Ve dnech 19.-26.7.2003 jsem se se svými přáteli J. Fišerou a V. Sovou vydal za ptáky k našim jižním sousedům. Během jednoho týdne jsme stačili navštívit 4 významné ornitologické lokality těchto zemí. Bohužel, mimořádně teplé léto roku 2003 způsobilo téměř úplné vyschnutí vnitrozemských slaných jezer i mírnou únavu účastníků expedice v důsledku letních veder, ale i přesto, hlavně v závěru našeho putování, jsme si přišli na své.
První zastávkou na naší cestě bylo Neziderské jezero ve východním Rakousku. Vlastní jezero je málo přístupné a aspoň v těch místech, která jsme navštívili, bylo obklopené ohrazenými pastvinami nebo neprostupnými rákosovými bažinami. Na jedné z nich jsme z frekventované silnice pozorovali 20 kolpíků bílých (Platalea leucorodia), 10 volavek bílých (Egretta alba), 5 volavek stříbřitých (Egretta garzetta), bukače velkého (Botaurus stelaris) a 2 rybáky obecné (Sterna hirundo). Na ptáky mnohem zajímavější však byla slaná jezera v okolí Illmitz. Na téměř vyschlém Obere Stinkersee jsme z pozorovatelny viděli kromě jiného kulíky říční (Charadrius dubius), 2 kulíky mořské (Charadrius alexandrinus), 5 tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta) a 100 jespáků bojovných (Philomachus pugnax). Na nedalekém Zicksee v poledním vedru postávalo 20 kulíků mořských (Charadrius alexandrinus), 300 jespáků bojovných (Philomachus pugnax), 306 břehoušů černoocasých (Limosa limosa), 100 hus velkých (Anser anser), husice liščí (Tadorna tadorna) a nad rákosinami neustále lovilo několik pochopů rákosních (Circus aeruginosus). Na všech jezerech byli hojní rackové bělohlaví (Larus cachinans).
Po jednodenní návštěvě Neziderského jezera a krátké zastávce u Balatonu jsme zamířili na jih od Budapešti do Národního parku Kiskunsági. Na téměř vyschlém slaném jezeře Kelemenszék postávalo 200 kolih velkých (Numenius arquata) a 3 volavky červené (Ardea purpurea). V okolí jsme pozorovali poštolku rudonohou (Falco vespertinus), ťuhýka menšího (Lanius minor) a také prvního mandelíka hajního (Coracias garrulus). V severní části národního parku u Apajpuszty byli hojní konipasi luční (Motacilla flava). Pozorovali jsme tu i volavky bílé (Egretta alba), bukače velkého (Botaurus stelaris) a pochopy rákosní (Circus aeruginosus) Na další lokalitě nás upoutalo 10 ťuhýků menších (Lanius minor) a opodál vlhy pestré (Merops apiaster) zaletující do hnízda umístěného pod úrovní terénu. Vrcholným zážitkem však bylo pozorování 20 mandelíků hajních (Coracias garrulus) u vesnice Izsak, kteří tu posedávali na drátech elektrického vedení a na pastvinách lovili hmyz.
V jižním Maďarsku jsme kromě prohlídky starobylého města Szegedu krátce navštívili další známou ornitologickou lokalitu Feher-tó. Hojní tu byli rákosníci velcí (Acrocephalus arundinaceus) a proužkovaní (Acrocephalus schoenobaenus), sýkořice vousatá (Panurus biarmicus), ťuhýk menší (Lanius minor) a z vodních ptáků pak volavky bílé (Egretta alba), stříbřité (Egretta garzetta), červené (Ardea purpurea), popelavé (Ardea cinerea) a vlasaté (Ardeola ralloides). Poslední zastávkou na naší cestě byl Národní park Hortobágyi ve východním Maďarsku, kde jsme se pozorování ptáků věnovali celé tři dny. Toto území na ploše 52 000 ha zachovává původní přírodní, etnický a hospodářský charakter krajiny. Většinu plochy národního parku tvoří step zvaná puszta protkaná četnými vodními plochami. Turistickým centrem oblasti je vesnice Hortobágy, kde jsme byli ubytováni v malém kempu s termálním koupalištěm.
Kis Jusztus mocsar je nevelkou bažinou uprostřed stepi. V době naší návštěvy jsme z ornitologické pozorovatelny sledovali břehouše černoocasé (Limosa limosa), vodouše kropenaté (Tringa ochropus) a bahenní (Tringa glareola) a asi 200 husí velkých (Anser anser). V okolí jsme napočítali 26 lovících poštolek rudonohých (Falco vespertinus). V nedaleké vesnici Nagyivan hnízdilo na betonových sloupech elektrického vedení 15 párů čápů bílých (Ciconia ciconia), který je ostatně velmi hojný po celém Maďarsku. Nedaleko odsud je soustava chovných rybníků s bohatým rákosovým porostem. Nejhojnější z pěti druhů volavek tu byla málo plachá volavka vlasatá (Ardeola ralloides). Na jednom jediném rybníku tu lovilo potravu až 25 kvakošů nočních (Nycticorax nycticorax), byla tu i potápka rudokrká (Podiceps grisegena), kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo) a vzácněji i kormoráni malí (Phalacrocorax pygmeus). Kvečeru se na nocoviště sletovalo až 100 konipasů bílých (Motacilla alba), 200 konipasů lučních (Motacilla flava), 1 500 břehulí říčních (Riparia riparia) a 250 racků bělohlavých (Larus cachinans). Bohužel z mnoha míst se tu po celý den ozývala střelba, která odtud ptáky často vyháněla.
Nejcennější ornitologickou lokalitou národního parku je však soustava několika velkých a mělkých rybníků zvaných Hortobagyi-halastó. U každého z nich je vybudovaná pozorovatelna, ze které je možné přehlédnout vodní hladinu i rozsáhlé porosty rákosu. A tady bylo opravdu na co se dívat. Hlavně poslední rybník, zvaný Kondas, mi připomínal scenérie z filmů o africké přírodě. Bylo tu odhadem asi 700 hus velkých (Anser anser), několik set kachen divokých (Anas platyrhynchos) a kopřivek (Anas strepera), 10 volavek vlasatých (Ardeola ralloides), 10 volavek červených (Ardea purpurea), 20 volavek popelavých (Ardea cinerea), 50 volavek bílých (Egretta alba), 100 volavek stříbřitých (Egretta garzetta), dále 200 kolpíků bílých (Platalea leucorodia) lovících společně potravu v mělké vodě, 3 pisily čáponohé (Himantopus himantopus), 50 břehoušů černoocasých (Limosa limosa), 200 čejek chocholatých (Vanellus vanellus) a 200 jeřábů popelavých (Grus grus). Nad vodou tu neustále přeletovali rybáci bahenní (Chlidonias hybridus), 5 pochopů rákosních (Circus aeruginosus) a kormoráni malí (Phalacrocorax pygmeus). Všechno to dění ze svého stanoviště bedlivě sledoval i jeden orel mořský (Haliaetus albicilla).
Na vedlejším vypuštěném rybníku jsme pro změnu pozorovali především bahňáky – pisíky obecné (Actitis hypoleucos), 2 jespáky bojovné (Philomachus pugnax), 2 vodouše tmavé (Tringa erythropus), dalších 50 břehoušů černoocasých (Limosa limosa), 45 tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta), 800 kolih velkých (Numenius arquata) a 100 racků bělohlavých (Larus cachinans).
Na jiném vypuštěném rybníku v jednom hejnu postávalo dalších 50 volavek popelavých (Ardea cinerea), 100 volavek bílých (Egretta alba), 150 volavek stříbřitých (Egretta garzetta), 30 volavek červených (Ardea purpurea), dalších 200 kolpíků bílých (Platalea leucorodia), 10 čápů bílých (Ciconia ciconia) a 2 čápi černí (Ciconia nigra). Z korun nedaleko stojících vrb jsme vyplašili asi 50 kvakošů nočních (Nycticorax nycticorax). Poměrně hojný tu byl i bukáček malý (Ixobrychus minutus), lysky (Fulica atra) a slípky zelenonohé (Galinula chloropus), chřástali vodní (Rallus aquaticus), kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo) a kormoráni malí (Phalacrocorax pygmeus). Vzácněji jsme zahlédli poláky malé (Aythya nycora) nebo i ledňáčka říčního (Alcedo atthis). Často jsme z pozorovatelen v rákosinách zahlédli nebo zaslechli sýkořice vousaté (Panurus biarmicus), strnady rákosní (Emberiza schoeniclus), moudivláčky lužní (Remiz pendulinus), rákosníky obecné (Acrocephalus scirpaceus), proužkované (Acrocephalus schoenobaenus) a velké (Acrocephalus arundinaceus) nebo cvrčilku slavíkovou (Locustella luscinioides).
Závěr naší cesty po Maďarsku patřil návštěvě proslulého vinařského městečka Tokaj a pozorování dudka chocholatého (Upupa epops) a kolonie vlh pestrých (Merops apiaster). Celkem jsme na této expedici plné ornitologických zážitků zaznamenali 103 druhů ptáků.
S většinou z nich se u nás v Podkrkonoší bohužel nesetkáme.
Ladislav Jasso
Proseč 25, 513 01, Semily
