Kapitola jedenáctá - The Cradle of Storms
Sandy Komito letěl tři míle nad Aljaškou s hlavou v oblacích. Všechny tři zastávky měl před sebou a měl svoje oblíbené sedadlo v letadle. Zatím co ostatní měli problém dostat se k oknu, jemu to nevadilo. Bylo mu v podstatě jedno, jestli je u okna nebo ne. Našel nové druhy – sýce rousného včera a chystal se na další pozorovatelský výlet. A proto si zaplatil 95 dolarů, aby se dostal na Attu.
Bez toho, aby musel čekat na last minute. Komito věděl, že tento výlet by mohl zlomit jeho Big Year, nikde není tolik rarit a vzácností jako na Attu. Proto byl tu. Ostrůvek daleko od ostatní civilizace a víc na západ než z Fidži. Byl blíž k Asii než k Americe. Attu byl poslední z vulkanických ostrovů v Beringovém moři. Tento let z Anchorage na Attu byl stejně dlouhý jako z New Yourku do Chicaga a zpět. I před tím, když se ukázal v letištní hale, poznal některé lidi, co s nimi již dříve cestoval. Od roku 1985 letěl na Attu dvanáctkrát a někteří z nich dokonce víc. Posedlost tímto ostrovem nebyla ani tak zapříčiněná ptáky, jako spíš lidmi. Kardiologové, mechanici, piloti, úředníci, senioři, studenti, muži a ženy byli spojeni stejnou posedlostí. Během dvou týdnů v květnu tihle lidé byli jedna velká komunita. Nocovali spolu, jedli spolu a trávili spolu čas. Znovu a znovu. Na tomto ostrově požitek přicházel spolu s větrem, který přivál další ptačí druhy. To, že se tu lidé navzájem poznali, ale neznamenalo, že si navzájem důvěřovali. Na tomto ostrově bylo hodně tajemství, a Komito byl také dost tajnůstkářský. Nikomu neříkal o svém Big Year i když hodně lidí na to přišlo samo. Někteří soutěžící možná s ním letěli v tom samém letadle. Například se vedle něho vynořil chlap s hřmotnou postavou a velkým pupkem. Připlížil se ke Komitovi a zeptal se na jeho rekord z roku 1987. Komito toho chlapa už předtím viděl, bylo to včera. Byl součástí skupiny, která se připravovala v Anchorage. Tento chlap ho doprovázel sněhovou bouřkou na Aljašce a teď se ho ptal na Big Year. Komitův vnitřní alarm zvonil na maximum. Big Year, řekl Komito cizincovi, je docela závazek. Druhý pozorovatel s ním souhlasil. Pracoval v nukleární elektrárně a svoje pozorování realizoval během dlouhých víkendů a přestávek mezi zakázkami. Snažil se o Big Year. Komito nechodil okolo horké kaše: takže kolik druhů jste už viděl? Komita to úplně zvedlo ze sedadla. 508? To bylo víc než měl zatím jeho letošní Big Year. Jaký maniak by se mohl snažit překonat jeho rekord a přitom pracovat na plný úvazek? Bylo možné, že by Komito potkal někoho ještě víc zapáleného než je on? Bylo to překvapivé, zvláštní až dokonce děsivé, jeho rekord byl ohrožen. Jméno druhého pozorovatele bylo Greg Miller. Toto jméno si Komito zapamatoval. Ohrožoval ho víc než ostatní pozorovatelé. Stále měl problémy z Lawrencem na Attu a Larry Balch byl obvykle benevolentní. Už od roku 1980 měl na starosti všechny lety.(Na tento ostrov se nedalo dostat komerčním způsobem. Jenom soukromě). Platil všechny účty a prodával všechny lístky, najímal všechny. Zařizoval pokoje, spolubydlící, jídlo, svolení od obyvatelů ostrova. Byl jediný, kdo měl federální povolení, aby mohl brát na ostrov turisty. Larry Balch používal svoje kontakty s Texaským senátorem Philom Grammom, aby zajistil roční příliv turistů. Na Attu byl Balch
šéfem a Komito ho neměl moc v lásce. Ne, že by v tom bylo něco osobního, bylo to jenom jeho povahou. Bylo to v tom, že uvízl v systému a neměl rád nikoho, kdo na něho měl vyhrazený názor. A tak poprvé Komito na Attu uvízl s Lawrencem v jedné kajutě. Balch dokonce určoval změny času a určoval i čas pro pozorování ptáků. Balchův standartní čas začínal o šesté ráno, kdy slunce vycházelo a končil o desáté večer, kdy slunce zapadalo. Komito chtěl vyrazit dřív a na protest se postavil, ale Balch ovládal pozorovatele a nechal je hlasovat. Bylo mu jedno, že Komito chtěl využít čas, když ostatní pozorovatelé se rozhodovali a odhlasovali, že budou odpočívat a vyrazí až později. Donutil Komita, aby si znovu sedl, a tak se zrodila rivalita. Bylo pravidlem, že všichni museli pracovat a tak Balch využil lidi na ostrově jako levnou pracovní sílu, kteří mu dokonce platili. Všichni museli
něco dělat a byznysoví manažeři a vrcholné hlavy v podnikání museli např. umývat špinavé podlahy. Komito nesnášel takové domácí práce a připadalo mu blbé, aby zaplatil 5 tisíc dolarů za cestu a výpravu a potom ho někdo nutil, aby krájel salát na připrávu večeře. V hlavě začal počítat, jak moc Balch vydělává s těchto výprav na Attu. Ale Balch, vypočítavý univerzitní profesor ze Chicágské
univerzity řekl Komitovi, že jeho matematika je nesprávná. Lawrenc na Attu vyvolával problémy a Komito neměl náladu poslouchat jeho pindy a tak použil starý trik z New Jersey – úplaty. Když Komito potichoučku podstrčil několik stovek dolarů všichni mu hned chtěli říct kde co viděli a kde co slyšeli. Bez problému tak našel pár spojenců.
Balch se nikdy nehádal o žádném s faktů. Měl skutečně rád Komita. Byl to jeden z nejlepších vyprávěčů na ostrově a hodně dobrý bavič. Souboj mezi Komitem a Balchem se tak nějak stal součástí ostrova. Skutečný problem ale nastal, když Komito odmítl zaplatit 5000 dolarů za výlet na Attu. Od toho dne to vypadalo, že Komito sice zaplatí 48 dolarů za noc v hotelu ale přinutí Balcha, aby si odpracoval každý cent. Vlastně to vypadalo, že Komito odmítal zaplatit do té doby, dokud si nebyl opravdu jistý, že dostal, za co si zaplatil. Když poslal Komitovi účet za jeho Big Year, Komito ho odmítl zaplatit a prostě ho ignoroval. A proto mu Balch poslal sms, ale odpovědi se nedočkal.
Vůbec to nechápal. Balch se už doslechl o tom, že se Komito stale honí za ptáky. Vypadalo to, tedy aspoň podle povídaček, že se Komito pokouší o další Big Year. Balch moc dobře věděl, že nikdo nemůže zrealitovat svůj Big Year bez toho, aby navštívil Attu a proto zavolal Komitově malželce a odfaxoval jí jednu fakturu. Druhou poslal fedexem (Federal Express). Komito opět neodpovídal. Několik dní před začátkem výletu na Attu mu pár lidí navrhlo jednoduché řešení. Zakaž Komitovi přístup. Nikomu jinému by neprošlo podobné chování a neplacení účtů. Tak proč dělat nějaké vyjímky pro Komita? Proč na něj vůbec brat ohledy?
Jako prezident americké pozorovatelské asociace byl Balch unešený, dokonce by se dalo říct ohromený Komitovou drzostí. Nikdo před ním se nepokusil o Big Year 2x v životě. A Balch nechtěl být tím, kdo mu to zkazí.
Pár dní před tím, než mělo odletět letadlo na Attu, se Komito chtěl ujistit, že všechno platí, aproto Balchovi zavolal. Ten mu řekl, že vše platí, jak bylo domluveno – I když bylo hodně lidí, kteří mu říkali, aby Komita na ostrov nepustil – Komito Balchovi konečně slíbil, že mu napíše šek.
Balch dostal svých 5000 dolarů ale Komito na oplátku dostal mnohem víc, než jen lístek na Attu. Podařilo se mu zaplatit za vlastních podmínek. Big year nebyl jen o tom, jak pozorovat co nejvíce ptáků, ale I tom, jak to dělat efektivně a správně.
První věc, kterou na ostrově Attu všichni uviděli, byl sníh. Byl začátek května a vysoké hory, které měly výšku kolem 1000m, byly vždycky pokryté sněhem ale nikdy ne takhle moc. Přistávací dráhu na ostrově obklopovaly asi půl metru vysoké zdi ze sněhu a Komitovi to připadalo, že by měl zatáhnout za záchrannou brzdu. El NiÖo skutečně dorazil na ostrov.
Když si všichni vybalovali věci, pozorovatelé se rozčilovali nad počasím. Komito byl ale zaměřený na něco úplně jiného.
Hledal zabijáka.
Každý rok za posledních 10 let, nebo možná i za delší čas, muzea a federální organizace tajně posílali lovce, aby zastřelili vzácné druhy do jejich sbírek. O těchto lovcích nikdo nemluvil. Dokonce pozorovatelé, kteří tu byli poprvé, o nich často ani nevěděli. Ve skutečnosti na to někteří z nich přišli tím nejhorším možným způsobem
V roce 1986 jeden z pozorovatelů byl tak zaujatý ptáky na ostrově, že se rozhodl postavit si zde kemp a žít tu o samotě. Muzea na Aljašce byly tak unesení možností získat ptáky, že mi daly speciální sběratelské povolení – oprávnění zabíjet ve jméně vědy. Tohlo upoutalo jen málo pozornosti, tedy aspoň do té doby, než se organizoval první jarní výlet na Attu. Když jeden z pozorovatelů našel great spotted woodpecker – byl to jeden z prvních vůbec zaznamenaných v severní Americe a někdo ho zastřelil brokovnicí.
Jako organizátor výletů na Attu byl Larry Balch vysloveně rozčílený. Strakapoud velký by byl úlovkem desetiletí pro mnohé z jeho platících hostů a teď byl leda tak ve vládním mrazáku. Bylo to opravdu k naštvání, že někdo měl na svém životním seznamu toho ptáčka, ale pak ho zabil ještě dříve, než ho mohl vidět kdokoliv jiný.
Sběratelé se stali na ostrově malomocnými a nikdo s nimi nechtěl nic mít. Vypadalo to, že za svoje skutky musejí platit. Jeden z pozorovatelů, který byl právě na ostrově vyprávěl, že si všiml sběratele, který sledoval mladou ženu během jejího výletu do tundry. Když se vracela do kempu a vystoupila z letadla, sběratel se za ní připlížil s nůžkami a ukořistil něco jiného – pramen jejích vlasů. Sběratel všechno popřel, ale tento příběh se šířil po ostrově a tak se stalo, že byli sběratelé považováni za divné úchyláky a lidé se jim vyhýbali.
I tak ale sbírání pokračovalo. O několik let později fotograf přírody právě zaostřoval svůj fotoaparát na Pechora pipit, když mu jeden se sběratelů vešel do záběru se svou dvouhlavňovou puškou. A tak byl jeden z nejkrásnějších záběrů, který mohl být udělaný na tomto okraji civilizace, zničený jediným výstřelem z pušky.
Od té doby Komito věděl, že musí udělat víc, než jen porazit ostatní pozorovatele na ostrově. Musel porazit i sběratele. Take věděl, že to ale nebude jednoduchý úkol a zařekl se, že jestli někdo z lidí, co s ním byli na palubě letadla je sběratel, tak Komito musí být rychlejší než on a jeho snahu překazit.
Miller věděl o sběratelství na Attu jen hodně málo. S jeho omezenými znalostmi to bylo samo o sobě těžké. Mimo jiné byli ptáci na ostrově příliš krásní a úchvatní na to, aby to ted vyřešil. Na jedné ze zhruba 1,5 míle dlouhých výprav na ostrově viděl 3 životní druhy jak odpočívaly na přistávací dráze – dva jedince morčáků, 4 jedince poláků velkých a jednoho vodouše bahenního – všichni tihle by měli být na druhé straně Tichého oceánu. Když začal vybalovat, někdo venku zakřičel. “labuť zpěvná” – bylo to, jako kdyby někdo zakřičel hoří. Dav lidí spolu s Millerem a tuctem dalších se vyhrnuli ze dveří. Nikdo nevěděl, kdo původně řičel a způsobil tento rozruh a bílý pták splýval na pozadí zasněžených vrchů. Dokonce I zkušenní návštěvníci, kteří byli na Attu už po několikáté, se museli podívat podruhé, aby si vůbec něčeho mohli všimnout. I ptáci, kteří by jinde možná vypadali úplně normálně, stáli na Attu za povšimnutí. Např. běžné hnědé druhy, kterých si v Ohiu nikdo nevšímal, tady na ostrově upoutali pozornost. Strnad severní s výrazným žlutým ocasem a černočervenou holavou vytvářel na bílém pozadí zajímavou podívanou. Aljaška byla hotelem pro ptáky a poskytovala jim nejlepší místo na hnízdění. Během jejich námluv proto všichni ptáci oblékali své nejlepší peří.
Miler nikdy neviděl žádné takové místo, které by bylo jako Attu. Zahříval ho teplý proud z Japonska nazývaný Kuroshio Current a ochlazoval zase studený proud Beringova moře. Právě proto na ostrově Attu bylo jedno z nejhorších počasí na světě a domácí tohle místo nazývali kolebkou bouří a rodištěm větrů. Prší tu, nebo sněží 250 dní v roce a ostatní dny je tu většinou mlha. Na pobřeží tu běžně byly vlny vysoké 50 stop a vítr o rychlosti 100 uzlů. Ostrov byl sice jedním z menších, asi 17 mil dlouhý a 40 mil široký, ale měl na sobě hory, které stěžovaly jakoukoliv cestu do vnitrozemí, ale bez problémů se dalo cestovat jen podél pobřeží. Proto tu nikdo nežil trvale. Nebyly nikde žádné telephony, restaurace ani hotely a jediným, kdo tu zůstával opravdu nadlouho, byli příslušníci pobřežní hlídky – asi 20 mužů, kteří se starali o místní navigační systém, založený na satelitech GPS. Kvůli špatnému počasí příslušníci pobřežní stráže byli donuceni uzavřít stanici i přistávací dráhu. Poté, co strávili zimu na tomto zamrzlém ostrově, se jim ani nechtělo věřit, že by někdo zaplatil, aby sem mohl jít na dovolenou.
Dokonce i pojmenování míst na ostrově ukazovalo na náročné podmínky na tomto místě. Byly tu místa jako Strašný kopec, Příšerná hora nebo Vražedný vrchol. Tohle bylo výsledkem historie konkrétně čtyřicátých let 18 století, kdy ruští mořeplavci vyvraždili muže domorodého kmene Aleut, znásilnili jejich ženy a změnili ostrov na ostrov plný krys, hlavně zde ale věznili norské zajatce. Moderní návštěvníci nikdy nevěděli, jak by měli oslavit, že našli svůj životní objev, když to bylo na místě zvaném Přístav masakru.
Pozorování památek tu take bylo divné. Miller se usadil a chtěl udělat pár fotek kopců a přístavu na památku, ale když se podíval pořádně, bylo to ještě horší. Všude byl bordel. Zrezivělé kanystry od benzínu se jen tak povalovaly na pláži, opuštěný buldozer byl zaparkovaný v přílivovém jezírku a opuštěné bojové letadlo P-38 rezivělo na svahu kopce. Přístav byl plný zbytků a pozůstatků po jedné z nejhorších bitev 2. světové války. 7 měsíců poté, co Japonci zaútočili na Pearl Harbor, japonské jednotky obsadily Attu, bylo to poprvé od roku 1812, kdy nepřátelské jednotky obsadili americkou půdu. V té době na ostrově žilo jen 42 domorodců a manželský pár učitelů. Japonci to udělali proto, že chtěli mít nějakou převahu nad Spojenými státy a chtěli odpoutat pozornost americké armády ze středního Pacifiku. Ani jeden z jejich cílů nevyšel. Vzhledem k tomu, že v průbehu války bylo hodně důležitějších bitev a hodně věcí podléhalo utajení nebo byly noviny pod velkou zátěží a kolabovaly pod přílivem novinek, jen málo kdo se dozvěděl o japonském vítězství. Američští generálové byli tak zaskočeni vítězstvím na Attu, se kterým nepočítali a nuceni udržovat tolik jiných linií, že Japoncům se podařilo Attu udržet do konce roku. Americká armáda se ani nesnažila dobýt ostrov nazpět. Zvítězila logika. Místo toho aby američané obětovali svoje jednotky v nesmyslné bitvě, počkali, až Japonce vyžene neúnavný nepřítel – počasí. Tucty z nich zkolily problémy s dýcháním v důsledku zápalu plic nebo celkového selhání respiračního systému. Když v květnu 1943 zakotvilo 12500 amerických vojáků v přístavu na Attu, našli 2500 zubožených japonských vojáků, jak se snaží v mlze držet pozice. Po 18 dnech obléhání a minometném bombardování japonské letectvo opustilo vlastní jednotku. Japoncům docházely zásoby munice, zhoršoval se jejich zdravotní stav a žili ze zoufale malé porce jídla, zhruba z jedné kuličky rýže na den. Jedné noci 29. května se rozhodli, že bitvu ukončí. Seběhli z kopců ozbrojeni jen noži a bajonety. Řvali “Banzai!” a povraždili zraněné americké vojáky ve zdravotních stanech. Potom bojovali s noži tváří v tvář s vojáky na stráži. Ale útok se bez munice nedostal daleko. Když už japonci věděli, že nepřežijí, mnoho z nich se vrhlo mezi vojáky s odjištěným granátem na hrudi. Z jedné tisícovky vojáků, kteří se vrhli na sebevražedný útok, přežilo jen 28. Bylo zabito 449 amerických vojáků, 1100 bylo zraněných a dalších 1200 utrpělo otevřené rány. Mnoho z nich mělo takové omrzliny na nohou, že jim museli být amputovány. Bylo to poprvé, co se Americká armáda střetla s japonskými sebevražednými útoky. A byl to jediný útok během 2. světové války, který se odehrál na americké půdě. Oblast Tichého oceánu to změnilo navždy.
Pozorovatelé si půjčili něco z vojenského vybavení a něco z vojenské disciplíny. Každou půl hodinu hlásili pozorování vysílačkou. “jíkavec v Navy Townu” ozvalo se ve vysílačce. Miller spěchal 2 míle, aby se dostal k chátrajícím kasárnám na základně dělostřelectva. V době, když tam dorazil, už ale byli ptáci pryč. Miller spěchal zpět do Navy Townu za dalším hlášením. Konečně se mu podařilo vidět jíkavce – černooranžový poddruh pěnkavovitých. Ptáčkové se schovávali v prázdném barelu od paliva před ledovým větrem. Bože, ten vítr. Bez ohledu na to, kde Miller zrovna stál a jak byl otočený, na ostrově Attu mu vždycky připadalo, že mu fouká přímo do tváře. Tohle byl vážný problém. Jediný způsob, jak se pořádně pohybovat po ostrově, bylo na horské kole a on na to vůbec nebyl připravený. Vzhledem k tomu že věděl, jako moc to bude vyčerpávající, koupil si ve Wal-Martě kolo a slíbil si, že bude trénovat. Samozřejmě, že netrénoval. Po dvou dnech šlapání do pedálů zkrz kaluže, špínu a vulkanický popel Millera bolelo celé tělo. Jako by toho nebylo dost, celou tu dobu hu bičovaly větry o rychlosti 20 mil/hod. Jeho tělo nebylo stavěné na to, aby trávil tolik času na kole. Zadek ho bolel tak moc, že zkoušel jezdit na stojáka. Rychle si ale rozmyslel své rozhodnutí. Buď ho bude bolet zadek, nebo dostane infarkt. Spodní část jeho těla mu to ale neodpustila. Naštěstí ostatní pozorovatelé mu ale odpustili. Vždycky byl vždy a všude poslední, ale na Attu se dodržovalo jedno pravidlo. Nikdo si nezapíše raritu, pokud jí neuvidí úplně všichni. Když ve vysílačce někdo nahlásil strnada rolního zhruba míli a půl od Kingfisher Creek, Miller se bál následků cesty za ním. Čekal, že jeho půlky, aorta i plíce a srdce vybouchnou. A to všechno najednou. Ale šlapal do pedálů, aby našel pozorovací linii – v době, kdy Miller dorazil tak se mohlo začít pozorovat, dva tucty pozorovatelů už stáli seřazeni s dlouhými teleskopy namířenými do krajiny. Každý z nich se vystřídal u pozorovatelny, ale nepozoroval víc jak 2 sekundy a potom se posunul nakonec řady jeden za druhým. Když všichni pozorovatelé už mohli říct, že toho ptáka viděli – pro většinu to byl životní druh – celý process se zopakoval. Ale pozorovatelé mohli už zůstat déle a podrobně si tohoto tvorečka prohlédnout, nebo ho dokonce podrobně prostudovat. Tentokrát měli štěstí a strnad rolní zůstal na svém místě dlouho. Často se totiž stávalo, že v případě rarity to bylo právě naopak. Žádné jiné místo na světě nebylo tak nesnesitelné, jako Attu. To si Miller uvědomil na konci pozorovatelké linie.
Čtvrtý den na Attu udeřila bouře. V 6 hodin ráno základnu zasypalo asi 7 cm sněhu. V 7 hodin ráno se už sněžení změnilo na průtrž mračen. Miller se snažil zabít nějaký čas tím, že by si dal sprchu - Dolly Vardenová ale den před tím vyplýtvala hodně vody a potrubí proto zamrzlo. Hodně divných věcí se dělo v budouvách ostrova Attu.
Například tu byly divné ženy. Teda vlastně hlavně divné ženy. Téhle už táhlo na 40 let, měla černé vlasy a jasné modré oči. Její smích se nesl napříč celou místností a vždy se dost nahlas bavila. Každý o ní hned věděl. Ale hlavně měla životní seznam, který čítal 626 ptáků. Takovou ženskou prostě nepotkáte hned každý den. Miller si jí hned zamiloval a Carol Ralphová vypadala, že si jeho přítomnost užívá stejně jako on. Bouřku strávili spolu na základně, povídali si o ptácích a stěžovali si na jízdu na kole a vítr. Miller jí jen tak z ničeho nic pozval na večeři. I když byl čerstvě rozvedený, projevily se u něho city. A to ho překvapilo. Najednou už bylo krom ptáků na Attu i něco jiného, co chtěl mít a co ho přitahovalo.
Zatím co venku foukal silný vítr a hodně pršelo, Komito ležel na zádech a cítil se střašně. Někdy mezi tím, když byl pozorovat jíkavce a alkouna holubího, v jeho zádech se začal projevovat spazmus. Nějak to zvládnul zpět na základnu bez toho, aby někde odpadnul. Ale cítil se, jako by někdo vzal rozpálenou sekeru a vrazil mu jí do malého místa na zádech. Když by dokázal přejít na základnu pobřežní stráže, možná že by měli možnost zavolat mu leteckou záchrannou službu. Komito zápasil s bolestí.
Pro Larryho Balcha byla jen jedna věc citlivější téma než zdravý Komito, trpící Komito. Někde ze svého magického pytle s triky vylovil balení svalových relaxantů, které vypadaly, že zmenší sekeru v Komitových zádech. Kdyby už nic jiného, tak aspoň tyhle pilulky dokázaly krotit zuřící bolest.
Komito neměl rád místní sendvičový chleba, protože chutnal jako strouhanka. Bylo to proto, že lidé často nechávali jeho balení otevřené. A proto si přinesl svou vlastní zásobu 4 balení již nakrájeného chleba a zabalil ho do krabice oblepené páskou, na které bylo velkými písmeny napsáno KOMITO. Nesnášel kořeněná jídla a právě z toho důvodu, ze seznamu jídel vypadla taky většina těstovin a mořských řas, zrovna tak jako garnáti. Navíc v jídelně pro něj byla moc velká zima. Vítr třásl dveřmi a pro něho bylo v pokoji příliž hlučno.
Když Komito dorazil na ostrov tak zjistil, že z jeho oblíbeného kola mu někdo odmontoval košíky. Zvyknul si je používat asi 2 roky a docela mu tohle vadilo. Zeptal se na to mechanika, kterému se přezdívalo šílený pes Swertinski, požádal ho, aby mu je vrátil. Šílený pes – chlap jezdící na Harley, který kdysi pracoval jako zdravotní sestra, svou přezdívku dostal, když ho po hádce s doktorem museli vyvléct z pohotovosti – pověděl Komitovi, ať si trhne. Komito si proto košíky namotoval sám.
A pak tu bylo oblečení. Komito si na Attu oblečení skladoval, měl krabice plné oblečení. Nešlo o typické ptáčkařské hadry. Oblečení, do kterého se Komito na jednom z nejdivočejších míst na zemi oblékal, bylo vyřazeno z jeho domácího klubu v New Jersey – byly to golfové soupravy, čistý polyester, tikající módní časová bomba ze 70. let. Čím příšerněji vypadal, tím lépe. Běžně kombinoval tmavě oranžovou na kalhotech s limetkově zelenou na tričku s modro zeleným přehozem přes ramena a černo červeným vrškem. Tričko na jeho břiše zase bylo sytě červené a barvou by se klidně vyrovnat požárnímu hydrantu. Límeček na jeho košili místo toho aby byl upravený, byl roztažený jako křídla boingu 747. Takto vymóděný se pohyboval i na Attu. Jeho nejoblíbenější část byly svrchní tříštvrťáky se vzorem švestek. Říkalo se jim “Pan kalhoty” a kdyby uměly mluvit, nikdy by nezavřely pusu. Tyhle kalhoty byly na ostrově již 13 let a účastnily nejpozoruhodnějších pozorovatelských výprav po Americe, jako třeba za lejskem nádherným do hustého křoví, vylezly na vrcholky hor za orly mořskými nebo se plížily štěrkovou pláží za hrdličkou východní. Komito sice nepil, ale to neomezovalo jeho divokou představivost ohledně toho, co všechno tyhle kalhoty asi mohly zažít.
Hodně příběhů se doneslo až ke Komitovi. Během jedné noci až časného rána, kdy se na Attu zbláznilo počasí, se 75 nejserióznějších pozorovatelů spolu mačkalo v budově pobřežní stráže, která byla prolezlá krysami a měla děravou střechu. Jedním z příběhů take bylo, že se tu jeden šílený vydavatel z New Jersey snažil přes vysílačku japonsky mluvit s námořníky někde v Berlingově moři. I v těch nejhorších časech Komito obvykle našel způsob, jak lidi pobavit.
Někdo vystrčil hlavu ze dveří, aby podal ostatním další zprácu o počasí. Déšť stále hustě padal, ale změnil se směr větru. Nyní foukal ze západu přímo z Asie. To navnadilo pozorovatele ještě víc.
Dalších 10 dní bylo těch nejlepších na hon na ptáky zaznamenaný v severoamerické historii. Tahle obří bouře doslova vysála celé skupiny sibiřských druhů a rozházela je po ostrově Attu. Během jednoho úžasného dne Miller viděl 14 druhů, které byly tak vzácné, že se neuváděly ani v příručce Rogera Toryho Petersna. Mnoho pozorovatelů bylo ochotných letět napříč kontinentem, aby viděli jednu vzácnost, která se sem omylem dostala. A tady jich ted byly doslova tucty. Vodouš bahenní, eurasijský druh vyskytující se na sladkovodních mokřadech, byl obvykle zastišen v Severní Americe přibližně jednou za dva tři roky a Miller jich viděl 212 během jednoho dne. Z oblohy doslova pršely rarity.
Tyhle druhy měly ale velmi vysokou cenu – 16 mil jízdy na kole a 10 mil pěšky ve sněhu, blátě, špíně a větru o rychlosti 40 uzlů. Millera zadek už ne jenom bolel, měl průjem a krvácel. Kromě toho se mu zablokovala záda a Miller byl k smrti z toho vyděšený. Za druhé ale v této tundře – hlavně když Carol byla v jeho blízkosti, byl ještě více nezvózní, proto ho žaludek bolel víc a Imodium jedl jako bombónky. Doufal, že už nic podobného do konce dne nezažije. Potřeboval pauzu. Udělal chybu, že si koupil pláštěnku střední velikosti. Nemohl ani pořádně zvednout ruce. Nejprve zmoknul a potom onemocněl. Jako by tohle všechno nestačilo, měl postel v té nejhlučnější místnosti na celé základně. Všichni tu vychrápali celou operu – ( jeho vlastní chrápání bylo tak hlasité, že mu vysloužilo přezdívku “motorovka”) – nyní se ale jeho chrápání změnilo na kašel a kýchání. Miller se ale stále odmítal vzdát. Kvůli nemoci se někdy budil až v 7,30 hod I když obvykle vstával o šesté ráno. Ale tenhle výlet byla životní příležitost a on chtěl vytřískat maximum z každé minuty.
Co se týče bakterií, Komito byla tak paranoidní, že si umyl ruce kdykoliv, i když se třeba jen dotknul kliky na dveřích. Některé večery to znamenalo i 8 cest do koupelny. Neměl chuť nést následky. Tato místnost se stávala totiž obrovskou petriho miskou. Komito byl ale vůči nemoci odolný jako skála. Dokonce i jeho záda přestaly bolet.
V určitém bodě, když viděl, jak se Miller a ostatní ženou až do úplného vyčerpání, osvojil si jinou pozorovatelskou techniku. Komito si troufl jít tak daleko jen pro pár nových rarit. To znamenalo, že se dostane na významnou lokalitu, jako je např. Smew Pond – Jezero potápek, v době když ho bolely záda poslouchal pravidelné zprávy, které se vysílaly každou půl hodinu a čekal, jestli někdo uvidí pro něj vhodného ptáka – kdyby někdo zahlásil drozda plavého na Vražedném vrcholu, Komito půjde a dostane ho. Toto byl dost vyčerpávající způsob. Ale na druhou stranu šetřil energii, zatím co ostatní se honili sem a tam tundrou za novými objevy.
Komito tuto věc nazýval strategií. Ostatní to ale odpískali jako radiopozorování. Nesnášeli to. Cítili se jako honáci na lovu se šlechtou. Oni našli ptáky – Komito zklidil úspěch. Zatím co jeho lincoln zvaný Chaluha byl bezpečně doma v garáži, Komito věren jménu chaluha se choval stejně dravě na Attu a sbíral jeden úspěch za druhým. Seznam mu utěšeně rostl.
Zatím co si léčil svoje nemocná záda v teple základny, narazil na jiné pozorovatele. Jeden z nich Macklin Smith, básník a profesor středověké angličtiny na universitě v Michiganu, který dokázal psát a číst jazykem Beowulfa a Chaucera. Smith byl jediná osoba, která údajně nahlásila větší životní seznam než Komito. Komito ale věřil tomu, že profesorův seznam byl bohatou směsí vybásněných druhů. Obecně se vědělo, že Smith měl štěstí na objevování rarit, které viděl však jen on. Objevil jsem asijského jeřába v Nebrasce a jespáčka ploskozobýho na Attu atd. atd ... Mluvil asi o tuctu ptáků, o kterých Komito tušil, že jsou jenom vybásněné. Smith doufal, že se Komito za jeho seznam zaručí. Smith založil svoje pozorování na to, že jeho druhy byly stejné s Komitovými, ale sem tam měl o vzácný druh napsaný víc, aby byl před Komitem. Když chcete vědět, Komito prostě žárlil, říkal Smith. Ale podobně jako před pár lety v Texasu, Komito tohle odmítal a zachoval si klid Eskymáka. Ledový klid. Díky své schopnosti vařit se Smith účastnil výprav na Attu o 6 let dříve než Komito. (Smith zameškal jen jeden jediný rok 1987, protože se ženil.) Smith byl velmi vzdělaný profesor, Komito měl vzdělání jen z ulice. Učení moc nedal, ale se svojí snahou se vyšplhal z chudoby až k bohatství a vytvořil jeden z největších byznysů na severovýchodě. Nikdo moudrý by se nikdy nepostavil mezi tyhle dva.
Tento rok plicní virus zasáhnul Smitha dost tvrdě. To znamenalo, že strávil hodně času zahrabaný v posteli na základně. Smith ležel vedle Komita. Jeho kašel byl tak strašný a hlasitý, že Komito ho nedokázal ignorovat ani se šputy v uších.
Když přišlo hlášení o jespáku velkém na Alexai Point, Komito věděl, že bez ohledu na to, jak nemocný Smith je, půjde tam a vydrží námahu, jen aby měl nový druh. Tento hnědý asijský druh bahňáka byl vzácný podobně jako tyran středoamerický, druh viděný pouze jednou v době migrace. Komito samozřejmě na to místo výskutu vzácného jespáka vyrazil taky. 12 mil jeli na kole nebo pěšky přes rybníky, kolem vodopádů a tundrou a byli úplně promočení tak, že z nich doslova stříkala voda, když svou vahou zmáčkli podrážku boty. Smith ztratil všechnu barvu a vypadlo to, že je na konci sil, ale kdykoliv Komito postupoval vpřed, tak doufal, že Smith to konečně vzdá. Ale zanedlouho opět uslyšel ten nepříjemný kašel znovu a znovu. Byl až nechutný. Byl to ten nejpomalejší lov od té doby, co kapitán Hook honil krokodýla, který sežral hodiny.
O 2,5 hodiny utrpení později Komito konečně dorazil na Alexai Point. Smith se ztratil, ale jespák velký byl pohodlně usazený na vzdálené pláži. Řada dalekohledů a tři tucty pozorovatelů, všichni čekali, aby pozorování mohlo začít. Komito čekal, až na něj přijde řada u dalekohledu, když to zase uslyšel. Kašel – kašel! Smith se objevil asi 200 stop za ním. Už snad ani neměl sílu k překonání posledních 200stop.
Komito využil svou příležitost se kouknout – Miller stál v řadě před ním – a potom odešel zpět za Smithem. Je to skvělá vzácnost, Mackline, řekl mu Komito, vážně by jsi ho měl vidět seber se. Smith byl strašně unavený a vyčerpaný. Komito chtěl, aby dal oko k objektivu, prostě mu nestačilo, že byli v blízkosti. Když si ho bude chtít dát Smith na seznam, musí ho vidět.
Smith konečně sebral všechnu sílu, aby překonal posledních 200 stop k dalekohledu. Komito uviděl svou nemesis. Koukni se na toho ptáka. Nyní byl konečně spokojený. Jak se Smith dostane zpět na základnu – jeho problém.
Teď tady byli jiní ptáci na pozorování. Komita obzvlášť zaujalo hlášení o bekasině sibiřské na pláži v Pratincole. Tento druh byl velmi známý tím, že se těžko identifikuje, ale tohoto nahlásil James Huntington, pošťák z Iowy, který byl jedinečný I mezi špičkovými pozorovateli. A to hned ze tří důvodů: měl vybraný způsob mluvy, byl pokorný a opatrný se svými hlášeními. Strávil tolik času sledováním choulostivě složitých pozorování ptáků, které nebylo lehké poznat, že se jeho jmého stalo součastí pozorovatelkého slovníku. “Huntingtonův pohled” bylo to, když někdo koukal na ptáka ještě dlouho potom, co všichni odešli. Bylo to i to, co se někteří lidé snažili dělat, když stáli u dalekohledu na začátku řady.
Protože Huntington byl jedním z mála pozorovatelů, který překonával sám sebe a svůj vlastní seznam, Komito během těch let nedokázal odolat a párkrát si do něho rejpnul. Během jednoho z prvních výletů na Attu Huntington běžel k vzácnému druhu tak blízko a tak rychle, že ho vyplašil. Komito vzpomínku na tuhle chybu zachoval v přezdívce Flush Gordon. (Vyplašený Gordon). Během dalšího roku na Attu bylo počasí až podezřele výborné a Huntington se spálil. Spálil se tak moc, že si celou tvář musel pokrýt krémem se zinkem, aby se ochránil. Tentokrát ho Komito nazval Casperem, po přátelském duchovi z pohádky.
Komito zaostřil svůj Huntingtonův pohled před Huntingtonův dalekohled, ale nebyl si jistý, zda dokáže správně identifikovat tu tenkou hranici mezi bekasinou sibiřskou a její sestřenicí z Asie bekasinou lesní. Pro Komita byly rozdíly mezi nimi celkem jasné a myslel si, že v této poloze to zvládne. Myslel si, že křídla bekasiny sibiřské by měly přesahovat její ocas. Huntington se ale víc zaměřil na záda a korunku. Tohle bylo pozorování na nejvyšší úrovni. Byl to ekvivalent toho, jako když na první pokus musíte napsat článek do New York Times. Nikdo nikdy neviděl oba tyto druhy v Severní Americe. I na jejich kontimentu, kde byly tyto druhy běžnější, pozorovatelé měli problém rozpoznat jeden od druhého. Většina světa by se jenom koukla do dalekohledu a jediné, co by uviděla, by byl hned hnědý pták s hnědým zobákem nebo dlouhým zobákem v močále. Barvy totiž splývaly. Huntington zůstal přesvědčený, že je to bekasina lesní a Komito zůstal přesvědčený, že neví. Celou cestu na základnu diskutovali o tom, který z nich má pravdu, na základně se pokusily druh porovnat s asijskou pozorovatelskou příručkou, ale ta neposkytla dost důkazů na to, aby mohla změnit názor některého z nich. Těsně potom přišly ale zprávy, které se nedaly zpochybnit. Některý z lovců ptáka zastřelil a proto přišli k závěru, že to definitivně byla bekasina sibiřská. Komito byl sice spokojený, že se mu ho podařilo identifikovat, ale identita lovce zůstala neznámá. Miller to sice nerad přiznával, ale pro něho už byl čas z ostrova Attu odjet. Chybělo mu slunce, chybělo mu soukromí a chyběl mu záchod uvnitř domu. Chtěl nějaké čerstvé jídlo (poslední tyčinku Snickers si dal někdy v září 1994, zvykl si jí ohřívat k snídani). Chtěl strávit nějaký čas s Carol doma na trávníku (pracovala jako zahradnice v okolí Bostonu). Chtěl také zavolat otci. Jeho otec mu chyběl asi nejvíc. Tohle byla nejdelší doba, jakou kdy strávil na Big Year bez toho, aby zavolal domů. V této době už všichni tvrdili, že tento výlet na Attu je výletem století. On získal 43 druhů do životního seznamu a 54 nových na jeho Big Year seznam, který teď obsahoval 555 druhů. Viděl Komita zblízka a rozhodl se, že držitel Big Year možná nebude až tak neporazitelný. Millerův otec si o tom jistě myslel svoje. Miller už nikdy v životě nechtěl vidět sedadlo od kola. 24. května zmuchlal svoje mokré oblečení do kufru a šel s Carol 1,5 míli na runway. Millerův čas na Attu byl u konce. Komito zůstával ještě další dva týdny s novou skupinou, která měla přiletět. Jen, ať si to tu všechno nechá.
Čekali další hodinu na to, až pro ně přijede auto pobřežní stráže s nepříjemnou novinkou. Mlha byla příliž hustá na přistání a tak se letadlo muselo otočit. Možná zítra. Miller pochodoval zpět na základnu a našel dva další životní druhy, ale klidně by je vyměnil za lepší počasí.
Druhý den se dočkal.
Miller a dalších 60 unavených pozorovatelů se dostalo z ostrova. All Levantin a 60 odpočatých pozorovatelů se dostalo na ostrov.
Jediná věc, která byla být pro Levantina horší než to, že mohl propásnout nějaký dobrý den na tomto výletě bylo vědomí, že Sandy Komito je už dávno před ním na ostrově.
Když Al Levantin konečně dorazil a vystoupil z letadla, které pravděpodobně podléhalo místním aerolinkám tak zjistil, že ztratil hodně času a aby ho dohnal, běžel jako o závod. Překonal 20 mil na pobřeží pěšky nebo na kole a získal 4 životní druhy a 16 nových na jeho Big Year seznam. Na základnu se vrátil úplně vyčerpaný ale veselý. To bylo ono. Měl sice zlý start, ale odstartoval jako raketa. Ještě před tím, než se vůbec dostal na Aljašku, vytěžil maximum a teď mu ostrov Attu servíroval jednu senzační raritu za drunou.
Potom si všimnul uvnitř základny něčeho zvláštního. Přímo u kamen: Sandy Komito. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year museli být rychlí a vytrvalí. Levantin do toho dával všechno. Tak proč je Sandy Komito zpět na základně? Levantin se podíval na seznam ptáků, které se podařilo vidět tuhle sezónu a potom si to uvědomil: Komito nepospíchal, protože to všechno už viděl během prvních dvou týdnů na Attu. Nyní byl na Levantinovi tlak, aby ho dohnal.
Jeden druh, který dokázal Komita rozhýbat byl strnad žlutohrdlý. Bylo to první pozorování tohoto druhu vůbec v Severní Americe. Všichni pozorovatelé odhodili všechno, co právě drželi jen proto, aby ho mohli vidět (dokonce i Even Macklin Smith se vyhrabal z postele aby ho mohl vidět a kvůli tomu musel být evakuovaný do nemocnice pobřežní stráže v Anchorage, kde strávil 4 dny se životem ohrožujícím zápalem plic). Levantin byl nadšený ale nejdivnější bylo to, jaký způsobem ho viděl Komito.
Podle protokolu hned jak byla nahlášená rarita, všichni se zorganizovali vysílačkami do skupiny o 60 lidech. Protože strnad byl na vrcholu kaňonu, Komito nařídil čzyřem pozorovatelům, aby vyšplhali na útes po dvou z každé strany. V případě, že by se pták snažil uletět před skupinkou, Komito nebyl jedním ze čtyř lezců ale vybral si, že bude jedním ze skupiny dozírající na útes. Komito se ukryl v prachu a nechal “ své ovečky”, aby všechnu práci odvedli za něj. Alfa vlk si to namířil přímo na nejlepší pozorovatelskou pozici.
Komito zůstal na vrcholu, aby mohl co nejlépe pozorovat tohoto ptáka. Levantin byl níže, ale zvládl to taky. Naučil se důležitou lekci: když byl někde vzácný druh, který se dal pozorovat, Komito nebyl z těch, kteří se pokusili ho vidět, Komito ho prostě viděl.
Šestý den druhého výletu na Attu Levantin věděl, že má problém. Vítr uhodil na základnu a změnil směr na jih. To znamenalo, že na ostrov uhodil nový přívalový vítr, ale nepřinesl žádné asijské druhy. Každý další druh byl boj. Strávil dny v dešti na Vražedném vrcholu, rozlížel se všude okolo, ale viděl jen staré druhy. Potřeboval nějaké nové ptáky ze Sibiře a ne z Beringova moře. Právě ve chvíli, kdy si myslel, že už pozorování nemůže být horší, vítr se otočil na západ. To znamenalo, že odfoukl všechno vzácné zpět do Asie. Komito zatím zůstal hezky uvnitř v teple. Mezi tím Levantin ustál vítr a prodíral se houštím.
Měl štěstí a našel kulíka menšího na Jižní pláži (na téhle nebyly žádné noční kluby). S výrazným hrudníkem a černým proužkem kolem očí, tohle byl jeden z asijských druhů, který se výrazně lišil od těch severoamerických. Nahlásil ho a počkal, až dorazí ostatní pozorovatelé.
První jeho společník na pláži byl ale někdo úplně jiný a měl čtyři nohy. Na pláži se objevila modrá liška. Tento druh predátora sem vůbec nepatřil. Před stovkami let ho na ostrov přivezli ruští obchodníci s kožešinou. Levantin zorganizoval řetěz, aby zahnal lišku od ptáčka. Ženy vytřídal s urostlými muži a ty prostřídal s těmi s hrubým hlasem. Všichni se zahákli rukama a křičeli “ Jdi pryč liško, vypadni odsud!” – ale divoké zvíře se lidí vůbec nebálo. Liška prošla okolo nich úplně bez povšimnutí a ptáček uletěl. Levantin se vrátil zpět na základnu, kde Komito, který tento druh viděl během prvních dvou týdnů, držel hlídku u teplých kamen. Levantin byl unavený, mokrý, špinavý a lezlo na něho něco hnusného, ale i tak šel ven, aby mohl vidět tento vzácný druh. Komito už zase tahal pro své publikum nějaký ten příběh o lovu na ptáky, který se stal před dávnými časy. Levantin se podíval na tabuli a uvědomil si, že mu stále chybí pět asijských druhů.
Když někdo vysílačkou nahlásil vodouše malého na Alexai Point, oba muži vyrazli ven, aby ujeli 12 mil na kole nebo je ušli pěšky v silném větru a chladu. Spolu s půl tuctem dalších prohledávali okolí a kontrolovali radia, když se najednou ozvalo hlášení o dalším druhu, bekasina sibiřská byla zpět v Zmasakrovaném údolí. Komito vycítil problem. Celé pozorování na Attu bylo o komunitě – čím víc očí hledá vzácný druh, tím větší je pravděpodobnost jeho nalezení a komunita se ho chystala opustit, aby šla za dalším druhem. Komito, který už ale bekasinu sibiřskou viděl s Jamesem Huntingtonem, měl nyní problém, když se zbytek skupiny rozhodl odejít. Vodouš malý by byl nový druh na seznamu ostrova stejně jako na Komitově. Ostrov ten druh potřeboval a Komito také. Prosil Levantina a ostatních, aby zůstali. Oni se na něho ale vykašlali. Komito nikdy neviděl vodouše malého, ale Levantin dostal svého bahňáka a k tomu se naučil důležitou lekci o společném pozorování.
I teď byl vodouš považovaný za vzácného ptáka, ale Komito si ho nechal ujít. Komito měl dobrý důvod proto, jakým způsobem pozoroval. Fungovalo to. Na konci výletu, když byl ostrov Attu zalíván přívalovými dešti – ale žádnými novými druhy – Komito cítil menší nutkání vycházet ven do hnusného počasí. Tvrdě pozoroval celé týdny. Ostatní pozorovatelé nadávali na chlapa, který zaplatí tolik peněz a přitom stráví tolik času uvnitř. Oni byli mokří a vyčerpaní. On měl všechny druhy co oni, ale jen se zlomkem úsilí. Byla to pozorovatelská verze sociálního darwinismu v praxi.
Komito trávil víc času na základně vyprávením spousty příběhů. Levantin začal poslouchat. Lesňáček rezavohlavý v Texasu, pěvuška horská v Anchorage, drozd bahamský ve Florida Everglades – Komito letos viděl ptáky, o kterých Levantin ani netušil, že jsou v Severní Americe. Z některými se Komito vytahoval, ale nebylo to chvástání, když to mohl dokázat. A to Komito mohl. Vyprávěl tak poutavě a obsáhle a Levantin začínal být tímto vyprávěním uchvácený.
Sandy Komito to konečně přiznal: pokoušel se o nový Big Year. Utrácel cca 8-12 tisíc dolarů měsíčně, ale na druhou stranu z osrova Attu odcházel s počtem 645 druhů. Levantin byl na 619 a utrácel zhruba polovinu toho, co Komito. Levantin měl štěstí a hodně ptáků se mu podařilo vidět na pevnině bez větších problémů, ale nemůže už pozorovat ty samé rarity, které Komito viděl během prvních dvou týdnů na Attu. Bylo to celkem 5 hodně vzácných druhů.
Na začátku roku si Levantin myslel, že soupeří s Komitovým rekordem z roku 1987. Nyní ale pochopil, že soupeří s mistrem osobně.
Během posledního dne na Attu se Komito odvážil ven. Sice tam nebyly žádné vzácné druhy, ale vítr se uklidnil a hory se rozzářily. Komito se obával, že tohle oteplení přinese mlhu, která zruší jeho zítřejší let. Už 5 dní byl na ostrově bez toho, aby získal nový druh. Byl připravený odcestovat.
Na jeho cestě zpět na základnu si uvědomil, že se něco změnilo. Kouknul se, aby si zkontroloval směr větru. Větrný rukáv byl pryč. Na jeho místě byly jeho kalhoty, kterým říkal Pan kalhoty.
Když přiletělo letadlo, aby ukončilo pozorovatelský výlet století, Pan kalhoty vlál ve větru fialově a hrdě. Někdy prudce, někdy klidně ale vždy plný větru.