Čtvrteční jasné, ale chladné ráno. (Renata Hasilová)
Na rozdíl od řidiče a navigátora jsem se cestou i dobře vyspala a tak v německém městečku Cuxhaven vystupuju z auta natěšené, naladěná a napůl nevěřící, že jsem skutečně na výpravě. Ve vzduchu je cítit moře, nad hlavou nám proletí hejno bernešek bělolících a racci stříbřití mě přimějí vyndat foťák. Brouzdáme přístavem, fotím první lodě, volný obzor.

Procházka nás zavede do vedlejšího z řady malých přístavů a, díky Bohu včas, zjišťujeme, že to je ten, z něhož odjíždí naše loď. Prozatím jsme totiž netušili, že tady mají zimní a letní přístav. Napravujeme nedorozumění, setkáváme se s druhou polovinou výpravy, která parkuje správně a po chvíli je čas začít se naloďovat. I loď je jiná, než máme zprávy ze zimní výpravy našeho kolegy. Naše plavidlo nás překvapuje velikostí, komfortem.... Ale stejně saháme po kinedrilu. Jak se ukazuje, zbytečně. Dvouapůlhodinová plavba k ostrovu Helgoland proběhla v klidu, pohodě, s občasným zhoupnutím....a já ji celou strávila na palubě (nebo spíš palubách, byly tři), vychutnávala jsem vítr, dálku a vyhlížela mořské ptáky... Když kolem proletěla skupinka kajek mořských moje očekávání dnů příštích nabíralo jasné obrysy.

Přijíždíme k Helgolandu a ten nás vítá symbolicky - v přístavu loví terej...

Opouštíme loď, ještě čekáme na otevření kontejnerů se zavazadly a pak už se vydáváme po malebném nábřeží směr ubytování. Za chvíli se zabydlujeme, ještě malý svačino - oběd a vydáváme se na první objevnou cestu. Nikdo z nás ještě na ostrově nebyl, takže mapujeme nepoznané. Stále si připadám jak Alenka v říši divů. Vzápětí si připisuju první druh na můj životní bird list - ústřičníka velkého. Opodál loví rybák severní a na molu odpočívají racci stříbřití.

V hlavě si vybavuji mapu, jak jsem se na cestu připravovala, míříme k severní pláži. Co nám připraví? Cestou procházíme mezi nízkými keři a vyhlížíme pěvce, je doba tahu, můžeme pozorovat téměř cokoli, nedávno tady byl viděn například pěnkavák sněžný. Pózuje nám ale jen budníček menší, skřivan lesní, na pláži pak několik konipasů bílých a bělořit šedý. U pláže se koupou kajky mořské.

Poprvé stoupáme po schodech na helgolandskou skálu. V tomhle směru výcvik od Nesytu nemám, ale rozhlížení se po okolí je dobrým důvodem zastavit a vydýchat se... Nahoře se otevírá zase jiný svět. Nádherná zeleň, pasoucí se ovce, kozy a sem tam i kráva, mezi zelení vinoucí se chodníčky - úhledno, čisto, spořádaně...ale ta čistota není sterilní, spíš dýchá a dává pocit volnosti a sounáležitosti s krajinou. Dívám se po všem, co lítá, cvakám i určovačky, až večer na pokoji pak s věrným Svenssonem zjišťuju, že na kartě mám alku malou i buřňáka ledního...

Tak, jak se blížíme k další špici ostrova, přibývá terejů. Stále ještě se snažím vyfotit každého, který se mihne, ale pak zatáčka a v pohledu se vynoří terejí skála....a mně docházejí slova.... Žádný z dokumentů a článků, které jsem o Helgolandu viděla či četla, mě na tohle nemohl připravit... A každým krokem žasnu víc a víc...

Otevírají se mi stále nové a nové pohledy na hnízdní kolonii. Terejové jsou neznámějšími a nejfotografovanějšími obyvateli skalních útesů, ale rozhodně nejsou jedinými. Obrovská je také hnízdní kolonie alkounů úzkozobých a racků tříprstých, méně početné jsou již zmiňované alky malé (ty se mi nepodařilo lépe vyfotit) nebo buřňáci lední.

Pomalu si vydávám na cestu zpátky, rozhoduju se znovu jít přes severní pláž. Táhne mě tam informace, že tam bývají bahňáci. A pro bahňáky mám slabost... Z bahňáků jsou na pláži ústřičníci, pozorování kajek mořských v zapadajícím sluníčku je ale taky nádherné. Nenapadlo mě, že je budu moc fotit doslova na pár metrů. A ještě jedno překvapení mě čeká - malý závdavek na další den, kdy plánujeme cestu za tuleni na Düne. Tři tuleni se spokojeně protahují na kameni u pláže...