Víkend a sobotní ráno. Zvoní mi budík v pět hodin a zrovna dneska bych v teploučkém pelechu vydržel klidně i déle. Proplížím se bytem do kuchyně, zapínám kávovar a zapluju do koupelny. Pak už jde všechno ráz na ráz, ještě přelít horkou kávu do termosky a vypadnu z bytu s tichým zaklapnutím dveří. Když jsme měli dalmatina, vypadnout bez hluku z domova nešlo. Venku je -1 a tak mě čeká škrábání skla. Jak to nesnáším!! Nastartuju dosluhujícího fordíka (nová oktávka combi už stojí před domem a čeká na přihlášení) a než oškrábu všechna okna, je v autě teplo a je na provozní teplotě. Naleju si kávu do hrníčku, najdu 74 kapitolu Inferna od Browna a vyrážím do tmy a mrazu. Sraz máme s Vláďou v Chebu na nádraží, tak mě čeká 140km cesta. Reflektory vykrajují do tmy kotouče světla a odhalují namrzlé stromy, zmrzlé keře a pole pocukrované sněhem. Na přední sklo padá droboučký deštík (možná jen padá mlha). No potěš koště říkám, to bude den, jestli bude pršet!! Před Plzní jako bych vjel do jiného kraje. Na silnici je narýsovaná přímka, za kterou se paní Zima nedostala. Silnice je suchá, bez známek tání a v okolní krajině po mrazíku ani vidu ani slechu. Promotám se „inteligentním“ uzlem kruhových objezdů a nájezdů u plzeňské Olympie, abych jednou odbočkou zamířil na dálnici k Tachovu. Kdo tohle vymyslel… Po dálnici to už sviští úžasně, poslouchám knížku a ucucávám další hrníček kávy. U Tachova vyjíždím na výjezd a mířím k Mariánkám. Tady už musím dát nohu z plynu, ale přesto to odsýpá. Kočov, Planá, Velká Hleďsebe (kdo ta jména vymýšlí?), Dolní Žantov a před Chebem se napojím opět na dálnici a jsem v Chebu „cobydup“.
Osm, mám 20minut čas, tak se jdu posadit do bufetu, kde se zájmem pozoruju lidi. Vlak s Vláďou přijíždí včas a tak v půl deváté míříme na jihovýchod k nádrži Jesenice, která leží na řece Odravě. Propleteme se chatovou oblastí a parkujeme u opuštěného statku v blízkosti trosek mostu, které tu trčí z vody, a které jsou dominantou zdejší vodní nádrže. Scházíme k vodě a začínáme sledovat život na hladině. Spousta kádéček (kachna divoká), o kus dál dva roháči se potápí pro rybky. Typická hlava s trčícími růžky na dlouhém ladném krku. Stejně jsou ti ptáci krásní. Tajně doufáme v kachnici kaštanovou, kterou tu Vláďa viděl minulý týden. Pomalu se posouváme po břehu s častými zastávkami. Na jedné z nich nás dohání kamarád Aleš Jelínek, který viděl naše auto a tak se vydal nás najít. Delší dobu nás zaměstnává malá kachnička, ale vzdálenost je velká. U protějšího břehu je víc jak 50 čírek obecných, 15 kopřivek. Prominár poskytuje opravdu brilantní obraz, takže vidím poletující chmýří na protější straně rybníka. Přesouvám monokulár po směru chmýří, až najdu dravce, jak něco trhá. Ukázalo se, že jde o káni lesní. Zanedlouho si ke káni přisedá drzá vrána a pokouší se mu potravu vzít. Nad hlavou se ozývá žluna zelená, která ťuká někde v listnáčích na břehu nádrže. Mezi stromy lítají straky. Projíždíme protější břehy, v jedné části se shlukují rackové bělohlaví. Kormoráni s vránami chodí po bahnitém břehu. Překvapivě ale nevidím žádnou volavku bílou, pouze 21 volavek popelavých. Vracíme se k autu a přejíždíme na další část Jesenice. Po cestě potkáváme auto s partou Vaška Johna. Nádrž Jesenice je rozdělená na Malou a Velkou, tak z Malé přejíždíme na Velkou. Zastavíme se na travnatém kousku břehu s malou kamennou pláží odkud opět přehlédneme podstatnou část hladiny. Využíváme Vaškovy znalosti zdejšího terénu. Kachny divoké jsou tu opět všude, shlukují se ve velkých, mnoha četných skupinách. Z jedné skupiny, držící se částečně stranou, se vyklube 10 hvízdáků euroasijských. V zálivu stojí prvních 14 volavek bílých. Mimo labutí a potápek roháčů už nic zajímavého. Pokračujeme na další místo a tím jsou Dřenice. Rychlý pohled binokuláry. Jsme asi 15 metrů nad hladinou a vidíme velkou část hladiny, na které jsou roztroušené skupinky kachen. Pod námi v zátoce jsou desítky lysek, v dálce od nás loví skupinka asi 30ti kormoránů ryby. Z oblohy je slyšet kejhání hus a zanedlouho se ukáže typická formace letících husí. Aleš jich napočítá 48. Husy přeletí Jesenici a mizí nám za obzorem. Opět upíráme pozornost na hladinu. Tam, mezi vlnkami, je potáplice malá. Aleš jásá, říká, že už jí dlouho neviděl. Pozorujeme jí, dokud nám nezmízí mezi vlnkami. Já jsem měl letos potáplici malou u barrandovského mostu, ale přesto z ní mám také radost. Přecházíme ještě po silničce podél chatek k vodě, ale nic zvláštního už neobjevíme. Zastavujeme na další zastávce přímo v chatové oblasti. K vodě to máme asi 100m. Kde nic, tu nic. Jen zátoka na druhé straně nabízí asi 100 kachen divokých a kormorány. Přejíždíme na další zastávku přímo v kempu. I tady je mimo labutí, lysek a kachen vymeteno a tak na Jesenici dnes končíme. Loučíme se s Alešem a my s Vláďou vyrážíme na Medarda u Sokolova.
V Chebu se zastavíme na rychlý oběd a v 12:45 parkujeme ve Svatavě a přecházíme k vodní hladině. Okolo nás pilně vozí těžká technika uhlí k dalšímu zpracování. Cesta taky podle toho vypadá. Po kotníky se brodíme černým mourem, který ještě klouže. Bez karambolu se dostáváme k hladině Medarda. Tak jako při mojí první letošní návštěvě se ladně od břehu zvedá volavka a pomalým, až líným letem mizí za záhybem. Přicházíme na první hrázku, odkud je dobrý rozhled. Lysky, kachny a kormoráni, velké množství potápek roháčů. Mezi kachnami nás zaujme jedna atypická, vyklube se z ní samička hohola severního. Pokoušíme se dostat blíže, ale kachny si od nás udržují neustále bezpečný odstup. Nad hlavou nám přeletí tři lindušky luční. Pomalu bez spěchu pokračujeme po cestě s častým nahlížením na hladinu. Jako blesk okolo nás proletí tyrkysový ledňáček říční. Ze stereotypu kachen nás vyvede až skupina nejprve deseti a později se počet zvýší na dvanáct morčáků velkých. Krásně dělených půl na půl – šest samců a šest samic. Dostáváme se k zátoce, která se zařezává víc jak 100m do terénu a stojí nám v cestě, tak nás nutí jí obejít. Těch 5 - 6 m, co nás dělí od druhé strany zátoky nepřeskočíme -)))). Na vysoké věži přímo na rozsvíceném signalizačním světle u železniční trati sedí poštolka obecná, zářící výstražné světlo ji zjevně nevadí. Na hladinu přistávají tři husy běločelé s široce rozevřenými křídly. Máme zanedlouho tu čest se setkat s nimi na pár metrů. Hledáme potáplice a potápku rudokrkou. Nacházíme dvě „rudokrčky“ ve společnosti roháčů, moje letošní první. Všichni ptáci jsou dnes opravdu daleko, aby člověk udělal kvalitní fotografie. Vcházíme do zarostlého cípu ve snaze se dostat k potápkám blíže. Z nízkého porostu nám vylétnou dvě lindušky rudokrké. Mám další bod, letos jsem je ještě taky neviděl!! Lítají divoce okolo nás a zapadají zpátky do nizoučkého porostu, který je všude okolo. Dostáváme se na konec cípu výběžku, kde vyplašíme bekasinu otavní, která charakteristickou siluetou letí nad hladinu a s křikem nás obkrouží, aby zapadla na pobřeží asi 50m od nás. Bekasinu potkáme dneska ještě 3x. Potápky se vzdálily a loví za keříky, které trčí ve vodě. Vláďa mě upozorní na černou skvrnu, která se houpe na hladině. Vidíme jí, ale ani Prominar není všemohoucí, dálka je opravdu velká, ale …rozluštění hádanky přijde později. Zvýšená pozornost daným směrem nám odhalila alespoň další hejno hvízdáků euroasijských v poštu 14ti. Další linduška, tentokrát horská se motá okolo nás, posedí na kraji u vody, ale než zamíříme aparáty, zapadne mezi kameny, nebo se mihne okolo nás. Je mohutnější než lindušky, co jsme viděli před chvílí. Sleduje nás možná víc jak kilometr. Poodlétne na pár metrů a vždy se ztratí mezi kameny, aby znenadání vylétla pomalu z pod nohou.
Ač je nádherné počasí, nebe jako vymetené, přesto teploměr ukazuje stále -1C, po celý den. Ještě že mám rukavice a kapuci a nové zimní oblečení z US shopíku. Je krásně teploučko, jen prstíky maličko mrznou neustálým sundáváním rukavic. Musím dát do auta už rukavice Holik! Čas rychle ubíhá. Cíl k finální otáčce je jako minule, mezi ostrovy, kam nám chybí asi kilometr. Obejít celou nádrž nezvládnu. Nikam nechvátáme, vychutnáváme si každý okamžik. Nad hlavou nám proletí trojce hus a usednou asi 20m od nás. Výborně, jdeme blíže a bude zkoušet fotografovat podle rad Jardy Vaňka. S humorem tomu říkáme Hloubka ostrosti. Husy nás nechají přijít asi na 5m, to jsem ještě nezažil. Tak mačkáme spouště, nastavujeme clony a cvičíme a cvičíme. Běločelky si nás nevšímají a oštipují poklidně trávu v naší přítomnosti. Zahlédli jsme potáplici severní a ta nás odvede od hus. Je u ostrůvků, kam míříme. Zanedlouho ještě najdeme druhou. Plují mezi kormorány. Potáplice loví, tak vždy jen odhadujeme, kde se vynoří. Nad hlavou nám vysoko na obloze krouží asi 60 racků bělohlavých. Mezi ostrůvky vidíme jak se ve vzduchu „perou“ dva rackové o kořist. Jeden je jako velká černá vlaštovka, štíhlá křídla – chaluha pomořanská. Nalétává na většího racka a snaží se mu vzít kořist. Nadšeně sledujeme chaluhu, než nám zmizí za ostrůvkem. Konečně mám i já chaluhu, ozve se za mnou Vláďa. Hned to voláme kamarádům. Docházíme za ostrůvky, kde už jsou jen kormoráni na větvích stromu, který tu trčí z vody. Daleko před námi jsou velké skupiny racků a kachen, ale je po 16hodině a viditelnost se šerem snižuje. Mráz přituhuje a začíná i padat soumrak. K autu je to asi 4 kilometry. Otáčíme se, ale neustále pozorujeme místo, kde nám chaluha zmizla. Stavíme stativáky a pečlivě několikrát pročesáváme hladinu, až jí najdeme. Osamoceně se houpá na vlnkách víc jak 200m od nás. Ale je to ona. A to byl i ten černý bod, na který jsme koukali asi před hodinou. Děláme alespoň dokumentační fotky. Jsou to mazanice. Redukci na Iphona a Kowu mám v autě, abych se pokusil o fotku přes monokulár. Nevadí, zážitek nám stejně nikdo nevezme. Už je hodně velké šero a na hladině už jsou vidět jen černé body. Volíme tempo podle mé nohy. Mám dost, ale stálo to za to. Žádná honička, žádná štvanice a přesto jsme si to užili. Posledním dnešním druhem je drozd kvíčala, který vždy vyskočí na cestu před námi a následně zapadne do trávy vedle cesty. Házíme stativáky na ramena a za necelou hodinu jsme u auta. Jako majáky nám ve tmě blikají červená světla na třech obřích větrných elektrárnách. Vsadil bych se, že ve dne svítily zeleně.
17 hodin – Vláďu ještě hodím na vlak do Sokolova a já dávám do navigace domovskou zastávku. Hlavou letí titulek minulé knížky – Všude kolem černý les. Před Chebem mě navigace svede z dálnice a temným lesem po úzké silničce míříme snad domů. Silnice je tak úzká, že by se snad dvě auta vedle sebe nevešla. Že jedu snad správným směrem mi napovídají jen minuty, které ukazují čas, který mi zbývá domů. Přesto si oddechnu, když asi 16km za Chebem najíždím na luxusní státovku směr Planá a dál. Vypínám navigaci, tady už to znám. Domů přijíždím po 19 hodině. Balím věci v autě, ptačí bágl a těším se do horké vany.