V sobotním ránu mi pohled z okna napovídá, že dneska asi z birdění nic nebude. Prší prší jen se leje, dere se do hlavy lidová odrhovačka. Překvapivě ale po osmé vyčasuje a dokonce se ukazuje sluničko. Bleskově se oblékám a do kuchyně houknu, že pádím ven. To, že svítí sluníčko, byl opravdu jen vizuální efekt za oknem, jelikož venku je zima jak na Sibiři. Rychle nastartovat auto a pojedu se podívat na letiště v Tchořovicích, odkryté bahnité břehy by lecos mohly nalákat.
Projíždím vesničkou Lnáře a zadem jedu k malé zastávce u Nového rybníka, který je polovypuštěný. Voda ustoupila o dobrých 10metrů a tak se bahnech procházejí volavky popelavé a volavky bílé, na vodě, která tu zůstala se tísní pár stovek kachen divokých. Prohlížím hejno stativákem, jestli mezi nimi nenajdu nějaký špek, ale zůstává u přání. Kousek ode mne hopsají konipasové bílí. Na protějším břehu od silnice, která vede po hrázi je hejno 16ti kormoránů velkých. Na starých stromech za mými zády ťuká strakapoud velký. Přejíždím na letiště.
Na menší části letiště, oddělené silnicí probíhá výuka školy smyků. Auta s vytočenými motory do obrátek se prokličkovávají mezi silničními kuželi, aby se na konci otočily na ruční brzdě, a druhou stranou kličkují zpět. Raději zahýbám na můj úsek a hned zvedám káni lesní, která pomalu minutu plachti vedle auta. Koukám na sněhobílé „prasátko“ které má u kořene ocasu. Na louce sedí orel mořský a na kovových kůlech poštolky obecné. Ze zaschlých bylin a trávy mezi plochami se zvedají hejnka asi 60ti čížků lesních a menší hejna pěnkav smíchané se stehlíky obecnými. Sjíždím k polovypuštěnému rybníku a přejíždím kratičkou hráz. Parkuju, nad hlavou mi cukruje hrdlička zahradní, vybaluju dalekohledy. Užívám si tento rituál. Přezouvám se do luxusních holínek z mého „šopíku“. Nohy mám jako v bavlnce, jsou měkoučké a teplé, ještě si beru raději teplou bundu, fouká to tu. Přesunuju se zpátky na hráz a koukám na 48 čejek chocholatých. Pátrám po březích, ale najdu jen dva jespáky obecné, co se tu zdržují už týden. Na rybníku jdou počty kachen divokých ke stovce, poláků velkých odhaduju na 50ku, občas se ukáže i chocholačka. Přesunuju se k polní cestě. Keře jsou obalené hejny vrabců polních a strnady obecnými, občas proletí hejno zvonků zelených, najdu i jednoho zvonohlíka. Na keři na břehu už do dálky svítí bílá skvrna – ťuhýk šedý. V koruně stromu jsou sýkorky koňadry a mlynaříci dlouhoocasí. Prozkoumávám pole, kde najdu další hejno 30to čejek, pohled za záda mi prozradí, že je to další hejno, jelikož to původní vidím stále na mělčině, takže celkem 78 čejek. Prohlížím jednu chocholatou hlavičku za druhu, občas mezi nimi je možné najít kulíka zlatého. Dneska na něj štěstí nemám. Projíždím stativákem po poli - 29 vran obecných, špačky pro jejich míhání ani nespočítám. Stádo srdčího. Nad letištěm proletí volavka popelavá a míří si to na Loužnici. Z posekaného kukuřičného pole ještě vylétne skřivan polní a mizí mezi hroudy hlíny.
Vracím se k autu a nad autem registruju králíčky obecné a kosa černého. Přejíždím k rybníčku Loužnice. Na ploše sedí opět káně lesní, která se zvedá, jak e k ní blížím. Na Loužnici samotné jen opět potápky malé, lysky a 7 volavek.
S počasím je to jako na houpačce, chvíli se obloha zatáhne, aby za deset minut svítilo sluníčko, občas spadne pár kapek. Končím a jedu domů, krátká procházka, ale přesto toho nohy mají dost.
Odpoledne mě na chalupě přemluví synkové, abych jel s nimi na pole nad vesničkou, budou lítat letadly na dálkové ovládání a s coptérou. Při sledování letu letadla dalekohledem (letadla mají dosah asi 3/4km) na obloze najdu 6 kroužících kání lesních, jak vypisují krásné kruhy. To mě povzbudilo k dalšímu hledání a ke káním jsem brzo přidal luňáka červeného a 2 poštolky obecné.
