Transylvánský deník aneb stovky schodů vedou k Poenari

...vojsko času prošlo krajem, vítr s korouhví si hrál, a tam někde v dálce dýchá, siuleta Poenar.... (XIII. Století - Poenari)

Úterý 22. července, 21:40. Trhnutím vagonu se vlak dává do pohybu, naše cílová zastávka má název Brašov – Transylvánie - Rumunsko. Z okna ještě stačíme zamávat části Transylvánské skupiny, která se s námi přišla rozloučit, popřát zdar cesty. Pro případ vyhladovění jsme dostali bramboráky, které mizí v zápětí ještě na českém území. Máme lůžkový vůz – kupé, tak se hned zabydlujeme a připíjíme z dračí placatice na úspěch výpravy. Já si lehám na lůžko a přivírám oči… tak je to pravda, jedeme do Transylvánie, do Země za lesy…do země pro nás zaslíbené, země, kterou tak nádherně líčí Jenny Nowak ve svých knihách.
Tomuto okamžiku předcházely týdny příprav. Zkoumáme mapy a možnosti, komunikujeme s autopůjčovnami a penziony, dáváme naší cestě tvar a směr. Cíl byl jasný – Brašov, Bran, Sighisoara… Poenari. Târgovişte a Snagov. Místa, která spojuje jedno jméno… a jednoho dne nastal den D…
Rumunský průvodčí nám přichází zkontrolovat lístky. Zdravíme ho v jeho mateřštině. Cesta v lůžkovém kupé je příjemná, brzy upadáme do spánku ukolébáni klapotem kolejí. Dveře raději na čtyři petlice. Celou noc prospíme a s ní i přejezd přes Slovensko do Maďarska. 
Středa. První větší ranní zastávkou je Budapešť, kde hodinu čekáme. Příliš ji však nevnímáme, odpočíváme a nabíráme síly. Zmítáme se mezi radostným očekáváním, napětím z blížících se zážitků a spánkem. Kolem poledne se přibližujeme k rumunským hranicím. Zrychluje se nám tep. Zastávka Curtici s rumunskou vlajkou, nám potvrzuje, že se nacházíme na vytoužené půdě. Velice příjemní rumunští celníci nám kontrolují pasy a vyptávají se na účel cesty. Krom pár lámaných rumunských slovíček na pozdrav a poděkování jim anglicky líčíme, že cestujeme do Brašova za dobrodružstvím. Pak se oba vrháme k oknu a sledujeme vzdalující se vlajku Rumunska. Připíjíme mu na počest a vlak nás odváží dál do vnitrozemí, blíž k cíli naší cesty. Nastává hodinový posun, neboť se dostáváme do jiného časového pásma. Sledujeme vesničky, ve kterých jako by se zastavil čas, políčka kde pracují vesničané a na jeden traktor vidíme deset koní. Projíždíme Sighisoarou, do které se budeme za několik dní vracet autem. Pohled z vlaku není moc povzbuzující. Staré omlácené paneláky, houfy toulavých vychrtlých psů a vozy Dacia v různém stupni rozkladu... To je nejčastější pohled, který se na okraji města naskýtá. My však víme, že má i přívětivější krásnější tvář, která nás teprve čeká… Blíží se devátá hodina večer a tím i naše cílová zastávka – Brašov. Vysoko na zalesněném vrcholku kopce se tyčí ohromný nápis a po stylu Hollywoodu nám oznamuje cíl cesty. Bereme bágly, vystupujeme na nádraží a razíme si cestu ven – do penzionu, kde máme na dva dny rezervovaný nocleh. Nachází se kousek od nádraží a tak ho nalézáme poměrně rychle. Náš pan domácí je velice příjemný milý pán a ubytování je opravdu perfektní. Včetně dvou koupelen, internetu a čisťounkého pokoje. Letíme se vysprchovat, vybalujeme věci a smějeme se jako malé děti… Dnešní noc budeme spát pod ochranou draka a dýchat vzduch z Transylvánie… Ráno, ráno poběžíme pro auto a vyrazíme na Bran. Zavírají se nám oči….

L3TsGuv

Čtvrtek. Den jako vymalovaný, nezbytná hygiena a vyrážíme ven. S námi naše veliká kamarádka GPS navigace a průvodce. Hledáme půjčovnu aut, kde na nás čeká stylová Dacia Logan. Jak si později ověříme, pohodlná a spolehlivá i pro krkolomné horské zákruty. Tam se dozvídáme, že auto bude přichystáno až kolem poledne, a tak máme přes dvě hodiny na prohlídku Brašova. Poptáme se na cestu k Černému kostelu, o kterém se píše v průvodci. Nachází se poblíž Brašovského náměstí. Na náměstí okoukneme Černý kostel a vychutnáváme si až téměř neskutečný pocit pod slunečníkem v příjemné kavárně na okraji náměstí. Opravdu jsme tady? Pohlížíme na veliký nápis Brašov na kopci, který nás přivítal už včera. Pomalu se vydáváme po krásném náměstíčku k prvním stánkům, kde někteří z nás začínají šílet. Magnety, hrníčky… neuvěřitelné výtvory se jménem Dracula. Víme, že odpoledne jedeme na Bran a tam bude jistě větší výběr. Vracíme se do půjčovny, kde nám předávají klíče od auta, a my uháníme do penzionu. Rychle hážeme do batohu základní věci a vyrážíme k hradu Bran, který se nachází asi 40km od Brašova. Po úspěšném úniku z města projíždíme malými vesničkami a zaujme nás název vesnice Cristian. Myslíme na našeho kamaráda stejného jména. Po chvíli přichází veliký nápis Vampire Camp a záhy vesnice Bran, a tak nás nic nenechává na pochybách, že jsme na místě. Parkujeme a vybíháme z auta. Přicházíme k zatáčce. Nikdy jsem tu nebyl, ale mám pocit jistoty. Za zatáčkou budou vidět věže Branu, které se záhy objevují. Nádherný majestátní hrad Bran pyšně vykukuje z polštáře lesa. Zmocňuje se nás euforie, máme na dosah něco, co známe z tisíckrát okoukaných fotek. Procházíme tržnicí v podhradí, kde se na nás Vlad Tepes dívá z každého předmětu. Tržnice je přeplněná turisty, kteří kupují kýčovitá krvavá trička z vampýřími tesáky, otřesné hrníčky, které mají vypadat jako Draculova hlava… Rychle projdeme branou do zahrady a stoupáme po dlážděné cestě. Každému z nás se v hlavě honí jeho vlastní bláznivé myšlenky. Nemůžeme se nasytit pohledem, který tak důvěrně známe a hrad se přibližuje s každým naším krokem. Nákup nezbytných vstupenek, které nám trhá naprosto apatická „vrátná“ a máchne rukou, že máme jít dál. Ani nemůže pochopit, co se děje v našich srdcích. Jakou pro nás má cenu to, že tu dnes můžeme být. Hradem poměrně prolítneme, jelikož víme, že někde dál se nachází údajná Vladova ložnice. Na pavlači usedám na sedátko, ze kterého je střílnou vidět příjezdovou cestu a na druhé straně nádvoří Branu. Je snadné zavřít oči… čeleď vytahuje rumpálem vodu ze studny, z kuchyně je cítit vůně zvěřiny… Zbytkem hradu procházíme jako ve snu, myšlenkami jsme zůstali v ložnici… Před hradem si do batohu beru dva kameny, které mi budou připomínat, že to nebyl sen. Odpočívám, zbytek výpravy se ještě chvíli toulá po zahradě. Já sedím na lavičce, Bran se tyčí nade mnou, krásně šumí koruny stromů a slunce se odráží ve vodní hladině jezírka. Přichází veliký toulavý pes. Vysvětluju mu, že u sebe nic k jídlu nemám, a tak svěsí hlavu a zas odchází. Kamarádi se vrací z výpravy, kterou podnikli k polorozpadlé chaloupce obrostlé mechem, položené ve stínu hlavní věže. Chybí v ní už jen ježibaba. Ve skále vedle chaloupky objevuje hledané dveře do podzemní chodby vedoucí údajně až do hradní kaple. Jsou pochopitelně zamčené, avšak stačí k nim jen přiložit ruku a z podzemí je opravdu cítit syrový Dračí dech…
Přecházíme na tržnici, která se rozkládá na parkovišti pod Branem. Celá tržnice se nese v duchu jednoho jména, které je tu skloňováno na všechny pády… Dracula. Transylvánský princ zde má tisíc a jednu podobu. Stejně jako my, desítky dalších turistů prohlíží stánek po stánku. Je až neuvěřitelné, co lidé dokáží. S odporem sleduju velice korpulentní dámu, která se narve do trička s nápisem Dracula, cení zuby a její manžel hbitě pořizuje snímky. Jak se rozhlížím, nejsou vůbec sami. My si chceme přivézt nějakou maličkost na památku a tak kroužíme okolo stánků a vyhodnocujeme. Máme mezi sebou analytiky a jejich profese se odráží i při nakupování – po čtvrtém okruhu si beru oddechový čas, sedám si do stínu stromů a pozoruji cvrkot kolem. O dvě hodiny později… sláva, máme nakoupeno. Ohlížíme se přes rameno a máváme Branu. Všichni víme jistě, že se sem někdy opět vrátíme. Vymotáme se z podhradí a vyrážíme do přírody k ležícímu draku nad říčkou u městečka Zarnešť. Po krátké jízdě zastavujeme na polní cestě a usedáme u řeky na louce za Zarneští. Romantiku kazí jen těžké stroje, které pracují na poli kousek proti proudu. Posilňujeme se a hledáme ukrytého spícího draka. Každý ho nacházíme jinde, a tak voláme Jenny, aby nás rozsoudila. Se smíchem zjišťujeme, že leží za našimi zády… Na horizontu se objevují jezdci. Koně bez sedel, vlající hřívy a vedle nich běží malé hříbě. Okolo zalesněné kopce a zapadající slunce… To nám za chvíli ukazuje, že nadešel čas návratu. Přijíždíme do penzionu, vrháme se do koupelen a až do noci se kocháme z našich trofejí. Zítra musíme přejet přes 180km. Dopoledne obhlédnout pevnost Rašnov, která nás zaujala při cestě na Bran, a pak poputujeme do Vladova rodného města Sighisoary.

Bran Castle TB1

Pátek. Počasí nás opět nezklamalo. Příjemný vítr rozfoukávající horký vzduch nás pohladí, jen vykročíme před penzion. Dáváme si věci do auta a vyrážíme po včerejší trase… V pulce cesty nás už z dálky zdraví pevnůstka Rašnov. Položená vysoko na kopci vyhlíží do okolního kraje. Parkujeme asi kilometr pod pevností a po opravené cestě se vydáváme dobýt hradby. U vstupu jsme maličko zmatení, nikdo po nás nechce žádné vstupné. Prohlížíme si vnitřek pevnosti. Podle průvodce se tu traduje legenda, že uvěznění Turkové sedmnáct let kopali na nádvoří studnu. Když narazili na vodu, byla jim navrácena svoboda. Ač je teprve kolem devíti hodin ráno, začíná být horko. Stojím opřený na nejvyšším bodě hradeb, nevnímám japonské turisty a rozhlížím se po krajině. Po levé straně se až za obzor táhnou nedotčené lesy a nad nimi krouží dravec. S úžasem sleduju, kolik odstínů má zelená barva. Už rozumím, proč se tomuto kraji říká Země za lesy a láska k němu se do srdce vkrádá víc a víc. Být ptákem, roztáhnout křídla a moci se prolétnout nad stromy a rozpuklými skalisky až tam někam za horizont… Tahle pevnost se asi špatně dobývala. Oči mi sklouznou napravo, kde je příroda zplundrovaná velkou betonárkou a městečkem. Travnatý koberec je rozervaný silnicí, po které se řítí auta. Zvláštní pocit – pokrok a civilizace na jedné straně a na druhé se zdá se zastavil čas. Přichází další turisté a ruší mě z rozjímání. Pomalu scházím z hradeb, projdu ještě vnitřní prostory a už mě to táhne pryč. Ostatní mezitím prolézají všemi zákoutími pevnosti, hladí si ospalé psí strážce a pořizují desítky fotografií. Čeká nás dnes rodný dům Vlada Tepese a před námi ještě dlouhá jízda, kterou prakticky odřídím sám. Na zpáteční cestě nám přeběhne přes cestu černobílá kočka s velikým klíštětem na krku. Chci jí ho vyndat, ale nejspíš si špatně vysvětluje igelit, který si raději nasazuji na ruku, a peláší pryč nepochopíc naše dobré úmysly. Na parkovišti nás čeká rozpálené auto. Nasedáme a vyrážíme zpět na Brašov. Do města však už nejedeme a uhýbáme směrem na Sighisoaru. Cestou se ještě zastavujeme u majestátních klášterních pevností, které nás nenechávají na pochybách, jak tuhý a neustálý byl boj proti osmanskému půlměsíci. Silnice k městu Sighisoara je nově upravená a jízda příjemná. Snažíme se nepřekračovat rychlost, tamější policie ji poměrně často kontroluje. Kocháme se nádhernou přírodou kolem a po chvíli potkáváme dvě působivé hradní zříceniny, které nahoře na horizontu vypadají až neskutečně. Rovina se pomaličku přehoupne do pahorkatiny. Míjíme zvlněné kopečky porostlé malými keříky, stáda pasoucích se koní a několik maličkých městeček až přijíždíme k úpatí kopců, ve kterých se silnice začíná prudce zvedat a kroutit. Nefer neustále vyvěšený z okna vše dokumentuje. Mám před sebou cestu na Poenari, tak zatím ani netuším, co na nás čeká při přejezdu přes pohoří Fagaraš. Máme časový náskok, a tak voláme do našeho penzionu v Sighisoaře, zda můžeme dorazit o trošku dříve a vyložit zavazadla. Okolo druhé hodiny už projíždíme kamennou branou do historického centra Sighisoary, kde nás čeká nejen naše ubytování, ale i Vladův rodný dům. Opět jsou tu krásné čisté pokoje s velikou vanou, do které se ihned ponořuji. Lehám si na voňavé prosluněné povlečení a sbírám síly na další výpravu. Za chvíli už vcházíme do horkého vzduchu, pomalu kráčíme k hodinové věži a vyhýbáme se proudícím turistům. Mrazení v zádech a husí kůže na rukou mi říkají, že na konci ulice najdeme Vladův dům. Stojí tam přesně tak, jak ho znám z fotografií, jen ho hyzdí malý zmrzlinový stánek. Prohlížíme si nápis na zdi, okolo kterého většina lidí prochází bez povšimnutí. Vlad Dracul, 1431 – 1435, syn knížete Mircei, Vladův otec. Na tomto místě, v roce 1431… po zádech opět běží mráz, přestože je venku vražedné horko. Oddalujeme okamžik, kdy vkročíme dovnitř. Tušíme, že nás namísto přátelského uvítání čeká luxusní restaurace, a tak se vydáváme se po tržnici, kterou někteří opět začínají drancovat po stylu Švédů. V přilehlém historickém muzeu je jedna ze stěn věnována Vladovi. Velký černobílý portrét už z daleka přitahuje oči. Pořizujeme fotografie a šplháme mnoho desítek schodů na hodinovou věž, která je dominantou náměstíčka. Na kamenném zábradlí věže jsou vyznačeny směry a vzdálenosti do světových metropolí. Je to zvláštní, ale Praha je jen 800km. Zrovna na straně, ze které koukáme na Vladův rodný dům. Sighisoara je nádherné město při pohledu na tři světové strany. Jen na jedné jsou vidět betonové kvádry šedých paneláků, které se zakusují do přírody a trčí nad koruny stromů. Sbíháme z věže a opět procházíme stánky se suvenýry. Ve speciálním obchůdku pod věží si hned všimneme krásného obrazu Vlada, který má prodavač vystavený u pokladny. Je však součástí výzdoby a není na prodej. Po chvíli přemlouvání a smlouvání si ho radostně odnášíme. Na zpáteční cestě okolo kostela téměř narážíme na sloup s Vladovou bustou. S úžasem sleduji, jak místní trhovci využívají hlavy k omotání provazů, které drží jejich stánky. I okolí je plné odpadků. Domlouváme se, že večer se vrátíme, okolí sochy uklidíme a uděláme pár fotografií. Pomalu se loudáme náměstíčkem směrem k Vladovu domu a vcházíme dovnitř. Stejnými dveřmi, kterými museli přicházet i jeho někdejší obyvatelé. Místo, které dalo světu jednoho z největších bojovníků s Půlměsícem. Ruka se automaticky začne dotýkat zdí. Po schodech se dostáváme do prvního patra, kde v rohu stojí zlatá Vladova busta a celou jednu stěnu zdobí obrovský historický obraz Sighisoary namalovaný na zdi. Zůstávám tu sám na pár vteřin. Jak to tu asi vypadalo a kolik slávy tu bylo v ten den, kdy dětský pláč prořízl ticho. Tehdy ještě nikdo netušil, co má napsáno ve hvězdách… zvláštní pocit. Z myšlenek mě vytrhuje naše výprava. Líčí mi, že v restauraci mají mnoho Vladových podob, jednu šílenější než druhou… a domlouváme se, že se sem večer vrátíme a okusíme rudé víno v „Draculově domě.

02 restaurant casa vlad dracu draculas childhood home
Pomalu se vracíme. Vláďa se ještě cestou nechává fotografovat s kýčovitou postavou Vláda za 3 lei, ale památka je památka. Bydlíme asi 150 metrů od domu Vlada Tepese, to se to bude spát!! Část výpravy je plná síly a i po celém dni nemají na odpočinek pomyšlení. Vyrážejí sami na výpravu starým městem. Jakmile se začne trochu smrákat, vyrážíme na večeři. Procházíme již potichlým náměstíčkem. Trhovců a prodavači kýčů již ubývá. Kroky nám automaticky zamíří k Vladově soše za kostelem a s překvapením koukáme, že trhovci po sobě i uklidili. Přecházíme po hradbách opevnění starého města, ze kterých pozorujeme život dolní, moderní části a majestátní pravoslavný kostel. V dálce na protějším zeleném svahu svítí bílé kříže malého hřbitova. Restaurace Casa Dracula je Draculovi opravdu zasvěcená. Jeho jméno na nás pohlíží z každé maličkosti. Usedáme ke stolku na zahradní terase, objednáváme si jídlo a tiše popíjíme. Já si v duchu říkám, jak neuvěřitelná je naše výprava. Vedle ke stolu si sedá rodinka a začíná mluvit česky. Dáme se s nimi do krátce řeči… syn tu pracuje, a tak pozval rodiče na návštěvu. Po večeři se ještě projdeme potemnělým náměstím a já v duchu říkám starým zdem…“ za rok, jsem tu zase zpátky“… V penzionu se chystáme na zítřejší cestu. Na kilometry to bude ta nejdelší, pro mě ale ten nejkrásnější cíl. Zítra, zítra budu stát v Orlím hnízdě. Bude nás hostit hrad hradů – Poenari. Rychle spát, aby už bylo ráno… hlavou mi ještě letí…vojsko času prošlo krajem, vítr s korouhví si hrál, a někde v dálce dýchá, silueta Poenar…(XIII. století) 
Sobota. Jupííííííí, rychle balíme to málo, co máme a vyrážíme. Jo, kdybych věděl, co mě čeká za jízdu, asi bych tak nespěchal. Vyjíždíme ze Sighisoary, uzoučká rozbitá silnička nás vyváží z města. Jedeme pomalu a kocháme se krajinou. Projíždíme vesnice, ve kterých potkáváme stařičké babičky, nastrojené jako z minulého století, kráčející zřejmě do kostela. Koňské povozy mířící na přilehlá políčka… Ač kraj kolem vypadá chudě, přesto si zachovává krásu uplynulého času. Zdejší lidé musí vydobývat chleba v potu tváře, neboť krajina vyhlíží syrově a divoce, přesto když se na ni zadíváte, srdce se vám sevře podivnou spřízněností. Jen satelity na každém stavení dávají tušit, že se nepíše rok 1920. Psi, všudypřítomní přízrační strážci těchto končin, se samostatně či ve smečkách vynořují téměř za každým rohem. Mihnou se v trávě nebo polehávají u silnic snad po celém Rumunsku… Vydáváme se více do vnitrozemí a silnička začíná pomalu stoupat. Lesy lemují strmé loučky, na kterých se občas pase stádo ovcí. U nich sedí starý bača jako vystřihnutý z pohádky. Míjíme i torza betonových budov a starých kravínů, snad bývalé JZD zarostlé býlím. Vyvrácené dveře visí na jednom pantu. Administrativní budovy bez oken a staré vraky strojů…z těch míst jde na mě smutek… pryč odtud, do dálky za sluníčkem a modrou oblohou. Tam někde v dálce na nás čeká Poenari… Po silnici, i když teď už se to ani silnicí nazývat nedá, jedeme téměř krokem. Je protkaná prasklinami a výmoly hlubokými až 30 centimetrů. Stejně tak jako my před námi kličkují dvě další auta. Úseky, kde se dá jet 10 metrů v kuse, se dají počítat na prstech jedné ruky. Bohudík, na obzoru je vidět vesnička. Věřím, že tam už bude silnice lepší a zas budeme uhánět. Po chvíli opravdu vyjíždíme z řidičské divočiny a krásná asfaltová silnice nás nese rychle kupředu. Začalo to zcela nenápadně. Občas kopeček po naší levé straně, občas zvlněná krajina…až se na obzoru ukázaly hory. Sahající až k nedohlednu, štíty ponořené do oblohy. Ze srandy říkám, ty bych teda nechtěl přejíždět! Široký úsměv navigátora mi napoví všechno. Jdou na mne mrákoty a než se stačím vzpamatovat, je tu křižovatka a jasný ukazatel cesty. Zabočíme a velkolepé hory se tyčí přímo před námi. Zatím jsou ještě desítky kilometrů daleko, ale už teď z nich jde strach. Je nádherné počasí, a tak je možné zahlédnout sníh na vrcholcích. Že bych se přejezdu nemohl dočkat, to se říci nedá. Snad to půjčené auto zvládne a nebude se přehřívat. Začínáme pozvolna stoupat a je to horší, než jsem čekal. Prudké kopce a neustálé zatáčky. Míjíme značku informující, že silnice je sjízdná jen 3 měsíce v roce, je na ní zákaz jízdy mezi 21:00 a 7:00 hodinou. Ani se nedivím, říkám si v duchu. Pravá levá, přibrzdit, pravá levá… mechanicky řídím auto a kleju. Snad už někde musí být vrchol… navigace hlásí, k cíli ještě 40km… To snad ani není v lidských silách vydržet! Jakmile se vyhoupneme na první vrchol, naskytne se nám pohled na další úsek cesty. V duchu si říkám, že dál snad nejedu. Skalní masív jakoby se opravdu dotýkal nebes. Na něm se kroutí silnice se stovkami aut, která šplhají jako mravenečkové k horizontu… Tam, někde za zdánlivě nedosažitelnými vrcholky, čeká cíl naší cesty. Stoupavý úsek mi připomíná jízdu plachetnicí proti větru kdysi na jezeru, levá pravá povolit otěže a obrat. Bojuju spojka brzda levá pravá. Zatáčky jsou opravdu strašně ostré a snažím se ani nemyslet na to, že jedu-li nyní nahoru, jistě mě čeká i stejná cesta dolů.

pohled na klikatou silnici v pohori fagaras w 1718
Krajina kolem je ale tak nádherná a zároveň nebezpečná, až se tají dech, tím víc, má li člověk plné auto lidí. Majestátní je ještě nepokořené pohoří Fagaraš. Stačí jen pár kroků od silnice a následuje strmý sráz do propasti a nekonečná hlubina. Horská skaliska kontrastují se zelenými pláněmi a ledovcovými jezírky. To je taková nádhera, opakuju neustále, ale taková šílená jízda. Konečně se doplazíme na vrchol. Chvíli stojíme v koloně, a tak si vychutnáváme pohled dolů do údolí, které jsme zdolali. Zdá se to až neskutečné. Přehoupneme se přes nejvyšší bod a následuje dlouhá cesta dolů. Je až s podivem, kde všude lidé dokázali zastavit. Neumím si představit, kdyby jen polovina návštěvníků Sněžky sešla mimo cestu, tam si rozbalila své grilovací náčiní a vesele kuchařila. Stany jsou tu postavené prakticky kdekoliv. Tady to zjevně nikomu nevadí, včetně aut a přívěsů nacouvaných do kleče a strání, místy i překáží v provozu. Jak sjíždíme níž a níž, začínám být nervózní. Poenari. Můj životní sen je dotknout se jeho zdí, pohlížet z hradeb z téhož místa, jak to nejednou činil Vlad Tepes. Navigace nám ukazuje asi 14 km do cíle a každý kilometr je neuvěřitelně dlouhý a nedočkavost je stále intenzivnější. Za chvíli už budeme odpočívat ve stínu u řeky Arges… a Poenari se nám bude tyčit nad hlavou. Už jen kousíček. Vjíždíme na hráz obrovské přehrady plné lidí a stánků a aut, před tunelem se tvoří kolony. Dopravu lehce řídí policista a ukazuje nám, že máme povolený vjezd do tunelu. Za ním se dozajista objeví Poenari. Bude vidět jen na vteřinu, ale já vím kde a jakým směrem se dívat. Jakmile ho zahlédnu, hned ho ostatním. Je položené na vrcholku hory a přesto prakticky neviditelné, pokud nestojíte přímo pod ním. Velmi snadno unikne, nevíte-li, kde ho hledat. Vlaje nad ním Rumunská vlajka. Sice již nepatří Dračímu řádu rodu Dracuelů, ale je to opravdu on… Po těle běží zvláštní pocit. Z dalšího zákrutu už je na hrad vidět lépe a pak se zas na dlouhou dobu skryje za vrcholky stromů. Jsme tady, dokázali jsme to. Část výpravy tam chce přespat, což jim v klídku vymluvíme…kdybych býval věděl!! Za chvíli už stojíme na parkovišti pod hradem a vyvracíme hlavy až na záda. Tak vysoko stojí Orlí hnízdo. Pro někoho jen zřícenina, trosky kamení a cihel, pro mne je to právě nejkrásnější místo na světě. Myslí mi opět proběhne text Třináctky… Poenari nade mnou…. Tak je to pravda!! Zapadneme do nejbližšího kiosku, kde si dáváme studené pití a párky. Hltáme, ať už můžeme pokračovat. Domlouváme se, že před výstupem nahoru zajedeme do Curtea de Arges, podívat se do muzea. Pak se vrátíme k Arges a k večeru vystoupáme na hrad. Cestou do města potkáváme koně s hříbětem, kteří stojí vyděšeně uprostřed silnice a po obou stranách jezdí auta. V Curtea de Arges dorážíme do muzea a radujeme se, že jsme ho stihli. Zítra mají totiž zavřeno. Zbývá už jen chvíle do zavírací doby, a tak muzeum téměř probíháme k hledaným předmětům, kvůli kterým jsme přišli. Prohlížíme si podobizny Draculovské vládnoucí dynastie, listiny, pečetě… Dračí erb vytesaný do kamene a model Poenari. Pak opět vcházíme do horkého vzduchu a míříme zpátky. Chceme se utábořit u řeky, trochu mimo všudypřítomné hemžení táborníků, kterých je okolo řeky nepočítaně. Kempují na březích, vjíždějí auty do Arges, grilují, popíjejí a pouštějí techno z otevřených aut… a nad tím vším Poenari. U řeky nacházíme aspoň z části klidné místečko pod stromy, kde si můžeme odpočinout a posilnit se. Podaří se nám uzavřít mysl a popíjíme kávu uvařenou na ohništi. Pokukujeme po hradu, který se na nás spiklenecky dívá skrz větve. Kráčím pomalu proti proudu a vzpomínám na Draculovu princeznu, která podle legendy měla skočit do vln Arges ze strachu před Turky. Dnes by si to při pohledu na táborníky určitě rozmyslela… Sluneční kotouč se krásně posunuje po obloze a my pomalu sklízíme náš dočasný tábor. V autě balíme věci na noc a parkujeme ho před tamní penzion, aby nevzbuzovalo pozornost. Hážu si batoh na záda a vyrážíme. Stále ještě věřím tomu, že se za pár hodin vrátíme do auta zpátky na přespání. Výstup na Poenari a boj s více než 1400 schody je tuhý a urputný, jeho budování muselo být strašné. Na počátku přeženu tempo, beru schody po dvou a sklízím obdivné pohledy kolemjdoucích sestupujících dívek. V půlce výstupu však už začne být ouvej. Plíce a celé tělo protestuje silným vzdorem. Zvolíme tedy pomalejší taktiku a já vzpomínám na zrádné bojary, kteří za své proradné činy museli Poenari postavit. Trochu se teď cítím jako oni, když vláčeli nahoru těžké balvany z Arges. Ale pak!!!! Schůdky se mění v betonové dláždění a svažují se zvolna z kopce. Stromy se rozestoupí a my jsme na místě! Všichni záříme jako vánoční stromeček a smějeme se na prodavače lístků. Poenari je na dosah… jen pár kroků a bude možné se dotknout zdí. Přecházíme po úzké lávce před tak známé schody, schody, po kterých jsme tolikrát toužili stoupat. Před vstupní branou zastavujeme a někdo šeptatá… Bună ziua, Măria Ta… nech nás vejít a dovol nám být pár hodin s tebou…

P1030003 1    
Jeden se snů splněn, pravý Dracula´s Castle - Poenari za mnou a nezbytná káva v ruce

Pomalu pokračujeme dovnitř vstupní branou jako Alenka do Země za zrcadlem. Hlavou mi letí…tak tudy také procházel… Na hradě zůstalo ještě pár lidí, ale přestože jsou hluční, nevnímáme je, uzavřeni v kouzlu okamžiku. Nemluvíme a se zatajeným dechem kráčíme dál. Vstupuji do prvního výklenku a pozoruji nádhernou scenérii okolo. Opravdu Orlí hnízdo. Stojím pomalu dvakrát výše než naše Sněžka a tam dole pode mnou se jako stříbrná nit vine řeka Arges. Je okolo sedmi hodin večer, rádoby táborníci od řeky odjíždějí a zdá se, že i návštěvníci hradu směřují k odchodu. Procházíme podél zdí, dotýkáme se kamenů a cihel. Na okamžik se posadíme na hradby a vnímáme atmosféru kolem, vítr, který hladí po vlasech. Na ostatní jistě musíme působit podivně. Každou chvíli se jeden z nás zvedne a prochází hradem jako v transu… Někdo se tiskne ke kamenům hlavní věže, někdo stojí a zavírá oči, každý do sebe chce co nejvíce vstřebat tu podivnou energii a ničím nenahraditelný pocit z vycházející tohoto místa. Nad hradem krouží dravec a začíná zapadat slunce. Dávno už jsem se vzdal myšlenky na přespání dole v autě, pokud se nechci vracet sám. Hledáme očima místečko, kde budeme spát. Hrad se vylidnil a jsme sami. Na tuhle chvíli jsme dlouho čekali, na pár prchavých nerušených okamžiků. Předáváme dary pánu těchto míst a připíjíme mu na počest. Po vzor u minulých výprav vysbíráme odpadky, a pak se opět kocháme nastávajícím šerem, do kterého září zapadající kotouč rozžhaveného slunce. Odchází a jako by říkal…až zapadnu, přijde Stříbrný král a s ním nový vládce noci. Z úvah a tichého hovoru nás vyruší hlídač, který stojí v bráně a kontroluje hrad. Prochází kolem nás a pohledem zavadí o tašku plnou odpadků. Usměje se, asi pochopil, že nejsme obyčejní turisté a Poenari pro nás není jen turistickou atrakcí. Bere ji a pomalu se chystá dolů. Před odchodem ještě gestikuluje, že se brzy snese tma, rychle a nečekaně… a s ní?? …Vladova pověst je tu stále velmi živá, to jsme zjistili už v městečku. Odchází a hrad se noří do ještě většího šera. Nečekaně přichází ještě dva páry mladých Rumunů, ale k naší radosti jen probíhají hradem a vydávají se zpátky. Pro nás přichází dlouho očekávaná chvíle. Vytahujeme svíčky, které zapalujeme a umisťujeme do výklenku na nádvoří. Na Poenari opět v noci září plameny svící. V tu chvíli se mi zdá, že utichl vítr a i poslední vlaštovky přestaly provádět své krkolomné akrobatické kousky. Stojím opřený o hradby a pohled, který se mi naskýtá, se nedá popsat, slova nestačí. Šeď oblohy přechází v inkoustovou barvu a místo slunce září stříbrná luna. Nebeský světlonoš rozsvěcuje jednu hvězdu za druhou. Sedíme a pozorujeme oblohu, Velký i Malý vůz a zdá se nám, že nikdy nebyly hvězdy krásnější. Přecházíme na místo našeho dnešního odpočinku. V závětří, na čerstvě odkryté hradní dlažbě, rozbalujeme karimatky a spacáky, do kterých se balíme. Vítr začíná fičet silněji a vlnění vlajky na hlavní věži je slyšet až sem. Nacházíme se asi dva metry od propasti a skrz zábradlí je v měsíčním šeru vidět údolí a řeku, která se převlékla ze stříbrného kabátu do černého. Přímo před námi stojí na srázu dvě břízy, které se chvějí každým pohybem větru, a šumění jejich listí doplňuje hlasy noci. Nervy mám napjaté k prasknutí a v duchu si říkám, že to bude dlouhá noc. Přechází mě strach i nádherný pocit z přízračně krásné atmosféry kolem. Zavírám oči, pokouším se usnout, ale opravdu to nejde. Je slyšet vytí vlků, během dne jsme zahlédli šedé kožíšky mezi stromy v lese Sleduju minuty na hodinkách, bude půl hodiny do půlnoci… Asi jsem usnul krátkým spánkem, musela uplynout jen chvíle, co jsem se na ně díval… Sleduju údolí, zalité měsícem a najednou po zábradlí přejede světlo. Přelud nebo zmatení smyslů pod dojmem místa, kde se nacházím? Přestávám dýchat a naslouchám. Určitě jsem nikoho neslyšel přicházet. Nervy pracují na plné obrátky, snažím se vysvětlit jeho přirozený původ. Byla to jen vteřina, ale určitě někdo přejel světlem přes zábradlí, u kterého ležíme… a pak na to přijdu! Dole v údolí přímo proti nám se nachází výjezd z tunelu za přehradou. V jednom jediném bodě je na kratičký okamžik vidět Poenari – v té chvíli, kdy jsem ho i já zahlédnul poprvé. Dálková světla auta dolétnou přes tu dálku až k nám. Následuje další, které můj přelud potvrzuje. Sleduju jeho jízdu v údolí a říkám si v duchu, netuší, že Poenari má dnes v noci hosty. Opět usínám. Budí mě podivné zvuky. Jsou asi dvě hodiny po půlnoci. Slyším zřetelné hlasy, ale nerozumím jejich řeči. I kamarád je také vzhůru, zvuky jsou prý jiné než ty předtím. Oba nedutáme a napínáme uši. Hlasy se ozývají z hlavního nádvoří. Vylézáme se spacáku a odhodlaně vyrážíme podél zdi k hlavní chodbě na průzkum… Tam zahlédneme skupinu tří mladíků, kteří sedí a vesele rozprávějí. Tiše bez jediného pohledu je míjíme a procházíme kolem nich vyhlédnout z bývalé hradní kaple. V tu chvíli už se musím smát. Noční návštěvníci vypadají, jakoby před sebou zahlédli zjevení. Beze slova fascinovaně sledují procházející postavu kamaráda, a jak se přiznali za pár minut, přemýšleli jak zdrhnout. Byli vyplašení víc než my. Vláďa se nad nimi ale po chvilce slituje a anglicky je zdraví. Jsou to studenti z Polska, kteří stanují u řeky. Posilněni chmelovým mokem se vydali za dobrodružstvím. Usedáme s nimi na hradby a povídáme si o tom, kdo byl více vylekaný. Pak jim naznačujeme, že bychom se zase rádi odebrali k spánku. Loučí se s námi a beze světla se vydávají dolů na zpáteční cestu lesem. Kdo tu byl, ví, jaká je to cesta ve dne… stovky schodů vedou k Poenari… a za tmy je zdolávat neradno. My uleháme do vystydlých spacáků, na obloze se mezi milionem hvězd objevuje i mléčná dráha. Tak velikou jsem snad ještě nikdy neviděl, táhne se od obzoru k obzoru. Uvědomuju si, že veškeré napětí ze mne padá a příjemně se mi zavírají oči…

Poenari far
Neděle. Probouzím se po noční příhodě brzo ráno a ještě se jí směju. Je kolem půl šesté a budím ostatní podle vžité dohody, kdo bude první vzhůru, budí zbytek. Obloha začíná blednout a lucerny noci jedna po druhé zhasínají. Pomalu vstáváme, hážeme věci bez ladu a skladu do batohu a sklízíme naše noční útočiště. Už je téměř světlo a slunce vychází. Nejkrásnější východ slunce, pomyslím si, kam se hrabe ten na moři. Poslední pohled z hradeb. Vidím, že autíčko na nás čeká, maličké, jako maketa na hraní. Ta malá tečka, co pobíhá na parkovišti, bude nejspíš jeden z toulavých psů. Poslední rozloučení, vydáváme se dolů a cestou lesem si líčíme zážitky. Krátce se opláchneme v ledově studené Arges a jako ve snách sedáme do auta. Šťastní, že nám bylo dovoleno prožít tu včerejší noc. Stalo se to vůbec? Domlouváme se, že pojedeme hned do další plánované zástavky Târgovişte. Tam se pokusíme sehnat ubytování a dospíme poloprobdělou noc. Už se těším na teplou vodu a zubní kartáček. Vyrážíme směr Curtea de Arges, kde se ještě krátce zastavujeme. Petr si vybíhá prohlédnout krásný pravoslavný kostel stojící naproti muzeu, který jsme navštívili už včera. Projíždíme malé vesničky, ve kterých je rušno i tak časně z rána. Neustále potkáváme vesničany ženoucí krávy a koně na pastvu a koňské povozy vyrážející na pole. Brzy se však napojíme na dálnici a cesta utíká rychle, za chvíli už míjíme první domky Târgovişte. Požehnání hradního pána si zřejmě vezeme sebou, neboť ubytování nacházíme hned v prvním penzionku, útulném a čistém. I když recepční umí jen pár slov anglicky, Vláďa se s ním pomocí několika lámaných rumunských slov a živé gestikulace poměrně rychle domlouvá na krásném pokoji i ceně. Ani nevybalujeme věci, vrháme se do koupelny a do peřin. Zalézám pod prostěradlo a v mžiku usínám. Probouzíme se okolo druhé hodiny odpoledne. Posilňujeme se a vyrážíme ven hledat Vladovu sochu, která stojí v blízkosti knížecího paláce. Vycházíme z klimatizovaného penzionu na ulici a do tváře nás uhodí vražedné horko. Na rozdíl od příjemně větrného včerejšího dne v horách tu sálá žár jak v pecích krematoria. Navigace si s námi hraje na schovávanou, a tak chvíli bloudíme, ale nechvátáme. Máme odpočinkový den, knížecí Dvůr i historické muzeum jsou dnes zavřené. Touláme se ulicemi, přicházíme k hlavní tepně Calea Domneasca a tam v parčíku, ve sluncem spálené trávě stojí pískovcová socha Vlada Tepese obklopená keříky růží.

vlad impaler
Usedáme do příjemné kavárny poblíž, hned naproti malému pravoslavnému kostelíku. Relaxujeme ve stínu, popíjíme apa minerală ledově vychlazenou a pozorujeme lidi kolem. Domlouváme se, že na večeři půjdeme do restaurace Don Quijote, což čte Petr v průvodci jako Don Kojot. Překvapeně zjišťujeme, že se nachází jen pár metrů od nás. Jídelní lístek je pouze v Rumunštině, tak si necháváme doporučit od přátelské číšnice a očekáváme pečeného kojota. Než nám přinesou jídlo, přemýšlím o zdejších lidech. Jak je vidí ostatní a co mi o nich povídali. My s nimi máme jen dobré zkušenosti. Je to zřejmě jako všude jinde na světě. Jsou lidé dobří a špatní. Po výtečné večeři se vydáváme městem zpátky k penzionku. Chceme jít brzo spát, zítra nás čeká poslední den naší Rumunské výpravy. Prohlídka Knížecího dvora v Târgovişti a pokud nám budou hvězdy nakloněny i kláštera na tajemném ostrově uprostřed Snagovského jezera. Pak už jen cesta do Bukurešti, odevzdat auto a v úterý ráno na vlak do Prahy. Usínáme a víme, že zítra je to naposled.
Pondělí. Prší, poprvé nám prší. Balíme a nosíme věci do auta. Poprvé v Rumunsku vyndáváme bundy. Autem se přesouváme ke Knížecímu dvoru a parkujeme hned naproti hotelu Dracula. Je právě devět hodin a jsme první, kdo dnes prochází branou. V podloubí si prohlížíme dlouhý seznam vládnoucích Rumunských knížat a hned podvědomě hledáme jedno jméno. Pomalu přestává pršet a už jen drobně mrholí. Vcházíme do staré kaple s hrobkou a prastarými freskami na stěnách, a pak se proplétáme polorozbořenými zdmi rozsáhlého Knížecího paláce. Vyrážím do strážní věže, ze které musí být nádherný rozhled po okolí. Věž má dvě patra a v každém z nich je alespoň jedna fotogalerie věnovaná Vladovi. Nacházíme neznámou fotografii na koni a Poenari s ještě zachovalými částmi hradeb, které dnes již nestojí. Vše důkladně dokumentujeme fotoaparáty. Vystoupáme až na vrchol strážní věže a rozhlížíme se do všech stran, zda se neblíží zrádní turečtí psi. Zakupujeme několik Draculovských suvenýrů, mimo jiné překrásný černý pohár s obrázkem Vlada v perlové čelence, a spěcháme do historického muzea opodál. Celé opravdu jen prolétneme a zastavíme se až v sále s velkým Vladovým obrazem. Sice docela jistě nejde o originál, ale přesto přemlouváme průvodkyni, ať se na chvíli kouká jinam a pořídíme pár fotografií.

Biserica Mare Domneasca si ruinele Curtii Domnesti Targoviste
Pak už sedíme v autě a ujíždíme na Bukurešť. Asi 40km před Bukureští leží veliké jezero Snagov a na něm stejnojmenný ostrov s klášterem. Snagovský klášter měl být posledním Draculovým místem odpočinku na jeho pozemské pouti. Opravdu posledním?? V okolí jezera jsou malé vesničky, kterými projíždíme a zamíříme do jedné z nich – Silestru. Tam je údajně možné si vypůjčit loďku a přeplout k ostrovu. Ve vesnicích nic nenaznačuje, že jen o pár kilometrů dál vede moderní čtyřproudová dálnice. Potkáváme domorodce, kteří postávají okolo chudých chaloupek a vrchovatě naložené povozy kočovných cikánů, které táhne jeden starý koník. Za vozem kráčí pes neurčité rasy a staří, uvázaný na vodítku, které zřejmě zdědil po nějakém starším a o hlavu větším bráškovi. Tak tohle je pravý Rumunský venkov. Potkáváme i tábořiště, rozdělané ohně, nad kterými se houpají kotlíky… Tihle lidé nemají starost o radar v Brdech, co nového vyšlo na DVD nebo zda se XIII. století dalo znovu dohromady. Přesto tu zdá se žijí šťastně. Petr mě naviguje k břehu jezera, který je podle GPS nejblíže k ostrovu. Objevujeme se však na úplném konci vesnice, kde silnice náhle mizí a před námi stojí jen husté stromy. Ani hladinu jezera není možné zahlédnout. Před domem poblíž stojí starší paní a při dotazu na Manastirea Snagov jen vrtí hlavou a mává, že máme jet zpět. Zkoušíme to tedy na jiném místě. Opět míjíme celou karavanu kočujících cikánů a přijíždíme na veliké prostranství na břehu jezera. Jeho nekonečnou vodní hladinu vlnící se ve větru spatříme už zdálky. Je tu ale zcela vylidněno, jen nepořádek kolem a toulaví psi nám napovídají nedávný víkendový ruch. Jednoho z nich krmím zbytky chleba, nadšeně hltá, a tak házím i druhému. Ten ho jen očichá, upře na mne hrdé oči a odchází dál. Zmocňuje se nás smutek. Tolik se chceme dostat na ostrov a pokleknout u Vladova hrobu. Vtom přijíždí asi 15 luxusních aut, ze kterých vyskakuje televizní štáb. Rozhlédnou se okolo a už jsou zase pryč. Možná hledali to samé, co hledáme my. Nevzdáváme se. Zkoušíme další cestu, na jejímž konci narážíme na vojáky střežící uzavřený vojenský prostor. Nepouští nás dál, ale ochotně vysvětlují, jak máme jet. Vydáváme se podle jejich rady. Úzká polní cesta lesem nás vede zpátky do Silestru. Cestou necestou jinou než předtím projíždíme kolem vesnických domků, a v tom spatříme nápis na plotě. Oznamuje, že se nacházíme v ulici samotného Vlada Tepese. To už tu přeci musí někde být! Přijíždíme k poslednímu domku a již z dálky vidíme směrovou tabuli s vyobrazenou loďkou, telefonním číslem a velkým nápisem: Manastirea Snagov, 500 metrů. Vystupujeme z auta, mezi rákosím opodál na nás vykoukne hladina jezera a pak, téměř na dosah ruky, ostrov Snagov, na kterém se uprostřed tyčí věže kláštera. Před tabulí postávají nějací nastrojení turisté, kteří přijeli taxíkem. Paní ve vysokých podpatcích ukazuje na bahnitou cestu vedoucí dolů k molu a na svoje střevíčky. Vrtí hlavou, chvíli postávají a pak znechuceně odjíždí. Vláďu ale nic nezastaví a sbíhá dolů. U mola je přivázáno několik loděk, ale nikdo, kdo by nás převezl. Toužebně pohlížíme na protější břeh jezera, který se zdá tak blizoučko. Až si nás všimne jeden z místních, pracující opodál, zřejmě zednický mistr. Překotně vysvětlujeme rumunskými i anglickými slovíčky, kam bychom se tak rádi chtěli dostat. Kývá hlavou, že chápe a vydává se do protějšího domku najít majitele loďky. Nikdo mu však neotvírá, a tak volá ze svého telefonu na číslo napsané na ceduli. Žádná reakce. Kroutí smutně hlavou, pak něco povídá a za chvíli mizí mezi domky. Pokračujeme, pokud je alespoň plamínek naděje, se vrháme se k tištěnému průvodci a zjišťujeme další možné místo k vypůjčení loďky – to je komplex Astoria ležící asi 20km od nás na opačné straně jezera. Nasedáme do auta a opět vyrážíme. Je však všední den a areál velikého kempu je prázdný. Osídluje ho pouze smečka asi šedesáti psů. V jednom z hotelů registrujeme pohyb. Dozvídáme se, že loďku je možné si pronajmout u jezera, jen zahnout doleva a budeme tam. Na molu jsou ale jen chlapci, kteří chytají ryby a o půjčení loďky neví nic. Říkám, že učiníme poslední pokus. Naposledy pojedeme zpátky do Silestru, podívat se, zda se převozník už nevrátil domů. Míjíme Božích muka v poli a já si uvědomuju, že je to dnes již po čtvrté. Projíždíme celou ulicí Vlada Tepese a zastavujeme před domkem převozníka. Z dálky už na nás volá zednický mistr a nadšeně gestikuluje. Měl za to, že už jsme odjeli. Kroutíme hlavou, převozník tu stále není, ale on se usměje. Převeze nás sám. Loď si nejspíš mezitím někde vypůjčil. V očích se nám rozsvítily veliké hvězdy. Nasedáme do loďky, pomáhám pádlovat a s napětím sleduji, jak se konečně blíží vytoužený břeh. Na něm stojí pop s černým vousem v dlouhé sutaně a už zdálky nás zdraví. Nejspíš se tu moc návštěvníků často neobjeví. Vyskočíme na břeh a zrychlujeme kroky. Stisknu těžkou kliku mohutných dveří pravoslavné kaple a těžce otvírám. Celý vnitřek kaple působí poněkud temně. V přední části se nalevo nachází veliká informační deska s obrázky, historickými listinami a texty. Zobrazuje knížete Dračího řádu v mnoha jeho podobách. Ani jedna z nich není hanlivá nebo spojená s krvavými americkými filmy. Všemu dominuje portrét s působivou zlatou korunou na hlavě. Ani nevnímám, jak se domlouváme na ceně vstupného. Pop nám ukazuje cestu k hrobce, naznačuje zákaz fotografování a nechává nás samotné. Odchází pokleknout k tiché modlitbě nad velkou modlitební knihou u oltáře. Několik metrů přede mnou leží na zemi prostá kamenná deska. Na ní je Vladova podobizna, hořící svíce a váza s čerstvými květinami. Sám si říkám, že se musím vzbudit, že není možné, abych tu tiše klečel u tohoto neskutečného pietního místa. Místa, na které se nedostane mnozí z Rumunů. Nakonec nemůžeme jinak, vytahujeme telefony a tajně pořizujeme z dálky alespoň špatné fotografie.

Vlads Grave
Čas rychle ubíhá a my se musíme vrátit, neboť převozník na nás u břehu čeká. Venku ještě potkáváme malý televizní štáb, který zde natáčí. Třeba se ještě objevíme v nějakém dokumentu. Přichází šedovlasý pop a míří si to přímo k nám. Loučí se, třese nám rukou a dává požehnání na cestu. Nasedáme zpátky do loďky a přeplouváme zpět. Rozloučíme se s naším převozníkem a na rozloučenou a ochotu mu dáváme takový bakšiš, který si asi hned tak nevydělá. Vyšlo nám všechno, co jsme plánovali. Náhoda či štěstí?? Nebo nad námi jen někdo držel ochrannou ruku? Sedáme do auta a míříme na Bukurešť. Moderní silnice dává tušit rychlou jízdu. Vše se kazí na periferii Bukurešti, kde se dostáváme se do ohromné zácpy a jen po centimetrech postupujeme vpřed. Ještě, že jsme si cestou od polního prodavače koupili ohromný meloun. Zaháníme jím pekelný hlad a mrzuté popojíždění. Od cíle nás dělí asi 6km, ale trvá to pomalu dvě hodiny. Není ani co sledovat. Zdá se mi, že Bukurešť je jedno z neošklivějších měst, které jsem kdy viděl. Neuvěřitelně nesmyslné křižovatky a neustálé proudy aut. K cíli, kde máme rezervované ubytování, už zbývá jen pět set metrů. Leží blízko nádraží, ze kterého zítra časně ráno vyrazíme domů. Vtom se kolona pohnula a my parkujeme před penzionem. Oproti našim předchozím zkušenostem působí zašle až ošklivě. Vede ho výborně anglicky mluvící přátelský pár, i když v kvalitě a čistotě pokojů dosti pokulhává. Uvnitř to páchne ztuchlinou a ani pokoj není o nic lepší. No co, je to jen na přespání a nádraží jen pár kroků, říkám si. Vykládáme zavazadla a pospícháme vrátit auto. Našeho věrného a spolehlivého oře, s kterým jsme najeli více než 800km. Předáváme ho bez problémů přátelskému pracovníku autopůjčovny. Nabízí nám svezení a jeho nabídku přijímáme. K nejbližšímu Mac Donaldu, neboť hlad už je děsivý. Dáváme si Rumunsko-americkou večeři a před cestou zpátky ještě nakoupíme něco málo zásob na zítřejší cestu vlakem. Taxíky jsou v Bukurešti levné, a tak na jednoho máváme. Dováží nás až k místu našeho dnešního odpočinku. Postel vrže, mně spadlo celé čelo, tak ho podkládám knížkami, kterých je v pokoji nepočítaně. Je asi devět hodin večer a nás čeká poslední Rumunská noc. Brzy usínám, jen ať ráno nezaspíme!

bucuresti piata al iulia

Probouzíme se naštěstí včas. Rychle udělat polévku do termosky, bereme věci a plazíme se na vlak. Je to jen pár metrů, přesto se docela prohýbáme pod těžkým nákladem ukořistěných suvenýrů a rumunských nápojů. Na nádraží máme chvíli času, a tak snídáme opět v „Mekáči“ a zpovzdálí sledujeme informační ceduli, na kterou právě naskočil rychlík Pannonia. Nacházíme naše vlakové apartmá a jen co nám upovídaná průvodčí zkontroluje lístky, usínáme tvrdým spánkem. Odpoledne ztrestáme láhev rudého s etiketou Dracula´s Blood a loučíme se s nádherným krajem… se zelenými kopci, vrcholky hor zahalenými v mlze, koňskými povozy a s tím, co je našemu srdci nejbližší... a cesta zpátky rychle ubíhá… Brašov, Sighisoara, Curtici, Lőkösháza, Praha.

 

Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy