Al Levantin se koukal na vrcholy kopců, kdy doma odpočíval na zahradě. Z ostrova Attu se vrátil dost otřesený. Nemohl uvěřit, že Sandy Komito má před ním takový náskok. Levantin nebyl z těch, kteří byli zvyklý být v něčem druhý. Cítil se flustrovaný, podrážděný a sám.
Pravdou bylo, že mu chyběla jeho žena. Během prvních 180 dní v roce strávil vlastně 120 dní mimo domov a 4 týdny byl v kuse na Aljašce. (Když on byl na Attu, ona si užívala luxus v nějaké vile v severní Italii.) I když byl zvyklý cestovat za prací, takhle nikdy necestoval. Byl zvyklý vyřešit všechny problémy. Ale nyní to bylo jiné. Problém nazývaný Sandy Komito, možná nebude mít řešení. Levantin si nestěžoval – nikdy nebyl ufňukánek a ani nikdy nebude – ale stále mu ta myšlenka nedala pokoj. Jen jeden jediný člověk mohl rozumnět jeho problémům a tím člověkem byla Ethel.
Al a Ethel milovali trávit spolu čas v Aspenu hlavně v době letního festivalu. Byl to 2 měsíce trvající společenský program, během kterého víc jak 800 studentů klasické hudby dorazilo na jedno místo a vydali se společnou cestou, aby každý večer mohli předvádět svoje úchvatné koncerty. I když Al a Ethel spolu už byli na filharmonickém orchestru na Manhattaně a ve Philadelphii, tohle bylo něco vyjímečného. NebylO tak moc formální a myšlenka strávit večer v ležérní košili s přáteli a sklenkou vína a ještě k tomu pod hvězdami? To bylo prostě neodolatelné, navíc když klasická hudba tak perfektně ladila s ozvěnou v kopcích. Pro Ala Levantina to mělo ještě jedno velké plus, jeho oblíbené symfonie byly od Mahlera a Beethovena, právě tyto preferovali i začínající hudebníci.
Levantinovi darovali Aspenskému hudebnímu festival 1000 dolarů. Každou páteční noc a nedělní večer během léta věděli, že jsou přesně tam, kde chtějí být.
Potom se do toho vložili Levantinovi ptáci.
Ethel si na to nikdy nestěžovala. Jako manželský poradce moc dobře poznala muže, kteří se kvůli manželství vzdali svých koníčků a snů, nebo je museli odložit kvůli práci. Těšilo jí, že si její manžel jde za svým snem a poslední věc, kterou by mohla chtít by byla, aby do toho nešel naplno.
Ale po návratě z Attu jí už nepřipadalo, že Levantin je stále tak zapálený pro ptáky. Líbilo se mu v Aspenu. Rád trávil doma čas s Ethel a víkendy s přáteli. Bylo to milé. Chtěl se prostě bavit se svou ženou.
40 let snil o tom, že pustí uzdu své pozorovatelské vášni a svou posedlost ptáky nechá řádit naplno. Poprvé se bál, že jeho sen možná nestojí za to. Big Year byl stále výzvou pro ptáky, ale byla to stále výzva pro něj?
6 měsíců nemyslel Greg Miller jen na ptáky, ale nyní se věci změnily. Myslel také na něco jiného.
Od té doby, co se vrátil z Attu, si často telefonoval nebo psal s Carol Ralphovou. Měl jí opravdu rád. Dokonce o ní řekl svému otci. Jeho otec tyhle novinky bez problémů přijal, ale byl trochu překvapený. Jeho syn byl čerstvě rozvedný a jeho city byly ještě otřesené a on měl potřebu je s někým sdílet. Otec se bál, jestli jeho syn zvládne nový vztah tak brzy. Ale líbilo se mu, že má vůbec ještě zájem.
Miller opravdu chtěl Carol vidět, ale oba se nikdy nedokázali časově sladit. A čím víc se Miller snažil, tím víc ho ona považovala za dobrého přítele. Miller přišel na to, že dobré přátelství je začátkem skvělého vztahu a tak to posouval stále dál. Ne každý den se stává, že by potkal zábavnou ženu se životním seznamem 667 druhů – na Attu přidala dalších 41 – a pak se mu prostě ztratila.
Konečně se objevila ta správná příležitost – volavka stříbřitá, evropská příbuzná severoamerické volavky bělostné, se ukázala v New Hampshire jen 70 mil severně od domu, kde Carol bydlela. Na to, aby tuto raritu dostal, musel přijet v podstatě až k ní domů. (Ne tak úplně. Bývala přece jen o dost západněji od pozorovatelské cesty i od letiště, ale Miller si tuto příležitost nechtěl nechat jen tak ujít.) No a proto jí zavolal a zeptal se jí, zda může přijet.
Ale hezky popořádku. Nejdříve jel do Newmarketu v New Hampshire a dostal toho ptáka. Potom jel 5 hodin na pobřeží Machias v Maině a dostal další 4 atlatnické mořské ptáky na cestě lodí.
Ptáky na seznam Big Year už dostal a tak jel 330 mil nonstop k domu Carol Ralphové.
Ukázal jí video z výletu na Attu a ona mu ukázala fotky polárních medvědů z jejího výletu do Churchhillu ve státě Manitoba.
Byl připravený na romantiku.
Ona ne.
Jsme přátelé, dobří přátelé, řekla mu a tak to i zůstane.
Vážně? Zeptal se.
Vážně, odpověděla mu.
Miller rychle zapomněl na motýlky v žaludku a zaměřil se opět jen na ptáky.
Chiricahua v Mountains byly nižší verze ostrova Attu. A oni tam vyrazili. Kdysi bylo toto místo úkrytem pro dva apačské náčelníky jménem Cochise a Geronima. Tyto hory byly součástí skalnatého ostrova v Arizoně, letecky asi 170 mil na východ od Tucsonu, 400 mil jižně od Albuquerque, 210 mil západně od El Pasa a severně od ničeho. Doslova. Z největšího města musel člověk jít loudavou cestou v doprovodu školních autobusů asi 20 minut, jenomže kvůli těmto autobusům to trvalo asi hodinu.
Největší problém tu pro Millera způsobovaly davy lidí.
Tak moc pozorovatelů se tu shromažďovalo každé léto, že americká vláda musela zakázat v tomto období vábení ptáků pomocí nahraných ptačích zvuků a to až do odvolání. To nebylo jen tak. Tenhle kaňon mírně narůžovělé barvy byl jižní součástí tzv. Sových jeskyní, které byly součástí většího komplexu Sovýho domu, který byl nejlepším místem pro pozorování místních sov konkrétně – kulíška trpasličího, výrečka hvízdavého, výrečka západního a hlavně výrečka plaménkového.
Výreček plaménkový doháněl pozorovatele k šílenství. Byl asi 12 cm vysoký a vážila zhruba tolik, jako 6 - 8 čtvrtdolarových mincí. Během dne spal v nejtemnějších zákoutích lesa a v noci lovil ptáky za pomocí svých velkých očí našedlé barvy, které stejně jako zbytek jejího těla perfektně zapadaly do okolí a ztrácely se na pozadí kmenů a větví.
Pozorovaté našli výrečka plaménkového jen tehdy, když měli velké štěstí, nebo když je přivábili. Miller neměl na štěstí čas, musel se do kanceláře vrátit do dvou dnů a tak si znova najal Stuarta Healyho, pozorovatelského průvodce z jižní Arizony, aby mu pomohl ptáka přilákat, ale nyní bylo proti zákonné pustit volání z nahrávky.

A proto se Miller a Healy postavili do tmy a čekali.
A čekali.
A čekali.
4 dny v práci následované 3 dny pozorování si na Millerovi vybraly svou daň. V podstatě usínal ve stoje. Úplně se třásl. Nemohl si dovolit usnout a už vůbec ne zmeškat ptáka. Vrátil se zpět do auta pro svoje zásoby kofeinu. I když místní obchod neprodával moc kávy, prodával hodně ledového čaje. Miller se dobojoval zpět na pozorovatelské stanoviště a dával si jeden doušek za druhým.
Stále žádné známky flamm owl. Čaj ho moc neprobíral jako spíš způsoboval, že se cítil plný a bylo mu nepříjemně. Fakt se mu chtělo, už to moc dlouho nevydží. Musí něco udělat a to rychle.
Přiložil flašku k ústům a fouknul do ní. Pomalu a zhluboka. Vůbec to neznělo špatně. Znovu fouknul do hrdla flašky a počkal. Potichu.
Fuu. Fuu. Fuu. Fuu. Fuu.
5x “zavolal do tmy”. Potom přila odpověď. Miller ztuhnul, Healy ztuhnul.
Byla to ta sova
Čekali na okraji lesa, aby se jim sova ukázala ale nikdy se tak nestalo. Podle pravidel pozorovatelské asociace v tom ale není rozdíl. Slyšel volání flammulated owl zrovna tak jako jeho pozorovatelský průvodce.
I když si Miller přál, aby toho ptáka viděl, pravidla splnil. Eticky i morálně ho Miller mohl bez problému napsat na svůj seznam Big Year. Bylo to příjemné vítězství. Nikdo jiný flamm owl na svém seznamu neměl ale nyní to Greg Miller změnil.
Jediné, co na tom bylo divné, bylo použití flašky od ledivého čaje Lipton místo vábničky.
Miller ani Levantin to v té chvíli ještě nevěděli – dokonce se ani neznali – ale čajová sova byla v tu chvíli hodně důležitá z jiného důvodu. Poprvé během letošního Big Year měl Greg Miller náskok před Alem Levantinem.
On opustil Arizonu 13.7. ze 658 druhy.
Levantin skončil stejného dne na čísle 648.
Miller měl znovu dva velké problémy. Opět mu docházely peníze. Podcenil totiž, kolik jich bude potřebovat na základní věci (nájem, telefon, benzin, plyn, elektřina) a samozřejmě na pozorování (Aljaška, Minnesota, Arizona, MBNA). Sandy Komito utrácel hodně peněz aby byl úspěšný během svého Big Year, asi 12 000 dolarů měsíčně. Na druhou stranu Millerovi zbývalo jenom 5000 z úvěru v bance, které mu dal táta na zbytek roku. Miller neměl ani tušení, co s tím bude dělat.
Jeho druhý velký problem zahrnoval ptáky. Ve svém seznamu měl dvě velké mezery. Potřeboval kalifornské ptáky a potřeboval mořské ptáky. Tenhle problem ho ale trápil nejvíc. Znal totiž řešení. teda aspon do té doby, dokud bude fungovat jeho kreditka.
Když se vrátil zpět domů, čekal Millera 4 denní pracovní týden v jaderné elektrárně, Miller zvednul telefon a zavolal Debi Shearwater, kalifornské královně a organizátorce pozorovatelských plaveb. Hned jak se představil, přerušila ho.
Doslechla jsem se, že děláte Big Year, řekla mu.
To je Pravda.
Slyšel jste o tom, že Sandy Komito se take pokouší o Big Year?
Ano, slyše, samozřejmě.
Je něco, co pro vás mohu udělat, abych vám pomohla ho porazit?
Miller byl v šoku. Věděl, že Komito naštval pár lidí během těch let, ale tohle se mu zdálo příliš. Miller nedokázal pochopit, proč se Komito pustil do křížku s Debi Shearwaterovou, byla to poslední osoba, kterou by si seriózní pozorovatel chtěl rozhádat. Bylo to prostě proto, že měla pod kontrolou až moc věcí – hodně pozorovatelských lodí, průvodců a hodně zasahovala do samotného pozorování. Samozřejmě to byl teď Komitův problem. Shearwaterovou trápily Millerovy finanční problémy a jemu její sympatie vůbec nevadili.
Zabukoval si svůj kalifornský výlet a vrátil se do práce.
Ve čtvrtek 16. července během toho, když Greg Miller už 10,5 hodiny prodíral počítačovým kodem All Levantin se toulal po okolí a získával snadno pozorovatelné letní ptáky.
Levantin viděl luňáka mississpského, šedého a půvabného, jak se vznáší nad Arizonou.
Bylo to číslo 663 na Levantinově seznamu.
Na svém pracovišti během toho, jak odstraňoval další chyby Y2K, propadl se znovu na 3.místo.
A to jen proto, že Sandy Komito si razil cestu vpřed a nemyslel na oddech. Relaxovaní mu nikdy moc nešlo. Když mu někdo jednou řekl, že golf je příjemná kratochvíle, Komito to vzal za své a hrál golf 100 dní za sebou. Kvůli tomu že pršelo a nechtěl to přerušit, 4 dni v kuse měl na sobě pláštěnku. Relax nebyla pro něho zábava. Zábava pro něj byla po pěti týdnech zmrzlé Aljašky odletět přímo do smrtícího vedra jižní Arizony, aby mohl dostat ptáka v poušti.
Kulíšek trpasličí je nejmenší sova na světě. Má asi ¼ velikosti průměrného výra virginského a je menší než běžný domácí vrabec, ale jeho mozek je stále dost velký na to, aby nechal udělat ostatní všechnu těžkou práci. A proto tenhle druh běžně hnízdil v dírách po datlech. Pokud pozorovatelé potichu a opatrně přišli k dřevěnému monumentu stovepipe cacti of the Saguaro blízko Tusconu a opatrně se koukali do děr, které po sobě zanechal datel ilský, měli šanci najít osamoceného kulíška trpasličího.
Samozřejmě že bylo snažší prostě namířit teleskop za 90 dolarů do té správné díry ve stromě a počkat.
Kulišci trpasličí, kteří žili v Santa Ritě byli nejznámější v severní Americe. Každý večer během hnízdění tucty pozorovatelů zaparkovali svá auta a shromaždlili se asi hodinu jižně od Tucsonu a koukali do dvou maličkých děr sloupů telefonního vedení asi 30 stop před nimi. Rutina: slunce kleslo a hlavy soviček se zvedly, pozorovatelé jásali (pečlivě zakrytými ústy). Tisíce lidí takhle pozorovaly kuliška trpasličího a přesně tímhle způsobem je připsali na svůj seznam.
Během toho, jak se Komito přidával k davu pozorovatelů, všimnul si muže, který se choval hodně divně. Mírně sebou cukal, zpočátku jen tak trochu. Pak už se to stupňovalo, až oklepával si kotníky. Madera Canyon byl zvláštní místo na takovýto taneček. Zvláště bez partnera. Ještě k tomu ostatní pozorovatelé si od muže udržovali odstup. Komito kdysi před léty udělal stejnou chybu a postavil se na stejný vrchol. Právě tehdy, když ve Fort Lauderdale hledal místo s lepším výhledem na kubánku dvoubarevnou. Bez varování Komitovy nohy zachvátila bolest a on tančil stejný taneček, jako teď tento muž před ním. Komito věděl, co je to za bolest. I teď jí cítil a trpěl spolu s ním.
Pusť ty mravence ven, svlékni si kalhoty, křičel na něj rychle Komito. Rychle, svlékni se a vyklepej je ven, to pomůže!
Aaaa, zavrčel muž, byl ale příliž hrdý, aby si vzal Komitovu radu k srdci a sundal kalhoty.
Naštěstí a hlavně to nejdůležitější bylo to, že jeho skřeky nevyplašily kulíška trpasličího.
V polovině cesty na vrchol útesu Komito potkal pořádného soupeře.
Právě se snažil dostat lesňáčka křovištního v Yosemitském národním parku, když tu ho zachvátila divná hrůza. V půli cesty na vrchol si všimnul, že se někdo šplhá přímo po kolmé zdi 3000 stop vysoké hory El Capitana. Všimnul si třech horolezců, kterým se nějak podařilo zavěsit svůj tábor přímo na útes. Komito, který nikdy nikam necestoval bez svého polštáře a masky přes oči, byl ohromený, jak někdo může vůbec spát na tak nebezpečném místě.
Koukněte se na tohle, řekl Komito dvoum ženám, které stály poblíž. Tři lidé se šplhají přímo na útes.
Ano, já vím, řekla jedna z nich Komitovi, jeden z nich je můj přítel. Jmenuje se Mark Wellman. Je to paraplegic.
Komito byl ohromený.
Wellman byl paralyzovaný od pasu dolů a byl to právě on, který v roce 1989 šokoval svět, protože během sedmi dní a 4 hodin udělal víc než 7000 schybů, aby se mohl vyšplhat na El Capitan. Tento čin odstartoval jeho kariéru motivačního řečníka. O dva roky později pokořil 2200 stop vysoký Dome v Yosemite. A nyní se vrátil na El Capo.
Komito spolu se ženami sledovali, jak si lezci znovu balí svůj tábor a šplhají zase po kolmé stěně výš. Komito, který si nemohl pomoct a rád vyprávěl jeden příběh za druhým, rychle ženám povyprávěl o svém dobrodružství jménem Big Year.
Z nějakého důvodu to ženy moc neokouzlilo. Hloupý Komito: tohle není Attu. Prvného půl roku žil téměř výhradně ve světě pozorovatelů, ve kterém byl zvyklý být středem pozornosti. Jediné, čeho se tady ale dočkal, bylo pokrčení rameny.
Teď měl Komito svou příležitost. V tohle světě byl úplným nováčkem a tak si nemohl odpustit položit tu samou otázku, kterou tak často lidi pokládali jemu:
Proč to dělá? Zeptal se Komito.
Proč vy pozorujete? Odpověděla mu přítelkyně Wellmana. Nečekala na jeho odpověď. Je to vzrušení a vášeň. Je to to samé, co cítím já, když skáču s padákem.
Skoky s padáku? Ochrnutí lidé co šplhají na útes? Tady byl Komito úplně mimo ligu. Omluvil se a vrátil se na původní cestu, na které se mu podařilo dostat datla červenoprsého.
Po 4 dnech cestovaní na severozápad a víc jako 6500 mílích se Komito vrátil domů. Právě včas, aby zvedl zvonící telefon. Rovnou se otoč a běž zpět, oznámil mu volající. Objevili jsme vodouše malého, který bojuje s vlnami blízko Anchorage.
9,5 hodiny se Komito dusil v letadle. Tento výlet na Aljašku neměl být důležitý ani nutný až na to, že před 6 týdny se mu nepodařilo pozorovat vodouše malého – běžný evropský druh, který žije na pobřeží s blánami na nohách a dobrou schopností plavat pod vodou – nedalo mu to pokoj od té doby, co narazil na Levantina při lovu na bekasinu sibiřskou na Attu.
Vracet se 4000 mil zpět po svých stopách zrovna není nejlepší představa, jak trávit volný čas, ale on neměl na výběr. Greg Miller pravděpodobně nebude mít dost peněz, aby se pokoušel dostat vodouše, myslel si Komito. Ale All Levantin pravděpodobně peníze mít bude a Komito mu nehodlal nic dát zadarmo bez ohledu na to, kolik ho to bude stát.
Komito však bude potřebovat mnohem víc než jen peníze, aby tohoto ptáka dostal. Potřebuje štěstí. Problém s pozorováním mořských druhů v Anchorage byl v tom, že podmínky se stále měnily. Proudy v zátoce mohly vytvořit vlny vysoké až 8 metrů a ptáci, kteří byli zvyklí plavat v realtivně klidných vodách byli vytlačeni daleko za dohled standartních dalekohledů s 60-ti násobným zvětšením. Jenom blázen by se v těchto podmínkách snažil dostat blíž. Během let se policie už mnohokrát musela snažit vytáhnout lidi, kteří uvízli v bahně, aby se neutopili ve stoupajícím přílivu.
Pro Komita byla pouze jediná možnost, jak se bezpečně dostat k tomuto druhu a to bylo za přílivu.
O 9 večer na asfaltové cestě kolem laguny Westchester bylo plno běžců, cyklistů a bruslařů. Každý, kdo dokázal vydržet zimu na Aljašce měl v plánu využít každou minutu z letního slunce, které teď bylo na obloze 19 hodin. Do této řeky z lidských těl se přidal Komito i Dave Sonneborn. Byl to kardiolog, který ale ve svém volném čase byl průvodcem na Attu a byl to právě on, kdo Komitovi volal. Přávě na vrcholu přílivu dorazili na to správné místo, vytáhli dalekohledy a zkoumali lagunu. Byli pozorovatelé na misii. Viděli stovky jespáků drobných a kulíků a slukovce jak se brodí slanou vodou, ale žádné známky po vodouši malém. O půlnoci to oba muži konečně vzdali, ale domluvili se, že se zítra potkají na stejném místě ve stejný čas.
Vodouš se neukázal ani v době přílivu. Oba muži měli teď oprávněné obavy – Sonneborn se bál, že Komito tu je zbytečně jen kvůli němu, Komito se bál, že pták odplaval někam, kde ho může najít Levantin. (Kde je vlastně Levantin? Dostal ho už před tím, než Komito vůbec přišel?) Po dalších 3 hodinách bezvýsledného pozorování Sonneborn odešel domů, aby mohl opravit rozbité garážové dveře, ale Komito pokřačoval v pozorování vodní hladiny.
Když se zdvihl příliv, voda se přivalila na pobřeží. Teplota prudce klesla a Komitův dalekohled se zamlžil. Jeho tělo se třáslo a on se musel projít, aby se zahřál. Během toho stále sledoval hladinu jako nějaký podivín.
100 stop od něj v houfu kulíků kanadských a jespáků srostloprstých ho uviděl – skrytého vodouše malého. Chtělo se mu tančit radostí a plácnout si, ale nebylo s kým. Sonneborn byl stále pryč.
Komito pozoroval ptáka na hladině, jak se krmí. Uběhlo 5 minut, 10 potom 20. Kde je Sonneborn? Tohle není dobré. 2 dni hledali ptáka, který se magicky objevil hned potom, jak jeho partner odešel – Komito se bál, že jeho partner mu nebude věřit, že ptáka viděl, sotva odešel..
Vodouš se zvednul a odletěl. Komitovo srdce zaplakalo. Naštěstí přistál asi o 100 stop dále. Pomalu se ale vzdaloval. Komito musí něco udělat.
Vyrazil zpět na cestu a narazil na Sonneborna, který už zkoumal jinou část laguny. Komito ho chytil a táhnul k místu výskytu.
Když se vrátili na Komitovu pozici, ten pták – ten vytoužený pták – byl pryč. Komito byl na dně. Tušil, že i když ptáka popsal, jeho partner mu sotvabude věřit. Myslel, že se zmýlil a vzácného vodouše si popletl s jespákem, který se vyskytoval na tom místě. Komitova původní identifikace by se pravděpodobně také tím pádem neměla počítat. Komito se omluvil, ale znělo to spíš jako zoufalství.
Zpoza skály se objevil další pták. Byl to vodouš – nebo aspoň to co si Komito myslel, že je to vodouš. Komito neřekl ani slovo. Prostě ho jenom vzal za hlavu a přitlačil mu oko k dalekohledu.
Ano, řekl Sonneborn, vidím ho. Je to opravdu on.
Byl to Komitův pták. Ne Levantinův, ne Millerův. Ani jeden z nich ho neviděl, dokonce o něm ani nevěděli. Nynější skore bylo Komito 703, Levantin 663, Miller 658. Ještě v době kdy JFK byl prezidentem, tyhle čísla mohly hravě překonat životní seznam nesmrtelného muže jménem Roger Tory Peterson a každého jiného tehdejšího pozorovatele, ale nyní se Komito, Levantin a Miller na tyhle čísla dokázali dostat za necelých 7 měsíců.
Za tohle pozoruhodné místo mohli ornitologové vděčit El NiÖo nebo jednoduchému přístupu k letenkám a letecké dopravě nebo revoluci v předávání informací, která umožnila chlapovi z New Jersey, aby se dozvěděl o vzácnosti na pobřeží na Aljašky během chvilky od začátku přílivu. Komito ale neměl čas nad tím teď přemýšlet. Byl pozadu o 18 druhů za svým starým rekordem a během letu domů přemýšlel, jak je dostat. Dokonce snil.
Pro Levantina nyní nadešla ta správná chvíle, aby se zamyslel. Tento víkend buď mohl zůstat doma a vyjít na vrchol kopce, užívat si divoké květy a poslouchat krásnou hudbu Mahlera a Mozarta během hudebního festival na náměstí. Druhá možnost byla letět 2000 mil do Outer Banks v severní Carolině a mohl zvracet na další výletní lodi.
Zabalil si dvojité balení Dramamine (lék na mořskou nemoc).
Hudba tu bude, až se vrátí, uvědomil si Levantin, ale ptáci nepočkají. 4 nebo 5 lehce získatelných druhů jenom čeká a plavou v golfském proudu připraveni přímo pro něj. Jeho strategie na moři, i když teď pozvracená, se nezměnila. Jestli se pokoušel překonat Sandyho Komita, tak ty ptáky prostě potřeboval bez ohledu na to, jak moc je mu na moři špatně a moc dobře to věděl. Jeho hlava to věděla a jeho žaludek to prostě bude muset přežít.
Ospalý a unavený kvůli lékům na mořskou nemoc se Levantin doloudal do přístavu asi v 5,30 ráno. Vůbec se mu ale nelíbilo, co viděl. Větry o rychlosti 20 mil/hod byly neměnné a na otevřených prostorech zrychlovaly až na 30 mil a někdy i víc. Vlny v přístavu byly pokryté bílou pěnou a zvedaly se do výšky. Vlny z Oregonu neúnavně připluly až sem – Levantin se prokousal dalším balením prášků.
Tentokrát v tom ale Levantin nebyl sám. Tucty pozorovatelů se nezvózně koukalo na vlny a hodnotilo silný vítr. Levantin si vytáhl další plato léků.
V 6,15 ráno přišlo oznámení: Plavba se nekoná. Moře je příliž rozbouřené.
Nikdy před tím nikdo necestoval tak daleko, aby udělal tak málo a zároveň ale cítil velkou úlevu.
Sedl si na lavičku, odložil prášky do krabičky, dal se trochu dohromady a poslouchal ostatní, jak si stěžují na zrušený výlet. Někdo jel minulou noc 6 hodin, aby se sem dostal. A ten muž byl opravdu rozčílený a hubatý.
Opravdu počítal s tím, že se tento výlet bude konat. Čekal měsíce a vážně chtěl vidět atlantické druhy mimo pobřeží – buřňáka velkého, buřňáka šedého, buřňáka černotemennýho, buřňáčka madeirského. Levantinovi to bylo stejně líto. Taky chtěl ty ptáky vidět.
Chlap na lavičce vedle něj stále nadával. Nevěděl, co ted má dělat. Jediný důvod, proč sem přišel, bylo, že tento rok už viděl všechny ostatní druhy, které se v téhle oblasti daly pozorovat mimo těch na moři.
Všechny?
Jo, všechny. Tenhle chlap, který seděl vedle na lavičce, se snažil o svůj vlastní Big Year.
Levantinův žaludek se teď stáhl ještě víc. Nyní se tady cítil ještě divněji. Sedí snad vedle někdo, kdo se taky snaží o Big Year? Někdo, kdo mimo něj a Komita dělá Big Year? A bůh ví, kde vůbec Komito právě je. Levantin neměl ani tušení kde se Komito právě pohybuje. Jeho mysl však jela na plné obrátky, kdo je tenhle chlap? Kde se tady vzal? Levantin nikdy nečekal, že se něco takového stane. Levantin se kouknul zpět na muže a nahodil ten nejlepší pokerový výraz, jaký uměl.
Big Year? To musí být něco. Levantin blafoval. Kolik ptáků už jste viděl?
666, odpověděl muž. Mužovo jméno bylo Greg Miller a pocházel z města Lusby v Marylandě a pracoval jako softwareový inženýr v jaderné elektrárně a musel se vrátit do práce v pondělí.
Byl o 2 ptáky pozadu za Levantinem.
Dva ptáci.
Muž si mumlal dál. Když byla plavba zrušená, možná se pokusí najít jespáka křivozobého někde na blízském ostrově Pea Island. Levantin to všechno obrátil v žert. Pogratuloval muži k jeho číslu 666 ptáků a odkráčel pryč.
Poprvé Levantin ucítil ten temný strach. Hrozilo mu, že nebude ani druhý. Mohl být dokonce třetí.
Stále měl však peníze a měl i to nejcenější - čas. Stále měl však také lístky na hudební festival v Aspenu, ale ty mu teď budou k ničemu.