Přivstávám si v pět hodin a odjíždím do Hrušovan. Zbytek výpravy přijede za mnou. Těším se, že se uvelebím v rákosí a budu se kochat přírodou. Na parkovišti před „diskotékou“ už uklízí majitel nebo ještě uklízí z večerní akce, ale dává se se mnou do rozhovoru a ptá se, co je tady na těch ptácích tak zajímavého, že mě to donutí vstávat, a když se dozvídá, že cestuju od Plzně, zalapá po dechu a už se na nic neptá.

Bude rosa, tak nazouvám holínky, beru stativák, foták a dalekohled, do batohu hážu „Svenssona“ a razím. Přecházím silnici a z jedné strany starý lihovar z druhé pole, tady je malý potůček se smrdutou vodou, přes který vede kovová lávka. Jen nakouknu přes horizont a na hladině to žije, tak se vydávám pod břehem směrem k výpusti u rákosí.

tenkozobec opačný je tu pomalu jistá deviza

Přehazuju maskáčovou síť a odcházím fotografovat pěnici a vyhledat kukačku, která na mne stále volá. Sleduju dva vrabce polní, jak se do mrzení houpají na stvolu loňského rákosí a je mi strašně dobře. Za dvacet minut se vracím k mému krytu, okem vystrkuji stativák a hovím si na židličce. Bahňáci jsou nějakých 20m ode mne tak si je prohlížím a kochám jejich krásou. Opět se tu ukazuje pomalu celý bílý jespák bojovný, přeletují vodouši šedí a brodí se pět tenkozobců.

vodouš šedý se brodí vodou

U břehu zobákem ryje v bahně koliha velká a nízkým porostem přeběhne chřástal vodní. Ani nedutám. K rackům usedá menší racek, kterého později díky fotografii určujeme jako racka malého. Houpe se na vodě ve společnosti větších racků chechtavých. Víc jak hodinu sedím v krytu a občasným nahlížením do Svenssona hledám další ptačí „kamarády“.

racek malý mezi bahňáky

Rozhlížím se, nikde nikdo, nechávám kryt i monokulár a vysoukám se jen s aparátem a vortexem. Chci si okouknou hráz i z druhé strany. Jdu cestičkou mezi políčkem a rákosím. Hledám nějaký průzor, abych se podíval na život dole z jiného úhlu. Dole mě zaujal poloviční jespák, šedý nebo malý. Fotografie ukazuje na malého. Proplétám se po pás kopřivami a čekám, až to začne pálit a nic! Dostávám se na druhou stranu odkaliště. Tenkozobce mám pod sebou, lehám si na břicho (děkuju za 14 kilo, které se mi od vánoc povedlo shodit) a plížím se mokrou rosou přes cestu, abych mohl nahlídnout dolů přes okraj hráze. Ani nevytahuju aparát, ať zbytečně neplaším ptactvo dole, které si pilně shání snídani. Koukám asi 20 minut a ani mokrá tráva mi nevadí. Pomalu se vysoukám zpět přes cestu a pod hrází opět vyskočím na obě nohy. Vracím se ke krytu. Vyplaším krahujce, před kterým kličkuje strnad obecný. Fandím oběma. Kryt i stativák je na svém místě, takže se balím. Kouknu na hodinky, pomalu těch pět hodin co jsem byl mezi ptáky jako by se smrsklo na pár okamžiků, aspoň se mi to zdá.

pěnice hnědokřídlá brzo ráno v Hrušovanech