Život je v naší době hektický. Moderní společnost nás nutí spěchat. Často se užívají obraty jako „hospodaření s časem“ nebo „rozbor nákladů a výnosů“. Čas jsou peníze a na penězích záleží. Proto se nelze divit tomu, že mnoho lidí nalézá únik od takto postaveného a zavádějícího žebříčku hodnot právě díky stále oblíbenějšímu birdingu. Nelze se ale divit ani tomu, že tito ptáčkaři přistupují k času trávenému v terénu úplně stejně hloupým způsobem.

Určitě víte, co tím chci říct, že? Jistě už jste slyšeli nějakého birdera prohlásit, že musí ještě „udělat“ určitou trasu, „musí zapracovat na co nejdelším seznamu pozorovaných druhů“ nebo „musí pokrýt návštěvou v terénu co největší území“. Všimli jste si, jak ta šílená honička za ptáky nebezpečně připomíná horečnatou honbu za zdravím, mocí a uznáním v profesním životě?

Tak jo, mám pro vás několik dobrých zpráv. Dobří ptáčkaři se zběsile nehoní jako divocí psi za pachem své kořisti. Dobří ptáčkaři jsou naopak jako pumy – leží a čekají (na vhodném místě samozřejmě). Čekají, až k nim kořist sama přijde.

Vezměme si třeba mého přítele Kariho. Strašně rád se povaluje na zemi, na zádech, kouří při tom cigarety a dívá se na oblohu pozorujíc ptáky, kteří nad ním přeletí – tedy pokud mu v tom právě kouř z cigarety nepřekáží. Tento člověk nás hodně překvapil, když začal uvádět pozorování potáplice pacifické a dalších vzácných vodních druhů ptáků, které viděl z malé zahrádky před svým domem na předměstí Edmontonu. Když ale začal uvádět i strnada pestrého z jezera Beaverhill, oblíbeného místa místních ornitologů, tak nás doslova uzemnil. Abyste to správně pochopili, nikdo z nás tam strnada pestrého nikdy neviděl, i když jsme věděli, že tudy pravděpodobně na tahu prolétá. Celý vtip je v tom, rozpoznat strnady zespodu, když vám letí nad hlavou.

Jak zázračně funguje pomalá a klidná práce, jsem si uvědomil při muškaření. Jako vždy jsem pomalu brodil proti proudu úzkého pstruhového potoka, klidně jsem se přibližoval k rybě stoupající k hladině a najednou vidím – chřástaly karolinské! Předtím jsem chřástaly vždy jen zaslechl, nebo je na kratičko zachytil v letu. Teď jsem je viděl pořád.

Já vím, nic moc. Možná bude lepší, když vám řeknu, co se stalo mému kamarádovi Jackovi. Jack je entomolog a nedávno vyrazil na jednodenní výlet se dvěma přáteli ornitology, kteří se rozhodli najít kulíka pastvinného v jedné vyschlé oblasti jihokanadské prérie. Jack zůstal poblíž auta, rozložil si svoje kempinkové křesílko a pozoroval, jak zemní vosy pohřbívají paralyzované housenky do písku. Odpoledne se oba birdeři vrátili naprosto vyčerpaní a zklamaní z toho, že kulíka nenašli. Tehdy se jich Jack zeptal: „Chlapi, jak vlastně vypadá ten pták, co hledáte? Jestli připomíná světle hnědého kulíka rezavoocasého, tak jeden takový se tady skoro celý den potuloval – odlétl právě, když jste se vraceli támhle z toho kopce …“

Jednou jsem byl pozván na natáčení televizní show s názvem Twits and Pishers věnované pozorování ptáků. Jestli jste už s televizní kamerou v terénu byli, tak asi víte, jak to vypadá. Přijdete na místo, nachystáte kameru a čekáte. Někdy musíte počkat, až přeletí letadlo nebo kolem propluje loď, aby vám jejich zvuky nerušily vaše záběry. Někdy musíte počkat, až odplují mraky. Jindy čekáte, až chlapík nablízku přestane pracovat s motorovou pilou nebo sbíječkou. Někdy musíte počkat, až kolem vás projdou hluční birdeři. Většinu času prostě čekáte, což je právě ta doba, kdy se objevují ty nejlepší druhy.

Takhle nějak to fungovalo i v tropech. Když jsme natáčeli v trinidadském Asa Wright Nature Center, tak tam krom naší pracovní skupiny byla i družina nadšených birdwatcherů pocházejících jak z Ameriky, tak s Anglie. Po většinu času se zdržovali v terénu nebo se snažili domluvit nějakého průvodce, který by jim pomohl najít někde na ostrově co nejvíce druhů. My jsme se naopak pohybovali po okolí velice pomalu a hodně jsme posedávali a odpočívali. Ke konci dne se nás tito „soutěživí nadržení ptáčkaři“ (tak je nazval nás zvukař) vždy podezíravě vyptávali. „Tak co jste viděli?“, pokřikovali na nás a my jsme jim klidně mohli ukázat nahrávky orla zdobeného na hnízdě, mravenčíka proužkovaného pojídajícího kolibříka měděnořitného nebo kondora královského plachtícího nad hlavní budovou našeho střediska.

V jiném televizním show jsme nad tímto fenoménem diskutovali podrobněji a můj host, kterým byl odborník na dravce, Gordon Court, pro to měl i pojmenování: svačinové pravidlo. Jinými slovy, vzácné druhy ptáků se neukážou, když je hledáte, ale právě v tom okamžiku, kdy odložíte dalekohled a pustíte se do svačiny. Možná jste slyšeli o soutěži zvané Big Sit (Velké sezení), která spočívá v tom, že zůstanete 24 hodin uvnitř pětimetrového kruhu a z něj sčítáte pozorované ptáky. Myslím, že je to skvělý nápad, ale mě osobně by 24 hodin zabilo. Proč stále musíme vymýšlet a dělat věci, které jsou buď přehnané nebo nedostatečné. Rád bych vás tímto seznámil s konceptem soutěže, kterou bych nazval Little Sit (Malé sezení) a kterou můžete praktikovat téměř kdekoli a kdykoli. Je fakt, že sice nemusí být tak efektivní, ale když se to vydaří, tak z toho určitě budete mít skvělý pocit.

Krom toho tu pořád ještě máme „pomalou chůzi“, oblíbenou techniku mého kamaráda Briana. Ten ji rád praktikuje na zajímavých a slibných lokalitách – jde pomalu a pak začne jít opravdu, ale opravdu pomalu, tak pomalu, že stěží dokážete vnímat jeho pohyb. Vypadá to skoro jako taj-či. Ve skutečnosti to trvá celou věčnost, než Brian přiloží dalekohled ke svým očím, aby si prohlédl zajímavý druh. Minulé jaro demonstroval Brian svoji metodu naší poměrně netrpělivé, ale přesto milé přítelkyni Rose. Nějaká pěnice poskakovala na vrbě vpravo od nich, ale než se k ní Brian dokázal otočit, tak zmizela.
„Ten pták uletěl, Briane!“ uštěpačně poznamenala Rose.
„Neboj,“ odpověděl Brian a jeho rty se jen sotva pohnuly. „On se zase při podzimním tahu vrátí.“

JOHN ACORN je biolog, spisovatel, pracuje pro televizi a přednáší na univerzitě v Edmontonu, v Alberně. Je spoluautorem dvou určovacích příruček ptáků Kanady a často cestuje, aby přednášel na ptačích festivalech nebo pozoroval ptactvo.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj fotografie:John Acorn. Zdroj: http://news.upei.ca/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala