Greg Miller šel rovnou do ložnice. Hledal vánoční dárek od bratra. Ukryl ho ze stejného důvodu, jako když někdo s dietou schová bonboniéru – aby se těžko hledal. Už byl za touto fází, ale chtěl tu knihu o ptácích. Po pár minutách hrabání ji našel. Kaštanová a zlatá s pěvcem na obale „Kingbird Highway“ – příběh o Kennu Kaufmannovi a jeho Big Yearu z roku 1973. Během čtenářského maratonu na podlaze ložnice zhltl všech 318 stran. Miller nemohl uvěřit, že ten muž cestoval tak daleko a viděl všechny ty ptáky za méně než 1000 dolarů. Miller začal přemýšlet o tom, že Big Year možná není až tak finančně nedosažitelný. Jeho Ford Explorer přežil rozchod, a tak nemusel opakovat Kaufmannovu účast na jeho výpravě napříč Amerikou. Ale může si Miller dovolit Big Year? Posadil se ke stolu na svoji modrou rozkládací stoličku a na počítači šel přímo na stránku www.travelocity.com a spatřil ohromující boj aerolinek o zákazníka. Vybral svoji Visu a začal klikat. O hodinu později si zamluvil letenky na okružní cestu. V únoru s malými jihozápadními aerolinkami do Arizony, Texasu a Minesoty, v březnu do Oklahomy a Californie a v dubnu znovu do Texasu. Cena za tyto letenky byla asi 1000 dolarů, zhruba tolik, co celý Kaufmannův Big Year. Miller ještě neskončil. Roky snil o květnovém výletě na Attu, který je považován za svatý grál všech opravdových pozorovatelů. Zem bez stromů, výčnělek Aljašky, 1700 mil od Anchorage, ale pouze 200 mil od Ruska. Díky časovému posunu mohl být v jeden den na dvou místech najednou a Attu bylo to místo, kde přistávaly vzácné asijské druhy, když byly brutální bouřky. Jeho dvoutýdenní výlet na Attu a týdenní na další opuštěné Aljašské ostrovy stál 5000 dolarů. Nebo by se dalo říct, že více než roční nájem za jeho byt s dvougaráží. Miller věděl, že si nemůže dovolit Attu, ale stejně tak si nemohl dovolit to vzdát a nechat svoji mysl propadnout zoufalství. Attu bude životní cesta. I kdyby mohl žít jen do května, koupil by letenku a zůstalo by mu jen 500 dolarů. Nikdy v životě si nezamluvil tolik letenek. Nikdy se necítil být tak plný energie. Celé tělo se mu chvělo. Téměř čekal, že se podívá a uvidí na monitoru domovinu – (racek Bonapartův). Miller vyndal svoji oblíbenou příručku. Průvodce ptáky severní Ameriky od National Geographic. Snažil se smířit s krutou realitou. Doma měl málo peněz a v práci se musel vyrovnat s chybami Y2K. Pokud by během migrace na pobřeží nestihl nějakého ptáka, neměl by čas ani peníze, aby ho pozoroval v hnízdištích v tundře. Nahánění ojedinělých rarit nepřipadalo v úvahu. Mohl vidět 600 druhů. Uprostřed noci na palandě se Greg Miller stále cítil šťastně. Big Year je hra čísel. 675 typických severoamerických druhů. Denně najdi dva nové a jsi další šampión. Matematika je lehká, realita je šílená. Pro začátečníky... všichni nežijí na stejném místě. 440 druhů ve vnitrozemí, 190 na pobřeží a 440 na moři. Jsou těžko rozeznatelní. Někteří preferují Tichý a jiní Atlantský oceán. Proč se někteří dají pozorovat jen při východu a někteří jen při západu slunce, nikdo neví. Ale špičkový Big year pozorovatel je musí vidět všechny. Problém je, že se místa pozorování mění. Migrace je jednou z nejmocnějších přírodních sil. Minimálně 300 amerických druhů se jí řídí. Například lesňáček kanadský podlehne svému jménu a každý květen odlétá do vlhkých severských lesů. Ale žlutošedý pěvec se každý srpen proletí 4000 mil, aby navštívil své přátele v Andách v Peru. A to dává pětiměsíční prostor, kdy se dá spatřit v severní Americe. Díky své předvídatelnosti se dá nazvat pták ''√'' - dá se lehce odfajfkovat. Ale takových mnoho není. Většina při honu za samičkami létá od tundry na Aljašce až po Labrador. Po létě plném lásky bez potravy většina odlétá za hmyzem z Grónska až do Afriky. A to pozorovatelům ztěžuje práci. Kdo se snaží o Big Year nesmí je zmeškat. No a tak to je. Každý druh přinese nový problém. Aby uspěl, musí pozorovatel zkoumat 675 domácích druhů a zjistit, kdy, kde a jak je pozorovat. Migruje tento pták brzy nebo později? Nad zemí nebo nad vodou? Přes Atlantik, přes Pacifik nebo nad Mississippi? Sám nebo s jinými druhy? Vědomosti jsou koruna a strategie je král. Rozvrh je mrcha. Celé to je o putování mezi migračními trasami a nastražení dalekohledu jako pasti. Načapat vyčerpané ptáky z cesty nad mořem. No a potom tu jsou magická místa. High Island v Texasu, Dauphin Island v Alabamě a Point Pelee v Ontariu. Všechny tyto druhy pozorované během migrační pasti šetří čas a námahu při pozdějším hledání. No a tak se snaží vytěžit leteckou dopravu na maximum a to už ani nemluvíme o snaze najít na letišti uprostřed května hned po východu slunce parkovací místo. Druhá jarní migrace je už jen zoufalství, jsou to jen jedinci, kteří první nestihli, a pokračuje až do léta. No a podzimní stěhování je jen pusa na rozloučenou s rokem. Pozorovatelé jsou neradi závislí pouze na migraci, a tak na cestách navštíví kvůli mořským a tropickým druhům jižní Floridu, kvůli chladnomilným a sovám se vydají do Minesoty. Texas je domovem pouštních a severní Arizona kolibříkovitých a lilkovitých. Velké pláně jsou domovem pro strnady a vrabčáky, pro evropské druhy je to pobřeží Aljašky, Colorado pro tetřívka pelyňkového a divoké slípky a Kalifornie a severní Karolína pro mořské ptáky.
Ten, kdo je během migrace na správných místech, může vidět všech 675 druhů. Problém je, že rekord je 721. Jak je to možné? Odpovědí jsou tuláci a nehody. Tuláci jsou ti, co vybočili z typické trasy, jsou v menších skupinkách nebo sami. Nehody jsou jedinci stovky až tisíce mil od domova. Někteří se jiných „nezeptají na cestu“, protože jsou příliš sebevědomí. Jiné unese hurikán nebo tajfun – výsledek je stejný. V Severní Americe skončí pták, který sem nepatří. A ty si rychle připíší nejsnaživější pozorovatelé Big Yearu. Komito měl tu snahu a dřel víc jak kdokoli jiný. V roce 1987 měl cit na to, jak ušetřit peníze včasným zamluvením letenek a dostat se tak na tradiční pozorovatelská místa. Těsně před plánovaným odletem dostal zprávu o tulákovi nebo nehodě někde jinde mimo kurz. Měl vybočit a vidět vzácnost, kterou mohl vidět jednou za desetiletí, a zahodit možnost ušetřit, nebo se držet plánu a pozorovat desítky domácích druhů? Z toho ho vždy bolela hlava, ale Komito se na svém druhém Big Yearu rozhodl tak, že vždy nejprve sledoval rarity a potom účty. I když ne že by vyhazoval stovky dolarů. Ale i jiné věci mu dělaly radost. Komito začal pracovat. Komito toho už nalétal tolik, že dostával zvýhodněné balíčky, a když nalétal více než 60 000 mil, získal status zkušeného a balíčky po 999 dolarech, každý obsahoval 8 lístků a byl zaměřený na určitou oblast. Mohl létat po pevnině USA nebo Kanady, díky nalétané vzdálenosti získal i další výhody. To mu umožnilo letět kamkoli na kontinentě první třídou za 125 dolarů. Komito koupil 3 balíčky – 24 letů. Věděl, že se musí dostat na Attu. Naposledy, když se s dalšími pozorovateli snažil dostat na ostrovy ve čtyřmístném letadle, bouřka zdevastovala Aljašku. A tak skupina na 4 dny uvízla v Anchorage. Prezident Americké pozorovatelské asociace Larry Balch zarezervoval hotel za 192.24 dolarů a Komito neměl na výběr. Musel zůstat. Balch totiž dal Komitovi pokoj na starost. V minulých měsících si pánové vyměnili dost nepříjemné dopisy. Komito věděl, že bez něho se tam nedostane, tak vypsal šek a rozhodl se, že tento rok bude řešit ptáky a ne lidi. Měl problém, že naposledy špatné počasí sloužilo jako výmluva na zrušení a věděl, že by to mohlo znamenat vyhození tisíců, které už do pozorování dal. Z toho důvodu zaplatil jen polovinu zálohu, ale bez přebytečných 5000 dolarů, a tak bylo jisté, že se výprava uskuteční. Attu se mohlo konat až v květnu, a tak se Komito znovu řídil heslem, že bude řešit ptáky a ne lidi. Naproti tomu Al Levantin neměl žádné problémy s lidmi. Během let, kdy se zbytek pozorovatelské elity plahočil po kontinentě, seděl v kanceláři. Pouze pár špičkových pozorovatelů ho poznalo. To znamenalo, že nemá nikoho, kdo by ho kvůli nehodě nebo tulákovi budil uprostřed noci. Ale také to znamenalo, že nebyl nikdo, kdo by se ho snažil usadit starým rekordem a to byla obrovská výhoda. Rozhodl se, že to zvládne sám. Měl dost asistentů, kteří mu řídili schůzky a lety. Byl chemik a logistik. Miloval řešení problémů. A Big Year byl velký logistický problém.Levantin jako inspiraci četl Vardamanovu knihu (call, collect. Ask for birdman). Stejně jako Levantin i Vardaman byl obchodníkem. Sice měl dost peněz, ale neměl žádné jméno mezi špičkovými pozorovateli. Levantin obdivoval Vardamanův přístup. Pokaždé, když něco nevěděl, najal si ty nejlepší lidi, aby mu ukázali, jak to udělat. Dostal se tím do řečí. Musel si prý někoho najmout, aby mu ukázal ptáky a tak si prý koupil si rekord. Levantin takový problém neměl, ptáky znal. Levantin chtěl ukázat, že i někdo bez kontaktů může překonat rekord. Levantin nechtěl chodit jako turista a průvodce už nepotřeboval vůbec. Četl Komitovu knihu a věděl, jak docílit rekordu. Levantin analyzoval Komitovy postupy v knize Pozorovatelský Indiana Jones a usoudil, že jedna změna mu může přinést o mnoho více ptáků. Tou změnou byly výlety lodí. Komito připustil, že mu uniklo nejméně 6 mořských druhů, protože si nenaplánoval lodní výlety. Levantin stejnou chybu neudělal. Hledal v katalozích, v časopisech, na internetu, v pozorovatelském časopisu a zabukoval si tolik výletů, kolik jen mohl. Doma v Rocky Mountains se připravoval na svoje vítězství na moři. Všechno probíhalo podle plánu až do doby, kdy si chtěl objednat let. Nastal problém, který vůbec nečekal. Jak postupoval ve firemní kariéře od laboranta přes managera a víceprezidenta až na vrchol, stoupal i jeho status v Unites Aerolines z Premier (25 000 mil ročně) přes Premier executive(50 000) až po Executive 1k za 100 000 mil ročně. Bylo nemožné sehnat let z Aspenu od ledna do března, téměř všechno bylo totálně obsazené. Zkusil zavolat na linku pro VIP zákazníky. Má přece nejvyšší postavení. Argumentoval, že jede jen na lehko s dalekohledem bez kufrů. Přesto to nepomohlo, i když nebyl jen tak nějaký turista. Věděl, že všechen čas a snaha, kterou tomu dosud věnoval, nesmí přijít nazmar, radil se ženou, které všechno vysvětlil. Zabukoval alespoň, co se dalo. Jen s maximálním úsilím se mohl zařadit k top pozorovatelům. No, takový těžký už je život v Aspenu během lyžařské sezony.
Greg Miller si mohl nechat o takovém bohatství jen zdát. Začal se 7 000 $ na účtě, ale prakticky všechno už utratil, protože musel zaplatit velkou výpravu na Aljašku. Když započteme jeho 3 Visa karty, 1 MasterCard a 1 Discover kartu, tak měl i 10000$ debetu. Nerad platil měsíčně 19% úrok, ale věděl, že nemá na vybranou. Měsíčně mohl vložit 6500$. To mu dávalo trochu prostoru. Chtěl si pořídit více karet, ale neměl moc dobré vyhlídky, aby je získal, protože občas zapomněl zaplatit na svých pracovních večírcích. Byl vděčný Vise za ten kousek plastu, co měl. Millerův Big Year byl tedy „z ruky do úst“. Bral 45$ na hodinu jako zprostředkovatel v jaderné elektrárně, takže neměl moc času a navíc musel často makat přesčas. Ale velcí šéfové ho nutili. Když odečetl daně, začal počítat. Odpracování 12 hodin by mu zaplatilo let do Miami. Samozřejmě pod podmínkou, že boj mezi aerolinkami stále trvá. Odpracování 14 hodin by mu umožnilo dostat se do Vancouveru. Když si spočítal, jak dlouho by musel pracovat, aby se dostal na Point Barrow na Aljašce, zhrozil se. Jen když pracoval tolik hodin, mohl si dovolit tolik cestovat. No a když tolik pracoval, neměl na cestování pro změnu čas. Do Y2K zbývaly 2 roky a software byl stále plný chyb. Riskoval by Millerův šéf roztavení jádra kvůli ptákům? Bez šance. (Poznámka překladatele Y2K byla chyba v programech, ve kterých bylo třeba změnit kódování, jinak by fungovaly jen do konce roku 1999. Konkrétne do 31.12. 23h:59min:59s:999ss a věřilo se, že jediná chyba v některém z propojených systémů by vedla k celkovému zhroucení. To by znamenalo kolaps letecké dopravy, selhání internetu, zničení elektráren a výbuch těch jaderných.....). Miller musel tvrdě pracovat a tvrdě pozorovat. Aby rok proběhl správně, nezůstala nesplněná práce, peníze v peněžence, ale ani nesplněné sny. Ještě nikdo nepracoval během Big Year na plný úvazek. Ale Miller byl mužem extrému a věděl, že to dokáže.