"Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti 'dojela' na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz ornitolog a zemědělský koordinátor Václav Zámečník z České ornitologické společnosti.

V jakém stavu je ptactvo, které se vyskytuje na území České republiky?
Ptactvo musíme rozdělit do skupin podle typu prostředí, která obývají. Když bych chtěl zhodnotit, která z nich je na tom nejhůře, tak jsou to ptáci zemědělské krajiny. Tedy ptačí druhy otevřené zemědělské krajiny, ať už to byly původně stepní, nebo mokřadní druhy. Jejich počty u nás klesly od roku 1982 více než o třetinu. Na začátku 90. let bylo vidět, že se situace stabilizovala a počty dokonce mírně vzrostly. Pak se situace prudce zhoršila, což trvá dodnes.

Jak tyto proměny vysvětlujete?
Zemědělská krajina byla v tu dobu v přechodném období, řešily se vlastnické vztahy, ekonomická situace v zemědělství nebyla dobrá. Začaly se opět objevovat úhory, klesla spotřeba chemických látek, zdaleka ne všechny louky se dosekávaly.

V polovině 90. let se situace stabilizovala a začal opět postupný pokles počtu ptáků, který umocnil vstup do EU v roce 2004. Zemědělci najeli na systém dotací. Do té doby de facto nikdo moc neřešil, jestli je louka posečena až k cestě nebo k lesu. Se vstupem do EU se ale zavedl systém přesně vymezených půdních bloků. Do hry vstoupil kontrolní orgán a zemědělci začali řešit každý metr, aby získali na dotacích co nejvíc a vyhnuli se hrozbě vysokých pokut, což vedlo k tomu, že se i hůř dostupná a často pro zvěř zajímavá místa začala likvidovat.

Dotace významně mění chování zemědělců, ať už třeba pěstováním kukuřice do bioplynek, řepky na biopaliva, nebo nárůstem počtu pasených zvířat na horách.

Kterým druhům intenzivní zemědělství nesvědčí?
Je jich celá řada. Z těch dříve běžných druhů patří v posledních desetiletích mezi nejvíce ubývající např. linduška luční, chocholouš, čejka nebo koroptev. V případě koroptví přitom víme, že nejvíce jim ublížilo scelování polí spojené s likvidací mezí a jiných krajinných prvků v 50. a 60. letech minulého století. U některých druhů sledujeme pokles početnosti až v posledních letech v reakci na změny způsobené dotační politikou. S nárůstem trvalých pastvin na horách mizí chřástal polní, který patří mezi evropsky chráněné živočichy v rámci soustavy Natura 2000.

Na záchranu chřástala ale vznikla dotace, která může být příkladem pro další. Jak to funguje?
Na jeho podporu vznikla zacílená zemědělská dotace, kdy zemědělci dostávají kompenzace za to, že nechávají louku neposečenou delší čas než standardně. Například sečou až v polovině srpna a ne tak kvalitní travní hmotu. A mezitím mohou na loukách hnízdit ptáci. Z opatření tak mají prospěch i další ptačí druhy jako křepelka, bramborníček hnědý nebo ťuhýk obecný.

Tyto druhy jsou ohrožené, jak jsou ale užitečné?
Dřívější dělení na užitečné a neužitečné druhy je naštěstí překonané. Každý druh má svou nezastupitelnou funkci ve fungování krajiny a čím je ta krajina pestřejší, tím je v ní i víc druhů. Když jdu na pole a vidím čejku, elegantního ptáka s typickou chocholkou, tak mě to vždy potěší.

Byl bych nerad, aby se další generace jednou dostaly do situace, kdy jim jejich rodiče budou vyprávět: Tady před lety hnízdily čejky a ten jejich typický hlas patřil k jarnímu koloritu. A oni to už nebudou mít možnost zažít. Už jen samotná existence těch druhů má svou kulturně-estetickou hodnotu. Krajina a způsob hospodaření v ní vytvářejí podmínky ptákům a dalším zvířatům; pokud tam nebudou, je jasné, že něco není v pořádku. Je to lakmusový papírek.

Konkrétně čejka od roku 1982 ubyla až o 80 procent, jak je možné, že tak moc?
Čejka dříve patřila do skupiny tzv. lučních bahňáků a na orné půdě, kde je dnes dominantní, začala hnízdit postupně. Byla tam v podstatě vytlačena. U nás spousta ptačích druhů byla dříve vázána na nivní, podmáčené louky, dokonce i tetřívek obecný, který dnes rapidně ubývá i v Krkonošském národním parku, byl ještě před padesáti lety i v nížinách. Louky tehdy vypadaly jinak. S tím, jak se začalo odvodňovat v honbě za novou ornou půdou, se zničila spousta mokřadů. Odvodněna je vlastně až čtvrtina zemědělské půdy.

To, co vidíme od roku 1982, je často už jen dozvuk poklesu, který u čejky začal mnohem dřív. Dnes jsou louky suché, druhově chudé a s hustým porostem, je tam málo hmyzu, tím pádem ptákům už nevyhovují a radši míří do polí a nejčastěji do oranišť. Jenže na nich v době hnízdění začnou hospodařit zemědělci. Velká část ptáků při tom přijde o snůšku a leckdy i o mláďata.

Když bude méně ptáků, přemnoží se hmyz a škůdci, příroda přestane dobře fungovat, jak to řešit?
Může to vést k destabilitě prostředí, kdy budou častější kalamitní stavy. Naším cílem by měla být snaha o co nejpestřejší krajinu, ve které fungují přirozené přírodní procesy. Potřebujeme do krajiny doplnit chybějící prvky, jako jsou malé mokřady, extenzivně udržované travnaté plochy s keři, různé typy biopásů, rozšířit osevní postupy a tím předcházet stavům, kdy jsme schopni škůdce vyřešit jen pomocí chemie. My si vlastně šlechtíme super odolné škůdce.

Na semináři v akademii věd tento týden zaznělo, že jsme možná poslední generace, která může s obnovou krajiny něco dělat. Je na tom česká krajina opravdu tak špatně?
Obávám se, že je. Dochází tu ještě k dalšímu vlivu - a to je klimatická změna. Vede k tomu, že jevy v krajině jsou čím dál extrémnější. Už dnes je vidět, že rozložení a charakter srážek se mění a krajina je bohužel ještě ohroženější. Kvůli intenzivnímu zemědělství dochází k celé řadě negativních jevů a ve stejný okamžik do nich vstupuje klimatická změna, která zvyšuje nároky na kvalitu prostředí, aby fungovalo.

Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti "dojela" na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily. A bohužel zatím není vidět, že by se drancující přístup ke krajině nějak významně měnil.

Můžou se úhory, tedy části pole dočasně ležící ladem, stát řešením pro záchranu mizejících druhů?
V úhoru dostávají prostor všechny důležité procesy. Úhor se ze své podstaty může lišit jeden od druhého, protože každá půda má jinou semennou banku a jinou historii. Když tedy necháte úhor někde stát, jeden bude více kvetoucí, druhý bude hustě zarostlý, jiný méně.

Důležité je, že v tom prostoru nedochází k žádnému agrotechnickému zásahu. Tím pádem se tam mohou vyvíjet různé druhy hmyzu. Mohou tam hnízdit ptáci, aniž by do nich uprostřed hnízdění vjel traktor. Pokud by se s úhory v krajině sofistikovaně počítalo, vedlo by to ke zvýšení pestrosti prostředí, a tudíž i k vyšší početnosti a pestrosti druhů, které v zemědělské krajině jsou.

zdroj: aktualne.cz