Během horké dubnové noci hluboko v yucatanské džungli poletoval kolibřík rubínohrdlý. Kolibřík byl hladový, ale to nebylo poslední dobou nic nového. Za poslední dva týdny bylo jídlo jeho hlavní denní náplní. Nějaké vešky, pavouci, včely a hlavně nektar, který vážil 2x více než on sám. Na jeho hrudníku se začly objevovat žluté kuličky tuku. Vážil už skoro 2 peny a jeho život závisel právě na tomto tuku před nastávající cestou. Většinu dne tu bylo 41 °C a foukal tady celkem silný vítr. Tukan krátkozobý, o mnoho větší příbuzný tohoto malého tvorečka, se taky musel schovat do stínu. V době, kdy už sluníčko pomalu zapadalo za obzor, spolu se svým příbuzným s dlouhými zatočenými pírky na ocase mohl vylézt ze stínu. Okolní stromy se rozezněly zpěvy ptáků a cestovatelů, jako byl on. Vše se zdálo být v pořádku. Vyletěl za potravou tak, jako to udělalo mnoho dalších, mezi kterými byli např. tangarovití, kteří vypadali jako malé ohnivé kuličky, strnadovití, kteří na sobě měli tolik barev jako vegaské tanečnice a potom lesňáčkovití, kteří byli kombinací různých poddruhů. Někteří z nich měli oranžové hlavičky, modrá záda a žlutá bříška. Na bocích měli pruhy jako zebra. Mezi ně se zamíchaly tisíce samiček kolibříků rubínohrdlých, které vypadaly jako malí nenápadní ptáci o velikosti malíčku se zelenými zády, nevýrazným bříškem a hnědými křídly. Každá z nich měla před sebou dlouhou cestu. Musely přeletět mnoho mil do Mexika. Nejtěžší pro samičky tohoto malého ptáčka bylo, že kdyby se cestou zastavily, vítr by je odvál a ony by umřely. Když se jim povedlo tuto cestu zdolat, dostaly možnost dvě nebo tři sekundy se pářit s promiskuitním samečkem s výrazným červeným krkem. Aby se samička neztratila během letu, který pokračoval celé dny i noci nostop, spoléhala se na mozek, který je menší než hrášek. Lidé, jejichž hlavy byly víc než 1000x větší se stale snažili pochopit tuto neuvěřitelnou cestu – zázrak migrace
Migrace ptáků fascinovala lidi už od té doby, co se poprvé koukli na oblohu.
I ten čáp na nebi zná svá období, hrdlička, rorýs i drozd dodržují čas, kdy se mají stěhovat. Můj lid ale netuší, neví, co Hospodin nařídil. Jeremiáš 8:7.
Migrace se dlouho považovala za znak toho, že ptáci jsou chytřejší než lidé, čápi na obloze vždy věděli ,kdy je ten správný čas, hrdličky, jeřábi a vlaštovky vždy věděli, kdy se mají vrátit. A lidé to dlouho považovali za boží dokonalost, zrovna tak jako se Bůh postaral o Mojžíše v poušti. Vědci nyní hovoří o tom, že migrace druhů, které hnízdí v Eurazii a zimují v Africe je prostě jenom část životního cyklu. Dokonce i pohané věděli, že během migrace se děje něco zvláštního. Homér začal 3 kapitolu Iliady zvukem Trojanů táhnoucích do boje, a že to byl takový halas, jako když divocí jeřábi letí v bouřce nad rozbouřeným mořem.
Ale poznávání migrace mělo daleko od jejího pochopení. Aristoteles, expert na logiku a metafyziku, byl vlaškovkami přímo ohromený. Myslel si, že když se tito rychlí pojídači hmyzu během podzimu ztratí z oblohy, je to jen proto, že hybernují v dírách ve stromech. Byl si svojí teorií jistý, že dokonce o tom napsal celou stať. Když se tmavý eurazijský rehek přesunul do teplých krajim a jeho místo v potravním řetězci nahradila oranžová červenka, Aristoteles si myslel, že se tihle ptáci mění během úchvatné podívané podobně jako housenky na motýly. (Alespoň, že tihle si zachovávali svou opeřenou krásu). A Římané si např. mysleli, že vlaštovky se příchodem podzimu mění v žáby.
V roce 1703 se Angličané začali považovat za lidi rozumu a víry a podali vlastní vysvětlení otázky: Odkud se berou čápi, holubi, jeřábi a vlaštovky a jak je možné, že vždy přesně vědí, kdy se mají vrátit? Jejich odpověd zněla, že zimují na měsíci.
Koncem 18 století Karl Line začal klasifikovat ptáky a Darwin přišel na to, jak se vyvinuli – a díky pozorování jeho slavných 13ti pěnkav z Galapág se mu povedlo napsat knihu O původu druhů – migrace se tak stala méně záhadnou. Popsal v ní evoluci a životní cyklus, rozlišení těchto druhů ve vzhledu, tvaru zobáku či rozlišném a různorodém způsobu života. Poprvé v historii umožnila lodní doprava cestování na dlouhé vzdálennosti za těmito ptáky. Biologové mohli křižovat zem ze severu na jih a zase zpět. Díky tomu přišli na to, že mnoho druhů ptáků z jejich domova přeletělo velké vzdálenosti. A z migrace se stal běžně známý fakt.
Otázky a záhady migrace zůstaly nevyřešené. Vědělo se o tom, že letecké trasy spojují Ameriku se severem, ale přesná cesta zůstala záhadou. Možná, že někteří z pozemských ptáků jako jsou například lesňáčci, si možná někdy dají pauzu na některém z tankerů uprostřed cesty, ale i tak jim cesta nad Golfským proudem do Mexika dá dost zabrat. Vědci si mysleli, že ptáci jen proletí nad vodou. Ale v roce 1945 si texaský profesor George Williams si položil otázku: Proč by maličcí zpěvaví ptáci riskovali život přeletem nad 500 mil zálivem, když ho mohou pouze obletět. Aby se ujistil, že ho nikdo nebude ignorovat, obrátil se do minulosti a napsal – měsíční blbost. Napsal, že golfská migrace je stejně tak logická jako víra, že vnitřek měsíce je ze zeleného sýra. Na to take neexistoval žádný důkaz. I když si progesor Williams uvědomoval, že mnoho druhů se magicky objevovalo v ty samé dny na golfském pobřeží Spojených států, usuzoval, že tito ptáci jsou pozemští ptáci, které na moře odvál vítr, a oni se zoufale snaží vrátit.
Williamsův výstřelek se zeleným sýrem vyvolal takový poprask, že ornitologové zůstávali celou noc vzhůru jen proto, aby toto jeho tvrzení mohli vyvrátit. Nejúspěšnější byla Luisianská univerzita a její výzkumný pracovník George Lowery, který strávil jaro 1948 pozorováním měsíce s teleskopem s 20 násobným zvětšením z jižní části golfského pobřeží z Progreso v Mexiku. Při pozorování měsíce si uvědomil, že vidí zpěvavé ptáky vzlétat hodinu po zatmění. Křižovali oblohou ve světle měsíce a všichni směřovali na sever.
Během svých nocí na Yucutanu George Lowery “Pán měsíček” viděl, že jen málo kdy se během jedné hodiny zvedne víc jak 30 ptáků – trvá to jen chviličku zamířit dalekohled správným směrem, aby člověk viděl, že cesta je otevřená a mohl vyvrátit teorii se sýrem. Nikdo ale nevěděl, kolik ptáků tuto cestu využívá. Velký průlom přišel od ornitologa, který překvapivě přišel na svůj největší objev uvnitř domu. V polovině 60 let Sid Gauthreaux zjistil, že nova skupina vládních radarů snímá Golfské pobřeží od Brownsville v Texase až po Key West na Floridě. Díky tomuto vybavení byl schopný předpovídat počasí, ale Gauthreaux zjistil, že citlivé radary si na obloze všimly i pohybu něčeho jiného – důkazu migrujících ptáků. Jedna malá tečka na radaru reprezentovala jednu malou skupinu ptáků. Když se Sid Gauthreaux podíval na záznamy, tak zjistil, že je to tečka za tečkou – skupina za skupinou. Naštěstí se vláda zachovala jako vláda a zaarchivovala téměř každý snímek od roku 1957, kdy tuto síť radarů spustila. Sid Gauthreaux se prokousal stovkami snímků. Byla to namáhavá práce, ale dokázal tak, že tato trasa je jednou z nejdůležitějších ptačích “dálnic” a teď je známá jako Yucatan Express.
Sid Gauthreaux odhadl, že během migrace putují milióny ptáků a na jejím vrcholu to může být i 45 milionů jedinců během jedné noci. Těchto 45 miliónů překoná 300 mil z Corpus Christi v Texasu do Lake Charles v Louisianě, což vychází na asi 150 tisíc jedinců na míli nebo 150 tisíc na jeden městský blok.
Tato čísla byla ohromující a byla získána díky jednotlivci. Výzkumník jménem Richard Graber z university v Illinois byl natolik uchvácen vytrvalostí zpěvavých ptáků, že chytil drozda šedolícího – což je menší a méně výrazný příbuzný druh drozda stěhovavého – a připevnil na něj malý vysílač. Richard Graber se vydal na jeho sledování v malém sportovním letadle. Drozd šedolící vzlétl v centru lllinoii a letěl průměrnou rychlostí 50mil/hod (popohnal ho vítr o rychlosti 27mil, který měl v zádech). Na Michiganském jezeru kvůli bezpečnosti letadlo muselo přistát u břehu, ale ptáček, který vážil jednu unci, pokračoval dál, takže díky tady tomu o 8 hodin později a 400 mil déle pronásledování toho ptáčka konečně skončilo, protože pilot musel doplnit palivo. Ale ptáček pokračoval bez zastávky.
Tento pták měl nepochybně výdrž, aby zvládl tuhle závratnou cestu a lidé to prostě museli přijmout jako fakt.
Další druh migroval sám, osamocen. Zatím co ostatní druhy létaly spolu v majestátních aerodynamických seskupeních, kolibřík rubínohrdlý létal sám. Dokonce si ani nepomáhali s určením trasy. Tento pták byl totiž od přírody samotář. Byl to jediný druh, který se dokázal vznášet na místě letět pozpátku, a nebo dokoce hlavou dolů. Ale tuhle noc ho zajímal pouze jediný směr – sever. Pod ním se rozprostírala voda a velký prostor golfského zálivu byl přímo před ním. Přelétával z místa na místo, dokud nenašel ten správný vítr, 14 mil/hod a bez turbulencí. Různé druhy dávaly přednost různým větrům na své dlouhé cestě na sever. Bahňáci a třeba lyskonoh úzkozobý často létali tak nízko, že se dali pozorovat pouze tehdy, když bylo sluníčko daleko nad obzorem. Nad nimi létali kolibříci a zpěvaví ptáci, kteří se typicky drželi v rozmezí 500 až 2000 stop nad hladinou moře. (Většina zpěvných ptáků je tak malá, aby se dali pozorovat bez dalekohledu, když letí výš jak 1000 stop). Vysoko na obloze létali ti nejsilnější ptáci. Nejvíc pobřežní druhy, které dokázaly vyletět až 3 míle nad hladinu moře – naštěstí příroda má vždycky svoje vyjímky, nebo se snaží ohromit. 21 tisíc stop nad Nevadskou pouší se jednou srazilo dopravní letadlo s kachnou divokou. Horolezci na vrcholu Mount Everestu ve výšce 8848m byli překvapeni, když si všimli, že jim nad hlavami létaly husy.
Po 4 hodinách letu nad Golfským průlivem tento malý ptáček dosáhl rychlosti 30 mil/hod a stále mířil k Americe. Jak je možné, že se na svojí cestě neztratí? Některé studie ukázaly, že ptáci by mohli sledovat hvězdy např. Polárka je pevný bod na obloze, který se nikdy nehýbe. Ostatní výzkumníci ale našli propojení s polarizovaným světlem, které se vytváří na večerní obloze. Ale ani tyto teorie nevysvětlují, jak se dokáží bezpečně navigovat v úplné tmě, mlze a mracích. Pravda je, že ani nejlepší vědci stále nevědí, jak ptačí mozek najde cestu.
V době, kdy vycházelo slunce, se malý ptáček stával malým stínem na obloze. Překonal už 300 mil a spaloval rychle své zásoby tuku. Za normálních okolností je jeho metabolismus tak rychlý, že se musí najíst přibližně každých 20 minut, aby zůstal plný sil. To znamená, že každý den sní potravu o polovině své váhy a vypije vodu o osminásobku své váhy. Za posledních 10 hodin migrace ale nic. Jeho malá křídla se hnula 50x/sekundu a jeho srdce mělo frekvenci 1000 tepů za minutu. Jeho váha klesla už o 25 % původní váhy.
Na obzoru se začínaly objevovat problémy. 200 mil odsud mohl Greg Miller bez problémů vidět, co se děje. Černé bouřkové mraky se zavíraly nad pobřežím Texasu. Miller věděl přesně, co má dělat, a vyrazil do srdce bouře.
Al Levantin tam byl už dávno a Sandy Komito dokonce stihl být už promočený deštěm, který bouře přinesla.
Během vrcholu migrace soutěživí pozorovatelé snili o špatném počasí. Dokonce po něm toužili. Čím horší, tím lepší. Nejlepší tak na dvě vrstvy oblečení.
A důvod? Průvodní jevy.
V takovém počasí totiž vznikal přírodní fenomen, kdy migrující ptáci pod náporem větru a nízkého tlaku doslova padají níže, aby v menších výškách našli bezpečnější útočiště. Mnoho let tento jev ani nemusí nastat. Stálé větry v kombinaci s pokojnou oblohou dovolí ptákům bez problémů odletět na jejich hnízdiště. Ale když tento jev nastane, vznikají legendy. Vypadá to totiž jako by někdo ptáky z oblohy teleportoval přímo k nim. Tisíce ptáků se ukáží jen tak z ničeho nic. Větve stromů se prohýbaly pod vahou tangar šarlatových, trávníky byly plné lesňáčků a křoví v okolí vypadalo jako vánoční stromek obsypán barevnými ptáky.
Pro většinu pozorovatelů byl tento jev úžasnou podívanou. Ale pro pozorovatele Big Year byl velkou zkratkou. Šetřil jejich čas. Každý pták, kterého mohli pozorovat na zemi, jak si vyčerpáním sedl a odpočíval, jim ušetřil čas i námahu, protože nemuseli mnohé tyto ptáky pronásledovat na jejich hnízdiště. Žádný ze soutěživých pozorovatelů si nemohl dovolit tento fenomém „příležitosti“ zmeškat.
Greg Miller hnal svoje auto rychlostí až 80 mil/hod a sebe potom až na hranice svých možností.
Kolibřík se ztrácel rychle. Když uhodila bouřka, jeho zásoby tuku byly už malé. A ted byly pryč úplně. Jediné, co mohl nyní spalovat, byly svaly a s každým mávnutím křídla byl kousek pryč. Jeho tělo pojídalo samo sebe za živa. 16 hodin letu ve větru ho přineslo 20 mil od pobřeží, ale tyhle větry se nyní točily kolem oka bouře a místo toho, aby je měl v zádech, tlačily ho do tváře. Potřeboval 2x tolik síly, aby urazil poloviční vzdálenost. Všude v bouři vítr a srážel migrující ptáky níž a níž a nechal je zápasit těsně nad mořskou hladinou. I tenhle malý ptáček byl už téměř ve vodě. Neuměl však plavat, ani se udržet na hladině. Jedno ponoření a jeho život je minulost.
Lidé už dlouho rozuměli nebezpečí golfských proudů. Na začátku 20. století námořník na lodi 30 mil od delty Mississippi s úžasem sledoval, jak stovky migrujících lesňáčků při zápase se studeným větrem spadly a utopily se. Po další bouři v dubnu 1995 se David a Melissa Wiedenfeld z Louisiany prošli po pláži blízko Grand Isle, Louisiana a našli 7000 mrtvých ptáků na jednu míli. Usoudili, že tahle jediná bouře dokázala zabít 40 000 zpěvných ptáků, kteří se dali rozdělit do 45 různých druhů. Golfské katastrofy byly dost běžné, že příroda musela zvýšit své šance pomocí evoluce, aby uchránila celé druhy před vymřením v drsných bouřích. Mnoho druhů včetně kolibříka rubínohrdlého se rozdělovaly do dvou skupin – na ty, které migrovaly nad vodou, a na ty, které migrovaly nad souší. Ty, které migrovaly nad souší, se musely vypořádat s predátory a ty, které letěly nad vodou, se zase musely vypořádat se sílou divočiny.
Kolibřík měl na dosah pobřeží. Hustý déšť se vznášel dolů od bouřkové oblasti. V porovnání s tělem měl tento drobný ptáček největší srdce ze všech teplokrevných živočichů a tlačil ho až na hranici možností. Jeho plíce stejně jako u všech ptáků zůstávaly plné. Konkrétně byly podpořeny speciálními vzdušnými vaky, které jim stále dodávaly vzduch.
Slábl stále rychleji.
A potom se mezi vlnami objevila zem! A nebyla to jen obyčejná bažina na pobřeží, ale stromy, velké a silné stromy. Objevovaly se přímo za hranicí oceánu. Už byl skoro tam. Možná se zachrání, možná to zvládne. Jeho křídla byla bičovaná větrem a deštěm. Bojoval ale tvrdě. Čím byl blíž, tím lépe viděl. Břestovce a dřezovec trojtrnný, dub černý, a další dřeviny se vynořily na hranici oceánu. Přistál na břestovci tak tvrdě, jako kdyby jen spadl z oblohy. Byl slabý. Ztratil tak moc ze svého tuku i svalů během své 14ti hodinové cesty, že už vážil jen desetinu unce. Možná se někde na druhé straně v bažinách časem objeví ostatní, ale on to už dokázal. Pokořil Golfský proud a přežil. Tento dvounohý tvoreček se předklonil a vydal hluboký odhodlaný zvuk. “kolibřík rubínohrdlý,” oznámil Sandy Komito, který stál v dešti nedaleko od míst, kde našel kolibřík spásné útočiště.
Posledních deset dní se Komito zdržoval na vyvýšeném bodě ostrova, který byl během těchto bouří velmi důležitým bodem. Na obloze se ženili všichni čerti a okolí kolem ostrova nebylo vůbec vidět. Komito se ve své skupině tak velmi nudil, že začal nadávat školákům a skautům co stáli okolo – hluk a zmatek přilákal moskyty. (Bůh žehnej Britům – prohlásil. Kdyby se nestaly snadnou návnadou pro všechen ten hmyz v bouři, zaživa by nás moskyti sežrali).
Teď bylo čekání u konce. Kolibřík seděl přímo před ním na větvi. Byl tak vyčerpaný a jeho přítomnost tak jasná, že Komito ani nepotřeboval dalekohled, aby ho našel nebo určil. Mimo to byl tenhle ptáček běžný během léta v zahradách na východním pobřeží a proto Komito čekal, že jich uvidí během svého roku stovky.
Nic extra.
Obloha shazovala ptáky na ostrov a on musel najít něco lepšího než kolibříka rubínohrdlého.
Pro některé lidi byl tento ostrov zvláštní. Začátečníci mu ani neříkali ostrov. Je to male město východně od Houstonu, 20 mil od mezistátní dálnice a míli od roily Gulf. Obklopovaly ho rýžová pole, protože díky své veliké vlhkosti byl na to ideální. Rýžová pole se střídala s olejnými díky nízké poloze ostrova. Dokonce ani vyvýšené body nebyly příliž vysoko. Zvedal se jen 32 stop nad hladinou oceánu. Voda byla plná soli, ale to zas tak moc nevadilo. Díky živinám z oceánu poskytovala bohatá půda zázemí pro mnoho 15-20 metrových stromů. Byla to zelená oáza, která se tyčila z oceánu, viditelná na míle daleko. A byl to významný bod při cestě z Yucutanu do Alabamy nad golfským pobřežím. Pověst tohoto ostrova zdaleka překonávala jeho velikost. Běžně přitahoval ptáky a s nimi i pozorovatele od Los Angeles až po Londýn. Hlavní oblast pokrývala pouze 15 akrů a každý rok se na tomto malém kousku shromaždilo víc než 6000 lidí doufajících ve svůj úspěch.
Nebylo to sice nejpopulárnější místo, ale i tak dávalo velikou naději všem pozorovatelům – přírodní rezervace Santa Anna v Texasu a Cape May na jihu New Jersey přilákaly každý rok asi 100 000 pozorovatelů. Pro porovnání z jiného hlediska tento ostrov nebyl ani nejbohatší. Každý rok do místní ekonomiky napumpovali pozorovatelé asi 2,5 miliónu dolarů. A to byl jen zlomek toho, co se dělo jinde např. utratili 15 mil. dolarů při pozorování velké migrace Crane nad Grand Island v Nebrasce. Ale na tři týdny během dubna byl tento ostrov nepochybně středem pozorovatelského vesmíru.
Bylo to tu tak populární, že se vedení ostrova rozhodlo uznat pozorovatelství ptáků za oficiální sport. Audubonova organizace to rozhlásila a ustanovila skupinu lidí, aby na to dohlížela. Během dobrého roku tato skupina čítala až 40-50 lidí, kteří dohlíželi na sílu větru a množství srážek, aby včas varovali před nepříznivým počasím. Ale mnoho zarytých pozorovatelů stejně přišlo a voda je moc netrápila. Bylo jim jedno, že se tu chodí z místa na místo v trapných fialových pláštěnkách. Méně používané stezky byly jen bahno rozšlapané ve vodě. Byly tu ale strategicky rozmístěné lavičky, aby ulevily unaveným pozorovatelům. Naproti tomu nejpoužívanější stezky byly tvrdé jako beton. Zadupaly je tisíce kroků místních nadšenců. I když všichni přišli kvůli ptákům, největší rozruch tu způsobovali lidé.
V jednom kuse tu někdo rozkládal stativ nebo vytahoval dalekohled. Jsou tu Britové se svými plnými karavany, stejně jako byznysmani a všichni sem cpou zrovna ty svoje čočky, když vyčerpaní ptáci jsou tak svolní a odrovnaní, že sedí téměř na dosah ruky a jen těžko by se zmohli k úniku. Což je dohnalo k až k lhostejnosti. Ale Britové, kteří z tohoto výletu chtěli udělat životní zážitek, se na něj připravovali měsíce. Chtěli vidět tolik druhů z Nového světa, jak jen to bude možné. Jejich měsíce příprav znamenaly, že mnoho z nich vědělo o severoamerických ptácích víc detailů, než většina severoamerických pozorovatelů.
Zástupy ctižádostivých žen, které se vůbec nestaraly o svůj vzhled a očividně chtěly dokázat, že jsou lepší než muži, protože pravděpodobně měly nějakou krizi středního věku. V zástupech prohledávaly ostrov a doufaly, že najdou nějaký vzácný druh. Právě mezi nimi se nejrychleji rozšířil objev dlaskovce růžovoprsého. Po tomhle objevu se všechny shlukly k sobě. I když za normálních okolností se tyhle “ženy” spíše smály mezi sebou, pomlouvaly a smály se každé blbosti. Úšklebky a smích u nich vyvolal jakýkoli tvor s křídly nebo peřím.
Nejhlučnější však byly manželé nebo tak aspoň působili. Vždycky se zavěsili na nějakého jiného pozorovatele a šli za ním všude. Chtěli poznat tolik druhů, kolik to jen bylo možné. Naléhali na něj a hádali se mezi sebou o čem pozorování ptáků skutečně je. Obvykle to ale stojí komáří kousnutí, stání v prudkém dešti nebo ve větru či v mraze a jen těžko se to dá nazvat dovolenou. Obvykle to končí unavenou osobou sklánějící se nad večeří ve špinavém autě nebo uléhající do špinavé postele v nekvalitním hotelu.To byla odpověď, které se jim dostávalo nejčastěji.
Jen slídit a slídit, nic jiného. Přesně takoví jsou mladí Turci, nikdy neodpočívají a dají se bez problémů poznat podle typického oblečení a divné čepice. Nejhorší na nich ale je, že mluví způsobem jako by všechno věděli a dokonce to tak i vypadá do té doby, než je volání samičky lesňáčka změní na absolutní tupce. Až potom se ukáže, co jsou zač, když žádají o radu s určením. Často jsou vychytralí, a aby se lísali, používají hodně slov “ Ano, paní”, “ Ano, pane” a “ Moc děkuji”. Byly tu i rezervované typy, většinou muži, kteří tu číhali o samotě jako osamělý orel do té doby, než někdo objevil vážně vzácného ptáka. Potom se vrhli tím směrem. Tito muži byli velmi soutěživí a měli soutěžní horečku. Bavili se o svých seznamech. Všichni tito lidé chodili v kruzích o velikosti 4 bloků a čuměli do nebe. Většinou šeptali, všichni se chovali jako v kostele v neděli. Všechno to bylo takové uhlazené, zdvořilé, správné a civilizované. Komito se z toho mohl bláznil.
Opravdu se moc snažil, aby zůstal potichu a nic neřekl. Vážně. Ale vzhledem k tomu, že na toto místo chodilo zhruba 500 lidí denně, nemohl odolat klaunovi, který se v něm ukrýval. V jednom bodě se dvě skupiny shlukly okolo nízko položené větve dubu, která jim poskytovala pohled na zajímavého návštěvníka. Lelek karolínský byl malý ptáček o velikosti červenky, který v noci loví hmyz a přes den obvykle spí a má na sobě perfektní kamufláž, která vypadá jako staré, suché listí. Obvykle je ho velmi lehké přehlédnout a Komito byl právě proto rád, že se připojil k davu, který měl to štěstí, že na lelka narazil. Jen málokdy je možné lelka karolínského vidět během dne. Většinou pozorovatelé v noci jezdí po cestách na okrajích lesů, svítí baterkou do tmy a doufají, že uvidí odlesk ptačích očí. Ano, šampion obhajující svůj Big Year potvrdil, že je to skvělý objev, který tu našli. Komito začal probírat tento objev s dalším zkušeným pozorovatelem Jonem Dunnem, který byl vedoucí pozorovatel pro severoamerickou příručku National Geographic. Tento muž se přidával ke všem skupinám a křižoval státy jako Mojžíš Červené moře. Jon Dunn se kouknul na tohoto ptáka, prostudoval ho a přišel s novým výsledkem – není to lelek karolínský. Tento pták je lelek křiklavý. Tyto dva druhy byly velmi podobné, ale lelek křiklavý je asi o 25% menší a má bělejší ocas. Komito se podíval znovu blíž a uvědomil si, že Jon Dunn má pravdu. Komito si připadal trapně, jako kdyby mu někdo rozbil vajíčko o hlavu. Chyby byly vždycky součástí pozorování hry Big Year, ale Komito nerad přiznával svojí osobní chybu před někým takovým a ještě navíc před tak početnou skupinou lidí.
High Island bylo malé místo a Komito byl hrdý muž. Opravdu tu chtěl najít něco lepšího. Jel autem přímo do bouřky a posledních 10 dní snášel nepřízeň počasí právě proto, aby se dostal až sem a viděl, jak z oblohy spadne něco vzácného. Zatím však padaly z oblohy jen běžné druhy: kolibřík rubínohrdlý další druhy běžných kolibříků, lesnáčci zlatokřídlí, tangary ohnivé. Fajn sbírka ptačích druhů, ale nic, co by mu zaručilo vítězství a zlomilo rekordy Bid Year.
Možná, že tohle pozorování bude hodně náročné, ale Dunn dal Komitovi typ na dalšího vzácnějšího ptáka. Chřástal žlutavý byl prý nedaleko. Komito se rozhodl, že chřástala dostane.
Na své cestě, když odcházel, procházel okolo chodníku, kde nějaká žena pozorovala lesňáčky, nějací Britové pozorovali strnady a Komito narazil na něco naprosto nečekaného. Na Ala Levantina.
“Zdravím mistře”, řekl Al Levantin. Byl to jeho obvyklý pozdrav vždy, když narazil na Komita na nějakém neobvyklém místě. Bylo to už potřetí, co se setkali během prvních 4 měsíců tohoto roku. Vypadalo to tak, že pozdravy se rozvinou do konverzace. Levantin byl mistr v tom, aby mluvil jen tak o ničem celé hodiny, ale choval se jako tajný agent, když přišlo na osobní detaily.
A tak se tito dva účastníci Big Year na chodníku rozešli tak rychle, jako se sešli. Komito vyrazil za typem, který dostal od Dunna a Levantin zůstal, aby ukořistil 32 zpěvných druhů ptáků. Když už oba byli v bezpečí z dohledu toho druhého, položili si oba tu samou otázku – Co tu právě ten druhý dělá???
Chřástal žlutavý, to byl v pozorovatelském světě něco, jako taková Greta Garbo ve světě filmovém. Chtěl být o samotě a žil skrytým životem. Ptáci se dokázali vždy tak dobře zamaskovat, že byli téměř neviditelní. Zimu přežívali pouze v močálech na Spartina Grass a ve stínu zůstavali tak dlouho, že jen málokdy viděli svůj vlastní. Nikdy nechodili na otevřené prostory, a když cítili nebezpečí, dokázali zmizet jako pára nad hrncem. Nesnášeli létání tak moc, že si vědci mysleli a dokonce je i podezřívali, že všichni migrují během noci a to jen po souši a pěšky. Kdo ze soutěžících si chtěl připsat chřástala žlutavého na svůj seznam, musel se obrnit velkou trpělivostí a nachystat se čelit obtížím a nepohodlím, které vyplývaly z pozorování tohoto vzácného druhu. Tento pták byl totiž těžko k vidění a jen málo birderů si mohlo vzácného chřástala připsat na seznam. Díky americké Organizaci pro ryby a přírodu byl v minulých časech snažším cílem. Tehdy vláda Spojených států měla ve svém vozovém parku něco se jménem Rail buggy – což bylo obrovské auto s koly velkými 3 stopy vysoké a 4 stopy široké a dokázalo jednoduše projet i nejhnusnější bažiny v rezervaci Anahuac National Wildlife Refuge, která měla 34 000 akrů, kdy pozorovatelé mohli sedět v bezpečí na střeše tohoto auta a pozorovat okolí. Federální biologové začali být znepokojeni nebezpečím padajících obřích stromů, které způsobovaly otřesy těžkého auta, a tak v roce 1988 auto oficiálně dojezdilo. Během následující dekády většina pozorovatelů ptáka ze svého seznamu jednoduše vyškrtla. Bez tohoto auta, aby je k němu dostalo, byla cesta za tímto ptákem až příliž náročná. Takže když se Jun Dunn zmínil o možnosti pozorovat chřástala žlutavého v Anahuacu, Sandy Komito po této nabídce skočil přes veškeré očekávané problémy a nástrahy. Nyní, když už pozorovatelé nemohli pozorovat tohoto ptáka běžným způsobem, vrhli se po každé příležitosti, jak ho vidět. A tak se organizovaly obrovské akce pozorovatelských skupin, které mířily na Anahuackou cestu a jedné z nich se účastnil i Sandy Komito. Organizace pro ryby a přírodu dokonce pomohla této výpravě tím, že zpřístupnila část bažiny, která byla dlouho nepřístupná veřejnosti. Samozřejmě to mělo svůj důvod. Tato část se totiž nazývala Gator Marsh – Aligátoří močál. Anahuac byla domovem aligátorů. Těch velkých. Aligátorů tu byli stovky. Obvykle zůstávali pod vodou a drželi se dál od štěrkových cest, ale určitě byli všude kolem. Byli určitě jednou z hlavních atrakcí na starých cestách obřího auta. Byla zábava je sledovat z bezpečí střechy auta s obřími koly, ale mít je u nohou, to už bylo něco jiného. Někteří pozorovatelé se rozhodli, že si tuhle hru zahrají, ale jedině z bezpečí vyvýšených oblastí, dost vysoko nad Gator Marsh.
Zbytek dohnal ty, co šli napřed. Jediný způsob jak pozorovat chřástala žlutavého bylo zachytit jeho let. A ani to, nebylo nic jednoduchého. Dokonce ani s rojnicí pozorovatelů – o 60 lidech. Tento ptáček se dokázal pohybovat tak rychle a skrytě po zemi, že mohl utéct bez povšimnutí mezi nohama pozorovatelů. Pozorovatelé se proto rozhodli použít tajnou zbraň. Teror. Na dlouhá lana zavěsili desítky plechových kontejnerů nebo krabic od mléka. Vytvořili rojnici a táhli lano s navěšenými plechovkami, které dělaly neuvěřitelný rámus. Když se rojnice pohybovala dost rychle, byla šance, že ptáčka vyděsí dost na to, aby se zvedl do vzduchu – ale byla i šance, že jako první na hluk zareaguje aligator. Aby si Komito připsal vzácný druh, byl ochotný riskovat. Nebylo moc pozorovatelů jako on, kteří by byli ochotni podstoupit nebezpečí, aby viděli vzácný druh. Vypadalo, že Komito se snaží vyhnout i kolektivní práci navíc. Zatím co se ostatních 59 lidí prodíralo hustou trávou a tahalo mezi sebou těžká lana, Komito se přesunul na kraj lana a doufal, že bude mít dobrou pozici, aby si všimnul čehokoliv, co se vynoří. I když ostatní v husté trávě odváděli většinu těžké práce, Komito věděl, že mají mnohem menší šanci, že něco opravdu uvidí. Když se chřástal žlutavý pokusí utéct před nebezpečím, je velká pravděpodobnost, že uteče do nechráněné strany. To znamenalo, že nejlepší pozice by byla na konci lana. Komito se přemístil na konec jednoho lana a čekal, zda se ostatní podaří vyplašit ptáky. Po několika set metrech husté trávy už toho měli pozorovatelé dost a začali si stěžovat. Vláčit plastové kontejnery plné kamenů bylo náročné, ale i nejmenší pauza by dala zoufalému ptáčkovi možnost, jak utéct svým pronásledovatelům, museli pokračovat bez odpočinku. Konečně se něco před nimi mihlo. Tenhle ptáček vypadal, že by to mohl být jejich hledaný druh. Letěl nízko, aby ho mohli určit. Pták poplašeně letěl podél nataženého provazu, ale pak se rozhodl, že se usadí v trávě. Natažená rojnice se začala uzavírat okolo místa, kam pták usedl. Kruh se pomalu uzavíral. Komito vzpomínal na svůj první Big Year, kdy s ostatními pozorovateli, s kterými se sešel v jednom hotýlku, vytvořili rojnici a snažili se vyplašit druhy okolo hotelu. Už to bylo pár let a Komito od té doby v rojnici druhy „nelovil“. Konečně díky svému místu na konci rojnice, která se ještě zcela neuzavřela, zahlédl chřástala. Byl černý se stopami hnědé a žluté a vypadal jako by ho někdo zmáčknul mezi dvě cihly. Měkké kosti mu dovolovaly vtěsnat i do malých prostor a v kombinaci se zbarvením mu to poskytovalo dokonalý úkryt. Právě tyhle vlastnosti byly důvodem, proč se začalo říkat štíhlý jako chřástal žlutavý. Komito tušil, že ptáka, kterého na okamžik zahlédl, určil správně. Pomalu přešel s připraveným fotoaparátem na kraj kruhu, který svými těli vytvořili pozorovatelé. Rychle zaostřil a „úlovek“ v podobě fotografie chřástala žlutavého byl jeho. I hned se otočil a odcházel, pták byl jeho, viděl vzácného chřástala. Nic jiného ho tady v močálu nezajímalo po tom, co pták odletěl.
Greg Miller se dostal na High Island bez toho, aniž by platil pokutu za překročení rychlosti, stejně mu rychlá jízda přes 200mil v hustém dešti nebyla nic platná. Víc jak tři hodiny se pak stejně plavil drsnou bouří, aby byl na ostově, než příjde ptačí spad, kdy unavení migrující ptáci hledají odpočinek a úkryt před bouří na ostrově. Žádná jiná událost nemohla upoutat v této době jeho pozornost víc, než blížící se ptačí „fallout“. Měl problémy vystoupit z lodě po dlouhé a divoké plavbě, ale adrenalin ho hnal za ptačími druhy. Přes všechno napětí se dokázal uklidnit, aby byl schopen sledovat svoje okolí. Zaujal ho rychlý pohyb na větvi nedalekého brestu. Byla to samička kolibříka rubínohrdlého, která si přišla pro svůj podíl hmyzu a nektaru. Pro Grega Millera to byl první kolibřík rubínohrdlý v roce. Pro ni to byl jen krátký odpočinek. Po cestě nad Golfským proudem zde dostala příležitost pořádně se najíst a doplnit energii, než bude pokračovat v migraci. Možná poletí až na sever Kanady, aby si našla partnera.