Greg Miller strčil ruku hluboko do své pravé kapsy, potom do levé. Nic. Ukázalo se, že jsou také prázdné. Znovu převrátil svou peněženku vzhůru nohama, ale výsledek byl stejný – ponížení.
Miller byl zlomený. Dokonce i ve tmě červnové noci v Minnesotě, mohl cítit svojí pozorovatelskou příručku, Dave Benson se na něho podezřívavě díval. Od 4.30 ráno až do 22.30 večer mu šlapal na ocas, aby se mu mohl pochlubit se svým seznamem 111 druhů. Pro oba dva to byly jedny s nejlepších pozorovatelských dnů v životě. Millera to tak chytlo, že ho to až pohltilo - 9 nových druhů na jeho seznam Big Year. 19 lesňáčků v jednom dni – úplně zapomněl na účty. Benson chtěl 15 dolarů za hodinu. Naštěstí, nebo spíš díky bohu, Miller měl dost hotovosti, aby mu zaplatil a slíbil mu, že si ho zítra také najme na celý den. Svůj slib musel ale porušit. Neměl dost peněz. Přemýšlel nad tím, že by Bensonovi vypsal šek. Ale to mu přišlo nezdvořilé a byl si také jistý, že by mu to neprošlo.
Snažil se mu koukat do očí, ale byl na to příliš zahambený.
„ Opravdu se omlouvám, Dave“, řekl mu Miller se skloněnou hlavou, „ nemám ale peníze na to, abych ti zaplatil za další den. Opravdu mi to mrzí a vím, že teď v sezóně jsi vytížený. Cítím se opravdu strašně, že to musím zrušit, ale Attu mě opravdu vyždímalo“.
Benson byl naštvaný a Miller se styděl. Ale ani jeden z nich s tím nemohl nic udělat. Benson zamířil domů a Miller, ten vlastně ani neměl kam jít. Vyčerpal svůj 10 000 limit na kartě a nyní měl u sebe posledních 50 dolarů a říkal pravdu, že u sebe už žádné peníze opravdu nemá. Docela se bál toho, kolik mu ještě zůstalo na hotelu. Možná pětina, možná bude mít se zálohou 550 dolarů.
Miller se rozhodl, že dá šanci motelu. Když přišel na recepci se svou MasterCard, aby zaplatil zálohu, snažil se vypadat, že je v pohodě. Ale prozradily ho kapičky potu na čele. Terminálu to trvalo strašně dlouho a on začínal být nervózní. Možná, že je to jen dlouhé spojení, protože je skoro půlnoc, uklidňoval se. Konečně se na něho usmálo štěstí. Vzal si klíč a ani se neohlédl. Žaludek ho vzbudil před východem slunce. První, co ho napadlo, bylo objednat si snídani. Potom si ale vzpomenul, že v peněžence má ale posledních 50 dolarů a karta zívá prázdnotou. Do odletu mu zbývaly ještě 4 dny.
Jak jsi tohle mohl udělat? A ještě k tomu sám sobě. Jistě, Aljaška a Minnesota byly fantastické, ale totálně ho finančně zlomily. Byl to muž okolo 40 let a na vrcholu kariéry a neměl se cítit jako kaskadér vždy, když přijde účet. Cítil se blbě, cítil se smutně a cítil se hloupě. Naštěstí tyto nepříjemné pocity rychle překonal jiný přirozenější. Hlad.
Kromě toho, že neměl žádné peníze a měl hlad, trápilo ho i to, že by potřeboval pořádnou snídani, ale věděl, že si jí nebude moct dovolit. A tak zamířil na jediné místo, kde mohl sehnat aspoň trochu jídla. Do obchodu. Podíval se na koblihy – moc lehké, podíval se na chleba – moc o ničem, podíval se na koláč – příliž sladké. Potom se konečně rozhodl. Dá si snídani šampiónů, zasmál se. Koupil si preclíky a arašídové máslo. Tato kombinace byla sytá a v rámci možností i chutná. A mělo to ještě jednu výhodu, mohl to být oběd i večeře. A to všechno v jednom. Sáhl si pro svou pětidolarovku do kapsy a bylo rozhodnuto.
Rozhodně se nechtěl nechat od svého úspěchu odradit jen práznou peněženkou. Jeho cílem bylo dostat dalších 5 druhů a chtěl tyto poslední dny k tomu využít. Na jeho seznamu už nyní bylo 595 druhů a on byl rozhodnutý ho rozšířit. Ale jak? To byla jediná otázka, kterou zbývalo zodpovědět.
Vytáhnul svou spolehlivou příručku Rand McNally a zamyslel se. Už má všechny ptáky v Minnesotě, které stály za to. Své květnové dny strávil pozorováním dalších druhů a k těm migrujícím to už nestihl. A tak by mohl využít zbývající čas teď. Tohle přece zvládne sám. Musel zamířit na západ, a proto teď čelil úplně jinému problému. Skalnaté hory byly domovem leda tak pro ty největší pozorovatelské drsňáky. Druhy, které zde žily, létaly vysoko a v hustých bouřích a silných větrech. Tyhle druhy nebyly zrovna příznivci hezkého počasí, a ani neplánovaly, že za lepším počasím odletí někam pryč. Rozhodně to byli drsňáci ptačího světa a nehodlali to Millerovi nějak ulehčit. Jestli je chce dostat, bude si pro ně muset přijít sám do hor.
Miller si uvědomil, že existují dvě místa, kde by mohl splnit svůj cíl. Národní park Skalnaté Hory v Coloradě, který měl v nabídce hodně horských druhů ptáků a jednu z největších a nejkrásnějších a zároveň i nejdelších turistických tras. Yellowstone v Montaně měl zase výhodu v tom, že tu nebylo žádné rychlostní omezení na dálnici a nabízel v podstatě ty samé druhy.
Pro kluka, který vyrostl v krajině Amishů a nejrychlejší dopravní prostředek, který mohl vidět každý den, byl povoz tažený koňmi, rozhodně stálo za zvážení, že jeho Taurus mu nabídl rychlost až 120mil/hod. (200km/hod).
Nejprve si ale musel něco zařídit ve flatlands.
Strnadec Bairdův je poměrně nezaměnitelný druh, je zhruba tak vysoký, jako plechovka coly ale určitě z něj nejdou bublinky. Má světle žlutou hlavu, kterou doplňuje světle hnědé chmýří na krku a tři výrazné hnědé pruhy na těle. Tento druh se dá ale lehko zaměnit s podobným, ale o mnoho běžnějším strnadcem pustinným, a to hlavně proto, že tyto dva druhy se v mnohém podobají, ale i proto, že oba tyto druhy žijí skytým životem ve vysoké trávě. Strnadec Bairův vyžaduje hodně pozornosti a těžko se identifikuje a hledá. Dlouhé roky se věřilo, že se dá úspěšně pozorovat jen ve skupině a tak si vysloužil u pozorovatelů přezdívku “malý hnědý spratek”.
Strnadec Bairdův měl ale taky vlastní problémy. Musel se dostat až na sever na velké pláně, kde obvykle hnízdil. A to právě proto, že tyto místa byly přirozeně zakryté vysokou trávou. Století za stoletím se tento ptáček vytrvale vracel do Buffala, které bylo v dávných časech plné vysoké trávy. Ale nyní byla všechna pryč. Farmáři tuto krajinu změnili. Nyní to bylo jen jedno pole vedle druhého a všechno to zrní, které tu najednou rostlo, lákalo spousty vran. Samozřejmě, že farmáři chovali i krávy a strnadec Bairdův neměl rád vrány, lidi ani krávy. Tenhle pták byl tak citlivý na změny, že se jich sem vrátilo hnízdit asi jen 5%. Ostatní buď umřeli, nebo si našli jiné místo se shodným počasím i vysokou trávou. V důsledku těchto změn si někteří z nich byli nuceni hledat místo víc na západě nebo víc na východě, kde ale vlhkost vzduchu znepříjemňovala obvyklý způsob hnízdění. Kombinace těchto faktorů způsobila, že od roku 1966 se populace tohoto druhu v průměru zmenšila o 1,6% každý rok. Biologové se rozhodli, že tento druh vyhlásí za federálně chráněný. Stovky farmářů, kteří tu ale pracovali, se ale rozhodli, že budou protestovat a tak tenhle druh stále pomalu vymírá.
Mezi pozorovateli to byl právě strnadec Bairdův, který odděloval chlapce od mužů. Zimu trávil v Mexiku a pak se vracel na hnízdiště. A právě to bylo nejlepším místem, kde tenhle druh pozorovat. Samozřejmě že tyhle hnízdiště byly hodně daleko od nejbližšího letiště. Jeho cesta Dakotou byla testem jeho odhodlání. Během toho, jak Miller jel 500 mil autem, blízko krajiny desetitisíci jezer, podél řeky Mississippi si uvědomil jedinou věc. Jediný způsob, jak se tenhle pták dal pozorovat, byl mít hodně pevnou vůli a nikdy se nevzdávat.
Najednou zaslechl zpěv těchto dvou ptáků na ostnatém plotě na kopci blízko Crystal Springs. Pozoroval je, ale hlavně je poslouchal. Zněly podobně jako ostatní strnadi, ale jejich hlasy nebyly tak chraplavé. Bylo to podobné v porovnání zpěvu Laureny Bacalla před tím a potom, jak začala kouřit. To, co se ale na nich pamatovalo nejlépe, bylo kolik námahy stálo je vůbec vidět.
I tak to bylo číslo 596 na jeho seznamu. Tenhle druh opravdu stál za oslavu, proto si zajel rovnou do McDonald’s na večeři. Tři běžné hamburger a voda ho stály asi 2 dolary a 7 centů. Jeho kreditka zvládla další motel a chlapec na čerpací stanici Livingston v Montaně mu jí vrátil s tím, že se nedá použít. Z pokladny na čerpací stanici se znovu ozvalo odmítnutí. Musí to být chyba, řekl Miller chlapci. Ale nebylo cesty zpět. Z jeho kreditky se stal bezcený kus plastu a on musel zaplatit hotově.
Nyní se Millerův rozpočet smrskl na 25 dolarů, půl skleničky arašídového másla a ¼ sáčku slaných preclíků Mr. Salty. Byl asi 950 mil od Minneapolisu a po dálnici číslo 94 uháněl rychlostí 100 mil/hod. Stále se nedokázal zbavit nepříjemného suvenýru, který si přinesl z Attu - suchého kašle. Jeho plíce byly plné hlenu a jeho krk a nos byly oteklé a rudé. To, co vykašlával, bylo ještě horší. Klidně by si ho někdo mohl spléct z 80ti letým starcem, kdyby ho jenom slyšel. Když už nic jiného, uvidí aspoň slavný gejzír.
Připojil se k provozu a nacpal se mezi ostatní auta. Před Yellowstonským parkem se téměř dotýkaly nárazníky. Když už byl před bránou, najednou mu to došlo. Jak se sem dostane? Zapomněl totiž počítat se vstupným, které bude muset zaplatit. Samozřejmě že v původním plánu nepočítal ani s prázdnou kreditkou.
20 dolarů, oznámil mu ranger.
Millerova Master Card nefungovala. Poprosil ho, aby to zkusil ještě jednou a ve zpětném zrcátku už viděl nedočkavé lidi, jak se vyklánějí z okýnek a koukají na něj. Proč to tak trvá, myslel si Miller. Jeho kreditka byla znovu zamítnutá. Někdo v koloně za ním začal troubit. Miller vytáhnul peněženku a zaplatil v hotovosti. Nyní mu zůstalo posledních 5 dolarů.
Miller zaparkovat auto v návštěvnickém centru MBNA. Naštěstí dostal číslo 800 a měl dost času řešit problémy se svou kreditkou.
Váš problem je to že neplatíte, zameškal jste už dvě platby, ozvala se mu žena v bance.
Opravdu mě to mrzí, povídá Miller, ale byl jsem mimo domov na 5 týdnů na dlouhé cestě přes Aljašku, Minesotu a Severní Dakotu, a proto jsem nebyl schopný platit žádné účty.
Jste na výletě v Severní Dakotě?
Ano, odpověděl jí Miller, jsem pozorovatel ptáků.
Úřednice chvíli mlčela.
Přísahám, že Vám zaplatím minimum 150 dolarů hned, jak se dostanu domů, přísahám!
Znova ticho.
Dokážete zaplatit do týdne?
Samozřejmě, zvolal Miller tak nahlas, že se mu vrátil jeho vlhký kašel, který ho trápil už dávno.
Dostal zpět svou kreditku a mírně si oddechnul. Jediné, čeho se dočkal, bylo další ticho a na jeho kreditku se připsal další debet.
Z jeho původního limitu 10 000 mu zůstalo 400 a to ještě musel zaplatit velkou sumu za pronájem auta, když se vrátí do Mineapolisu. Buď se mohl zastavit a přemýšlet na tím, jak všechno zaplatí, nebo mohl jít pozorovat. Moc nad tím nepřemýšlel.
Miller dostal na svůj seznam číslo 600, kterým se stala pěnkavice tmavá, které si všimnul ve sněhu na Medvědí stezce blízko cedule, která ukazovala, že je 10 947 stop nad mořem. Millerovi to připadalo, že je mnohem výš.
Bál se toho, až uvidí účet za auto, s kterým další den ujel 700 mil a další den ráno zase 300 jen proto, aby mohl vyrazit včas. Tentokrát jeho Master Card fungovala. Dal si dva sliby: Už nikdy nebude cestovat s tak složitými financemi jako tentokrát. A už nikdy, opravdu nikdy, nebude mít preclíky s arašídovým máslem místo jídla 6x po sobě.
Tyhle sliby ale bude řešit až příště. Na svých cestách na ně teď vůbec neměl čas. Tentokrát se zasekl na letišti v Mineapolisu. Jeho let odlétá až druhý den. Myslel si, že to nebude problém a zavolal do Holiday Inn, aby ho přišli vyzvednou na letiště. Ale oni ho odmítli, protože měli plno. Napadlo ho, že si zkusí zavolat do Comfort Inn, ale take měli plno. Přemýšlel, co udělá a potom ho napadl Radisson. Znova zklamání. Zakoulel očima a zavolal do Hyatu. Ten ale stál víc jak 100 dolarů na noc - jak moc toho ještě jeho karta vydrží? Myslel si když, zvedal telefon. Bohužel i tady ale bylo plno. A to, jestli jeho kreditka fungovala, bylo úplně jedno. Mineapolis byl tak plný, protože tu právě byla konference o zdravotnictví a prázdný hotelový pokoj nebyl nikde v okruhu 50 mil.
Sklonil hlavu a opřel se o kufr. Bylo mu do pláče.
Znovu se hrabal ve zbytcích svých preclíků a arašídového másla. Najednou ho přerušil nějaký muž a žena oba ve středním věku. Zavolejte do sousedného města, jmenuje se St. Paul, řekli mu. Nyní musíme někoho doprovodit, ale přijdeme za vámi později.
Miller tedy zavolal do sousedního města, ale ani tam nebyl žádný prázdný pokoj. Bylo už skoro 16:00. Miller odešel z terminálu někam do rohu a připravil se na to, že tu stráví noc.
Pár se k němu vrátil.
Možná Vám to bude připadat trochu zvláštní, ale budeme rádi, když s námi strávíte dnešní noc pod naší střechou.
Miller byl už příliž unavený na kruté vtipy.
Myslíme to vážně, řekl mu ten muž. Mineapolis je velké a krásné město a my nechceme, aby jste si ho pamatoval jako místo, kde se vám ani nepodařilo sehnat nocleh. Klidně zůstaňte dnes večer s námi.
Miller souhlasil ještě před tím, jako by vůbec měli čas si to rozmyslet.
Jako projev vděčnosti je pozval na večeři v místním podniku Ruby Tuesday’s – děkuju Master Card – bez problému strávil noc na gauči v obýváku. Další ráno mu koupili snídani v mezinárodním domu palačinek a zavezli ho zpět na letiště.
Žena se jmenovala Laurie a muž se nikdy pořádně nepředstavil. No a Miller byl až příliž nesvůj na to, aby se ho na něj zeptal.
Při návratu do elektrárny si vysloužil novou přezdívku a tak se z něho stal Ptačí muž.
Miller byl pro tuto kancelář v něčem úplnou zvláštností. Jen málokterý z jeho kolegů byl na dovolené 5 týdnů v kuse a už vůbec by někdo na tak dlouhou dovolenou nešel jen proto, aby mohl pozorovat ptáky. Miller nikdy neskrýval svou posedlost a na kraj svého stolu si spokojeně položil seznam 611 druhů, které se mu podařilo nasbírat od Minesoty až po Attu.
Jeho přítel také pozorovatel Kyle Rambo věděl, jaké úžasné číslo to je, ale byl unešený, když mu Miller oznámil, že se pokouší o celý rok. Miller byl stále zavalený prací a nedokázal se zbavit všech dluhů a povinností. Zároveň ho stále trápil ten hnusný kašel, který chytil na Aljašce. Miller potřeboval pauzu.
Rambo mu to nežral.
Povím ti to na rovinu. Dostal jsi 611 druhů ptáků a to je jen červen. To se ani nepokusíš o 700? Zeptal se ho.
Miller si znovu povzdechl.
Rambo čekal na odpověď. Kdy se ti znovu podaří dosáhnout 611? Blížíš se k 700 a zůstává ti ještě půl roku a ty chceš zkončit? Jak můžeš jen tak skončit?
Miller pokrčil rameny. Už neměl žádný čas a nemyslel si, že by ho mohl dostat víc, natož dovolenou.
Nikdy nevíš, když se nezeptáš, řekl mu Rambo.
V něčem měl asi pravdu.
Miller nakráčel k šéfovi do kanceláře hned další den.
V rukou nesl dva papíry.
Na jednom bylo číslo 611.
Druhý byl delší. Psalo se na něm:
NEJDELŠÍ ZAPOČÍTANÉ SEZNAMY PTÁKŮ VŠECH DOB:
721 Sandy Komito (1987)
714 William Rydell (1992)
712 B. Shiftlett (1993)
711 Benton Basham (1983)
699 Jim Vardaman (1979)
Tu věc kolem pozorování ptáků jeho šéf prostě nedokázal pochopit. Ale možnost získat rekord ho na tom celém zaujala. O tom, co všechno stihl v tak krátké době a byl jen 110 druhů od severoamerického rekordu a to mu ještě zbývalo půl roku – to jeho šéf opravdu pochopil rychle. Řekl Millerovi, aby mu povyprávěl pár zážitků a příběhů ze svého pozorování. Nejvíce ho zaujal ten, o dobrodružstvích na Aljašce.
Miller stále ještě musel odstranit chyby v 250 000 řádcích kódu předtím, než nastane Y2K. Jeho šéf ho ale platil od práce a ne od hodiny. Bylo mu v podstatě úplně jedno, kdy a jak je v práci. Klidně mohl makat 10 hodin denně, 4 dny v týdnu nebo jeden den bez přestávky. Jedinné, co bylo podstatné je, aby byl všechen kód zbaven chyb.
Miller teď měl čas, ale stále potřeboval peníze.
Millerovi se nějak podařilo získat další MaterCard, na které byl limit 6000 dolarů. Jak to zaplatí – to byl další problém, který bude řešit jindy. Během svých prvních dvou týdnů v práci odpracoval 86 hodin a to mu sotva stačilo na to, aby zaplatil všechny poplatky na svých dalších 5 kreditních kartách. Stále mu docházely peníze. Nechtěl to udělat, ale neměl jinou možnost.
Zvednul telefon a zavolal “ táta bance”.
Nebylo moc příjemné, půjčovat si peníze od táty. Byl už dospělý muž, měl dobrou práci a take měl své vlastní auto. Měl už vlastní život mimo Holmes County v Ohiu. Po všech těch trapných chvílích, které při pozorování zažil, jako např. v městě Dulth a nebo na čerpací stanici v Livingstoně nebo dokonce s rangerem v Yellowstoně, Miller věděl, že potřebuje hotovost. Určitě bylo horší sklonit hlavu před cizinci než před rodiči.
Když mu doma konečně zvedli telefon, došlo mu, že bude čelit ještě jednomu problému. Vedoucí v “ táta bance” byla totiž jeho máma.
Ahoj mami, pozdravil Miller. Řekl jí, že má problem a že potřebuje pomoct.

Millerův otec zdvihnul další telefon. Miller začal se svým představením. Ještě je rok jen v půlce a on už má 611 druhů. Fakt mám rekord na dosah ruky – jediné, co mi chybí, jsou peníze.
Jak moc, zeptala se máma.
5000 dolarů.
Jsi si jistý, že to opravdu chceš, zeptala se ho.
Jsem si úplně jistý, že je to to, co chci. Na 100%.
Nevím, jestli ještě někdy v životě budu mít takovou příležitost.
Je to ale sakra hodně peněz, řekla mu.
Miller cítil, jak mu jeho Big Year protéká mezi prsty. Najednou se do toho vložil jeho otec. Na co chceš ty peníze, kam chceš jít? Miller mu řekl o trogonech v Arizoně, alkounech v Californii a o tom divném kolibříkovi konkrétně o pruhlícím, který si stále užíval krmítka pro ptáky v britské Columbii. Jeho máma zavěsila. Tyhle rozhovory o ptácích jí nic neříkaly.
Když se otec vrátil do kuchyně, čekala na něj.
Nerozuměla této pozorovatelské soutěži. Pozorování má být přece zábava a ne honba za vítězstvím. Mělo to být přece ty a krásní ptáci a ne ty, krásní ptáci a nějací šílenci z jiného státu. A co vůbec všechny ty účty? Jak se může pozorování ptáků změnit v něco, co stojí tolik peněz? A co vůbec Gregova práce? Tohle určitě není dobré pro jeho kariéru. Kráčí na hranici toho, co je ještě únosné a je závislé od kreditních karet. Tohle se mu může ošklivě vymstít. Měl by se naučit šetřit a kontrolovat se. Tohle to úplně pohltilo.
Když skončila svůj proslov, podívala se na výraz svého manžela.
Syn žil otcův sen. A kdoví, kolik ještě času otci zbývá, aby mohl snít – nebo vůbec žít.
Banka jim schválila půjčku.