El NiÖo
Byl to klasický, obyčejný natahovací budík, který stál $4.95 a byl zlatočerný a v noci svítil. Miller si v nabídce Wall-martu vybral právě tento budík. Když se rozvonil, zněl jako alarm na požární stanici a on potřeboval něco, co ho s jistotou v noci probere. On totiž v noci nespal, on hybernoval...
PO dalším 50ti hodinovém pracovním týdnu se Miller zhroutil do postele a nastavil svůj spolehlivý budík na 3 hodiny ráno. Čekal ho ranní let do Arizony. Spal a snil o soutěži Big Year, snil o ptácích. Byl první týden roku 1998 a soutěž Big Year mohla konečně naplno vypuknout.
Vzbudil se v úplné tmě pokoje, ale něco nebylo v pořádku. Budík nezvonil. Převalil s e na bok a dvakrát zkontroloval čas na hodinkách. Bylo 4:30. Nechápal, jak mohl zaspat dvě minuty silného a otravného zvonění. Millerovi nastal velký problém. Bydlel 80 mil od letiště a let startoval za dvě hodiny. Zpanikařil tak, že zapomenul i na snídani. Svištěl 80 mil za hodinu na silnicích, kde byla povolená rychlost na 55 mil za hodinu. Jel z Baltimoru na Washington International Airport. Neměl čas hledat ekonomické parkování s taxou $5 na den a tak zaplatil klasické parkovné ve výši $12 a rychle se přesunul na letiště.
Několik let před tím, něž O.J. Simsona odsoudili za úkladnou vraždu, byl ukazován jako klasický příklad uspěchaného cestovatele. Ve společnosti Hertz Commercials byl běžně ukazován, jak přeskakuje kufry, jen aby se včas dostal k terminálu. Byl tak známý, že i starší dámy na letišti na něj pokřikovaly běž, O.J. běž!! Na tomto letišti ovšem nikdo Millerův zběsilý běh nepodporoval. Měl šest minut, aby stihl letadlo. Valil se rychlostí tanku, ale pomalu mu docházel dech. Proběhl okolo turniketu, štípnul si lístek, proletěl okolo ostrahy a sprintoval dolů k odbavení. Když se jeho kufr objevil na dopravníku, měla ostraha pouhé dvě minuty, aby kufr zkontrolovala. K letadlu dorazil na poslední chvíli a za ním se zavřely dvěře. Ještě v průchodu si uvědomil, že na tenhle let nejsou automaticky rezervovány sedadla. Byl zpocený a udýchaný, nemohl popadnout dech, musel si sundat bundu, aby se mohl vůbec nadechnout. Když popadl dech uviděl, že všechna lepší místa už jsou obsazena a ta, která ještě byla volná, byla vedle obsazena divnými lidmi. Nikdo nechtěl sedět vedle chlapa, který se roztahoval přes všechny sedačky okolo a ještě k tomu měl ohromný batoh páchnoucího jídla. Naštěstí našel úplně vzadu samostatné volné sedadlo. Bylo až na zádi letadla, že se žádnému z cestujících tam nechtělo jít. Aspoň to bylo sedadlo vedle okénka. Vedle něho seděl chlapík, který s nedůvěrou sledoval jeho zpocený svetr. Miller se chtěl omluvit za zápach, ale pak si řekl, že mlčeti zlato. Otevřel větrání a nacpal se do úzkého prostoru. Opěrky sedadel už byly obsazené lidmi, kteří přišli před ním a tak se položil do sedadla a doufal, že letadlo co nejřívé zvlétne. V břiše mu začalo hlasitě kručet, nestihl se nasnídat. V letadle se nabízely pouze sladkosti a oříšky. No co se dá dělat? Od stewarda dostal nechutně vyhlížející oříšky, snědl co mohl a pokusil se usnout. Byl tak vyčerpán ranní námahou, že se mu to za pár minut povedlo.
Vzbudil se, když letadlo přistávalo. Byl odpočatý, ale trochu mimo. Nedokázal spát bez chrápání a bylo to tak hrozné, že ho žena nutila spát na gauči. Miller přemýšlel, jaké zvuky asi vyluzoval při spaní v letadle. Chlap, co vedle něj seděl, byl buď tak zdvořilý nebo vyděšený, že mu nic neřekl.
Vystoupil z letadla. Po dlouhé, studené a mokré zimě doma v Chesapeake v jižní Marylandě Miller dostal facku horkým arizonským vzduchem, zatím co déšť zaléval Tucson. Půjčil si auto a jel až do Sonoita. Během 70 mil dlouhé cesty se déšť pomalu měnil v padající břečku. O půl hodiny později v Sierra Vista se z brečky stal sníh a hory Huachuca Mountains se pokryly sněhovou pokrývkou.
Miller musel vystoupit z auta a postříkat přední sklo rozmrazovačem. Začal se třást zimou, protože na sobě měl obečení do pouště. Mumlal si pod vousy: Společnost mi mají dělat kaktusy, ne sněhuláci. Plánoval, že uvidí některé pouštní druhy, ale zatím stále nic. Tady, 20 mil od mexické hranice se zatím potkal jen se zasněženými stromy. To nebylo normální, něco bylo v nepořádku. Doufal, že tu úspěšně odstartuje svůj Big Year, tak co se tady děje?
V tropickém Pacifiku, několik stovek mil od pobřeží Nové Quineye meteorologická bóje klesla o několik metrů a ponořila se o pár centimetrů hlouběji. Vládní satelit zaznamenal neobvyklá data, která odeslal systém na Wallops Island ve Virginii a odeslal je do počítačů ve městech Largo, Maryland, Seatle a Washingtonu. To rozpoutalo mezinárodní rozruch mezi vědeckou komunitou.
El NiÖo – postrach počasí – je zpět!
V Tichém oceánu v okolí Ekvádoru proudily silné západní větry a slunce svítilo tak silně, že zahřálo vodu v okolí Indonesie o 17 stupňů nad normal a vlny se zdvihaly 70 cm nad průměr. Tohle se dělo zhruba každých 7 let. Bez proudů, které by hladinu držely pod kontrolou, se teplé vody vylily na jižní pobřeží Ameriky. A tak se studená voda střetla s teplou a vznikl tak fenomém, který místní rybáři nazývali El NiÖo – znamená to Jezulátko. Protože se vždy objevoval okolo Vánoc. Bez ohledu na to, že byly svátky, výsledek byl vždy stejný. Počasí zpustošilo okolí a bouřky, které by za normálních okolností byly někde nad východním Tichým oceáem, zasáhly Ameriku. Dešťové pralesy vyschly a africké pouště se zaplavily.
V roce 1982 vědci rozmístili 16 bójí, aby mohli předvídat počasí spojené z El NiÖo. Nakonec se jejich počet zvednul na 70 a některé byly umístěné na dno oceánů kvůli ochraně vysílačů. Každá ze spuštěných bójí měřila rychlost větru, teplotu vody, intenzitu slunečního záření a změny povrchu mořského dna. Všechny informace poté se posílaly do satelitů ve snaze předpovídat El NiÖo. Dost brzy na to, aby mohly varovat lidi před hrozícím nebezpečím.
Na podzim 1997 bóje z Nové Quinei a Galapág zaznamenaly nový El NiÖo a vědci rychle spustili poplach. To bylo dobře. Začátkem roku 1998, když napadl sníh a Greg Miller byl v jižní Arizoně, byl nový El NiÖo do té doby nejsilnější bouřkou všech dob. Měl sílu, která se rovnala síle milionu atomových bomb hozených na Hirošimu.
Mimořádně teplé vody vytvořily vítr o rychlosti 236 mil/hod nad Quamom. Byl to nejrychlejší nápor monzunů za posledních 100 let. Spadly srážky 1200mm nad normal a zasáhly i Keňu. Oproti tomu sucha v Indonezii způsobila nárůst oxidu uhličitého, který během 4 měsíců překonal hladinu, kterou Evropa vyprodukovala za celý rok. Rekordně vysoké teploty byly naměřeny i ve Washingtonu, Mongolsku ve městě Ho Chi Minh. Rekordní záplavy zdevastovaly střed Evropy, hlavně Polsko a Českou republiku. Vylilo se tolik deště do oceánu a přímořských oblastí, že Jižní Amerika a Peru zažily nejhorší epidemii malárie za poslední desetiletí.
Všichni mluvili o tom, že El NiÖo z roku 1997 zabil minimálně 2000 lidí a způsobil škody zhruba za 36 miliard dolarů. Pozorovatelům ptactva ale prospěl. Kolibřík pruholící je sibiřský druh ptáků žijících ve Vancouveru, který je zároveň předkem texaského druhu iranie bělohrdlé – v důsledku El NiÖo byly oba tyto druhy daleko od domova. Ta samá spoušť, která se dotkla mnoha lidí, zahnala spousty ptáků na pobřeží Severní Ameriky.
V roce 1998 El NiÖo vyvolal desítky klimatických rekordů a byl velkou příležitostí pro pozorovatele, kteří se nebáli sněhových bouřek v jižní Arizoně, aby take vytvořili pár rekordů.
Původně to měl být běžný výlet, ale nakonec Miller v tom skončil až po uši. Zkontroloval 250 000 řádků softwarových kódů, a procestoval 2500 mil. Byl totálně vyčerpaný. A po bouři z předešlého dne byly cesty v Arizoně zledovatělé a mokré. Strašně to klouzalo, ale on se i přes to musel setkat s vyjímečným člověkem.
Miller doufal v to, že si splní svůj sen jako Stuart Healy. Ten 15 let byl Britem žijícím v cizině a podobně jako Miller byl softwarovým odborníkem. Ale po náročné práci v Silicon Valley a potom v ústředí Microsoftu v severním Seattle se rozhodl, že s tím sekne a přestěhoval se do Sierra Vista v Arizoně, kde se z něho stal jeden z předních státních odborníků na ptáky.
Tohle Millera rozčilovalo a na Stuarta žárlil. Zatím co on tvrdnul 14 hodin denně u počítače v elektrárně, Stuart Healy je profesionální birder. Přemýšlel, jaké by to bylo žít jeho život. Stuart Healy vypadal, že ví všechno o ptácích jižní Arizony. Kde žili, kam migrovali, jak zněli. Miller si nejdříve myslel, že neexistuje nic lepšího, než se živit tím, co milujete. Jako profesionální birdwatcher bral Stuart 10 dolarů na hodinu. Věděl že něktěří pozorovatelé si průvodce zaplatí, něktěří ale chtěli ptáky najít sami, někteří na něj prostě neměli. Uznal ale, že ta cena je lákavá. Má zpoždění 6 týdnů a měl málo druhů a to ještě jen ty, které byly běžné okolo elektrárny. Musí ztrátu dohnat. I kdyby dostal jen pár druhů, které by tu sám těžko hledal díky průvodci, bude to stát za to. Když spolu šplhali na kopec a nemusel to být právě Mount Everest citil se jako dobrodruh. Cesta byla v tomto počasí víc než náročná. Nikdo nikdy ničeho nedocílil fňukáním, proto držel Miller jazyk za zuby, když ho Healy vytáhnul z teplého auta do sněhové bouřky. Slunce bylo sotva nad obzorem, zem byla zmrzlá a Millerovi vycházela pára od úst. Každým krokem byli hlouběji a hlouběji v lese. Healy se pohyboval zkušeně a vypadal jako voják na nebezpečné misi. Miller jen težko s ním udržoval krok. Namířili dalekohledy do stínů stromů a hledali. Když sluníčko aspoň trochu vylezlo, Miller se zaradoval. Konečně aspoň trochu tepla. Za krátkou chvilku se oteplilo a sníh a led se začal rozpouštět. Několik kapek mu spadlo na tvář a on nepotřeboval budíček. Dnes se probral rychle. Někde z houští na něj zavolal Healy. Miller běžel ještě rychleji, než když pospíchal na letiště. Jak běžel, nevšiml si větve a ta ho šlehla do tváře. I když měl aspoň 100 kg, v tu chvíli se téměř zastavil na místě. Přesně tam, kde mu Healy ukázal.
Pták, kterému se říkalo “Wheek.“ seděl přímo v křoví Patagonia Lake State Park. Správně se však jmenoval tyran středoamerický. Byl to ten samý druh, kterého Sandy Komito viděl 1.1. a Al Levantin o šest dní později. Pro Grega Millera byl číslo 160. V průběhu noci v hotelu by se měl Miller radovat. Během 5 dnů se mu podařilo ukořistit 125 druhů v Arizoně a viděl 1200 mil překrásné přírody, které stály za každý dolar, který zaplatil Stuartovi Healymu. Nebyl ale tak úplně spokojený a říkal si – k čemu je mi takový úspěch, když ho nesdílím s přáteli. Bylo to jen odškrtávání bez trochy snahy a z každé výpravy jen návrat do motelu. Den co den to samé. Společnost mu dělala pouze televize – začal si připadat osamělý jako o Silvestra. Vypnul televizi, vzal si mobil a zavolal tátovi.
“ Tati, nebudeš věřit, jací jsou tu ptáci. Jsem totiž v Arizoně”
“Vážně?”
“Ano”
I když jeho otec v průběhu svého života nasbíral úctyhodných 500 druhů nebo možná i víc, nikdy neslyšel o tyranu středoamerickém. Byl ohromený. Chtěl vědět, jak vypadá, jak se chová a kde žije. Dokonce chtěl slyšet, jak zní a proto přesvědčil svého syna, aby ho napodobil. Krom toho chtěl take vědět, jak se mu ho podařilo najít. Miller se nenechal dlouho pobízet a vysvětlil mu celou trasu, kudy má jet. Vysvětlil mu, že na Pecan Grove, přímo před letištěm zahne směrem k parkovišti Le Conte’s thrasher, které se nachází 50 mil východně od Phoenixu a vysvětlil mu, že se to bude podobat tomu, jako když hledal puštíka západního v půl metru hlubokém sněhu. V oblasti Huachuca Mountains, na tom samém místě, se mu tenkrát podařilo zaskórovat a v Arboretě Boyce Thompson našel drozda rezavohřbetého.
Najednou mu zazvonil jeho telefon. Volala jeho matka a ptala se, jestli je zdravý. Miller jí odpověděl, že je v pohodě, ale ona mu nevěřila, měla pochybnosti – znala svého syna dobře a věděla, že když se pro něco nadchne, jde za hranu svých možností a často ignoruje varovné známky svého těla. I když mu říkala cokoliv, věděla, že mu to jde jedním uchem tam a druhým ven. Moc jí neposlouchal, stále myslel na otce. Neslyšel v jeho hlase žádné známky zklamání, jen vzrušení. A Miller pochopil, že jeho Big Year by mohl být víc, než jen hon na ptáky. Díky jeho vyprávění a nadšení mu připadalo, že se jeho otec přenesl přes všechny problémy s rozchodem a právě tohle by mohl být způsob, jak si k němu najít opět cestu. Miller by tak mohl zaplnit mezeru v jejich vztahu, který vznikl po rozchodu jeho rodičů. Jeho otec, kterému zůstal jen skromný plat a mentálně postižený syn, měl málo času a ještě mín peněz na to, aby se sám zúčastnil Big Year. Miller si z celého srdce přál, aby jeho otec mohl být tady s ním a dělat Big Year spolu. Ale nešlo to. Dokonce i v tak divném a zvláštním světě jakým je Big Year, byl tohle zvláštní a neřešitelný problém.
Miller mohl ještě cestovat 8 hodin Arizonou, ale už viděl skoro všechny zimní druhy v poušti na jihozápadě. Nemohl letět dřív, protože za změnu letenky by si aerolinky účtovaly hodně peněz. Nemohl se ani pokusit o puštíka západního, protože zem byla příliž rozmočená a všude bylo bláto a on po 5 dnech náhodných telefonátů a lovení neznámých druhů v houští v nečase měl pouze enegrii na to, aby se dostal do postele. Tak co ted? Miller jel severně od Nogales na mezistátní dálnici 19 a kilometry jen tak ubíhaly, proletěl okolo Tucsonu a pokračoval Phoenixem, dokud nezmizla lidská obydlí a potom ještě dalších 10 mil pustinou. Tohle byl ten druh pouště, který se nikdy neobjevoval na žádné z pohlednic. Rovná, hnědá a téměř bez jakékoliv zeleně neútešná pustina, taková byla krajina všude okolo. Nikde nebylo ani žádné jiné auto a on byl úplně sám. Potom v dálce něco zahlédl. Zastavil, namířil tím směrem svůj dalekohled a uviděl mihnout se hnědého ptáka. Ať to bylo cokoliv, šel za ním tím směrem – bylo to hnědé, s dlouhým ocasem, pravděpodobně nějaký druh drozdce – teď se to před ním pohlo znova. Začal to pronásledovat tak daleko, že už ani neviděl svoje auto, ale pták popoletoval stále dál. Pronásledoval ho. Jak bylo pro Millera typické, vůbec se nepřipravil. Neměl s sebou žádnou vodu. Aspoň, že poušť dnes nebyla tak horká. Byl zaujatý sledováním ptáka, že si ano nevšiml blížících se mraků, a ve chvíli, když se k němu začal přibližovat El NiÖo ,byl aspoň půl mile od cesty. Začalo pršet, ale ignoroval déšť. Měl ještě 3 hodiny v Arizoně čas a nelákalo ho strávit tento čas v nějakém polstrovaném sedadle na letišti Sky Harbor. Ozval se ptačí zpěv. Poté, co si uvědomil, že se k němu blíže jak na 30 metrů nedostane, ztuhl. Najednou se pták nečekaně otočil zpět, směrem k němu, Miller pomalu coval a ustupoval, aby se vrátil do auta pro diktafon. Zjistil, že nechal v autě spuštěný zvlhčovač vzduchu. Auto bylo tak rozpálené a vlhké, že se všechny okna zamlžila. Rychle vzal diktafon a utíkal zpět k drozdci. Rychle pustil diktafon a snažil se najít stejný zvuk hlasu, jaký slyšel. Byl na něj strašný pohled. Hon na toho ptáka ho změnil ve zpocenou a zmoklou trosku.
Potom, co se usadil v autě, mu někdo zaťukal na okno. Trhnul s sebou. Poté, co utřel zamlžené okno, uviděl strážníka pohraniční stráže.
“ Co tu děláte?”
“ Pozoruju ptáky”
“Pozorujete ptáky? A jaké?”
“Drozdec horský, drozdec skvrnitoprsý, drozdec křivozobý, drozdec sonorský.”
“ Dneska jsem tu nikoho neviděl z ornitologů. Je na to příliž deštivo”.
Miller nevěděl, co mu na to má odpovědět.
“ Co to máte v rukách?”
“ Diktafon”
“ Přehrajte mi to”
“ Cože?????”
“ Chci slyšet tu nahrávku. Pusťte mi ji!”
Pustil mu dnešní nahrávku, nahrávka byla důkazem nejen pro policistu, ale i o výskytu dalšího ptačího druhu. Miller při přehrání poznal už i hlas, pták byl opravdu drozdec. Ulevilo se mu a měl radost. Strážník se ale cítil nesvůj. Nikdo sem dnes nepřišel, aby pozoroval ptáky, dodal omluvně. Chtěli jsme najít drogy, které sem někdo schodil z letadla. Miller mu ukázal svou příručku a dalekohled. Strážník se otočil nalevo a prohodil: “ Pozorovatel, hmm, tak opravdu.”
Po rozchodu s policistou jel Miller hodinu na letiště a s promočeným tričkem prošel do letadla okolo ochranky. Když přišel do letadla, jeho boty stále vydávaly čvachtavé zvuky. Naštěstí bylo letadlo skoro prázdné, proto měl celou řadu pro sebe. Jeho chrápání totiž vyprodukovalo celou operu.

AL LEVANTIN
Někteří birdeři nazývali toto místo Tamaulipas Crow Wildlife Sanctuary, někdo zase Rownsville Nature Preserve a Latinoameričané Corvid National Park. Al Levantin měl však pro toto místo svůj název – Skládka.
Za posledních 30 let byla tato skládka smíšeného odpadu v Brownsville v Texasu jediným místem, kde se daly spolehlivě pozorovat vrány mexické. Mimo tyto vrány na smetiště nikdo rád nechodil. Říci, že to tam smrdí, bylo hodně slabé slovo. Všechno tu hnilo a teklo. Všechen odpad z Rio Grande Valley se za ta desetiletí na prudkém texaském slunci pekl ve vlastní šťávě. Smrdělo to tady tak, že se dospělým otrlým chlapům zvedal žaludek. Ne však Levantinovi. Kdykoliv předním hledal vrány mexické a bylo to často, byl v pořádku. Jemu nesnesitelný zápach nevadil, měl totiž tajnou zbraň. Neměl čich. Práce v chemických laboratořích pro Rohm and Haas si vybrala daň. Vždy, když ho žena vezla z práce domů, musela mít spuštěná okna, i když jí dost vadila vůně borovic, které lemovaly cestu. Levantinův pracovní oblek vždy páchl tak, že když přišel domů, musel ho vždy ihned hodit do pračky. Je pravda, že když ztratil čich, přestala mu chutnat Francouzská kuchyně, ale on své omezení dokázal proměnit ve výhodu. Když se všichni u skládky svíjeli a zacpávali si nosy, on byl připravený s úsměvem na akci. Přešel okolo řady popelkářských aut, kdy dokonce ani sami pracovníci v nejparnějším žáru se neodvážili spustit okénka u aut a raději se pekli v kabinách. Vesele pokračoval v chůzi, dokud nepřišel k bráně. Jako šprýmař vyvolal správný rozruch, mával na ostatní birdery a nachystal si dalekohled. Pokračoval cestou, než došel k rozšířenému místu, kde slunce tak nepálilo, trefně nazvané Snežnice. Tady bylo plno sáčků, hnijícího masa a zeleniny, vše v tekutém stavu. Z hromady vytékala stružka slizu. Levantina to však nevzrušovalo a pokračoval dál po cestě.
Brownsville byla jedna z mála velkých skládek, která pouštěla pozorovatele do svého nitra. Většina z nich totiž odmítla mít soukromé auta na příjezdové cestě. Ale Brownsville bylo město s otevřenými hranicemi a proto, když pozorovatelé chtějí svými dalekohledy za tisíce dolarů pozorovat tuny odpadu, vedení města jim určitě nebude stát v cestě. Levantin přišel na rozcestí, kde byly dvě značky. Správně tušil, že to nebudou běžné značky a už vůbec ne vyráběné ve velkém. Jedna ukazovala nalevo, byla oranžovočerná a byl na ní nápis: Žádný pozorovatel nesmí překročit tuto hranici. Na druhé straně byla bílá se symbolem vzlétající vrány a šipkou napravo s nápisem: Pozorovatelská část skládky. Když Levantin dorazil, ostatní pozorovatelé už tvořili zástup a dívali se dondalekohledů, všichni měli roušky, zacpané nosy a dýchali ústy. I on se svým minimálním zbytkem čichu musel připustit, že tohle místo smrdí. Upevnil svůj monokular na trojnožku a na horu z odpadu. Naštěstí pro pozorovatele se na její vrchol stále přidával nový odpad. Nikdo nemohl popřít, že vrány mexické měly nejradši ten čerstvý. Když někdo chtěl důkaz, stačilo si najít informace o místním muži jménem Manuel Vela, který naučil vránu, které dal jméno Jack, chytat potravu ještě ve vzduchu.
Vrána mexická byla běžným druhem ve svých domovských močálech, ale vzácná ve Spojených státech. Desetitisíce z nich žily v Mexiku, za jižní hranicí, ale sotva pár, maximálně 30 z nich, se rozhodly strávit zimu v Brownsville. Výzva byla v tom, správně je identifikovat. Vrána mexická se ničím výrazným nelišila od jiných černých ptáků a s délkou 15 palců byla jen o trochu kratší, než krkavec americký a trochu delší než vlhovec nachový a přibližně stejně dlouhá jako vlhovec velkoocasý. Kdyby je někdo viděl vedle sebe, rozlišit je by nebyl problém. Ale tady, kde se sotva na několik sekund mihly před objektivem, bylo těžké odhadnou velikost i přes dalekohled se 60ti násobným zvětšením.
Naštěstí Levantin tuto hru už předtím hrál častokrát. Už věděl, jakou velikost má očekávat, protože ostatní druhy pozoroval na Faraway fence post, a proto uměl porovnat velikosti v okamžiku a byl si jistý, že má svou vránu.
V tomto horku poledního slunce si Levantin odškrtl vránu mexickou ze svého seznamu. I když věděl, že jeho nos mu dal výhodu nad ostatními pozorovateli, nemohl říci, že by si to tu užíval. Potom, co se schoval do chladného interiéru auta, něco uslyšel. Tak moc se soustředil na hledání vrány mexické, že zapomenul poslouchat zvuky okolo. Obloha nad ním byla plná tuctů racků atlantických. A byly dost hluční přímo nad jeho hlavou.
No, Ethel, pověděl Al Levantin do telefonu své ženě. Dnes jsem byl v Brownsville v Texasu a viděl jsem vránu mexickou.” “ Cože jsi viděl?” Ethel Levantinová nebyla pozorovatel. Před lety se o to snažila a připojila se ke svému muži na cestách po moři, poušti, horách a roklinách, ale nikdy to nebylo úplně ono. Její muž dokázal stát hodiny v houští a žasnout nad krásou jediného ptáka. Ethel se ale nudila. Nejprve jí to trápilo, protože se chtěla věnovat tomu, čemu se věnuje její muž. Pracovala v manželské poradně, proto věděla, že společné zájmy jsou důležité. Když se jí Al zeptal, jestli by se mohl zúčastnit Big Year, Ethel byla odhodlaná, že se k němu nějakým způsobem připojí. Možná by se mohla starat o získávání památek a vzpomínek. Chtěla s ním sdílet tuto zkušenost, i když nikdy nerozuměla celému tomu šílenství okolo pozorování a celé soutěže. Ale cestování po kontinentě, užívání si tyto chvíle, dělat výlety na exotické místa, tomu rozuměla. Možná nebude úplně všude, ale jediné, co bylo třeba, bylo vzít věci navíc, aby jí na cestách nic nechybělo. Mexická vrána, dnes jsem jí viděl” “ Ooo, to je fajn, jak vypadá?” “ Vypadá? Je to vrána, je černá.” “ A kde jsi jí viděl?” “ Na skládce, Ethel, Brownsvillské skládce.” Skládka. Zaplatil stovky dolarů, aby letěl 1400 mil od Aspenu v době lyžařské sezóny jen proto, aby viděl vránu na skládce. Mezi pozorovateli by se z jeho úspěchu strhlo velké haló, ale pro Ethel ne. Toto nebylo cestáváni pro ní, ale do své reakce dala všechno. “ Takže to byl fajn den?” “ No mám toho ptáka” Po 30 letech manželství se naučila, že to není tak, že byl její manžel odtažitý, jen se soustředil na jeden cíl – pozorování. A nic okolo ho nemohlo vyrušit. Byl soustředěný jen na svůj cíl a užíval si to. A proto by asi měla odložit tužku a papír a nechovat se jako při své práci v manželské poradně. Od skládky v Texasu až po šílenou zimu v Duluth byly Alovy cesty stále těžší a těžší a pro Ethel stéle těžší a těžší na pochopení. Al začínal být až vtíravý. Stále vyprávěl Ethel, že je několik ptáků, kteří obvykle žijí vysoko v Arktidě, ale skončili někde v severní Minesotě, někdy v lednu. Duluth na severu byl pro tyto ptáky jako plavba lodí do Karibiku pro lidi. Změna prostředí a výrazné teplo. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year a nedostali by je v Minesotě, tak by se museli harcovat někam do severní Kanady a prodírat se křovím uprostřed léta, když je stihnou teď, znamená to, že se vyhnou boji s moskyty.

Letěl do Minneapolisu – konečně nějaké pořádná lokalita s přímým letem z Aspenu – potom jel autem na sever. Ani neměl to srdce říct své ženě, že mu vlastně nešlo o Duluth. Bylo to prostě jen město, které znalo hodně lidí. Ale skutečný cíl byl dalších 45 mil severozápadně od Duluth. Oficiálně se toto město ani nijak nejmenovalo a ani dálnice neměly jména, jen čísla. Ale cestou po dálnici 53 až na odbočku 232 a potom po okruzích 7, 28, 788 a 213 Levantin dorazí na to správné místo, které pozorovatelé nazývali Sax-Zim Bog.
Severní lesy Severní Ameriky způsobují, že šišky jsou tu větší, těžší a mají víc semen. Ale Sax-Zim Bog přilákal pozorovatele něčím úplně jiným. Bylo to totiž jedno z mála míst, které bylo na půl dne cesty od velkého letiště a jeho okolí křižovaly cesty obklopené jehličnany a močály s bílým cedrem, díky kterým se toto místo stalo lehce dostupným pro kohokoliv s dalekohledem. Na cestě do Sax-Zim Bog Levantin pochopil, jak moc času pozorování během Big Year není vlastně ani pozorování. Je to cesta za pozorováním. Sax-Zim Bog byl tak odlehlé místo, že mu nešlo do hlavy, že tu nedokázal ani naladit radio s klasickou hudbou. Aspoň že tu nebyla hustá doprava.
Nejdřív v dálce uviděl nějakou černou šmouhu. Myslel si, že to je kopa sněhu, který se nahromadil za autem a je špinavý od zplodin motoru. Jak to už tak ve městech bývá. Ale jak se dostával blíž, stále víc a víc mu to připomínalo značku s označením 60mil za hodinu. Uviděl I žlutou čáru, která bývá na kraji cesty. Najednou něco upoutalo jeho pozornost. Dupnul na brzdy a zdvihnul dalekohled. Síla zvětšení mu dovolila kouknout se do dálky a on uviděl tzv. severské kuře, jeřábka kanadského s chocholatou hlavou a černým, pruhovaným ocasem úplně bez strachu z lidí. Levantin popojel dalších 40 stop a zvihnul fotoaparát. Před tím, než stihnul zaostřit, kouknul se ze zvyku do zpětného zrcátka, i když v tomto prostředí bez aut to bylo naprosto zbytečné. Se zabručením znovu zamířil dalekohled do přírody. Pták byl pryč.
Položil ruku na řadicí páku, i když jeřábek kanadský byl celkem dobrý úlovek, stále to nebyl příliž vzácný druh a nebyl důvod, aby mu někdo jeho pozorování nevěřil. Chtěl fotku místa, aby to mohl dokázat. Bylo by to totiž příliš jednoduché na uvěření. Ostatní pozorovatelé se prodírali trním, aby tohoto ptáka našli a on ho prostě objevil ve středu dálnice na konci lovecké sezóny. Někdo tvrdil, že na cestách se rádi zdržují kvůli soli, která rozpustí sníh a jim se potom lépe sedí, ale on přemýšlel nad tím, že to bude proto, že černý asfalt drží sluneční teplo déle, jako cokoliv jiného a vzduch v okolí cesty měl -8 stupňů, zatímco cesta asi o 10 více. Bez fotky by toto pozorování byla akorát historka, jakých jsou plné bary.
Po celou dobu až do odjezdu ze Sax-Zim už nasbíral celou řadu historek. Slyšel o vzácném druhu čečetky bělavé, které na lokalitě bylo snad jako vrabců. Prý jich někdo viděl dost na krmítku blízko zmrznutého jezírka přímo u sebe na zahradě. On ale našel sněžnou sovu zamaskovanou v kuse ledu v přístavu Duluth. Konec konců takovým způsobem kdysi Levantin našel i svou Nemesis – puštíka vousatého, který seděl se svýma do široka otevřenýma žlutýma očima přímo na elektrickém vedení na přerušeném kousku dálnice, kterou nedokončili na cestě z dědinky Saxs do městečka Zim.
Když volal domů své ženě Ethel, zněl jako malý skaut. Ptáci byli úžasní, řekl jí a popsal jí celý dlouhý seznam, každého objeveného ptáka jednoho po druhém. I když strávil 3 dny v chladu, kde nikdy teplota nestoupla nad -4°C a on za tu dobu ani neuviděl sluneční paprsky, vždy se soustředil pouze na svůj cíl. A po celou tu dobu ho nic nemohlo vyrušit. Ethel sice obdivovala jeho vášeň, ale kladla si otázku, jestli je normální. Bojím se o tebe, řekla Allovi. Přála bych si, abys na tato místa chodil s někým. Co když auto, které si pronajmeš, bude ve špatném stavu a nějak se pokazí, co když se ti něco stane? Cokoliv budeš dělat, zdůraznila mu, ujisti se, že jsi v bezpečí.
Puma byla tak blízko, že téměř cítil její dech. Mohl skoro počítat zabručení, které vycházelo z jejího hrdla. Téměř se dotýkali. Pomalu odložil telefon a kdyby ze sebe dokázal dostat aspon hlásku, určitě by začal křičet. Musel by uběhnout 2 míle ke svému autu a pak by stejně byl 100 mil uprostřed ničeho. Byl tu úplně sám. Až bezmocně sám. Nejprve si myslel, že zvuk za ním vydává nějaký nelétavý pták. No potom se otočil a uviděl tu kočku. Velkou a svalnatou, připravenou zakousnout se mu do krku. Puma na něj koukala a upřela svůj pohled přímo do jeho očí. On neodvrátil zrak a koukal se zpátky do těch jejích. Byl to souboj očí. Ty šedé, plné krve versus ty modré. Ani ne z 5 metrů. Koukali na sebe. On pomalu a pozvolna zvednul obě ruce přímo před svou tvář. Potom pomaloučku a potichoučku vydechl. Přemýšlel, jak by asi reagoval někdo jiný, kdyby zažil tohle střetnutí, třeba v Národním parku v Texasu. Myslel by si, že muž s dalekohledem se vzdává svého života. Ale Levantin doufal, že puma si bude myslet pravý opak. Snažil se vypadat větší podle rady, kterou kdysi četl na nějaké ceduli někde v parku. Snažil se prostě vypadat větší. Co víc mohl dělat? Ale puma neustoupila. Konečně Levantin dostal trochu vzduchu do hrdla. Vypadni odsud, vypadni! Vypadni, pumo! Uplynulo 5 sekund. Potom 15, potom 20. Ale puma nejevila ani nejmenší známky pohybu. Vypadni, slyšíš? Puma ustoupila o pár kroků a on zvedl pár kamenů. Začal je házet přímo na záda šelmy. Doufal, že se neotočí a bude si myslet, že jí loví. Potom se na chvilku zastavil a poslouchal. Koukal přímo před sebe a sledoval okolí, zatímco zvedal další kameny. Stále nic. Jeho instink mu říkal, aby běžel do bezpečí ke svému autu. Byly by to asi 2 míle cesty a doufal, že puma se nevydá stejným směrem. Věděl totiž, že by byla rychlejší. S plnou náručí kamení pomalu pokračoval cestou a doufal, že ho puma nebude následovat. Jediný důvod, proč sem přišel, byl lesňáček hnědoboký. Zpěvavý lovec hmyzu, který se rád zatoulal dál od mexických hranic.
Počítal sice s tím, že El NiÖo’s zažene různé druhy tam, kam nepatří, počítal i se silně nepříznivým počasím, i s tím, že se bude prodírat lesy plnými dubů a javorů a šplhat na dvoutisícovky, ale s čím rozhodně nepočítal, byly masožravé kočky. Od této chvíle mu každý stín, každý kámen a každá větší větev připadaly podezřelé. I když slyšel historky, že tu někde blízko je lesňáček hnědoboký, který tady má svoje hnízdo, odpískal to. Potřeboval se uvolnit. Byl ve skvělé formě, proto se rozhodl, že přes hory přejede na kole. Jen tak, aby si zasportoval. Po týdnech pozorování z vnitřku auta se konečně těšil na to, jak si vychutná čerstvý vzduch pod slabým zimním sluncem. To si říkal, ale před několika minutami se to změnilo. Teď mu připadalo, že to kolem něj páchne akorát kočičím žrádlem. Po všem tom ohlížení akorát nastydl a bolel ho krk. Tohle bylo asi to nejrychlejší putování v jeho životě. A už vůbec neměl v plánu strávit moc času ohlížením se. Konečně dorazil co svého cíle a narazil na dva další pozorovatele. Potom, co rozložili stany, jim vyprávěl o svém střetnutí s pumou a oni stany radši posunuli blíž k sobě. Chtěli na noc být co nejblíže.
Hledání lesňáčka. Tento ptáček moc neřešil počasí okolo sebe a běžně se jich kdekoliv v okolí pohybovaly tucty. V křoví, nebo v okolí domů. Světle žlutý, se stopami hnědé a dost nenápadný, tento malý ptáček se vyskytoval všude ve velkých počtech a vzácný byl jedině taky ve Spojených státech. Byl by rád, že se mu ho podařilo získat tak snadno. A proto All Levantin ušel dalších 6 mil zpět do The Trailhead National Park a šel přímo za strážcem. Začal mu vyprávět svoje novinky: Nahoře je puma, sledovala mě asi z 20 metrů! Myslel si, že strážce parku se vypraví nahoru po cestě a umístí tam nějakou varovnou značku. Místo toho se na něj strážce usmál. Vy máte ale štěstí, řekl Levantinovi. Já tu dělám už 8 let a ještě jsem žádnou pumu neviděl. Levantin měl chut mu jednu vrazit. Té noci si dal horkou sprchu a v příjemném prostředí hotelu se cítím mnohem lépe. Colima warbler byl číslo 435 na jeho seznamu a on byl 20 druhů před Sandy Komitem. Byl velice blízko jeho rekordu z roku 1987, ale stále měl před sebou vážný problém. Co řekne své ženě, že bude dále cestovat. Zavolal jí. Ethel, která dokonce mu naplánovala výlet, cítila v telefonu, jak šťastný je, se jen zeptala. Viděl jsi toho ptáka? Viděl, odpověděl jí. Byl jsi s někým? Moc dobře víš, že nemám ráda, když tam chodíš sám. No, byl jsem s nějakou blondýnkou, atletickou, s pěknou a dobře stavěnou postavou. Měla největší oči, jako jsem kdy viděl. V okamžiku, kdy se zmínil o pumě, si myslel, že se spojení přerušilo. Ale nepřerušilo. Hlas jeho ženy najednou zněl tak, jako by nebyla od něj daleko 1000 mil, ale stála přímo vedle něho. Dokonce se radši ohlídnul, aby se ujistil.
Sandy Komito
1.dubna den začal brzy. Budíček zazvonil Komitovi už v 3,30 ráno a o půl hodiny později již Komito odcházel. Teplota venku byla -10°C, ale to nemohlo ovlivnit jeho nadšení. Dnes měl totiž příležitost pozorovat divoká pouštní kuřata při páření v coloradské poušti. Neuměl si představit větší hovadinu, kterou by mohl udělat na apríla. Co je lepší než přesvědšit aratéry, aby sledovali něco takového v tak náročných podmínkách. Potřeboval něco víc. Mezi pozorovateli měl totiž pověst krále humoru, sultána grotesky a císaře šprýmu. Měl reputaci, kterou přece nemohl zradit, a proto vstal před svítáním slunce s plánem tajně pozorovat tetřívka ostroocasého při páření. Komito si připadal skvěle. Jeho kousek mu připadal tak vtipný, že mu ani nevadilo připlatit si peníze za známku pro svůj Lincoln. Přejel dálnici 40 a uviděl svojí příležitost. Tato krajina v Hayden v Coloradu byla plná venkovských lidí, jejichž pickupy byly plné stojanů na pušky a on jako chlap z New Jersey tu byl asi tak běžný, jako vegetarian na rodeu. Ale chlap z New Jersey, který by chtěl napálit místní, to se tu ještě nikdy nestalo. Naštěstí, vzhledem k tomu, že vstal brzy, všichni kovbojové a honáci ovci byli ještě potichu. Na jihu města, přímo za uhelnou elektrárnou, zabočil na prašnou cestu a 5 mil za ní, podle jeho informací, se mělo nacházet hnízdiště tetřívků ostroocasých. Bylo to něco jako bar pro nezadané ve světě ptáků. Samci soupeřili jeden s druhým o partnerku. Předváděli svoje peří a tančili. Točili se v kruzích a soupeřili s rivaly. Samičky se přidávaly k těm nejlepším z nich. Asi měsíc potom, co začali hnízdit, přesvědčil pozorovatele, aby se sem stáhli a sledovali to. Právě ve chvíli, když samci už téměř odpadávali vyčerpáním po dobře odvedené práci, je přesvědčil, že se vyplatí právě teď sem jet a být u toho. Místo slibovaných tetřívků tu však viděli jen velké množství pářících se hus. V době, kdy už naštvaně odhazovali nedopalky od cigaret a pochopili, že si z nich Komito vystřelil, seděl Komito v autě a byl velmi daleko od akce. Až potom jim došlo, kam je vlastně zavedl. The Hayden bylo známé jako jedno z nejnadrženějších míst ve světě hus. V této chvíli ale už byl Komito v bezpečí o 3 míle dál na prašné cestě. Co ale nečekal, bylo to, že prošvihnul ceduli s varováním a najednou byly kola na jeho Lincolnu 25 cm hluboko v bahně. Pohnul s autem dopředu a dozadu ale nic nepomohlo. Jediné, co tím docílil, bylo to, že zapadával hlouběji a hlouběji do bahna. (Díky, El NiÖo!) Špatné počasí sem totiž nahnalo kupu sněhu a potom, jak se oteplilo, se to změnilo na mazlavou břečku. Komito autem zapadl. Do východu slunce zbývala asi jen hodina. V okolí neviděl žádné světlo ani pomoc. Neměl žádné jídlo ani vodu. Neměl na sobě ani moc oblečení. Jen dvě lehké mikiny a bundu. Poprvé, během svého Big Year se začal bát. Chvěl se zimou. Mohl si zatopit a počkat v teple svého auta, ale jak dlouho tu bude? Rozhlédl se a došlo mu, že touhle cestou hned tak nikdo nepojede. A tak se vydal pěšky zpět po stopách vlastních pneumatik. Šel 15 minut a stále nic. Tady vážně nehrozilo, že by lidí neměli dost místa. Rozhlédl se po temném okolí a jediné co uviděl, bylo houští a trní. Až kam oko dohlédlo, se okolní krajina vůbec neměnila. Studený vítr byl silný a jeho z chladu bolela tvář. Přál si, aby měl teplé rukavice. Přál si, aby měl teplé prádlo a hlavně si přál vědět, kde kruci je. Konečně uslyšel kravské zabučení. Loudal se další míli a uviděl světlo po levé straně. Civilizace! Dva psi byli uvázaní na příjezdové cestě. Ignoroval je, jak jen se dalo. Během svého Big Year ho ještě nic tak nevyděsilo. Bál se nejen o sebe, ale i o svoje auto. Ale ted byla záchrana na dosah ruky. Potom se tento den stal skutečně zvláštním. Najednou před ním stálo vietnamské prase a postavilo se přímo před něho. Muž tisíce slov najednou ztratil řeč. Koušou vůbec? Nehodlal to zjistit. Když na něho prase zabručelo, zabručel zpátky. O půl 6 ráno prase konečně ustoupilo a on mohl přestat zápasit. S prasetem po boku vstoupil ke dveřím ranče. Zavolal, ale nikdo neodpovídal. Komito znovu zaklepal a nakoukl dovnitř. Chlap seděl v kuchyni, ale ani se nepohnul. To mě jako neslyšel? Komito znovu zaklepal. Stále žádná odpověd. 3x pořádně zabušil na dveře a až potom je chlápek konečně otevřel, zatímco prase čuchalo Komitovi k nohám. Komito mu vysvětlil svůj problém a požádal ho o pomoc. Chlápek mu ale podal šálek kávy a řekl mu, že nemá čas na to, aby mu pomohl. Dal mu číslo na dvě místní odtahové služby, ale nikdo to nebral. Komito pochopil, že je 5,45 hodin ráno a oba vedoucí budou ještě v posteli. Teď pochopil, že opravdu uvíznul. Možná, že kovboj vycítil jeho zoufalství a možná že mu to jen připadalo jako dobrá historka do baru, řekl Komitovi – naskoč si do auta. Jeli nahoru po cestě, kovboj za volantem a ptačí muž plný naděje na sedadle spolujezce. Když dorazili a našli auto i Komito musel uznat, že to vypadá pateticky. Slunce svítilo do otevřeného prostoru a Komitovi se povedlo uváznout na míle daleko od kohokoliv. Alespoň že se ten kovboj mohl na vlastní oči přesvědčit, že Komito se svým problémem opravdu nepřeháněl. Oba, Komito I kovboj, viděli bahno všude okolo, ale Komito neměl ani šajna, jak z toho ven. Kovboj zaparkoval na malém kousku suché země a vytáhnul z kufru svého auta obrovský řetěz. Byl velký, rezavý a hodně těžký. Vypadal, jako by ho ukradl z nějaké staré vojenské lodě. To by nemělo trvat dlouho, poznamenal kovboj. Ale trvalo. Lidé odsud byli zvyklí na to, že jejich auta mají odolné háky anebo nárazníky přesně pro tyhle případy. Ale jak se ukázalo, městský Lincoln neměl na sobě žádné místo, na které by se řetěz dal jednoduše připevnit. Překvapilo to oba. Tohle auto nebylo ani trochu připravené na to, aby ho někdo někam tahal. Potom, co si kovboj lehnul na záda do sněhu – Komito stál bezpečně na boku, ne proto, že by se bál zimy - konečně našel nějaké místo dost silné na to, aby za ně mohl zaháknout hák. Jedno zatáhnutí od toho silného auta a Lincoln byl vysvobozený. Komito byl tak nadšený a vděčný, že hned vytáhnul peněženku a chtěl vrazit kovbojovi padesátku. Bohužel ale s sebou neměl nic menšího než frenklina. No a proto kovboj dostal stovku – sice přeplatil, ale co už... Vyčerpaný se sesunul na sedadlo svého auta. Co tu vlastně děláte – zeptal se kovboj. Hledám tu jednoho ptáka tetřívka ostroocesého odpověděl Komito. Kovboj potřásl hlavou, co lítalo v jeho okolí, bylo jídlo, ne obraz k obdivování, poznamenal. Komito se zašklebil, strčil do něho trochu rukou a odjel. Někde v houští se mu určitě smál tetřívek ostroocasý se slovy – První apríl, blbečku.
Komito si mohl doma konečně pořádně odpočinout, ale potřeboval nějaký dobrý úlovek. Myslel na Newfoundland, kam se nějakým způsobem podařilo dostat islandskému redwing, který nějak záhadně překonal Atlantik. Uvědomil si, že Newfoundland bude vyčerpávající. Byl hotový. Pochopil, že nepotřebuje jen dobrý úlovek, ale dobrý úlovek, ke kterému se lehce dostane. Ale nic nové neslyšel. Ani o Floridě, ani o Minesotě, ani o Arizoně. Texas se jen potichu pekl na sluníčku. A tak zvednul telefon a použil svoje tajné heslo: Long. Eared. Owl. Severoamerické organizace vzácných ptáků mu zdělila velké novinky. 130 mil od místa, kde byl, v Pensylvanii byla viděná husa krátkozobá. Byl to evropský druh a byl tak běžný, že ve své domovině víc zajímal lovce než pozorovatele. Ale na jeho straně oceánu měl tento pták kód č.5. Byl to jeden ze 155 nejvzácnějších druhů Ameriky. Sbalil si všechny věci, naházel je do kufru a jeho „Chaluha“ byla znovu připravená vzlétnout na cestu. Vyrazil na jezero Ontelaunee, zaparkoval těsně u břehu a vyběhl z auta. Na rezervoáru vody se to hemžilo 5000 husic sněžných a na břehu stál batalion pozorovatelů se svými dalekohledy a teleskopy. Komito byl ohromený a ztrácel dech. Najednou v tom davu jednoho z nich poznal. Paula Gurisa, veterána mnoha pobřežních výletů. Je stále tady, zeptal se Komito? Druhý pozorovatel zkontroloval dalekohled, zaostřil a odpověděl mu – Koukni se sám. Před Komitovýma očima se objevil nepochybně obraz husy krátlozobé.
Komito byl ohromený. Po veškerém jeho honění na Aljašce mohl prostě přijít k břehu Saltonského moře, tam, kde se vlévala řeka Rio Grande, přímo na hranicích a jeho lov na husu krátkozobou byl u konce za 30 vteřin. Jediné slovo, kterým dokázal svoje pocity popsat, do té doby ani moc nepoužíval - Cítil se provinile.