Kupuju si zde mapu celé oblasti, prohlížíme zdejší knihovnu a suvenýry. Přijíždí školní zájezd a tak se přesouváme do klidu k jezeru Zick Lacke. Do dálky svítí pozorovatelny, ale my stojíme na loukách u Infocentra. Všude spousta racků, tenkozobci, labutě velké, kterých napočítám 52. U auta chvíli pátráme po strakapoudovi, který na sebe upozornil svým ťukáním. Opět jde „pouze“ o strakapouda velkého. Z Illmitzu směřujeme na sever (opakuj si Colombo šel na sever....) podél jezera na město Podersdorf. Po cestě se nachází jezero Oberstrikensee s pozorovatelnou i tady jsou hejna asi 50ti tenkozobců, labutě a jsou slyšet vlhy. Okolo nás frčí desítky cyklistů sem a tam. Vlezeme na pozorovatelnu. Úžasné mokřiny se rozprostírají před námi, bohužel jim chybí voda a bahňáci. Po turistické cestě je možné dojít na další pozorovatelnu, která je ve stepi, ale tam už se nevydáme. Pokračujeme dále na sever, kde se nachází nejvyšší pozorovací věž, která se už do dálky tyčí vysoko nad terénem. Díky ní lze přehlédnout přes rákosiny až na velké jezero. Pod věží na mokřinách jsou vodouši bahenní, jespáci obecní, chřástal vodní a dokonce zahlédneme sýkořici vousatou. Bivak u věže se uvolnil od nájezdu cyklistů a tak si bereme chladící tašku a vyhlašujeme opožděnou polední pauzu.
Čeká nás poslední část naplánované trasy a to hledání dropů velkých. Přijíždíme k městečku Andau. Vytahuju iphona s Dodinovým popisem, ve kterém líčí, kde dropy našel a jak se k nim dostal. Několikrát čteme „scénář“ a jdeme najít cyklostezku B22 abychom se orientovali. Pak postupujeme krok za krokem podle Dodina s neustálým nahlížením do jeho popisu. Hlavou letí menší deja-vu, kdy jsme před mnoha lety s kamarády podnikli cestu do Transylvanie (Transylvánský deník) na základě slavného románu Brama Stokera – Dracula. Podle deníku Jonathana Harkera jsme z Budapešti jeli vlakem do Brašova a tam si místo koňského povozu půjčili auto a celou cestu Draculovým krajem jsme zakončili přejezdem přes pohoří Fagaraš až k řece Arges, nad kterou se tyčí pravý Castle Dracula – hrdý Poenari, lépe řečeno jeho trosky, kde jsme přespali. Je tam taková divočina, že jsme viděli a v noci ještě i slyšeli výt vlky. Rumuni rádi vydávají za pravý Draculův (Vlada Tepese) hrad Bran z důvodu turistického ruchu, ale byl to vždy a pouze Poenari o pár kilometrů dál.
Dostáváme se na cyklostezku B22 a míříme k Maďarským hranicím. Jedeme krokem a sledujeme pole po obou stranách auta. Výhled nám ztěžuje vysoká kukuřice, které jsou místy celé nekonečné lány. Že jsme na správné cestě, nám napovídá další instruktážní článek, ve kterém se popisují otřesné postmoderní sochy. Před námi je první dropí pozorovatelna, je tam, kde ji Dodin umísťuje -)) ve svém průvodci. Trávíme na ní mnoho minut, rozhlížíme se na všechny strany, ale vytoužení dropi nikde nejsou. Přejíždíme po cestě dál na druhou pozorovatelnu. Čteme aspoň popisové tabule k dropům, ale živé jedince ani nezahlédneme. Dostaneme se až na rakousko/maďarskou hranici, kde jako památník železné opony je postavena strážní věž a symbolický drátěný plot k mostu, který vede přes hraniční říčku. Přejíždíme na další silničku a hledáme dál. Koukám na hodinky a spočítám, že hledáním dropů trávíme pomalu už tři hodiny. Volíme návrat do civilizace. Ve vzduchu je cítit déšť. Domlouváme se, že se zastavíme ještě jednou na prvním rybníku, který nás tolik nadchnul. Projíždíme Fertöújlak a opět parkujeme na kraji rybníka. Ptactva ubylo, také kolpíci jsou podstatně dál, než byli ráno. Nalézáme jednu husu se žlutým límcem a racka malého, který se proplétá mezi racky chechtavými. Začíná opět hustě pršet, tak to dnes balíme, zítra už se vracíme domů.
