Nejen počasí, ale i pracovní vytížení a zdraví mi nedovolí vyrážet častěji ven, ale aspoň jednou za čas musím na vzdor všemu. Sobotní ráno vstávám za tmy, pohled z okna mě nepotěší, auta jsou zamrzlá, tak jen konstatuju, to byl v noci „samec“. Teploměr to upřesňuje -9. Super, aspoň vyzkouším novou zateplenou birdovskou soupravu, co mi přišla před měsícem z shopíku. Oblékám se po tmě a proplížím se ke dveřím. Venku dostanu pecku přes nos od mrazu, takže čepici a rukavice a jdu k autu. Kdybych nebyl večer líný, mohl jsem dát auto do garáže, takhle budu škrábat. Oktávka chytne na první nastartování, nechám vrčet motor, aby se ohřál. Mezi tím škrábu sklo a v dobrém rozmaru oškrábu i manželčino audi, třeba bude pochvala!!!!

Už večer jsem se rozhodl, že objedu rybníky na Českobudějovicku, takže se vymotám mezi domky a odbočím na státovku na Písek. Silnice se jiskří od mrazu, tam, kam nedosáhnou světlomety, je černočerná tma. Nikde ani auto…opět mi hlavou blikne, jestli nejsem cvok, v mrazu a tmě se tahat nějakých 90 kilásků. Autíčko si krásně přede a na rozdíl od venčí, je v něm krásné teplíčko.

Na rybník Dehtář dorážím něco po sedmé hodině. Na zmrzlém bahně stojí volavky popelavé a bílé, kousek od nich 14 vran a jinak hladinu pokrývá led. Na keřích u auta jsou koňadry a modřinky, ve vzduchu líně mává křídly racek bělohlavý. Všude okolo mne je bílá příroda, jako by jí obr pocukroval. Pomalu autem přejíždím po hrázi k chatové oblasti, ale led je opravdu po celé hladině. Z některých rekreačních domků a chatek stoupá proužek dýmu a ve vymrzlém vzduchu navodí iluzi vzdáleného tepla. U krmné věže zastavuju. Z pusy jde pára a oči mi od binokuláru slzí. Tahat stativák ani nemá význam. Na 10m nezamrzlém oku se choulí 30 březňaček a z vody stoupá jemná pára. Na jeřabině sedí dlask a pěnkava. Zajíždím hluboko do chatové oblasti, kde na krmítkách je pohyb pěvců – zvonci, modřinky, stehlíci. Vracím se zpátky na Břehov a přes Pištín mířím na Volešek, se zastávkou na Knížecím. Cesta na Knížecí rybník je jedno veliké zmrzlé bahno. Fordíkem bych tudy neprojel, oktávka je přece jen o nějaký ten fousek vyšší. Knížecí je stále na malé hladině a i ta je zamrzlá, u břehu se pohybuje jedna labuť a na louce za hrází napočítám 12 volavek bílých a 16 popelavých. Vzduchem krouží jedna káně lesní, na hrázi tluče strakapoud a pak se typickým houpavým letem odporoučí o kus dál. Na Volešku dopadnu stejně, na zamrzlé hladině není ani brko a stejná situace nastává na Řezabinci, Nadpotočním rybníce a Markovci. Zklamaný přesto nejsem, dostal jsem se ven a oblečení se ukázalo jako fantastické. Pod bundou mám pouze tričko a je mi venku horko, stejně jako se ukázaly praktické zateplené kalhoty. Jen by mohly mít praktičtější kapsy.

Na zpáteční cestě se zastavuji v Písku, koukám, že berneška velká stále bivakuje pod mostem ve společnosti kachen a labutí. Na Tchořovickém letišti poletují asi 30ti hlavá hejna stehlíků a vrabců, na louce sedí 6 kání. Rozhlížím se po orlech, ale najdu na obloze jen letku 6ti kormoránů velkých a asi 100m ode mne si vykračuje bažant, který pravděpodobně přestál zdejší myslivecký masakr.

Doma se dozvídám, že se rodina přemístila na chalupu, tak nakládám mladšího synka a vyrážíme za nimi. V Neurazech se nechám vysadit u hřbitova a podél potoka asi 2 kilometrovou procházkou dojdu na chalupu pěšky. Předávám mu volant a ještě kontroluju denní spotřebu auta – 3,8l nafty. To je paráda!

Od hřbitova mířím k rybníčku Rejsovák, že bude zamrzlý, to předpokládám, ale okolní stromy a houštiny byly rájem pro drobné ptactvo. Na olšinách řádí čížkové lesní, sýkory babky, zvonci a strnadi. Zastavím se u hejna 6ti mlynaříků dlouhoocasých, kteří neposedí ani chviličku. Podél potůčku mířím k chalupě. V jednom úseku mě předežene letící tyrkysová střela – ledňáček říční. Potok tu nemá ani na metr šířky, přesto tu vidím ledňáčka pokaždé. Vysoké olše bez listí jsou obsypány hrdličkami zahradními. Na sloupu u pastviny sedí poštolka obecná, kterou zvedne až moje přítomnost. Prohlížím si dalekohledem pastviny se skotem plemena Angus, zdejší specialitou. Rukavice Holík slouží druhou sezónu a je to opravdu to nej nej, co jsem kdy na ruce měl. Praktické, teplé a pohodlné. A vyplatilo se, po pastvině se plíží kmotra liška. Brzo mi mizí za kopečkem a tak nevím, za čím se plížila. Na pámelníkových keřích, které míjím, hodují vrabci polní, je jich nejméně sto. Prohlížím velké zorané pole. Po celý rok jsem tu vídával okolo 6ti čejek. Teď tu jsou jen vrány šedivky.
Blížím se k chalupě, i tady kouřící komín slibuje teplíčko. Těším se především na kávu, koukám, že u chalupy parkuje 5 aut, tak to budeme mít opravdu plno. Obejdu ještě dvě krmítka, abych nasypal slunečnici, oklepu na zápraží z bot jinovatku. A řeknu si, i když ráno člověk přemítá, jestli není cvok, je odpoledne rád, že někam vyrazil.