V mém pokoji zvoní ve tři čtvrtě na osm budík. Dobíhám zdola ze snídaně, abych ho zatípl a neotravoval tím sestru, která ještě spí. Samozřejmě jsem se tak těšil na vycházku, že jsem se probudil asi hodinu před „otravným pípákem“. Na dnešek jsem uspořádal malou vycházku ke dni mokřadů na retenční nádrž Slatina, která je mi téměř domovem. Vyrážíme chvíli po deváté, abychom stihli sraz, který jsem dal v deset hodin. Po cestě vidím, jak naše auto chvíli v letu sleduje krásný ťuhýk šedý a je mi líto, že mám foťák vzadu. Dorazili jsme s dvacetiminutovým předstihem a hned jak vystoupím, slyším z blízkého křoví dlasky s jejich pískavými hlasy.

Když přicházím na místo srazu, už je nás pět. Vyrážíme v 10:10, abychom ještě dali šanci opozdilcům nás dohnat. Už v plném počtu devíti lidí sledujeme při první zastávce křoví mezi ulicemi Kutnohorská a Ke Slatinám, u kterého jsme zaparkovali. Z křoví se ozývá 10-20 dlasků, sem tam nějaký i vyletí. Vidíme vrabčáky polní, drozdy kvíčaly a první káni lesní. Čekáme, jestli se nějaký dlask klidněji neusadí na místě, na kterém by se dal hezky sledovat dalekohledem, ale marně, dnes se jim opouštět prostřený stůl šípkových keřů nechce.

Při dalším pokračování se do nás opřel silný vítr, který nesvědčil ani ptákům, nebylo jich vidět mnoho. Na polích jsem marně vyhlížel bažanty a poštolky, jediné, co se ukázalo a hlasově projevilo, byly sýkorky a kosi. Přeci jen se nám předvedlo alespoň menší hejnko kvíčal a na dvě z nich jsem mohl namířit stativák, abychom se mohli těmito krásnými ptáky pokochat parádně z blízka.
Asi po tři čtvrtě hodině cesty přicházíme k nádrži. Malým zklamáním pro mě je, že nic nevylétá z ústí potoka, kde se občas dají vidět bahňáci a nedávno jsem tu pozoroval konipáska bílého. Ptáky zřejmě opravdu donutil silný vítr ke schovávačce.

Ze břehu nádrže už konečně nacházíme nějaké běžné, ale zajímavé ptáky. Je tu asi osm chocholaček a dvě desítky poláků velkých, kteří se schovávají na okraji rákosin před rozvlněnou otevřenou vodou. Po chvilce šmejdění po hladině nacházím i vzácnější hosty Slatiny – pár kopřivek obecných a tři čírky obecné, dvě samice a krásně vybarveného samce. Jinak na nádrži plavou už jenom chronicky známé druhy – lyska černá, párek labutí a kachny divoké. Kaholky, kteří se tu zdržovali přes dvacet dní, a ještě ve středu jsem je na místě zjistil, jsou bohužel buď pryč anebo dobře schovaní.

Obcházíme nádrž ze severu a pak pokračujeme pásem zeleně vedle silnice. Na jaře tu létají rehci zahradní, lejskové černohlaví a všechny druhy pěnic (kromě vlašské), ale dnes tu po nás rozčileně cvrliká sýkora babka, koňadra s modřinkou a kos. Chvíli se z lesíka ozývá brávník. Snažíme se pátrat na borovicích, jestli nezahlédneme kalouse nebo puštíka. To by ale byla veliká náhoda a štěstí.
Přicházíme na louku na východní straně od nádrže. Vpravo se rozprostírá nejrozsáhlejší rákosina Slatiny (ne však ta nejdůležitější). Mezi strnady obecnými, kteří volají ze starého sadu, rozeznávám i hlas jednoho strnada rákosního. Neúspěšně se snažím navázat vizuální kontakt. Při pohledu na nově vybudovanou „lagunu“ si vzpomínám, jak jsem v ní, když byla ještě bez vody, vyfotil kulíka říčního s mláďaty, jak tvoří pověstnou kuličku s osmi nohama. Kulíci tady ale ještě nejsou a tak se rychle zase přeorientovávám na nádrž. Znovu šmejdím po hladině, ale kromě krásného samce čírky se mi nepodařilo nic zvláštního nového najít, jediné, co na hladině přibylo, byli tři chechtáci.
Protože další pokračování cesty vede přes pořádně rozbahněné části, už pomalu přemýšlím o ukončení vycházky a návratu okolo nádrže stejnou cestou. Říkám si ale, že sakra musím ještě něco na té mojí lokalitě najít, abych účastníkům ukázal, že je Slatina opravdu tak plná překvapení, jak to vždy líčím. Pokračuji tedy odhodlaně dál přes starý ovocný sad. Ze sadu přeletuje do lesíka za silnice strakapoud velký.

Když projdeme po cestě až k cennému mokřádku, nacházíme přece jen zajímavého ptáka, ochotného se chvilku předvádět. Byl to nikdo jiný než ťuhýk šedý. Pták sice v zimě docela hojný, ale to mu vůbec neubírá na jeho vznešené kráse. Seděl na hlohovém keři na břehu nádrže. Nad hlavou nám krásně zpívá skřivan polní, jeden z prvních, kterého jsem letos zaslechl. Ťuhýk sice brzy odlétá, ale i tak jsme nadšeni z hezkého pozorování. Nad rákosinou se mihnul ještě jeden strnad rákosní.

Obcházíme rozbahněnou cestu přes pole a přelézáme Hostavický potok. Tam rozdávám prospekty ČSO a Ptačí svět s ptákem roku – Červenkou – a děkuji všem za vycházku. Mírně oslabeni o tři účastníky se vracíme zpět do Měcholup. Na birdlist si připisujeme poslední druhy. Nakonec jich máme 28, což na malou pražskou lokalitu není vůbec špatné.

U auta se loučíme a už domlouváme další vycházku na jaro, kdy už se k nám vrátí ty méně otužilé druhy, v čele se slavíkem modráčkem.
Text a foto: Jan Grünwald, fotky pouze ilustrační