Big Year- Velký rok

 

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele ptáků, nedokázal jsem ho rozpoznat od obyčejného člověka. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem právě žádný super příběh ani nehodu pro svojí rubriku. Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, která se nabídla sama. Druhý den jsem si našel telefonní číslo a zavolal profesoru Marschovi. Nebral mi telefon a tak jsem na záznamníku nechal číslo do redakce. On se však nikdy neozval zpátky. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na zanechané vzkazy. Samozřejmě jsem se vždy chtěl bavit s někým, kdo je odborník na vybrané téma. I když jeho obor byl pro mne trochu šílený. Rozhodl jsem se přesto jít za jeho příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz o tomto člověku. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel ptáků - birdwatcher. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první volné letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii soutěže víc druhů než on. A to všechno stíhal při své práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že zatrnulo mnoha jeho studentům, které učil. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se tak nejmladším profesorem práv v její historii. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. I teď dokázal jít míle od domu. Když hledal ty svoje ptáky. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat mi. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mně ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic o sobě prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý jako advokát, ne pozorovatel ptáků. Byl to mlčící tulák často se toulající divočinou. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů ptáků a jejich bláznivé soutěži. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí, probděných nocí a cestování? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem jiné zajímavé příběhy. Jedna čírka ze Sibiře způsobila mezinárodní rozruch tím, že si to namířila ze svých přirozených jezer na Sibiři přímo do potoka za obchodem se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na twitters byly zprávy o nových druzích hus. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele ptáků a jejich příběhy, ale i ptáky samotné. Marshova posedlost se stávala pomalu posedlostí mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu brávníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy, než jsem viděl včera. Byl jsem tam a pozoroval pozorně hladinu jezirka, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému zaměření na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, nějaká kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě jen sledujícím, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem ptáků - birdwatcher. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1992 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou dnes i bavil. On byl vlastně můj první těžce pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto malé a snadno přehlédnutelné stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Posuň se, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na drsné Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené pro všechny. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jedna z největších populací migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování, nezůstávají za námi mrtvá tělíčka opeřenců. Je to sběratelství bez nároku na místo ve vašem pokoji nebo domě. Prostě si vezmete do lesa atlas ptáků a už teď jste víc než obyčejný turista. Jste jako detektiv se svým důvodným podezřením na nový druh ptáka, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí v horké poušti a podobně, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mne zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s pozorovateli, kteří soutěží v Big Year.

První kapitola
leden 1998
Sandy Komito byl již připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe rychle hodil a už sledoval život za oknem. Věděl o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho však ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládal, že mimo pohodlí a teplo domova bude víc jak 270 dní v roce. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamrznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově, potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek a pohodlí pro něj nebyly v tomto případě důležité, když šlo o nové druhy ptáků, které by mohl vidět a cestu za nimi.
Byl to především závod, který chtěl Komito vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. V jihovýchodní Arizoně existovalo více vzácných ptáků než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Bylo mu dobře a i jeho žaludek mu řekl, že tato restaurace byla správným místem ke startu do velké soutěže. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval už za zbytečnou ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové si právě mezi sebou sdělovali, že stromy kolem Dennys slouží jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho roku. Ze svého okna restaurace Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opouštějí své každodenní životy, aby se připojily snad k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v kalendářním roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a odehrává se po celém kontinentu.
Jmenuje se Big Year - Velký rok.
V této soutěži existuje jen málo pravidel a nejsou v ní žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili často i za fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat svou kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků, zápisníků, bločků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou své součty druhů Americké ornitologické asociaci (ABA), která zveřejní výsledky v časopise a tyto výsledky zapřičíní pak víc drbů, než kolik jich mají mezi sebou středoškolačky o přestávkách ve škole.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a taktiku, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství. Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává za sebou lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo můžeme i říci nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když byl pozorovatel a toulal se podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratil stovky dolarů, aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.
Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut, snažil se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se zájmem sledoval jeho vyjednávání. Komito nebyl zdaleka první, kdo zkoušel dnes vyjednávat a většinou to na rangera nefungovalo, ale Komito byl zdatný řečník a ranger si jeho snahu opravdu přes únavu, kterou už cítil, užíval. Taky tu dnes Komito zvítězil. Ranger mávl rukou a pustil Komita do parku.
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, už když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita ve jen ve fordu Taurus?
Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito rychle přemýšlel: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal, ani cestu zas tak moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od dobytka a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajimají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi vždy líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci jeho pozorování. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z větších, či menších podvodů a podvůdků co se týče viděných či neviděných druhů. Pokušení bývá často velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl ani čas číst všechny záznamy ostatních birdwatcherů, jelikož se soustředil a zaměřil jen na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito však chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný, nezpochybnitelný. Nahoře na stezce další ornitologové hledali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla jednoduchá: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito teprve pozoroval při své snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty pro jeho zálibu v poslechu hlasů, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv. krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”
Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil.Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se.20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil tak, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl svůj Nikon z batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známé značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.
Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší než krabička cigaret, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo na rozdíl od jiných migrantů vidět a ochotně cestovali za ním!!
Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzáným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si své staré otřepané příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoli taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je konec prvního rána jeho Velkého roku, přesto čas plynul rychle. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus.

Al Levantin
Na tento den čekal Al Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty, čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky své společnosti, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin. Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.
Nyní čekání skončilo.
Nastavil si budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, rychle vstal, ještě než stačil zazvonit budík. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale on věděl, kam má dnes namířeno.
Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků. Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí, poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérie nabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna nabízí. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla však studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 měsíců více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy vyplatí počkat.
Vzal si dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nachází, se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze a všechny na dosah.
Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve, než slunce bude na pokraji Continental Divide. Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut se bude řítit auto za autem s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.
Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali opět na vrchol, do míst, kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký concern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?
Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létat. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyli do seznamu další. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Podíval se dolů na naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétávali rychleji, než stihl psát.
Přestal psát.
Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné tady v Roaring Fork River.
Levantin byl volný.

V oblasti Aspenu byly dva oddělené světy a to na vrchní část údolí a spodní část údolí. Vrchní část byla domoven rezortů - zasněžených kopců s lyžařskými středisky. Kvetl tu obchod a svěží horský vzduch jen doplňoval kouzlo krásných zimních nocí. Lidé, kteří sem zajižděli často říkali, že tu vlastně vládne turistika. Ti, co tu žili déle, ale znali pravdu lépe. Ve skutečnoti to byly farmy, kdo udržoval život oblasti. Tady v Aspenu stál dům průměrně 3 miliony dolarů a okolní městečka vydělávala i na podílu z prodeje. Byli to totiž obchodníci a byznysmani, kteří vlastnili všechna práva. A proto potlačovali rozvoj v dolní části údolí. Častokrát se střetly rady z obou částí údolí a snažily se vyrovnat ten nepoměr. Jelikož stál dům ve městě víc než 4 miliony, bylo jednodušší koupit pozemek a postavit prostě dům nový. Samozřejmě, že někteří obyvatelé měli zisk z každého domu, který se zboural, nebo který se postavil. Obyvatelé z dolní části údolí byli povětšinou pilní a pracovití jako včeličky a pocházeli většinou z Mexika. Dokázali vyžít z méně jak 1200 dolarů měsíčně. Jednoho dne se začalo Aspenu dařit, protože se otevřely jižní hranice a lidé z dolní části jezera, kde domy stály 400 000 a byty 260 000 tisíc dolarů raději putovali do prostornějších rančů sem nahoru na Roaring Fork, kde se to najednou zaplnilo farmáři, elektrikáři, automechaniky a obchodníky. Jeden velký problém tu ale zůstal. Jednou týdně museli cestovat víc jak 160 mil, aby si dovezli všechen material a zásoby. Denver je zásoboval pomocí range roveru. Vrchní část údolí byla spojena čtyřproudovou dálnicí 82. Tohle Levantina znepokojovalo. Během pár minut se všichni zaměstnanci, brigádníci, uklízeči... vyhrnou na dálnici 82 a namačkají se auto na auto při cestě do práce a silnici ucpou.
Přímo tady před budovou bowlingu, kde si Diana dala schůzku s Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a svém Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepší část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.
V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovci. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finále si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušetřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm. Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani... scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.
Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.
Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden. On se rozhodl, že to provede po svém. V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli. Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.
Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čertsvém prašanu zůstávaly za jeho lyžemi vykroužené brázdy. V jeho stylu nebyla žádná jemnost a ladnost - vypadal jako rozkročený obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.
S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly, jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island. Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.
Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vyplatit ty dva roky snahy. Když v minulosti potkal někoho, kdo měl zájem o ptáky, tak jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že najde někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v některých zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.
Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít. Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle rozhodlo, rychle vyrazil domů. Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok.

Greg Miller
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dříve, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil unaven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že ne. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.
Jeho žena nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12, 14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé, rodiče – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.
V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.
Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval a běhal maratony. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vtipu.
Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi dobře – Miller miloval hledat a pozorovat ptáky v jejich přirozeném prostředí. Čas strávený birdwatchingem, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller většinou unavený z práce. Vždy měl jak dalekohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl, pokud se nějaký zajímavý naskytl v jeho blízkosti. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná tak střemhlavý noční let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen myslet. Ve skutečnosti mohl myslet. Stoupl, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladicí věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící rybník nebyl zrovna na seznamu ptačích lokalit National Audubon Society jako “horké ornitologické místo”, ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby měl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z jeho tělesného tepla. V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne, na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho rozpoznat. Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas. Vrátil se na firmu ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a prečtu si ji.

Druhá kapitola
Zrození birdwatchera
Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal ptáky. Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací. Byl jsem příliš šokován, abych mu něco řekl. Jen jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se aspoň předstírat kulhání. Komito s úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak by si někdo mohl myslet. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla chronickou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému ZTP. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Pak přišel číšník a Komito si objednal nakrájený salát. A já měl to samé. Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle v našem okolí, jen aby zaslechli jeho příběhy. Byl herec - amatér a byl na to pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.
Komito byl také zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York rostl, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude – vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo na svatebních fotografiích spoustu ladných labutí. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak, jak příroda zamýšlela – a plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli nádherné překvapení – velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mě pokoušel naučit rozdíl mezi velkým a malým vodoušem, ale pak se stalo něco naprosto alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk. Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý. Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd. Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj úžas. Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem, aby si toho Greg Miller všimnul, protože pak by si mě jen dobíral. Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž nešlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.
“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.” Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj." Něco se mi zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled. Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů. Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mne, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji). Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Zavolal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terému a určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl jsem ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle. Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán, aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně, začal jsem mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou. Vzal si další sousto.
Cítil jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem s ním držet krok.
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, pohyboval se zde velmi rychle. Na první serpentině zaznamenal hnízdo střízlíka. Na druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Výše se stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo vynaloženou námahou strašně hlasitě. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol. Byl jsem po jeho boku celý nesvuj. Byl totiž starší než můj otec, ale únava na něm nebyla vůbec znát.
Konečně jsme dosáhli hřebene. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě chodil milionkrát předtím. Usmál se, jako kdyby to tentokrát bylo poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale opravdu miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou ještě krásnější. Jen v terénu cítil, že žije naplno, pryč z laboratoří, kanceláří. Nemusí být největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Blíže a frr.Sledovali jsme toho tvora tímto způsobem, nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili druh toho ptáka. Ale v polovině našeho pronásledování se Levantin začal smát. Vzpomenul jsem si, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. S úžasem jsem sledoval, jak pták, který nám stále unikal, dokázal tak úspěšného muže rozesmát.
Uměl najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Dokonce měl opravdovou kuráž. Zatímco jsme se snažili doběhnout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani podat ruce. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy to nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled ovinutý kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali nemoc – binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem i ochrnutí, jen abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu byl velký les a po dobu slunečního dne Levantin neriskoval, že ho někdo při pozorování uvidí... Michael Eisner: vstupte do králoství zvědavců, kteří rádi pozorují okolí. Při obědě před výpravou se stalo něco zvláštního. Seděli jsme v restauraci a Levantin dlouho upíral pohled na tucet lidí před námi, než se opravdu ujistil. Pak vzal moje pero a zápisník a poznamenal: támhle je Jerry Jones, majitel týmu Dallaských Cowbojů. Myslel jsem, že je nadšený a že si s ním půjde potřást rukou, ale mýlil jsem se. Levantin byl fanoušek Philadelfských Orlů a původně se mu chtěl vysmát. Ale neudělal to. Levantin možná byl zanícený fanoušek, ale věřil také v sociální delikátnosti. Samozřejmě, když by Sandy Komito byl u vedlejšího stolu, majitel Cowboys by asi býval měl velké problémy. Předpokládal jsem, že zase takový Greg Miller by možná požádal majitele Cowboy o autogram.
Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou.

Pro Sandyho Komita to začalo u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život, než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít, a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nikdy nezjistil. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listováním narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil:
kavka
Cože? Řekla matka.
To přece není žádný pták, to jen okecáváš, pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito už jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci. V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze. Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Už když mu bylo 12 let, naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu. Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.
Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, všiml si chlapce, který upřeně sledoval oblohu. Tam je káně rudoocasá říkal mu a ukazuje prstem na oblohu nad jejich hlavama. Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil Komitovi přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito nevědomky do nového světa. Do světa ptáků.
Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito se rád vstoupil do skautského oddílu. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i v divoké přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš mnoho fotografií. Komito si našetřil svých prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné ze zemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem z ulice. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, i když mu cizí lidé z ulice koukali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli však strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka, která stále vévodila jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do loterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito uslyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že když se pták za pár okamžiků vzpamatoval a pták odletěl, stačil se Komitovi vysmát. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění a uspokojení. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy po ruce dalekohled v kapsách svých maskáčů.
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velkou večeři peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve, než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a nudné učení a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít...a tak Komito šel. Ve své garáži v New Jersey zorganizoval vlastní výprodeje. Objednal 10 tun štěrku a písku a nechal je složit na příjezdovou cestu. Když začali být sousedi zvědaví, začernil okna své garáže. Byl tam denně od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále by to byl stejně on, kdo by obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito proto spojení společností odmítl, nic by tím nezískal. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde... Komito mu odpověděl: ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl hrát podle svých pravidel. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával klasické pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali, aby mohl pozorovat tahy ptáků. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i jeho zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal. Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE. Poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když dokázal vyvést lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....
Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nevyšel v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední volavka. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desitky let zdokonalováním podobných záznamů, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.
S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování. Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorování. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší kolonií Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská děvčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače., ale ponechali si některé společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se tam težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. Světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – protože produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se o tom sáhodlouhé diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.
Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádné korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla jeho odlišnost od ostatních. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený. Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna Grega sebou ven. Časem, když se Greg dostal na střední školu, se naučil rozpoznávat ptáky hlavně podle sluchu. Někteří teenegeři dokázali rozpoznat skladbu Beatles podle prvních tónů. Miller to dokázal s 35ti druhy Midwestských ledňáčků. Příležitostně dokonce překonal i svého učitele – otce.
Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával od života. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti se tak měly naučit pokoře. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou všech radovánek. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 300m vysokého Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Ředitel školy Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byla socha vyšší než washingtonský monument a aby přinesla škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodiny z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak si cvičením vypracovat tělo, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On ji zase ukázal, jak pozorovat ptáky, ale to se jí zase zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly svých zájmů. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že dokáže i při práci být ještě kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos kouře. Byl však dost silný a neodhodil svoji první cigaretu. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Její rodiče se starali o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi čtyři roky, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výběr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy chodit sám. Naučil se být samostatný dřív, než se naučil číst. Pro pětiletého kluka byly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno té kouzelné krabice s tyčinkami. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl svůj míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florballe. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí ke skautům. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a hlavně zadarmo. Levantin se ve skautu změnil. Poprvé slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno se odehrávalo v nedalekém okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou. Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel na tábor, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním ptáků. S mámou v továrně na knihy měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvního vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním byla spousta lidí. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo tak jako jeho, pozorovat ptáky, vyhledávat je a určovat. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil do té samé střední školy jen o ročník výš než Levantin. Oba později věřili, že spolu museli pozorovat ptáky už jako děti, ale nemohli si na ty zážitky vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal především on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas. Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50 -70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobrý nápad ještě odjet o víkendu na nějaké pozorování. Snažil se syny učit v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit čas s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti o ptactvu rostly, seznam však ne. Mezi tím stoupal po firemním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levatin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval nejvíc a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele planety. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní společnosti nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičku. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

Třetí kapitola
První kroky
Koncept Big Year je starý více jak sto let. Touha vidět všechny ptáky Severní Ameriky vlastně vznikla z Napoleónského komplexu. Zatímco generál triumfálně vedl svoje vojska napříč Evropou a Blízkým Východem, mladík jménem Jean Jacque Audubon poznamenal, že se Francie Americe vyhýbá. Jean Jacque Audubon – tento bastard francouzského kapitána a komorné měl špinavou minulost a vyčítal generálovi, že se Americe vyhýbá. Vyrazil sám do Nového světa a brzo po příchodu do Ameriky si změnil jméno na John James Audubon, ale selhal při každém pokusu o nový start. Pokazil obchody na otcově statku a dokonce byl donucen ho prodat. Otevřel si tržnici v Kentucky a Missouri, ale taktéž selhal. Stejně jako s dopravou zboží do New Orleans. Postavil pilu na řece Ohio, ale poptávka po dřevu byla malá. Vše vedlo až k osobnímu bankrotu. V roce 1819 ho propustili z vězení pro dlužníky a jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení, zbraň a štětce. Přes všechny neúspěchy vynikal v malování. Když ho jako chlapce ve Francii otec nutil navštěvovat vojenskou školu, jediné místo, kde našel klid, bylo v lese s papírem a tužkou. Všechno romantické, co hledal, nacházel v přírodě. Ale to, co v přírodě považoval za nejkrásnější, byli ptáci. Audobon byl ptactvem posedlý. Kreslil je, ať se obchodu a v životě dařilo nebo ne. Mnozí lidé říkali, že jeho selhání v životě má na svědomí právě jeho posedlost ptactvem. V jednom dopise své sestře si jeho žena Lucy stěžuje... V každém ptáku mám rivala, ve svém nespoutaném světě objevil stovky ptáků, ale žádný mu nepřinesl zlatá vejce. Z frustrace se zrodila inspirace. 12. Října 1820 se Audubon nalodil na loď na řece Ohio v Cincinnaty a vyrazil na velkou pozorovací výpravu. Jeho cílem bylo namalovat portrét každého ptáka z Nového světa v životní velikosti. Jeho cesty vedly dole řekou Mississipi, skrz New Orleans do suchých oblastí Floridy, dále po pobřeží Atlantiku a Labradoru. A zase proti proudu řeky na velké pláně Dakoty.
Jeho kresby se staly záznamem o druzích ptáků v dané oblasti a daly základ k Big Year. Z jeho kreseb vznikla kniha Ptáci Ameriky, která se následně stala senzací. Jeho 450 kreseb ptačích tvorů Nového světa vodovkami změnily styl kreseb ptáků. Jeho kresby byly velké, odvážné a detailní. Ale vybíraly si velkou daň a Audubona vyčleňovaly od ostatních umělců. Aby dokončil jednu kresbu, zabil mnoho ptáků jednoho druhu a to jen proto, aby vybral 1 nebo dva nejvýraznější exempláře. Mrtvolku pak vyztužil dráty a vypreparoval na větev, jako by pták žil. Zbytek zabitých ptáků vyhodil, nebo snědl s přáteli. Audubon soupeřil s umělcem uvnitř sebe. Zatímco co v Anglii se psala kniha „Tak pionýři“, v Americe se zápasilo s divočinou. Muži v dlouhých kabátech s uhlazenými vlasy a bradou, často u sebe nosili nože a jiné zbraně. Jak se psalo v novinách, boje s domorodci byly na denním pořádku. Krásné výhledy z lesních chat dokazovaly, že život je tu všude a vůbec to nebylo tak, že by tu rostla jen bavlna a tabák, na kterých se dalo něco vydělat. Po mnoha letech nouze byl místní lišák (ve smyslu vychytralý parchant, který ví, jak využít věci ve svůj prospěch) schopný se odvděčit svým podporovatelům. Když Audubon nalezl nový druh jestřába a vrabce, pojmenoval ho Harris's hawk a Harris's sparrow po farmáři z New Jersey Edwardovi Harrisovi, který byl jedním z jeho prvních „patronů“. Také vznikl Audubonův hrdinný portrét se zbraní připravenou k palbě, který dodnes visí v Červeném pokoji v Bílém domě. Psal se rok 1826. Bohužel, několik druhů, které tenkrát namaloval, už vyhynulo – alka velká, holub stěhovavý, papoušek karolínský, lesňáček louisianský, kačka labradorská nebo datel knížecí. Staly se oběťmi lovu pro zábavu nebo potravu anebo je vyhubila změna prostředí. I Audubon sám lovil, ale vyhubení některých druhů ptáků ho vyděsilo. Během výletu přes Great plains se jako poslední zprávu dozvěděl, že alka velká je na hranici vyhynutí. Audubon zemřel v roce 1851. Jeho žena, která byla učitelkou, měla ve třídě studenta, co se jmenoval George ''bird'' Grinnell. Psal do časopisů o ptácích a byl zásadně proti „vyvražďování“ přírody. Byl připraven pokračovat v odkazu Audubona. V r. 1886 vyzval své čtenáře k založení prvního spolku na ochranu ptáků. A nazval ji „Audubonova společnost“ (Audubon Society), což mu slouží ke cti. Jen za první tři měsíce se zapojilo více než 38 tisíc lidí a ohromující však bylo, že si zachovali svobodného ducha i na vzdory tehdejšímu vzhledu Massachusetts. Společnost je dnes největší organizací v USA, má pobočky na více než 100 místech napříč USA a více než 550 tisíc členů. Začátkem 20 století se lov pomalu již vytrácel a stal se spíš záležitostí malých skupinek mužů. V roce 1900 přišel ornitolog Frank Chaman se skvělým nápadem a s dalšími členy zahájili kampaň. Kampaň začala 25.12. a 27 milionů milovníků ptáků a přírody ze 13 států USA vyrazilo do přírody. Objevili 90 druhů a celkově viděli 18 500 jedinců. Co ale bylo daleko důležitější, byla skutečnost, že se začali vzájemně poznávat a každý rok setkávat. Tak vznikla první síť pozorovatelů. Později zakládali týmy, které soupeřily mezi sebou v počtu spatřených druhů. Dnes se z vánočního počítání stala velká tradice, která je organizována asi na 1800 místech s více jak 52 tisíci členy napříč Severní Amerikou. Někteří pozorovatelé, aby mohli soutěžit, nečekali jen na Vánoce. Výsledkem byl Big Day. S úderem půlnoci se vydali na lov sov při měsíčním svitu. Snahou bylo vidět co nejvíce druhů během 24 hodin a tak prohledávali keře kvůli pěvcům a jezera kvůli vodním druhům. Ke konci první světové války bylo spatřeno během dne 100 druhů. Pozorování nebylo něco, co by stálo za pochvalu, ale pak přišel Peterson, který v r. 1934 změnil pozorování v masový sport. Bylo mu 25 let a vydal 167 stránkovou příručku, která zcela změnila pohled Američanů na pobyt v přírodě a na poznávání ptáků. Předtím všichni pozorovali jen za hlavní své pušky a maximálně hlásili to, co ulovili. Peterson však nosil vzorky do laboratoře a členil ptáky podle znaků. Také učil Američany jak poznat druh podle zvuku a vzhledu. Aby zvýraznil odlišnosti, dal podobné druhy k sobě. Stránky jeho knihy byly nejlépe ilustrovány, ale většinou jen černobíle. Lesňáčkovití, tangary..... na kresbách byly šipkou zvýrazněny rozdíly mezi druhy. Přesto, že některé druhy nebyly popsány podrobně, i tak byla kniha volbou většiny pozorovatelů (vrabec byl jen vrabec a v další části knihy byl pak článek o tom, jak rozeznat strnadce pustinného od strnádka večerního). Kniha prolomila depresi z knižní krize a během prvního týdne se prodalo téměř 2 miliony výtisků v zelených deskách. Peterson se stal boháčem a do konce života by už nemusel pracovat. Ale pracovat nepřestal. Nakonec vydal asi 4 tucty příruček, ve kterých popsal nejen ptáky, ale i rostliny, motýly, ještěry, škeble a dokonce i kameny. Peterson dokázal však víc než jen psát a kreslit. Uměl nadchnout a zaujmout. Z pozorovatelů udělal velkou rodinu a z jeho příruček se stala nejprodávanější série. Když se konal Petersonův mítink, sešlo se více než 600 tisíc lidí z celé Ameriky. Mnoho lidí s dalekohledem kolem krku se v něm vidělo, zatímco on si uvědomil, že na světě je mnoho pozorovatelů jako on. Syn švédského imigranta Petersona byl vždy považován za podivína. A to kvůli svému zájmu o přírodu. Když začal psát jednu ze svých knih, nesetkal se s pochopením ani doma. „Ptáci napříč Amerikou... Takže ty jsi blázen do ptáků?!“, odsekl mi otec. „Neviděl jsi je už všechny?“, zavrtěl hlavou. „Podívej se, jak vypadá tvoje oblečení. Opravdu ti vůbec nerozumím,“, dodal. Nikdy jsem mu to nemohl pořádně vysvětlit. Ani sám jsem to nevěděl.
Petersonův otec Charles byl stavbař, ale hodně pil. Peterson neuměl postavit ani budku. Petersonův otec ho nazýval cvokem a byl na něj hodně přísný. Peterson se bál, že syn dopadne jako on. Jako puberťák si chtěl oholit hlavu, ale málem se skalpoval (jeho vlasy přežily). Vyrostl v Jamestowně v Něw Yorku, ve městě výrobců nábytku. Říkali jim zelení Švédi, neboť jeho otec byl jako jediný ochotný jíst zelené banány. Často se připletli do bitek s italskými imigranty. Byl tak posedlý přírodou, že zmeškal první přistání letadla v New Yorku, neboť sledoval pářící se kobylky. Ale díky Audubonově společnosti a oblíbené učitelce paní Blanche Hornbeckové se setkal s pochopením a našel si své místo mezi pozorovateli. Když však své historky vyprávěl lidem s podobným osudem, setkal se s úsměvy. Setkání ho povzbudila, a když to byly příběhy vyvrhele, zromantizoval je. V roce 1953 se přidal k nejznámějšímu britskému přírodovědci Jamesovi Fisherovi. A vydal se na cestu dlouhou 30 000 mil napříč Novým světem. Svoji cestu za voláním ptáků začali na střechách vlaků a budov v Newfoundlande. Potom pokračovali přes hory, kde pozorovali migraci ptáků a datly na stromech. Sledovali Audubonovy stopy. Cestou pochopili skutečný dopad vymírání některých druhů, ale navrátili zájem o zahrady a ostrov Avery v Lousianě. Cestou viděli továrny Coca-coly a dokonce i nejznámější muzea v zemi a díky svému jménu i zákulisí jejich putování. Peterson a Fisher měli jedno společné – nikdy neztratili své dětské nadšení. Během návštěvy Grand Canyonu spatřil Fisher svého prvního californského kondora. Ohromeně se při pohledu na 3 metry široká křídla letící nad pouští otočil na Petersona a vyhrkl wau! Za celé tři měsíce se pohádali jen jednou a to když Peterson v Arizoně málem naboural, protože sledoval hejno ptáků. Když svoji cestu zakončili na ostrovech Aljašky, rozhodli se napsat knihu o svém putování. Vznikl i dokument s názvem Divoká Amerika. Prodalo se skoro 2 000 000 kopií.
Jedna část byla napsána jinak. Poznámky, které psal Peterson, byly napsané menším písmem ve spodní části stránky. ,,Můj seznam na konci roku 1953 obsahoval 572 druhů.´´ Byla to poznámka, které byla napsaná bokem od ostatního textu. Brzy všichni pozorovatelé chtěli následovat tyhle poznámky a stali se jimi posedlí, chtěli cestovat za ptačími druhy Severní Amerikou. Chtěli se zúčastnit Big Year. Kniha byla publikovaná v roce 1955. Hned dalšího roku se Angličan Stuart Keith, který čerstvě dostudoval Oxford, rozhodl, že si to splní taky. S příručkou od Petersona v jedné ruce a s knihou Divoká Amerika v druhé, nastoupil na vlak. Spolu s kovboji vyrazil na cestu ze San Bernardina do Pasadeny - srdce jižní Californie a s prázdnými kapsami se vydal za tím, co se stane jednou z jeho nejkrásnejších vzpomínek. Během Big Year procestoval stopy Petersona a dostal se až k Atlantiku. Byl hnán tím, že vystihl správnou dobu a na Vánoce, když dorazil do Edmontnu v Albertě, měl už zapsaných 598 druhů. O 26 víc než Peterson a zdvihl tak rekord Big Year. Keith se však cítil osamělý. I když byl na vrcholu. Když popisoval svůj příběh do Audubonova časopisu, bylo mu přiznáno 625 druhů. A byl tedy druhý v historii. Překonal ho jenom Roger Tory Peterson, který nahlásil 633 druhů. Neznám žádného jiného, který by viděl víc než 600 druhů stálo v poznámce.
Během týdnů na začátku roku 1961 ho bombardovaly stovky listů a dopisů. Od pozorovatelů, kteří byli držiteli dlouhých seznamů. Hrdě hlásili víc než 500 druhů. Devatenáct lidí dokonce nahlásilo víc než 600 druhů. Keith se cítil trochu zahanbený tím, že ho překonal nějaký anonymní pozorovatel. Ira Gabrielson z Washingtonu doložila fotky a pozorování 669 druhů. (dokonce víc než Peterson). V roce 1963 se v Audubonově časopise psalo : “Klub 600 se rozrůstá”. Nejlepší američtí pozorovatelé překonali svého učitele. Ale Keith se cítil trošku uraženě a hloupě, protože ornitology zahanbovali nadšenci. Připadalo mu hloupé nazývat sčítání ptáků sportem. Do poznámky napsal: “Není to jako baseball nebo bowling, potřebuje to pořádek, jinak to všechno přijde vniveč”. “Proč by se lidé měli cítit zodpovědní za nějakou chybu, když vlastně nikomu neubližují”? Obhajoval jiný redaktor magazínu. Během toho, jak zaznamenával jména vedoucích pozorovatelů, profesor zoologie Olim Pettingill z Carletonskej Univerzity v Minesotě začal publikovat návody na to, jak snadněji hledat ptáky spolu s nejlepšími místy. Jeho příručky ,,Hledání ptáků´´ měly několik částí. 659 stránková část o Mississippi a 709 stránková o východě USA si vysloužila přezdívku “Děkanovy Ručičky”. V tom čase se Olim Pettingill už proslavil jako cestující obchodník, který na svých cestách recenzoval hotely a restaurace. Jeho porovnávání a články se staly stejně populárními a dělaly jméno všem vzpomínaným. Právě proto, že při sledování ptáků sledovali studenti i restaurace. Objednávali si to samé. A poznávali ty samé recepty. Chcete vidět, chcete být v národních rezervacích Floridy? Chcete vidět Cave Creek Canyon v Arizoně? Chcete vidět puštíka vousatého? Zastavte se v Minnesotě během zimy a následujte profesorovu instruktáž. Když Pettingill začal mluvit, všichni hltali jeho slova a chtěli stále více a více. Více detailů a více míst. Jim Lane plnil poličky dvousetstránkovými knihami a i tak byla každá z nich pouze o jednom státu nebo dokonce jen o jeho části, zatímco Pettingill popsal přesně, co chtěl. Planiny Cancasu, Colorada a Oklahomy byly dobrými příklady. Dejte si na cestě dobré kuře: „Jeďte od Campa po Gravel road 8 mil východně, potom zabočte na jih a pokračujte 2 míle, potom doleva a po zhruba třech mílích uvidíte vysílač. Pokračujte po pravé straně 1,3 míle. 100 stop před vámi budou ptáci. Ale zůstaňte v autě, jinak je vyplašíte. Podnik před vámi je hostí často. Pozorování už tedy nebylo jen pro ornitology a stával se z něho sport a zábava. Vzácní ptáci byli odměnou. Díky Pettingillovi mohl mít základní i širší znalosti kdokoli a už dávno to nebylo jen o nudné nalinkované odbornosti. Revoluce v informacích byla na světě. Ale bylo to ještě pozorování, nebo už hra? Nejdříve stovky, později tisíce se přidávaly k Adubonově společnosti. A tak v roce 1969 vznikla Americká asociace pozorovatelů. Podobalo se to setkání alkoholiků, ale rozdíl byl v tom, že každý byl na svoji závislost hrdý a chtěl víc. Příběhy se vyprávěly, zážitky sdílely a způsoby zlepšovaly a zkoumaly. Nastavily se standardy pro pozorování Big Year: „Pták musí být živý a ostrovy musí být nejdále 2 míle od pobřeží“. Bahamy, Havai a Grónsko tedy vyloučili. A tak se putování Rogera Toryho Petersona, který byl patronem a praotcem pozorovatelů, během dvou dekád stalo něčím víc. Big Year rekord byla meta a mnozí za ní cestovali napříč kontinentem. Nikdo nebyl rychlejší než Ted Parker. Už když si jako teenager dělal řidičák, ho považovali jeho vrstevníci pozorovatelé za vyšší ligu. Nejenže si dokázal zapamatovat znaky většiny severoamerických ptáků, byl i šikovný na basketbal. V roce 1971, v posledním semestru na střední škole McCaskey v jihovýchodní Pensylvánii se Parker rozhodl, že nejlepší rozloučení se školou bude, když se stane odborníkem na ptáky. Zúčastnil se výletů k vodám i na hory. A vyrážel za pozorováním více než 300 mil. Potom se vydal do Ontaria, Illinois a jižní Kalifornie. Viděl puštíka vousatého, tetřívka prériového, strakapouda kokardového. Vlastně většina pozorovatelů v jeho věku se na cestách přidávala ke zkušenějším. Naštěstí se i pro něho někdo našel. Harold Morrin, 49 letý finanční poradce ho bral na dlouhé výlety bez rodičů. Parkerův otec to chápal, protože on miloval golf jako Parker ptáky. Morrin a Parker sdíleli lásku k ptákům, ale učitel se brzy začal obávat o svého žáka. Díky svému výbornému sluchu dokázal jeho mladý přítel okamžitě podle zpěvu identifikovat téměř jakéhokoliv severoamerického pěvce. Na univerzitě v Tusconě v Arizoně se naučil základní znaky a když v roce 1971 končil s 625 určenými druhy, překonal o 28 druhů 15 let starý rekord Stuarta Keitha. Big Year se stal pro mladé hrou. Když zjistili, že nový rekord drží teenager, povzbudilo je to a řekli si, že to také dokáží. Floyd Murdoch byl doktorand, který chtěl navštívit rezervaci kvůli své práci o ochraně ptáků. Kenn Kaufman byl středoškolák a rád cestoval po Americe. V roce 1973 se oba rozhodli, že se zúčastní Big Yearu. Poprvé se potkali na lodi na výletě dlouhém 25 mil kolem pobřeží u New Hampshire a ani jeden z toho nebyl nadšený. Murdoch, poznamenaný rozchodem, byl donucen změnit myšlenky. A tak cestoval ve svém Buicku 64 napříč státy. Rodina neměla peníze a on se cítil pod psa, ale časem se naučil nazývat polévku z konzervy večeří. Byl to zvláštní, dobře oblečený profesorský typ v brýlích, s podivným úsměvem. Nejdříve si myslel, že jeho účast na Big Yearu bude zápas Davida s Goliášem, ale brzy si uvědomil, že hraje špatnou roli a to se mu vůbec nelíbilo. V tomto bodě si ujasnil svůj cíl a cestu ke konci soutěže. „No, abych se vyjádřil ke svému dobrému pozorování“, řekl pro jeden časopis, „držel jsem se Kena za opasek a on vedl.“ Toto velmi rychle podnítilo představivost světa pozorovatelů. Ohromující 69 200 mílové výpravy napříč Amerikou měly za sebou víc, než se zdálo. Kaufmana ve Virginii na dva dny zatkli a šlo mu i o život, když na něj mířil brokovnicí rančer v Oklahomě. Nesnášel totiž místního ochmelku, zlatokopa, který mu byl podobný především dlouhými vlasy. V Mexiku mu neplatil řidičák a během Arabského ropného embarga v roce 1973 byl drahý benzín. I tak se podařilo procestovat 12 států a 2 provincie. Kaufman měl nehodu v Louisianě, ale dostal se autobusem do Yukonu. Po nehodě ohrožoval svůj život tím že prodával svojí krev, aby měl peníze. Spal pod mosty a jedl žrádlo pro kočky. Ve výsledku za svůj Big Year utratil méně než 1000 dolarů. Nestačilo to. Mudroch držel nový rekord 669 amerických druhů, o 3 víc než Kaufman. (Kaufman tento rok ve skutečnosti viděl nejvíce druhů, ale Mexiko se nepočítalo). Mudroch přiznal, že měl plán, ale chybělo mu 5 druhů. „Pomáhal jsem ostatním, místo abych se soustředil na svůj seznam.“ Buďte nenasytní! Ztratíte hodně přátel, uděláte si hodně nepřátel, ale váš seznam poroste. Kaufman byl sangvinik. Během Big Yearu se potkal se svojí ženou, také byla členkou Americké asociace a byl pro ni hvězda. Znamenal více než fotbalisti, politici a rock’n rollové hvězdy, byl totiž jedním z předních pozorovatelů v zemi. Kult okolo jeho osoby z něj udělal něco víc a překonal zažité standardy o pozorovatelích. Někoho nadchl, někoho inspiroval. Během svých studií v roce 1976 Scott Robinson přemýšlel, jestli se vydat do Evropy, Rocky Mountains a zaujal ho i Wall Street. Rozhodl se, že to odloží a věnuje rok ptákům. Podpořila ho babička, která mu dala karavan a 2500 dolarů, aby si šel za svým snem. Robinson se vydal na cestu dolů Východním pobřežím a potom napříč Texasem a Arizonou k pobřeží Pacifiku. Následoval spisy Petersona a Fishera v knize Divoká Amerika. Začátkem května viděl 600 ptáků a 150 útočilo na rekord, ale měl problém. Během jarní migrace se musel zastavit a zůstat v Hampshire pomoct profesorovi s výzkumným projektem. Když Robinson konečně skončil, změnil koncept Big Yearu. Místo aby pokračoval ve svých typických výletech, připojil se k síti pozorovatelů, která informovala o výskytu vzácných druhů napříč kontinentem. Vyzbrojen pětisetdolarovou letenkou, která mu dovolovala neomezené létání napříč Amerikou, začal překonávat všechny potřebné vzdálenosti. Florida Case, Arizona a mnoho dalších právě, když bylo třeba. Rekord Big Year byl jeho. Jestli byl pro studenta nějaký způsob, jak ho překonat, byl to právě tento. Ale co by udělal obchodník? James M. Vartman si položil tuto otázku a použil svoje know-how, aby přilákal pozornost. Big Year považoval za nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si udělat jméno. Vytvořil plán, který souvisel s jeho plánem na Big Year a u Mississippi přemluvil několik zkušených lidí, aby mu radili se strategií. Zahrnovalo to: Kenna Kaufmana, Johna Arvina, Lerryho Balcha, Willa Russella, Richa Stallcupa autora několika povídek a Paula Sykesa. Odborníci pocházeli z Mc Allenu, Texasu, Rio Grand, Aljašky, Chicaga, Maine a Kalifornie dali do kupy team. Scházeli se na Delray Beach na Floridě. Navrhli plán, ale nebylo to jen o tom dát do kupy team a sehrát se. Oblasti zahrnovaly hodně překvapení i rarit, jak se později ukázalo. Vardaman se i tak obával, že se sám nachytá na to, jak se snažil vypadat na veřejnosti. Pro jistotu byl spolu s předními 300 pozorovateli z Adubonovy společnosti členem 850 klubů. A tak každý, koho znal, brzy začal dostávat leták s novinkami jeho Big Yearu. Propagoval se jako značka, na konci každého listu stálo: Zavolejte 601-354-3123 a zeptejte se pozorovatele. A tak vznikla první pozorovatelská linka. Díky tomu, co zjistil, si připsal 20 druhů. Ne vše však bylo podle plánu. Když si plnil svůj Big Year, jeho žena se starala o šest dětí ve věku od 6 do 17 let, včetně dvou párů dvojčat. Když byl 58 letý Vardman na arktické výpravě za rarohem loveckým, slavíkem modráčkem a alkounkem chocholatým, jeho žena řekla reportérovi Wall Street Journalu: „Dala bych ho za desetník, když šel uprostřed roku na Aljašku a nechal mě týdny samotnou s dětmi.“ Když Vardaman volal domů, děti už neříkaly, chybíš nám, ale kolik jsi napočítal druhů. Od začátku dělal vše bez výčitek. Vždy, když pozoroval druh, ujistil se, že má svědka a vždy dokládal dva seznamy. Seznam druhů a seznam svědků. Mnoho pozorovatelů svým přístupem otrávil. Díky častým letům získal plukovnickou kartu Delta Air Lines. S ním to však nic neudělalo. Stále nedokázal najít sám sebe. Když ho Kaufman vedl Phoenixem, aby našli drozdce bledého na cestě solnou pánví, zaujatě ukázal na ptáka a začal vyndávat dalekohled (hvězdářský). „To je v pohodě,“ řekl Kaufmanovi. A odškrtl ho na seznamu. Nastal čas posunout se. Skončil v roce 1979 s několika velkými cíli. Měl 699 druhů a rozdrtil rekord Big Year. Stejně tak i rekord za útratu a z původních 10 157 dolarů se stalo 44 507 dolarů, takže ho jeden pták stál 63.67 dolaru a dokázal tak, že mezi mezi pozorovatelskými schopnostmi a Big Year seznamem není souvislost. Ale co bylo možná důležitější James „Prachy“ Vardman naštval pozorovatelskou vrchnost. Pozorovatelé dlouho diskutovali, zda jeho 12 měsíční pozorování považují za vědu nebo za sport. Vardman ale z toho udělal bingo. Bingo je přeci po staré dámy v papučích. Je takové i pozorování? To nikdy, shodli se starší pozorovatelé. A obhajovali čest soutěžního pozorování. Nadšenci a původní členové Americké asociace pozorovatelů Norman Vincent a Benton Basham sice o pozorování žertovali, ale brali ho vážně. A byli to právě oni, kdo v roce 1973 pomáhali Mudrochovi s jeho Big Year. V roce 1983 byl na řadě Basham.
Vedoucí americké Asociace pozorovatelů v čele s Bashamem nenechali nic náhodě. I když Vardaman dále rozesílal letáky. Basham a jeho kolelgové síť ještě rozšířili. Rozesílali dopisy a jednotlivě telefonovali tisícům členů s upozorněním, že Basham chce znovu rekord a s prosbou, aby co nejrychleji hlásili všechny rarity. No, nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. I když se pozorovatelé vyznali v druzích v nejbližším okolí, celkový přehled neměli. Například ústřičník západní by byl vzácnost v Massachusetts, ale na pobřeží Pacifiku byl běžný. A Basham nechtěl půlnoční telefonáty o druzích, které byly někde běžné. Chtěl pouze skutečné vzácnosti. A tak vymyslel kódový systém severoamerických druhů. Kód 1 byly nejsnadněji pozorovatelné druhy jako např. vrabec domácí. Kód 2 byly vzácnější druhy jako např. sokol stěhovavý. Ty byly viděny méně často ale ne předvídatelně. Kód 3 – to už bylo složitější. Byli to ptáci, které bylo nutno pozorovat v určitou dobu na určitém místě. Tito ptáci ze sekcí 1, 2, a 3 tvořili 675 druhů základní migrující skupiny a Basham usoudil, že během svého Big Yearu je prostě spatří. Tyto druhy nestály za telefonát. Bashamovou prioritou byly druhy s kódem 4 a 5. Ty, díky nimž překoná rekord. Byly to druhy, které zabloudily z jiných kontinentů apod. Aby se ujistil, že jeho požadavek nebude zapomenut, zaplatil za to, aby pozorovatelské časopisy věnovaly jeho cestě stejnou pozornost, jako věnovaly sportovní časopisy homerunu Henryho Arona. Když se Bashamovi konečně podařilo dosáhnout 711 druhů a vzít tak Vardamanovi rekord, vyšel oslavný devítistránkový článek s jeho fotkou na obálce, kde hrdinně pózoval u tabule zákaz vstupu. Pořádek byl znovu nastolený a outsider překonaný. Jeho čin nebyl levný. Basham nikdy neřekl, kolik to stálo, ale přiznal, že by si za tu částku mohl postavit hezký dům a do garáže zaparkovat auto a to bylo v Tenesee dost náročné. Bashamův nový rekord zahrnoval 675 druhů, které žily v severní Americe a 36 dalších. To, co začal Scott Robinson, se dostalo na úplně jinou úroveň. Mnozí se ho snažili překonat, ale selhali. V únoru 1985 si zasel semínko zkázy. V Texasu u něho doma zaklepal další nadšenec do ptáků, dlouho si povídali a nakonec dal Basham 3 sliby. Zaprvé si koupí drahý špičkový dalekohled alespoň za 5000 dolarů, za druhé vstoupí do asociace pozorovatelů a za třetí věnuje 3 týdny života pozorování asijských rarit na pouštních ostrovech patřících vládě s názvem Attu.
Časem se poznali Sandy Komito a Benton Basham a sdíleli spolu svoji vášeň pro ptáky. O dva roky později, v roce 1987 už Komito křižoval kontinent a připravoval se na ssvůj Big Year. Avšak Basham přemluvil Komita, aby v srpnu obětoval pár tisíc na výlet k řekám Kelly a Noatak. Na konci výletu měl Komito 660 ptáků a z tréninku se stala skutečnost. 6. listopadu zlomil na Sokolí přehradě na Rio Grande pozorováním pižmovky velké Bashamův rekord a pokračoval až do Sivestra, který zakončil kalous ušatý a Komito se dostal na číslo 721. Komito utratil 60.000 dolarů, cestoval 220 dní a stal se novým Big Year vítězem Severní Ameriky. Ale zůstal nespokojený, protože na největší hvězdy mu chybělo alespoň 30 druhů. Včetně orla mořského na Attu, trogona ušatého v Arizoně a racka růžového v Oregonu a na Aljašce, které mohl spatřit. V zamrzlých oblastech totiž promrhal čas. Pozoroval druhy, které mohl najít snadněji, kdyby věnoval více úsilí organizaci. Mohl je mít na pobřeží Gluff, ale stále nebyl zapojený do kódových sítí rarit. Vlastně ve srovnání s ostatními jeho rekord nevyvolal žádný rozruch. Komito o svém rekordu vydal svépomocí knihu s názvem Birding’s Indiana Jones. Ale věděl, že to mohl dokázat lépe. Horší bylo, že jiní by to dokázali ještě lépe. A nejhorší bylo, že je znal – Dr. Bill Rydell byl jedním z nejlepších Komitových kamarádů. Byli spolu na ostrovech Attu, kde Komito dostal přezdívku Nejlepší spolubydlící, protože nechrápal a nenechával špinavé boty v pokoji. Při hraní karet a bridge Komito vyprávěl Rydellovi o svém Big Yearu z 87. Rydell poslouchal a učil se. V roce 1992 byl Rydell po operaci a plný energie. Ale jeho žena nebyla připravená na to, mít ho pořád za zády. Hlavně když zdobila jejich nový dům na Pebble Beach. Takže Rydell našetřil 50.000 dolarů na letenku a vyrazil na svůj Big Year. Na řekách Kelly a Noatak pozoroval to samé jako Komitu a letěl dokonce stejným letadlem. A to proto, aby o deset měsíců dříve než Komito, viděl Komitovy osudové ptáky (kalous ušatý, pižmovka velká). Chirurg, který pracoval 4 roky na pohotovosti, byl tak unešený pozorováním drozdce bahamského a tyrana bahamského, že si dvakrát během jednoho dne zamkl klíče v autě. Florida Keys a Big Sur, Kalifornie a 200 mil na pobřeží Pacifiku... Na svých cestách zažil vše. Od setkání se s bezdomovci až po výpravu na jachtě s milionářem. A bylo to poprvé, co se někdo plavil tak daleko pouze kvůli ptákům. Mnoho lidí si kladlo otázku, jak může někdo takto žít.
Jak se ukázalo, nebyla to až taková výhra. Ač byly tropické druhy v San Franciscu běžné, v jeho seznamu chyběly a získal pouze 5 nových. Vždy to byl závod s časem. A když Rydell 21. prosince spatřil vodouše rudonohého, rozhodl se, že by byl radši se svojí rodinou na vánoce doma. Ten rok skončil se 714 druhy. O sedm druhů méně. Komitův rekord nebyl ohrožen. Ale když viděl jednoho ze svých kamarádů plnit s podobnými finančními prostředky to, co předtím plnil on, něco se v něm hnulo. Chybělo mu závodní pozorování. A věděl, že jeho rekord jen tak tak přežil. Věděl, že ho někdo někdy zlomí. Když ne Rydell, tak někdo jiný. Nevěděl kdo. Tak či tak dospěl k jedinému závěru – chce se zúčastnit nového Big Yearu. Komito věděl, že má peníze i čas, ale má ještě výdrž a sílu? Každopádně on to bral jako odvetu, výzvu. Já proti času a ptákům! Nikdy si nepřipustil, že by to bylo muž proti muži.

Strategie
Greg Miller šel rovnou do ložnice. Hledal vánoční dárek od bratra. Ukryl ho ze stejného důvodu, jako když někdo s dietou schová bonboniéru – aby se těžko hledal. Už byl za touto fází, ale chtěl tu knihu o ptácích. Po pár minutách hrabání ji našel. Kaštanová a zlatá s pěvcem na obale „Kingbird Highway“ – příběh o Kennu Kaufmannovi a jeho Big Yearu z roku 1973. Během čtenářského maratonu na podlaze ložnice zhltl všech 318 stran. Miller nemohl uvěřit, že ten muž cestoval tak daleko a viděl všechny ty ptáky za méně než 1000 dolarů. Miller začal přemýšlet o tom, že Big Year možná není až tak finančně nedosažitelný. Jeho Ford Explorer přežil rozchod, a tak nemusel opakovat Kaufmannovu účast na jeho výpravě napříč Amerikou. Ale může si Miller dovolit Big Year? Posadil se ke stolu na svoji modrou rozkládací stoličku a na počítači šel přímo na stránku www.travelocity.com a spatřil ohromující boj aerolinek o zákazníka. Vybral svoji Visu a začal klikat. O hodinu později si zamluvil letenky na okružní cestu. V únoru s malými jihozápadními aerolinkami do Arizony, Texasu a Minessoty, v březnu do Oklahomy a Californie a v dubnu znovu do Texasu. Cena za tyto letenky byla asi 1000 dolarů, zhruba tolik, co celý Kaufmannův Big Year. Miller ještě neskončil. Roky snil o květnovém výletě na Attu, který je považován za svatý grál všech opravdových pozorovatelů. Zem bez stromů, výčnělek Aljašky, 1700 mil od Anchorage, ale pouze 200 mil od Ruska. Díky časovému posunu mohl být v jeden den na dvou místech najednou a Attu bylo to místo, kde přistávaly vzácné asijské druhy, když byly brutální bouřky. Jeho dvoutýdenní výlet na Attu a týdenní na další opuštěné Aljašské ostrovy stál 5000 dolarů. Nebo by se dalo říct, že více než roční nájem za jeho byt s dvougaráží. Miller věděl, že si nemůže dovolit Attu, ale stejně tak si nemohl dovolit to vzdát a nechat svoji mysl propadnout zoufalství. Attu bude životní cesta. I kdyby mohl žít jen do května, koupil by letenku a zůstalo by mu jen 500 dolarů. Nikdy v životě si nezamluvil tolik letenek. Nikdy se necítil být tak plný energie. Celé tělo se mu chvělo. Téměř čekal, že se podívá a uvidí na monitoru domovinu – (racek Bonapartův). Miller vyndal svoji oblíbenou příručku. Průvodce ptáky severní Ameriky od National Geographic. Snažil se smířit s krutou realitou. Doma měl málo peněz a v práci se musel vyrovnat s chybami Y2K. Pokud by během migrace na pobřeží nestihl nějakého ptáka, neměl by čas ani peníze, aby ho pozoroval v hnízdištích v tundře. Nahánění ojedinělých rarit nepřipadalo v úvahu. Mohl vidět 600 druhů. Uprostřed noci na palandě se Greg Miller stále cítil šťastně. Big Year je hra čísel. 675 typických severoamerických druhů. Denně najdi dva nové a jsi další šampión. Matematika je lehká, realita je šílená. Pro začátečníky... všichni nežijí na stejném místě. 440 druhů ve vnitrozemí, 190 na pobřeží a 440 na moři. Jsou těžko rozeznatelní. Někteří preferují Tichý a jiní Atlantský oceán. Proč se někteří dají pozorovat jen při východu a někteří jen při západu slunce, nikdo neví. Ale špičkový Big year pozorovatel je musí vidět všechny. Problém je, že se místa pozorování mění. Migrace je jednou z nejmocnějších přírodních sil. Minimálně 300 amerických druhů se jí řídí. Například lesňáček kanadský podlehne svému jménu a každý květen odlétá do vlhkých severských lesů. Ale žlutošedý pěvec se každý srpen proletí 4000 mil, aby navštívil své přátele v Andách v Peru. A to dává pětiměsíční prostor, kdy se dá spatřit v severní Americe. Díky své předvídatelnosti se dá nazvat pták ''√'' - dá se lehce odfajfkovat. Ale takových mnoho není. Většina při honu za samičkami létá od tundry na Aljašce až po Labrador. Po létě plném lásky bez potravy většina odlétá za hmyzem z Grónska až do Afriky. A to pozorovatelům ztěžuje práci. Kdo se snaží o Big Year nesmí je zmeškat. No a tak to je. Každý druh přinese nový problém. Aby uspěl, musí pozorovatel zkoumat 675 domácích druhů a zjistit, kdy, kde a jak je pozorovat. Migruje tento pták brzy nebo později? Nad zemí nebo nad vodou? Přes Atlantik, přes Pacifik nebo nad Mississippi? Sám nebo s jinými druhy? Vědomosti jsou koruna a strategie je král. Rozvrh je mrcha. Celé to je o putování mezi migračními trasami a nastražení dalekohledu jako pasti. Načapat vyčerpané ptáky z cesty nad mořem. No a potom tu jsou magická místa. High Island v Texasu, Dauphin Island v Alabamě a Point Pelee v Ontariu. Všechny tyto druhy pozorované během migrační pasti šetří čas a námahu při pozdějším hledání. No a tak se snaží vytěžit leteckou dopravu na maximum a to už ani nemluvíme o snaze najít na letišti uprostřed května hned po východu slunce parkovací místo. Druhá jarní migrace je už jen zoufalství, jsou to jen jedinci, kteří první nestihli, a pokračuje až do léta. No a podzimní stěhování je jen pusa na rozloučenou s rokem. Pozorovatelé neradi závisí pouze na migraci, a tak na cestách navštíví kvůli mořským a tropickým druhům jižní Floridu, kvůli chladnomilným a sovám se vydají do Minesoty. Texas je domovem pouštních a severní Arizona kolibříkovitých a lilkovitých. Velké pláně jsou domovem pro strnady a vrabčáky, pro evropské druhy je to pobřeží Aljašky, Colorado pro tetřívka pelyňkového a divoké slípky a Kalifornie a severní Karolína pro mořské ptáky.
Ten, kdo je během migrace na správných místech, může vidět všech 675 druhů. Problém je, že rekord je 721. Jak je to možné? Odpovědí jsou tuláci a nehody. Tuláci jsou ti, co vybočili z typické trasy, jsou v menších skupinkách nebo sami. Nehody jsou jedinci stovky až tisíce mil od domova. Někteří se jiných „nezeptají na cestu“, protože jsou příliš sebevědomí. Jiné unese hurikán nebo tajfun – výsledek je stejný. V Severní Americe skončí pták, který sem nepatří. A ty si rychle připíší nejsnaživější pozorovatelé Big Yearu. Komito měl tu snahu a dřel víc jak kdokoli jiný. V roce 1987 měl cit na to, jak ušetřit peníze včasným zamluvením letenek a dostat se tak na tradiční pozorovatelská místa. Těsně před plánovaným odletem dostal zprávu o tulákovi nebo nehodě někde jinde mimo kurz. Měl vybočit a vidět vzácnost, kterou mohl vidět jednou za desetiletí, a zahodit možnost ušetřit, nebo se držet plánu a pozorovat desítky domácích druhů? Z toho ho vždy bolela hlava, ale Komito se na svém druhém Big Yearu rozhodl tak, že vždy nejprve sledoval rarity a potom účty. I když ne že by vyhazoval stovky dolarů. Ale i jiné věci mu dělaly radost. Komito začal pracovat. Komito toho už nalétal tolik, že dostával zvýhodněné balíčky, a když nalétal více než 60 000 mil, získal status zkušeného a balíčky po 999 dolarech, každý obsahoval 8 lístků a byl zaměřený na určitou oblast. Mohl létat po pevnině USA nebo Kanady, díky nalétané vzdálenosti získal i další výhody. To mu umožnilo letět kamkoli na kontinentě první třídou za 125 dolarů. Komito koupil 3 balíčky – 24 letů. Věděl, že se musí dostat na Attu. Naposledy, když se s dalšími pozorovateli snažil dostat na ostrovy ve čtyřmístném letadle, bouřka zdevastovala Aljašku. A tak skupina na 4 dny uvízla v Anchorage. Prezident Americké pozorovatelské asociace Larry Balch zarezervoval hotel za 192.24 dolarů a Komito neměl na výběr. Musel zůstat. Balch totiž dal Komitovi pokoj na starost. V minulých měsících si pánové vyměnili dost nepříjemné dopisy. Komito věděl, že bez něho se tam nedostane, tak vypsal šek a rozhodl se, že tento rok bude řešit ptáky a ne lidi. Měl problém, že naposledy špatné počasí sloužilo jako výmluva na zrušení a věděl, že by to mohlo znamenat vyhození tisíců, které už do pozorování dal. Z toho důvodu zaplatil jen polovinu zálohu, ale bez přebytečných 5000 dolarů, a tak bylo jisté, že se výprava uskuteční. Attu se mohlo konat až v květnu, a tak se Komito znovu řídil heslem, že bude řešit ptáky a ne lidi. Naproti tomu Al Levantin neměl žádné problémy s lidmi. Během let, kdy se zbytek pozorovatelské elity plahočil po kontinentě, seděl v kanceláři. Pouze pár špičkových pozorovatelů ho poznalo. To znamenalo, že nemá nikoho, kdo by ho kvůli nehodě nebo tulákovi budil uprostřed noci. Ale také to znamenalo, že nebyl nikdo, kdo by se ho snažil usadit starým rekordem a to byla obrovská výhoda. Rozhodl se, že to zvládne sám. Měl dost asistentů, kteří mu řídili schůzky a lety. Byl chemik a logistik. Miloval řešení problémů. A Big Year byl velký logistický problém.Levantin jako inspiraci četl Vardamanovu knihu (call, collect. Ask for birdman). Stejně jako Levantin i Vardaman byl obchodníkem. Sice měl dost peněz, ale neměl žádné jméno mezi špičkovými pozorovateli. Levantin obdivoval Vardamanův přístup. Pokaždé, když něco nevěděl, najal si ty nejlepší lidi, aby mu ukázali, jak to udělat. Dostal se tím do řečí. Musel si prý někoho najmout, aby mu ukázal ptáky a tak si prý koupil si rekord. Levantin takový problém neměl, ptáky znal. Levantin chtěl ukázat, že i někdo bez kontaktů může překonat rekord. Levantin nechtěl chodit jako turista a průvodce už nepotřeboval vůbec. Četl Komitovu knihu a věděl, jak docílit rekordu. Levantin analyzoval Komitovy postupy v knize Pozorovatelský Indiana Jones a usoudil, že jedna změna mu může přinést o mnoho více ptáků. Tou změnou byly výlety lodí. Komito připustil, že mu uniklo nejméně 6 mořských druhů, protože si nenaplánoval lodní výlety. Levantin stejnou chybu neudělal. Hledal v katalozích, v časopisech, na internetu, v pozorovatelském časopisu a zabukoval si tolik výletů, kolik jen mohl. Doma v Rocky Mountains se připravoval na svoje vítězství na moři. Všechno probíhalo podle plánu až do doby, kdy si chtěl objednat let. Nastal problém, který vůbec nečekal. Jak postupoval ve firemní kariéře od laboranta přes managera a víceprezidenta až na vrchol, stoupal i jeho status v Unites Aerolines z Premier (25 000 mil ročně) přes Premier executive(50 000) až po Executive 1k za 100 000 mil ročně. Bylo nemožné sehnat let z Aspenu od ledna do března, téměř všechno bylo totálně obsazené. Zkusil zavolat na linku pro VIP zákazníky. Má přece nejvyšší postavení. Argumentoval, že jede jen na lehko s dalekohledem bez kufrů. Přesto to nepomohlo, i když nebyl jen tak nějaký turista. Věděl, že všechen čas a snaha, kterou tomu dosud věnoval, nesmí přijít nazmar, radil se ženou, které všechno vysvětlil. Zabukoval alespoň, co se dalo. Jen s maximálním úsilím se mohl zařadit k top pozorovatelům. No, takový těžký už je život v Aspenu během lyžařské sezony.
Greg Miller si mohl nechat o takovém bohatství jen zdát. Začal se 7 000 $ na účtě, ale prakticky všechno už utratil, protože musel zaplatit velkou výpravu na Aljašku. Když započteme jeho 3 Visa karty, 1 MasterCard a 1 Discover kartu, tak měl i 10000$ debetu. Nerad platil měsíčně 19% úrok, ale věděl, že nemá na vybranou. Měsíčně mohl vložit 6500$. To mu dávalo trochu prostoru. Chtěl si pořídit více karet, ale neměl moc dobré vyhlídky, protože občas zapomněl zaplatit na svých pracovních večírcích. Byl vděčný Vise za ten kousek plastu, co měl. Millerův Big Year byl tedy „z ruky do úst“. Bral 45$ na hodinu jako zprostředkovatel v jaderné elektrárně, takže neměl moc času a navíc musel často makat přesčas. Ale velcí šéfové ho nutili. Když odečetl daně, začal počítat. Odpracování 12 hodin by mu zaplatilo let do Miami. Samozřejmě pod podmínkou, že boj mezi aerolinkami stále trvá. Odpracování 14 hodin by mu umožnilo dostat se do Vancouveru. Když si spočítal, jak dlouho by musel pracovat, aby se dostal na Point Barrow na Aljašce, zhrozil se. Jen když pracoval tolik hodin, mohl si dovolit tolik cestovat. No a když tolik pracoval, neměl na cestovánípro změnu čas. Do Y2K zbývaly 2 roky a software byl stále plný chyb. Riskoval by Millerův šéf roztavení jádra kvůli ptákům? Bez šance. (Poznámka překladatele Y2K byla chyba v programech, ve kterých bylo třeba změnit kódování, jinak by fungovaly jen do konce roku 1999. Konkrétne do 31.12. 23h:59min:59s:999ss a věřilo se, že jediná chyba v některém z propojených systémů by vedla k celkovému zhroucení. To by znamenalo kolaps letecké dopravy, selhání internetu, zničení elektráren a výbuch těch jaderných.....). Miller musel tvrdě pracovat a tvrdě pozorovat. Aby rok proběhl správně, nezůstala nesplněná práce, peníze v peněžence, ale ani nesplněné sny. Ještě nikdo nepracoval během Big Year na plný úvazek. Ale Miller byl mužem extrému a věděl, že to dokáže.

Bodega bluff
V žádné jiné době během roku neproběhla nikde taková událost, aby tisíce lidí pozorovalo milióny ptáků. Tak proč k čertu Levantin vůbec uvažoval o tom, zda se tam má ukázat? O tom přece nebylo pochyb. Před ním na takovou loď nebo velmi podobnou nastoupil Komito a byl to právě Komitův hlas vzadu v hlavě...ten dunivý hlas, který ho k tomu přesvědčil. Předtím Levantina nenapadlo, jak zlepšit svůj Big Year. Bylo teprve 19.ledna a už měl 245 druhů. To znamenalo 1 druh každé dvě hodiny. Cítil se čile. Už procestoval 3 státy a jednu kanadskou provincii. A ještě k tomu spatřil toho ptáka z Britské Kolumbie. Byl to malý kousek zelené energie jménem kolibřík pruholící, který byl nesmírně vzácný. Až tak vzácný, že severně od Mexika byl zaznamenán jen 2 krát v historii. Rarity vytvářejí rekord a Levantin doufal, že na svém výletě po pobřeží za mořskými ptáky, bude mít rarit víc. Hodně rychle Komita dohnal. Levantin samozřejmě věděl, kdo je Komito. Během dvou předchozích migrací spolu strávili týdny v centru těch nejtvrdších pozorování na stanovisku, které se jmenuje Attu a je součástí krásných Auletiánských ostrovů. Tehdy se přesvědčil, že Komito je bohatý a neúnavný. Navíc byl Komito nesporným držitelem Big Year rekordu 721 ptáků, který vytvořil v roce 1987. Levantin věděl, že se chystá překonat Komitův starý rekord. Jen nevěděl, zda mu to poví. „Dobré ráno Mistře“, pozdravil Levantin Komita. Tu přezdívku dal Levantin Komitovi dávno na jedné z výprav a Komito ji nikdy neřešil. Levantin byl takový vtipálek, že se dalo jen těžko říct, zda to myslel sarkasticky. Práce v obchodě učí, že úsměv otvírá dlouhé cesty. „Ahoj Al, jak se máš?“ odpověděl Komito. Je čas se rozhodnout říct mu, že je tady, aby ho překonal? Než však Levantin stihl otevřít pusu, Komito odešel. Byl to první pobřežní trip toho roku a on už viděl 50 dalších pozorovatelů. Byl nažhavený jako sopka těsně před výbuchem. Levantinovi připadlo zvláštní začít si s Komitem právě tady. Bylo to právě tady v Bodega Bay, kde Alfred Hitchcock natočil v 63 klasický horor Ptáci, který přinutil lidi zamyslet se nad přikrmováním v zahradách. Hitchcock věděl, že to nejděsivější udělá příroda sama. Jen málo co je tak rozšířené a samozřejmé jako ptáci. A tak tam byli všechny ty nebezpečné vrány a krkavci, dokonce i pěnkavy, které mohli ničit stany a vylétat z krbů. Mezi pozorovateli ale film nebyl vůbec úspěšný. Strávili mnoho času v poli mezi ptáky, aby věděli, že se ptáci takto nechovají a hlavně že neútočí na lidi. Hitchcock mohl napodobit útok havranů jen tak, že posypal vlasy herců krmivem. Krkavci se shromažďovali a číhali na střeše školy jen proto, že měli na nohách magnety. Děti pronásledované ptáky. To všechno připadalo Levantinovi směšné, hloupé a nejhorší věc, kterou mu kdy ptáci udělali, byly„dárečky“ na autě a trávníku v zahradě. Ale stačil jediný člověk, aby mu způsobil tolik problémů. Komito se vrátil z lodního okruhu. Energie z něho jen vyzařovala. Komito vypadal, jakoby se vznášel na vlnách melodie z Hitchcockova hororu. Mám mu to říct? Mám mu to říct? Bál se Levantin. Jako obyčejně Komito narušil ticho. „Al, byl jsi venku do pozdních hodin? Toulal jsi se daleko?“ Levantin si myslel: „To si piš, mám už 245 druhů a dýchám Ti na rekord.“ Odpověď Levantina byla však tato: „Právě jsem se vrátil z Britské Columbie a viděl jsem tam kolibříka pruholícího.“ „Skvělý druh“, odpověděl Komito. „Víš, že jsem na něj také myslel. To je divné.....pomyslel si Levantin. Komito už ho předtím viděl a měl ho na svém Life seznamu. Proč by ztrácel čas a peníze, aby ho zase viděl? Když mu to Komito neprozradí, nedá se nic dělat. Levantin mu také nedal nic zadarmo. Jednou z nejtěžších výzev Big Year bylo poznat pozadí soutěže. Každý TOP pozorovatel má slabiny. Peníze......příliš arogance...averzi k dlouhému pobytu mimo domov. Ale žádná slabina se nedala odhalit, dokud se neodhalil sám protivník. I to byla jedna z rolí šampiona Big Year. Vlny dorážely a loď se houpala. Levantin už nevydržel. Ta dobrosrdečná část jeho osobnosti převzala kontrolu. „No“, oslovil Levantin Komita. „Právě jsem se vrátil z Vancouveru a pořád mám mapy a jízdní řády trajektů, chceš je?“ Jestli je Komito chce? Co je to za otázku? Levantin Komitovi právě nabídl Pozorovatelský ekvivalent pokladu. Komito mohl utratit spoustu peněz letem do Vancouveru bez Levantiniho řádu a pak čekat v doku bůhví do kdy. Pro Big Year nebylo nic cennějšího než čas. A Levantin mu dával dar 366 dne. Ten den se stal ještě cennějším, když loď vplula do přístavu blízko Bodega bluff, kde na filmovém plátně odolal dům Jessicy Tandy masívnímu útoku vran. Vlny dosahovaly výšky 10 stop (poznámka překladatele: něco málo přes 3 metry) a oceán byl rozbouřený. Kapitán oznámil, že je nebezpečné pokračovat a odvolal trip. Když se loď otočila do přístavu, neměl Levantin na seznamu žádné přírůstky, ale měl dost času přemýšlet. Jeho tajemství o vlastním Big Year je v bezpečí. Co měl Komito za lubem? Proč chtěl toho „jednou za život“ ptáka vidět zase? Mohl také usilovat o Big Year? Ale.....nikdo se nesnažil o Big Year dvakrát. Levantin věděl, že je Komito pozorovatelský blázen, ale že až tak? Levantin cítil závan strachu a napětí. Restaurace Tides čněla nad přístavem přesně jako ve filmu Ptáci. Rackové se zlověstně vznášeli nad lodí, ale motor byl příliš hlasitý na to, aby někdo slyšel Hitchcockovu hudbu. O 3 dny později a 200 mil níže Kalifornským pobřežím, ale 3000 mil od domova, Komito znovu nastoupil na Levantinovu loď. To už bylo příliš divné. Jak mohl Komito stihnout kolibříka pruholícího v Britské Kolumbii i tuto loď v Monterey Bay? Když se Komito a Levantin konečně přivítali, dalo se jen těžko uhádnout, čí pohled byl podezíravější. Stále nepadla řeč o Big Year, ale Komito usoudil, že nemá šanci křižovat Kanadou kvůli kolibříkům. Komito vypadal podivně zaujatý. Měl své vlastní starosti....Před 11 lety při svém prvním, už legendárním Big Year, narazil na stejnou velitelku této lodě. Debi Shearwater byla královnou těchto moří a hlavní organizátorkou tzv. žraločích výprav. Dávala pozorovatelům jejich jedinou šanci vidět asi 75 druhů, které žily daleko na moři. Nebylo pochyb o tom, že Debi Shearwater miluje ptáky. Ve skutečnosti si v roce 1980 změnila jméno z Debi Millichap na Debi Shearwater (Buřňáková) na počest těm 13 druhům ptáků, které křižovaly Atlantický a Pacifický oceán. Jejím nejoblíbenějším byl zlatý orel, ale Debi znělo jméno Zlatý orel moc indiánsky na dívku, jejíž prarodiče byli Švédové. Komito měl problém s tím, že nemilovala jen ptáky. Ale také velryby a delfíny. Takže si často udělala „přestávku“ během cesty, aby mohla pozorovat tyto živočichy. Pozorovatelé se s tím smířili, protože její výpravy poskytovaly neskutečně zajímavé druhy a navíc působila děsivě a zastrašujícím dojmem, i když byla stydlivá a slušná, ale měla pověst někoho, kdo se nebál překročit tyto hranice. A často křičela. Sice to není všechno, ale pojďme dál. V roce 1987, když Shearwaterová opět zastavila, aby sledovala plejtváky, Komito už toho měl dost. Hej, zaplatili jsme, abychom viděli ptáky a ne velryby, zavolal na ni. Ignorovala ho. Motory nechala vypnuté těsně u kytovců. Komitovi to vadilo, tak přecházel od jednoho zákazníka k druhému a ptal se jich: „Chcete vidět ptáky nebo velryby?“ Když se všichni shlukli před kapitánskou kajutou, oznámil jí výsledky hlasování. 47 z 50 zákazníků na lodi chce vidět ptáky a ne velryby. Okamžitě přestaňme s tou hloupostí kolem velryb a vraťme se k tomu, proč tu jsme. Shearwaterová nebyla moc nadšená. Vzpoura na lodi kvůli ptákům? Jaká drzost! Míle od pobřeží našel Komito osobu, která se dokázala vzepřít jeho tvrdohlavosti. Odmítla plout dál. Proto Komito tlumočil výsledky hlasování kapitánovi, který jako většina kapitánů byl zvyklý být na lodi s námořníky a ne s puntičkářskými pozorovateli. Kapitán se podíval na ženu, která si změnila jméno podle druhu ptáka.....Dělám, co poví, odpověděl kapitán Komitovi. A ona řekla, abychom zůstali na místě. Tak zůstali na místě. Komito a Shearwaterová spolu dlouho potom nemluvili, ale ona věděla, že Komito ji potřebuje víc než ona jeho. Ukázalo se, že má pravdu. Bylo o 11 let později a Komito byl zpátky na jedné z její vyjížděk. Oba věděli, že neměl na výběr. Když jste chtěli vidět pacifické druhy, museli jste začít v doku Shearwaterové. Jak bude s Komitem vycházet? Co když bude skvělý pták přesně na druhé straně? Bude ochotna otočit loď? Komito byl na takovýchto výpravách už tolikrát, že si pamatoval pokyny, ale Levantin, pro kterého to byla jen druhá plavba, pozorně sledoval pokyny, které štěkala kolem. Nekouřit. Tam jsou vesty. Vezměte si prášky proti mořské nemoci. Pijte hodně vody a málo kávy. Když budete zvracet, neudělejte bordel v koupelně ani vepředu nebo na bocích, zvracejte vzadu na lodi. Nějaké otázky? Shearwaterová začínala svoje tripy tady v Monterey Bay z dobrého důvodu. Byl to biologický zázrak a jedno z mála míst na světě, kde se díky větrům a struktuře kaňonu spolu s proudy dá pozorovat bohatý podmořský život. Tento fenomén se jmenuje výduť. Pro většinu lidí je těžko rozpoznatelné – mírná změna barvy a teplota vody. Ale ne pro mořský život. Nekonečné zásoby potravy v podobě planktonu lákají rybky a ty zase tuňáky, delfíny a velryby, no a ty zase mořské ptáky. Když Shearwaterová poprvé začala najímat rybářské kapitány na své tripy v 70. letech, všimla si, že vidí ten samý přírodní fenomén, ale z jiného úhlu. Na svém prvním tripu s nimi si všimla, že aby si ušetřily věčné hledání, naučily se ryby sledovat tzv. tuňákové ptáky. Zjistila, že se jedná o druhy, které jsou mezi pozorovateli ceněné jako rybák dlouhoocasý. A je to i největší migrant na planetě. Tvor, který váží 4 unce uletí ročně 10000 mil z nekončícího slunce severního pólu do nekončícího slunce pólu jižního a pak zase zpátky. Když by se Shearwaterová dokázala naučit správná jména těchto ptáků, mohla by se také naučit, jak řídit loď pro pozorovatele. Někteří ptáci jako burňák lední byli tak běžní, že loď prostě jen projela, ale jiné jako burňák světlečelý bylo třeba pronásledovat. Jak by se mohli rybářští kapitáni naučit okouzlující ptáky jen tak za pochodu? Shearwaterová se musela naučit jejich domácí řeč. Proces učení vypadal jako námořní verze My Fair Lady, ale s mladou ženou, která učila staré psy. Pomalu ale jistě se rybáři stávali pozorovateli. V roce 1988 už řídila dobře organizovaný obchod. Nejprve loď vplula mezi skály, aby našli kačku strakatou. Sledovat pobřežní ptáky vypadalo jako sebevražda. Vždy, když vlny narazily do lodě, ptáci se ponořili pro kraby a pak se nějak vynořili přímo a přesně tak, jakoby byli v kontaktu s lodí. Přímo za bílými vodami žil alkoun holubí. Černý s bílou značkou na křídlech. Působil chytřeji než kachna a potápěl se stovky stop za kraby a slimáky. Při svítání zdravili loď lachtani a tuleni. Komito a Levantin pozorovali ptáky a ne sami sebe navzájem. Život byl krásný. Loď vplula do hlubší vody a to právě byla ta skvělá věc na Monterey Bay. Proudy byly méně než 5 mil od pobřeží. Některé podobné výpravy musely plout 50 mil, aby viděly podobný ekosystém. Zatímco tady byli burňaci lední a burňák růžovonohý nebo chaluha pomořanská na dohled od pevniny. Někdo zavolal, aby upozornil na vynořující se velrybu. Komito trpěl, nemohl vědět, jestli Shearwaterová nezastaví loď, aby mohla pozorovat velryby. On potřeboval každou minutu na Big Year. Konečně se loď otočila. Pluli rychle, venku bylo 10 stupňů, ale Komito cítil teplo. Možná už byla stará sekera mezi někdejšími rivaly zakopaná. (Pravdou však bylo, že Shearwaterová ztratila částečně zájem o velryby. To proto, že mezi 70. A 80. léty se pozorování stala běžnými a tak ji už tolik nelákaly). Kromě toho pozorovatelé začali rozsypávat popkorn a ančovičky, což přilákalo racky a mezi jinými i racky tříprsté. Pozorovatelům smrděly od ančoviček ruce rybinou a zápachu se nezbavili celé týdny. Vlny narážely do lodě, zatímco pomalu připlouvala do přístavu. Levantin musel stále myslet na to, proč tu Komito je? Přiletěl albatros velkolepý s rozpětím křídel 8 stop, kterého přilákal zvuk vody a šplouchání. A to byla hlavní atrakce a odměna za všechny útrapy na moři. Příručka odhalila tajnou zbraň takovýchto výprav. Vylít přes záď lodi rybí tuk. Ptáci se mohli zbláznit, vlny narážely do lodě. Levantin ten pach necítil už léta. Cítil smrad, a brnělo mu v prstech. Proč chce Komito znovu vidět životního ptáka a proč chce ten řád? Levantin byl pod stresem a v kombinaci s tím smradem a houpáním to nevydržel a pozvracel se. Musel jít do kajuty a dát se do pořádku. Zavřel oči. Proč mu bylo zle? Bylo to od vln nebo od nervů? Mezitím Komito spatřil alkouna aleutského a buřňáka tenkozobého. Než se stačil Levantin vrátit, byli pryč. Komito s rozvrhem v kapse a náskokem 2 druhů byl v ráži. Levantin věděl, že když chce něco dokázat, musí makat a pohnout se. Pokud tedy dokáže udržet žaludek pod kontrolou.
Smršť. Sandy Komito měl obavy. Myslel si, že má soupeře a to ne jen tak ledajakého. Al Levantin představoval nebezpečnou kombinaci času, peněz a pozorovatelských triků. Komito viděl Levantina v akci na Attu. Komito věděl, že je Levantin neúnavný. Že dobře vychází s lidmi a to by ho mohlo přivést k dalším. Kromě toho byl Levantin z Bronxu. Komito se už naučil před léty, že existuje slovo, které lidi z Bronxu hnalo vždy vpřed. To slovo bylo lůser. Když chce Al Levantin boj, má ho mít. Asi za měsíc se potkali na lodi do Monterey Bay a Komito strhl časový rozpis. Bylo to sice trochu dětinské, ale zároveň to bylo jasné varování: Nezahrávej si s Komitem.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

BIRDWATCHING.CZ

Po vyplnění údajů vám bude zřízen ZDARMA účet pro přístup do naší databáze ptáků ČR včetně návodu a můžete si svá pozorování evidovat elektronicky a online. V případě dotazů nás kontaktujte.


Mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

 

 

Fatbirder's Top 1000 Birding Websites
Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

birdfoto2018  herman2018  music sklep  supora2018  zahrada2018 
birdwatcher2018  hok2018  jarda vanek logo  koura2018  veber2017 
soucek2018  ak2018  rockpalace2018  rukaviceholik2018  birdtelemetry