První pracovní týden po osmi měsíční pauze mi utekl jako voda. Možná i proto, že měl jen dva dny a tak je tu víkend než jsem stačil po takové době aktualizovat všechny programy v mém pracovním „compu“. Sledoval jsem přes týden zprávy o nálezu vzácných volavek rusohlavých u Čejkovic na Budějovicku. Zajet v týdnu nepřipadalo v úvahu v návalu práce po takové době a tak jsem vyhlížel blízkou sobotu.

Ráno srdíčko nadskočilo radostí, vše jako za stara!! Budík na půl pátou mi ani nestačil zazvonit a už jsem v kuchyni balil „birderský“ košík (je pohodlné všechno jedním vrzem hodit do košíku a vědět, že to najdu jen na jednom místě) a vařil kávičku do termosky, abych před pátou startoval fordíka. Vymotám se ztichlým sídlištěm a vyjíždím na výpadovku směr na Budějovice. Po tolika měsících nemusím sledovat hodinky ohledně kontroly!! Za sklem auta se probouzí pomalu nový den a já si to neuvěřitelně užívám. Přistihnu se, jak se směju za volantem. Za Blatnou natankuju plnou, abych se už nemusel zase pár dní starat o naftu. Projíždím ztichlým Pískem a před Vodňanami na mne „bafne“ objížďka. No dnes mě hned tak něco nerozhází. Šipky mě navedou do Vodňan a za nimi se zpátky napojím na hlavní tah Písek – Budějovice. U Volešku na poli je okolo 200 husí, zastavím se tu na cestě zpátky, stejně se chci podívat na vodouše černoocasé. Pak už vrčím po hlavní a před Čejkovicemi zabočuji doprava směrem k Vyšatovu a Čejkovickému komplexu rybníků. Volavky se zdržují na pastvině mezi Vyšatovem a Novohaklovským rybníkem. Projíždím okolo Motovidla, kde jsem minulý rok pozoroval šest ibisů hnědých.

rybník Motovidlo, v minulosti se tu zdržovalo šest ibisů hnědých

Automaticky zajíždím na cestičku a škrábu se opatrně na hráz. Motovidlo má nižší hladinu a na bahnitých březích jsou čejky chocholaté, párek vodoušů tmavých, vodouši bahenní 4x kulík říční a dva vodouši šedí. Na vodě pak lysky a kachny divoké v zadní části pár kopřivek a napočítám šest stojících volavek popelavých. Vracím se do auta, kde mě překvapí šoupálek, který se jako myška plazí po kmeni těsně vedle mne. Skoro bych si na něj mohl sáhnout. Sedám do auta a pokračuji v jízdě.

otlučený, ale miliónový fordík, přes 200 000km a nikde mě nenechal a žádná oprava

S obavami sleduji pastvinu po levé ruce, je na ní mlha a tam se mají nacházet volavky. Zastavuju na silnici v půlce pastviny na odbočce, stojí tam i cyklista. Říkám si, že budeme asi čekat dva. Naťuká ale krátkou smsku do mobilu a opět se vzepře do pedálů. Nad pastvinou je mlha, že by se dala krájet. Odjíždím teda na blízký rybník Vyšatov, kde mlha není. Tam jen volavky popelavé a ostrůvek osídlili křičící rackové. Přejíždím na Novohaklovský rybník. Ani tady není mlha. Vytahuji monokulár a napočítám 17x vodouše bahenní a 20 racků bělohlavých. labuťě , kopřivky.
Vracím se zpátky k pastvině, mlha se pomalu zvedá a tak parkuju auto na cestě vedoucí k dalšímu rybníku, jak pochopím z cedule, která zve na rybářské závody, které se budou konat příští týden a která ukazuje mým směrem. Ještě než vylezu z auta, v trávě se ukazují hlavičky volavek. Jedna – dvě – tři. Víc jich nevidím. Jsou asi 60m od auta. Rychle cvakám spoušť aparátu. Vylézám, na popruh věším na karabinu dalekohled a na druhý aparát. Opatrně se dostávám k volavkám blíž. Cvakám jednu fotku za druhou. Po blízké silnici přejede traktor a volavky odlétají asi o sto metrů dále. Po cestě jdu opatrně za nimi. Nad hlavou proleti kachny divoké a z křoví zpívá strnad obecný a z druhé strany cesty pěnice černohlavá. Volavky jsou teď dál od cesty, hlouběji v pastvině, tam za nimi nejdu, nemá význam je plašit. Tak se jen porozhlédnu po okolí a vracím se k autu. Času dost, takže zadem přijíždím do Budějovic a zanedlouho parkuju u Vrbenských rybníků.

vzácná volavka rusohlavá

Počasí už je nádherné, sluníčko svítí a den je jako vymalovaný. Parkuji na oblíbeném místě a nastává obvyklá volba. Monokulár ano nebo ne. Vítězí zvídavost a tak tahám i monokulár! Kdybych býval věděl!!! První zastávku dělám na hrázi – na ostrůvku jsou rackové, na hladině plno potápek roháčů, ale i malých a černokrkých. Na keřích ostrůvku napočítám tři kolpíky a i kvakoš se ukáže a jeho druh mi po chvíli proletí nad hlavou.

exotický kolpík bílý je zde pravidelně už několikátou sezónu

Živá je tady i alej starých stromů. Tlukot strakapouda velkého je slyšet do dálky a sleduju, jak se činí o sto šest. Nalákal k sobě samičku a za chvíli dochází k milostnému aktu pár metrů ode mne. Škoda, že nemám nachystaný aparát. Nad hlavou mi vrká doupňák, pěnkavy a budníčky ani nepočítám. V rákosí hartusí rákosník velký. Na větvi nad hlavou usedne sameček lejska bělokrkého a vábená jeho hlasem zanedlouho usedne nedaleko něj samička. Pokračuji dále k druhému rybníku. Rozložím si stativ a zazvoní telefon. Manželka si zabouchla klíče doma, když šla na nákup. Takže je to jasné, z ptačího ráje domů. Náhradní klíče jsem si onehdy u rodičů vyzvedl já, když jsem ztratil svoje a nenechal ještě udělat nové. Tak to mám za trest. Balím a přesunuju se k autu a pádím na Písek. Aby to nebylo tak jednoduché, za Budějovicemi mě čeká opět objížďka. Mířím na Hlubokou a bůh ví kam. „Přeťukávám“ navigaci a dávám nejrychlejší cestu k Písku. Táhnu se šílenými silničkami, ale asi to účel splnilo za půl hodiny svižnější jízdy se ocitám v Protivíně a opět se napojím na hlavní silnici a tak jsem po hodině doma. Škoda, měl jsem o dnešním dopoledni jinou představu, ale i tak to stálo za to. Volavky rusohlavé člověk nevidí každý den.

potápka černokrká na Novém vrbenském rybníku