Moudrá sova
Otázka byla jednoduchá. Kde je nejlepší místo na pozorování kalouse ušatého? Ale odpověď byla pro Grega Millera komplikovaná. Tento druh sov byl přelétavý. Jeden den mohla být na dubu, který stál na parkovišti, druhý den mohla být úplně jinde. Jak to vypadalo, kalousové ušatí se nejradši ukazovali v Nové Anglii na západě Skaliských hor. Miller ale věděl, kde mají svou skrýš a že doma jsou v Ohio. Při svých výletech do Arizony Miller skoro každý večer volal svému otci. Občas proto, aby si porovnali svoje poznámky o ptácích a občas proto, aby zahnal samotu. Naštěstí nikdy nepřišla řeč na rozvod. Miller byl za to vděčný. Jeho otec trpěl srdeční poruchou městnání srdce a jeho srdce fungovalo jen na 15 %. Po operaci srdce mu doktoři odhadovali 6 měsíců života. Ale nyní, v roce 1996 to už byly dva roky a jeho otec si vychutnával každý den svého života. Miller si tu otázku pokládal stále znova a znova. Pomohla by nebo naopak uškodila pořádná výprava za ptáky s jeho synem křehkému srdci jeho otce? Když se Miller konečně dostal k této otázce, jeho otec to rychle utnul hned na počátku. Samozřejmě, že chtěl jít na výpravu se svým synem, měl 68 let a už věděl, na co by mohl umřít. Ale Miller veděl, že tato cesta by mu mohla dát něco, aby dostal chuť do života. Vyrazili spolu za kalousem ušatým. Jeho otec byl hodně zesláblý. Miller to mohl vidět na jeho tváři a slyšet v jeho hlase. Každý krok byl pro něho více než namahavý, ale on přesto kráčel jeden krok za druhým, sněhem i větrem. Tady na pláních, kde se běžně lovili jeleni, prozkoumali jeden strom za druhým. Poslední hodinu hledali intenzivně kalouse ušatého, ale jediné, co zjistili, že jim utekl čas. Sluneční světlo zmizelo tak rychle jako energie Millerova otce. Možná opravdu neměl tolik sil a energie, jak si nejdříve mysleli. Za zatáčkou se před nimi objevila další postava, která zjevně pozorovala a hledala ptáky. Teenagerka s dalekohledem a Millerův otec hned pochopil, že další pár očí by pomohla být velká pomoc. Vy dva jděte napřed – řekl synovi a já se podívám tady vzadu, uvidíme, co kdo najde. Miller se snažil protestovat, ale jeho otec to nebral na zřetel. Pozorovatelka po Millerovém boku spolu s ním zmizela ve vzdáleném lese. To děvče mělo dost dobrý zrak, sluch i identifikační schonosti na to, aby tucet místních druhů ptactva pojmenovala bez jakékoliv příručky. Byla dost nadšená na to, aby vždy věřila, že kalous ušatý bude na dalším stromě. Ale byla dost opatrná na to, aby nevyplašila ptáky okolo. Připomínala mu jeho samého, když byl o 25 let mladší. Ale její optimismus nestačil na to, aby přilákal kalouse. Po další půl hodině se Miller začal znovu obávat o svého otce. Opět se zvedl vítr a Miller s děvčetem se vrátili po vlastních stopách. Miller začal mít divný svíravý pocit okolo žaludku. Proč jsem ho nechal vzadu, jestli se mu něco stalo – pospíchal k místu, kde se oba rozdělili, běžel a tekl z něho pot. Rozhléhl se dalekohledem a naštěstí uviděl svého otce v nedalekém lesíku. Stál pod stromem a vypadal v pořádku. Díky bohu! Ale nehýbal se. Miller zvednul svůj dalekohled a kouknu se do koruny javoru, pod kterým jeho otec stál. Kalous ušatý, který tam seděl, si všiml obou pozorovatelů a přeskakoval zmateným pohledem z otce na syna, ze syna na otce a zase zpět. I když byl zrak tohoto druhu vynikající, nedokázal rozpoznat rozdíl mezi těmito dvounohými kreaturami. Zmatený výraz vykouzlil úsměv nejen otci a synovi ale i samotné sově.