Počasí na Nechranici mě příjemně překvapilo. Cestou autem údolím Ohře byla mlha, že by se dala krájet. Ale tady, u přehrady, jsem si připadal jak v jiném světě. Původně jsem se chystal na pustovky. Na polích a loukách v okolí přehrady se každou zimu nějaká ukáže. Ale dnes to bohužel nepůjde – v dálce vidím postupovat v řadě střelce v reflexních vestách. Nechci dostat broky pod kůži, tak jdu raději k vodě. Ta je nyní dost pod stav, dá se jít pohodlně po obnažených plážích až k hrázi. Rybářů je zde méně než obvykle, v klidu projíždím stativákem hladinu. Slunce mám v zádech, viditelnost je dobrá. V dálce vidím jednu potápku žlutorohou a tři turpany hnědé. Na focení to ale není, proto se snažím dostat co nejblíže. Ale turpani při dalším pohledu do stativáku nejsou vidět. Za to v dálce, u hráze, je něco přes 2 000 kachen. Určitě bude mezi nimi nějaký „lepší druh“. Rychle se přemisťuji k hrázi autem, dále už jdu po hrázi pěšky, kachnám na „dostřel“. Od vtoku přehrady však k hrázi přijíždí dvě motorové pramice a kachny jsou fuč. V dáli, uprostřed jezera, vidím velké hejno hus, na určení je to však hodně daleko. Je jich určitě na 2,500.
Odjíždím se podívat na pole na druhou stranu přehrady. Tady občas zahlédnu dřemlíka, pravidelně sokola a ťuhýka šedého. A taky ano – oba sedí na svých oblíbených místech. Ťuhýk na vrcholu keře a sokol na sloupu vedení vysokého napětí. Ten zde má opravdu bohatou tabuli - na místní pole zaletují domácí holubi v počtu několika stovek kusů. Blížím se ke sloupu z druhé strany, snad si mě nevšimne - pár fotek a sokol odlétá.
Pozdě odpoledne se vracím k vodě. Volím opět jihozápadní stranu. Slunce je hodně nízko, ale hlavně za zády. Na hladinu se slétají rackové z okolí a doslova zaplaví nádrž v počtu několika tisíc kusů. Husy se zvedají z hladiny a klín za klínem táhnou západním směrem na pastvu? Ne, to je opět vyplašili rybáři na motorových člunech. To má být ta vyhlášená ptačí oblast? Po chvíli pozoruji nedaleko od břehu 3 potápějící se turpany hnědé, kousek dál jsou další 3. Bedlivě je ze vzduchu sledují rackové bělohlaví a vždy se jim pokusí odebrat ulovenou potravu – raky. Blíží se tma a já to balím. Den jak na objednávku.
Druhý den, v neděli, meteorologům předpověď vychází. Severozápadní vítr, mlha a srážky. Přijíždím na jezero Medard nedaleko od Sokolova. Viditelnost je mizerná, ptáků málo. V mlze po chvíli vidím 2 potáplice severní. Jedna se ihned vzdaluje, druhá zůstává poblíž břehu. V této zátoce ji pozoruji již delší dobu, vlastně už od léta. Zajímavé setkání - v srpnu, v silných vedrech, svlečený do půli těla, natáčím potáplici severní. Z dalších druhů dnes ještě zaznamenávám jen ty běžnější - chocholačky, hoholy, morčáky velké a kormorány. Uprostřed jezera vidím v dáli velkou tmavou skvrnu. Jsou to lysky černé v počtu 120ti kusů. Nejběžnějším ptačím druhem je tu ale potápka roháč. Vidím je na každém kroku. Z pěvců vyplaším 3 lindušky horské - nezvykle málo.
V okolí, na březích jezera je spousta peří z roztrhaných ptáků. Řádí tu jestřáb. Po chvíli ho v mlze zahlédnu. Sedí na keři, zčásti zatopeném, nedaleko od břehu. Pod ním, u hladiny, posedává skupinka kormoránů. Tradičně vyplaším i ledňáčka. Seděl na kamenné zídce a sledoval rybičky pod tenkým ledem - vrhne se na ně a rozbije si zobák? Pomalu jdu na vlak. Hodnotím lokalitu. Je rok od roku lepší. Pamatuji se, jaké to zde bylo před zatopením. Takový malý ptačí ráj – modráčci, bělořiti, skřivani lesní,chřástali ad.
Nyní tu ale bude zase jiná sestava. Vláďa Teplý
