Jako bomba v našem malém světě působí zpráva o výskytu bělořita okrového na lávce Rálského jezera. Kdysi jsem do Stráže pod Rálskem jezdil na stanové tábory několik sezón. Rálsko a okolí bylo vojenské město s velkou ruskou posádkou. Rusové jsou bohudík pryč, ale město je to stále ponuré a šedé. Zpráva o bělořitovi mě zastihne v nemocnici a tak jen skřípu zuby. Vracím se z dalšího vyšetření, když si na tabletu přečtu, že bělořit je na místě další den. Volám to Láďovi, má to tam kousek a opravdu se do Stráže vydává a bělořita si může „odškrtnout“ na rozdíl ode mne. Já musím vydržet do pátka. Ve čt se spojuji se šťastným nálezcem p. Dvořákem, v podvečer se vydá na obhlídku a hlásí, že bělořit je stále na místě. Ráno ve čtyři vyrážím i já. Mám to přes 200 kilometrů a chci být na místě před rozedněním.

U restaurace na hrázi s názvem Uran (proč asi -)), kdysi se tu těžil) parkuju krátce po sedmé. Průjezd Prahou byl plynulý a udělal jsem si jednu zastávku na kávu. Nedočkavě se dobelhám k místu laviček u stavidla, kde byl bělořit viděn nejvíce. Nikde nic a to se během dne nezmění. Na hladině sleduju stovky březňaček, lysky, labutě. Okolo osmé je na hrázi hrázný a kontroluje vodu. Dává se se mnou do řeči a potvrzuje mi, že bělořit byl včera celý den pod stavidlem, ale dneska ho ještě neviděl. No stále doufám.
S hrázným jsem se potkal ještě asi 6x a pokaždé na mne volá a kroutí hlavou. Sedím stranou a čtu si, občas se ukáže žluna, která si hopsá po trávě a přeletující straky se sojkami. V korunách malých jabloní se ozývá kvíčala a modřinky. V půl jedenácté otevírají Uran a tak jdu na kávu. Jsem tu první tak volím stůl u okna, kde na lávku vidím dobře. Tak jak minuty utíkají a jak se přehoupnou do hodin, je mi jasné, že na bělořita okrového si budu muset počkat. V 16.30 startuju auto a vyrážím směr Plzeň a dál. Čeká mne víc jak 3 hodinová jízda.

Každopádně z toho plyne poučení, příště člověk musí vyrazit včas, i když v tomto případě stálo zdraví proti mně.

bělořit okrový, foto Milan Dvořák, včetně titulky