Po dlouhé době zase vyrážím na klasický birdwatching. Na Chebsku se ukázali kulíci hnědí a tak se domlouváme s Vláďou, že tamější pole proklepneme také. Vyrážíme brzo ráno, zastavujeme se ještě pro Mirku Horákovou. Cestou se chceme stavět na jezeře Medard, kde oba pozorovali minulý týden potáplici severní. Obloha jako vymetená bez mráčků a slibuje předpovězený parní den. Však se sluníčko snaží už od rána.
Značky před Sokolovem nás varují o komplikaci při průjezdu, ale bohudík sjíždíme k jezeru Medard ještě dříve, než se do těchto komplikací dostáváme. Parkuju ve stínu jednoho místního domku a vytahujeme svoje náčiní. Tuhle chvilku miluju. Kontrola dalekohledů, aparátu, notes a tužky do brašničky, mobil, monokulár na stativ a vyrážíme mezi domky k jezeru. Ještě se nám ozývá telefonem Jarda Frouz, který se zde s námi má setkat, ale jede po vlastní ose. Dohání nás na kraji jezera, kde registrujeme prvního pisíka obecného a volavku popelavou.
Pomalu obcházíme jezero a hledáme potáplici, účel a cíl zastavení na Medardu. Jezero je veliké, vzniklo zatopením dvou lomů – Medard a Libík, který se pak spojil v jeden. Wikipedie píše, že se zde těžba zastavila v roce 2000. Od roku 2012 se těžba vrací do nedaleké obce Svatava, kde leží ještě asi milion tun uhlí. Těžké náklaďáky odvážející uhlí jezdí nedaleko nás, přestože je sobota. Dostáváme se hlouběji k jezeru a tak je i klid. Stavíme dalekohledy a pátráme po hladině. Počet roháčů půjde nad stovku. Pozorujeme rodinku roháčů, jak staří vozí na zádech mladé. O něco méně je lysek, asi 300metrů od nás se na vlnkách houpá 14 racků bělohlavých. Na hladině jsou malé vlnky, ale v dálce je hladina jako zrcadlo. Na protějším břehu Medarda létá rybák černý, který loví nad hladinou. Ozývá se krkavec velký. V dálce jsou na břehu vidět volavky popelavé a do dálky svítí dvě volavky bílé. Začíná nám být horko a tak pokračujeme. Děláme časté zastávky a hledáme potáplici severní. Na jedné zastávce se nám za zády vyletí samice krahujce a nad našimi hlavami zamíří nad jezero, kde je po chvíli pronásledována racky bělohlavými. Z pobřežní vegetace vylétávají skřivani polní,lindušky luční a konipasové bílí. Vylézáme na navezenou násypku a rozhlížíme se okolo. Zaregistrujeme kormorány velké, letící volavky. Zdá se, že vše je v horkém vzduchu zpomalenější. I tady je spousta lindušek a odhadujeme jejich počet na 30. Opatrně slézáme z navážky a pokračujeme v hledání potáplice. Zatím na nás čekají aspoň labutě velké. Dostáváme se k přítoku vody z Ohře do jezera. Voda se sem dostává umělým kanálem, který je dlouhý 2000m a přivádí vody z Ohře. Kanál je víc jak tři metry široký a tak musíme udělat vynucenou zacházku asi 300m, abychom se zase mohli vrátit k hladině a pokračovat v hledání.
Je okolo desáté hodiny a už slunce opravdu praží, nikde žádný stín, že já nesbírám pivní tácky nebo známky!! Asi začnu! Vzhledem k tomu, že udržujeme pomalé tempo, nohy zatím drží. Na břehu se ukazuje bramborníček hnědý. Dostáváme se do úseku s bahňáky, volá mi Libor a tak prošvihnu dvě bekasiny obecné. Nevadí, viděli jsme je ještě několikrát. Procházíme nízkým porostem, ale mimo pisíků a bekasin žádné další bahňáky nevidíme. Vrátíme se na cestu a pokračujeme. Na chvíli nás zaujmou rybky, které vyskočí a skáčou po hladině, jako když jsme kdysi placáky házeli žabky o hladinu, až zapadnou do rákosí. Honí je nějaký predátor??
S Vláďou vedeme příjemnou konverzaci a očkem sledujeme hladinu. Zastaví nás zavolání Mirky a Jardy. Přešli jsme kulíka písečného. Pták se nebojí a opravdu asi 3metry od nás hledá potravu a nás nebere vůbec na vědomí. Fotografujeme o sto šest, pro mne je to letošní nový druh. I s mýma nohama se blížím ke „dvoustovce“ a to jsem ¾ času do dnešního dne proležel. Pomalu postupujeme dál, Jarda nachází bělořita šedého, o kterého si říkal už na začátku jezera. Docházíme k betonovým ostrůvkům. Tady se budeme otáčet a mířit zpět. Prohlížíme zátoku, která přes ostrůvky nebyla vidět, ale potáplice nikde. Bereme za vděk víc jak 20ti hlavé hejno poláků velkých, nedaleko jsou chocholačky a 3 kachny divoké. Po část cesty sledujeme zajímavé hejno 6ti ptáků. Pro velkou vzdálenost nešlo určit, jestli jde o racky malé, nebo rybáky černé. Až tady se k nám přiblížili a určujeme racky malé. Na ostrůvku jsou straky a na kovovém kříži, který trčí z vody, sedí kormorán velký. Mezi ostrovy se proplete jako diamant lednáček říční, zazpívají konopky obecné a přeletí strnad obecný. Vzduch se tetelí horkem a jen vlaštovky a jiřičky prokazují aktivitu. My se vracíme. Na zpáteční cestě nás Jarda upozorňuje na vzácná sarančata blanokřídlé, které nám vyskakují z pod nohou. Dále ještě najde saranče modrokřídlé. Na zpáteční cestu volíme rychlejší tempo. Kulík písečný je na svém místě. Nad remízkem na břehu přeletí včelojed lesní, na kterého nás upozorní Mirka. Je poledne a začínáme potkávat první lidi, kteří míří k vodě na koupání. Docela jim závidím, na chalupě by mě čekal velký bazén s příjemnou vodou -)) Delší zastávku na zpáteční cestě způsobí vodouš tmavý, který je asi 15m od nás v pozici „vycpaného“ ptáka – prostě se ani nehne, i když jdeme k němu blíž. Fotografie se daří.
K autům dorážíme patřičně unavení a žízniví, tak zásoby tekutin „vemou“ za své. Nacpeme věci do auta, které je kupodivu chladné, jak stálo ve stínu. Však ho slunce za pár minut cesty rozpálí. Rychlá porada a míříme za Jardou. Cíl – Chebské letiště a kulíci. Proplétáme se Sokolovem a brzo najíždíme na dálnici, tak jsme v Chebu „cobydup“. Vyjíždíme za Cheb na Dřevnici, kde se ukázali kulíci hnědí. Vycházíme z auta a dostáváme facku od horka, které panuje venku. Stavíme stativáky na kraj pole a začínáme „lustraci“. Na větší zoom není v monokulárech pomalu nic vidět, jak se horkem chvěje vzduch, zkoušíme druhé pole. Pokud tu kulíci jsou, sedí nečinně a pokud nám je nezvedne dravec, asi není šance je najít. Přejíždíme k blízké pískovně. Dole pod námi jsou dvě jezírka s kachnami a lyskami, mezi kopci písku se proplétají dva pochopové a za pískovnou na poli vidím asi 6 kání. Vracíme se na letiště auty, jen Vláďa jde pěšky přes pole, jestli nezvedne kulíky. My se vracíme k Chebu a zabočujeme na letiště. Tam probíhají nějaké modelářské závody a tak zabočujeme k silážní jámě. Je horko jako v Egyptě. Prohlížíme pole a opět nic. V dálce vidíme Vláďu a tak pomalu míříme k němu. Sejdeme se v půlce rozlehlého pole, nikde ani stín. Rozesmála nás Mirka, která utrousila poznámku, co by si o nás mysleli „neptáčkaři“, kdyby vprostřed pole viděli v tom horku 4lidi, kteří vláčí na zádech monokuláry. Ostatně humor nás neopouští celou cestu, když máme sebou Vláďu. Vracíme se k autům. Ještě zajedeme na Okrouhlou, ale i tady dravci tráví čas ve stínu a tak mimo luňáka červeného a poštolky nikde nic. Jarda se od nás odpojí a jede domů. My míříme do Chebu, kde v Tescu dáme pozdní oběd. Ještě se domlouváme na jedné cestě na Skalku, ale už ze silnice vidíme, že je plná vody, tak jedeme přímo na Ameriku. Pozorovatelna je v klidné části a tak míříme tam. Hráz a okolí je plné koupajících lidí. Tady je klid, dva pochopové nad ostrůvkem, labutě a kormoráni, lysky a kachny divoké. Vše je v tomto horku líné. Vracíme se do Chebu a Vláďu s Mirkou vysazuju na nádraží, já si hledám nějaké mluvené slovo, na sedačku dávám studené pití a do držáku kelímek s kávou. Navigace mi ukazuje, že domů pojedu 2 hodiny. Každopádně, stálo to za to! Po dlouhé době jsem zase byl venku.